Informovali jsme: nelhali jsme
Toto je reakce Maggie O'Kanové na výše uvedený kritický článek tiskového tajemníka Tonyho Blaira Alastaira Campbella. Článek reportérky Maggie O'Kanové vyšel v neděli 11. července v týdeníku Observer.
Útok Alastaira Campbella na způsob, jímž britské sdělovací prostředky informovaly o válce o Kosovo, obsahuje některé přesvědčivé argumenty, ale z jakého hlediska mluví?
Ano, mezinárodní tisk byl pod kontrolou. V Srbsku byli novináři v podstatě v Bělehradě v pasti. Přístup do oblastí zabíjení, kde srbské polovojenské jednotky vraždily Kosovce a kde zabíjely bomby NATO Srby i Kosovce, byl silně omezen. Konaly se jen výlety na "autobusech k zvěrstvům": zatelefonovali nám uprostřed noci, nastoupili jsme do srbského armádního autobusu a odvezli nás do Prištiny, odkud jsme poslušně napsali reportáž o nejnovější lidské tragédii. Ale když je 80 lidí roztrháno bombami NATO na kusy, je to lidská tragédie. Campbell však charakterizuje takové zpravodajství, sarkasticky, jako "pravdivé exposé chybné letecké kampaně" - jako kdybychom o tom snad neměli psát, jen proto, že nás na místo tragédie dopravila srbská armáda autobusem.
Nezávislé oči a uši novinářů v Kosovu byly v březnu, od prvních dnů po začátku bombardování NATO, uzavřeny. Do Prištiny přijely srbské polovojenské jednotky a sdělily novinářům,. aby Kosovo okamžitě opustili, jinak budou také usmrceni. Několik novinářů se usilovně snažilo dostat se zpět do Kosova.
Jonu Swainovi z týdeníku Sunday Times se podařilo projít pěšky minovými poli a dostal se až na vzdálenost dvou set metrů k srbským jednotkám, aby mohl vykonávat svou práci. Byli i jiní. Pozoruhodně, Paul Watson z Los Angeles Times zůstal v Prištině po celou dobu války.
Avšak co se týče ostatních, nás, mediálních smrtelníků, snažili jsme se dělat, co bylo v našich silách, ale, ano, dívali jsme se zpovzdálí. To, že ve válce o Kosovo došlo ke katastrofálním událostem, aniž by byly přítomny mezinárodní sdělovací prostředky, není nic, na co jsme my novináři zrovna hrdí. Ale existuje hranice, kolik reportáží můžete odeslat do redakce, když jste mrtví anebo ve vězení.
Pro mnohé z nás, kteří jsme psali o kosovské válce a kteří předtím informovali i o válce v Bosně, existoval určitý rozdíl. Už neexistoval tak velký morální imperativ, abychom riskovali vlastní životy, jako za války v Bosně. V Bosně jsme měli obrovskou morální povinnost odhalit světu hrůzy etnického očišťování.
V Kosovu jsme už věděli, co Srbové dělají, a měli jsme tisíce svědectví od kosovských uprchlíků, která potvrzovala hrůzy této vlny etnického očišťování. Také už jsme se poučili ze zkušenosti z Bosny, kde celá generace novinářů doslova riskovala život, aby informovala o těchto zvěrstvech politickou vládnoucí třídu v Británii, kterou to nezajímalo.
Na rozdíl od Douglase Hurda a Johna Majora zaslouží šéf Alastaira Campbella, Tony Blair, pochvalu za to, že se Blair neodvrátil od tragédie Kosova tak, jak se Major a Hurd odvrátili od tragédie Bosny. Avšak Campbell by měl také přiznat, že to byly právě sdělovací prostředky, které psaly o bosenské válce a o kosovské uprchlické krizi, které vyvolaly veřejnou podporu a sympatie, takže Blair mohl vést spravedlivou válku proti Miloševičovi. Takže proč je Campbell přesto rozhodnut útočit na sdělovací prostředky? Zdá se mi, že odpověď leží daleko hlouběji než je jeho nejnovější kritika, že jsme byli hlupáci, kteří sloužili Miloševičově propagandě.
"Bojovat proti mašinérii lží srbské vlády," uvedl Campbell, "bylo jedním z nejobtížnějších úkolů, jimž jsme čelili." Tento "nejobtížnější úkol" byl obtížný nikoliv proto, že by se Campbell musel zabývat "primitivními lžemi", které přetiskovali naivní idioti v novinách. Největší klacek, jímž měl Miloševič možnost bít Campbella a Tonyho Blaira, byla nepříjemná pravda: pravda, že NATO shazovalo bomby na civilisty, že zasahovalo nemocnice, mosty a autobusy.
Ještě ošklivější pravdou bylo, že v oněch strašných dnech po prvním bombardování NATO 25. března následovala děsivá a brutální pomsta srbských polovojenských jednotek vůči nejzranitelnějším částem civilního obyvatelstva. Navzdory protestům pánů Robertsona a Cooka tato pomsta, kterou vyvolalo bombardování NATO, likvidovala civilní obyvatelstvo v Kosovu. Ze všech těchto důvodů byla Campbellova práce velmi obtížná.
Den poté, co vstoupily jednotky NATO do Kosova, jsem procházela vypálenými místnosti kavárny, kde bylo popraveno 52 lidí. Skutečně to muselo být takto? Museli takhle trpět? Na příběhu pětiletého dítěte, které brečí uprostřed mrtvol svých příbuzných a prosí o vodu, a je pak umlčeno kulkou ze zbraně člena polovojenských jednotek, je něco, co vás vede k otázce: neexistoval jiný, odvážnější způsob, čestnější způsob, jak dosáhnout spravedlnosti? A to je možná základní problém, který je podstatou Campbellova útoku na sdělovací prostředky.
Byly doby, kdy bylo velmi obtížné ospravedlnit to, co NATO dělalo. Veřejnost se divila, proč zabíjíme civilisty a proč nejdeme do války proti srbské armádě. Ale, pane Campbelle, to byl váš problém - vaše vláda učinila určitá rozhodnutí a vaším úkolem bylo je hájit.
"Že NATO bylo schopno vojensky vyhrát, o tom nebyly nikdy pochybnosti. Jedinou bitvou, kterou jsme mohli prohrát, byla bitva o veřejné mínění," řekl Campbell minulý týden.
Problém je, že v mysli každého občana byla určitá drobná pochybnost, že je něco zvráceného na tom, když nemá nejsilnější vojenská aliance ve světě dostatečně silné politické vedení, které by mělo odvahu vyslat armádu proti těmto vražedným polovojenským zločincům a namísto toho je bombardovalo z výšky a stálo bezmocně v nečinnosti, zatímco se Kosovo proměnilo v peklo.
8. června usmrtily bombardéry NATO více než 300, možná 400 srbských vojáků v povinné vojenské službě v jednom údolí nedaleko albánských hranic. O jejich smrti neinformovaly mezinárodní sdělovací prostředky ani řádkou. Válka je válka. Problém byl, že válka o Kosovo byla považována za válku zbabělců. Vzdušné údery byly považovány za jedinou přijatelnou možnost. To znamenalo, že způsobíme vyhnání více než miliónu uprchlíků a budeme stát v nečinnosti nad zavražděním 10 000 Kosovců, ale na botách vojáků NATO nebude krev. Ano, tedy, pane Campbelle, bylo obtížné tohle všechno vysvětlovat veřejnosti, ale sdělovací prostředky to nevytvořily.
Důsledkem bylo mnoho dnů, kdy se vyskytovaly ve sdělovacích prostředcích špatné zprávy. Mrtví civilisté, vybombardovaná vyslanectví. Televize vypovídala o nepříjemné pravdě, že my trháme na kusy životy a lidská těla. To byla cena války, jak se jí rozhodlo vést NATO.
Za posledních deset let jsem viděla a poznala, že mnoho dobrých novinářů riskovalo životy, aby přinesli veřejnosti pravdu o tom, co se děje v Iráku, v Bosně, ve Rwandě a nyní v Kosovu. Tyto informace předkládaly i před vládnoucí politiky, které to nezajímalo.
Vím, že mnozí z nás budou chtít uvažovat nad tím, co jsme dělali v Kosovu, a uvidí nedostatky v tom, co jsme učinili, nebo co jsme opominuli.
Avšak, po devíti letech na Balkáně, v Bosně i v Kosovu, Campbell a jeho šéf by měli být rádi, že jsme alespoň takto dobří.
Příští generace v ČR: Jak léta ubíhají, zrazujeme a rouháme se??
Juliana
Vazeny pane Culiku,
nevite, kdo prvni rozsiril v Cechach hypotezu o "pristi generaci"?
Hrozne
rada bych to vedela, protoze si myslim, ze je velmi skodliva. Aby se na ni
nahodou nezapomnelo, pripomina ji v sobotnich LN (10. 7.) M. C. Putna v
clanku:
Jak leta ubihaji, zrazujeme a rouhame se.
Cituje starozakonni
pribeh o tom, ze nikdo ze Zidu, kteri vysli z Egypta, nedosel do zeme
zaslibene.
"Palestinu uzri az jejich deti, narozene behem putovani. A to
proto, ze kdo vyrustal v ponizeni a nepravde, uz nikdy nedokaze myslet a
jednat svobodne."
Takovy determinismus neodpovida ani realite ani
krestanskemu uceni. V Bibli se prece daji najit i jina podobenstvi o
ruznych obracenych hrisnicich, ktera podtrhuji aktivitu jedince.
Pravo prokazuje vetsi sluzbu pristi generaci tim, ze stale jeste neopustilo
tema podvodnych zkousek na pravnickou fakultu (10. 7.) nez LN , ktere ji
uz v sobotu nevenovaly ani radek.
Dotaz o pristi generaci nebyl recnicky. Opravdu bych velmi rada vedela, kdo
s touto zhoubnou teorii prisel. Vubec mi neni jasne, proc nam stale
intelektualove vnucuji pasivitu.
Chapala bych, kdyby rikali: Kdyz zil nekdo
dlouho v nepravde a ponizeni, tezko si zvyka na jiny zivot, ale nikdy neni
pozde zacit znovu. A je lepsi se alespon o neco snazit, nez rozebirat
neprizen osudu.
Jeste jednou jsem si precetla M. C. Putnu a stve me stale vic. Obsahuje
skoro vsechna mlhava klise typicka pro tento typ uvah: cesta na Zapad je
nejvyssi dobro, aniz se rozebira, co to bude znamenat.
Vytka: "Jak velka
cast otvira usta k mrzkemu rouhani "za minulyho rezimu bylo lip". Jenze lidem se opravdu nevede moc dobre.
"Vaclav Havel, jedna z nemnoha zaruk nasi cesty na Zapad".
Pri vsi ucte k
V. Havlovi jsou pro me nesrovnatelne vetsi zarukou cesty k civilizovanosti
poradne zakony, fungujici urady a svobodny tisk.
Skvrny na Zemanově saku?
Mladá fronta Dnes neodvedla dostatečně spolehlivou práci
Jan Čulík
Pondělní vydání Mladé fronty Dnes informuje o dopise, který poslal podnikatel a bývalý majitel fotbalového klubu Viktoria Žižkov Vratislav Čekan loni v březnu nynějšímu českému premiérovi Miloši Zemanovi. V dopise, který má k dispozici Mladá fronta Dnes, žádá Čekan Zemana o naléhavou schůzku, aby se oba dohodli, v případě, že se Zeman stane premiérem, jak veřejně interpretovat minulé Zemanovy schůzky s Čekanem i to, že údajně Čekan poskytl sociálním demokratům "prostředky".
V dopise, který cituje MFD, píše Čekan dne 24. března 1998 Zemanovi:
Problém je v tom, že během minulých pár let odešlo z mého sekretariátu a z mých firem několik mých nejbližších spolupracovníků, kteří samozřejmě věděli o všech našich schůzkách a o schůzkách s Vašimi stranickými kolegy a samozřejmě i o prostředcích mnou poskytnutých. Zároveň se mohu domnívat, že můj sekretariát mohly opustit některé dokumenty... Žádám Vás z těchto důvodů o to, abychom v osobním jednání projednali (sic!) případný způsob společného postupu v případě (sic!) že by se tyto dokumenty, v této době, pro Vás jistě nepříjemné, objevily na veřejnosti."
Potíž je, že Čekan i Zeman dnes oba tvrdí, že se nakonec loni na jaře nesešli a že co se poskytování "prostředků" týče, šlo prý jen o pár drobných dárků, pokud psal Čekan v dopise o "prostředcích", šlo prý o jeho stylistickou neobratnost, tvrdí jeho právník.
Vratislav Čekan pěstoval styky se sociální demokracií hlavně v roce 1994, kdy jej ČSSD představila i jako kandidáta v komunálních volbách. Pak se ale kandidatury vzdal, jednal s ČSSD o poskytnutí půjčky vy výši dvaceti miliónů korun, ale z ní sešlo. ČSSD se s Čekanem nedohodla a Zeman posléze usoudil, že je Čekan "neseriózní podnikatel".
Proč o tom píšu? Připadá mi, že reportérka MFD Sabina Slonková tentokráte odvedla dost nesolidní práci. Kromě existence dopisu, který je možno interpretovat jakkoliv, totiž neprokázala vůbec nic. Téma je nedovyresearchované - Slonková měla hledat dál a najít nějaké konkrétní důkazy o údajných korupčních stycích Čekan - Zeman.
Pokud je nenašla, seriózní šéfredaktor by asi nedal souhlas k zveřejnění článku v této nedopracované podobě. Určitě ve Velké Británii, kde jsou dosti pevné zákony pro pomluvu, by se asi zveřejněním takovéto insinuace bez důkazů Mladá fronta Dnes nedoplatila.
Jistě, o zveřejnění Čekanova dopisu Zemanovi se dá diskutovat. Možná bylo záhodno ho bez komentáře otisknout ve veřejném zájmu, i když si tím reportérka pravěpodobně uzavřela cestu k získání dalších informací. Možná usoudila, že už stejně z nikoho žádné informace nevytluče, a tak se dopis rozhodla zveřejnit, a Čekana i Zemana tím donutit, aby prozradili něco víc. Je to myslím dost pochybná taktika.
Chraň Bůh, že by se Britské listy chtěly zastávat Miloše Zemana, který je jistě velmi kontroverzní osobností na české politické scéně, tak jako mnozí další členové českého politického panoptika. Jenže zveřejňováním nepořádně vyšetřených "skandálů" se Mladá fronta Dnes je otvírá obvinění, že zahajuje další účelovou kampaň proti sociálně demokratické vládě.
(Že by byla okurková sezóna a MFD teď neměla o čem psát? Že by nebyla spousta závažných témat, kde česká vláda selhává, a kde by bylo zapotřebí seriózní analýzy? Jenže kdo by to v tom horku četl, že?)
Článek Sabiny Slonkové je ještě jakž takž na hranici přípustnosti: uznejme, že měla ve veřejném zájmu snahu otisknout sporný dopis.
Komentář Martina Komárka v témže čísle MFD však tento list už otevřeně usvědčuje ze zaujatosti. Komárek píše (čeští novináři si nemohou odpustit metafory) o "skvrnách na Zemanově saku". Konstatuje:
Pro užaslého pozorovatele politiky, jímž se občan stává, se rýsuje jedna z mnoha afér, které začínají z mýdlové pěny a končí ve výlevce. (??) Může spekulovat. Možná Čekan opravdu tajně sponzoroval sociální demokracii, ale pak je Šrejbr proměněný v mrtvého Maďara slaboch, po Čekanovi nezůstala v účetnictví ani kostra. Možná Čekanovi teče do bot a Zemana, který mu naletěl jako bamberským strýčkům, skutečně vydírá. Možná jsou smluveni a náhle se vynořivší dopis je tahem v mnohem delší hře. Možná si velkokapitalista a velkosocialista opravdu něžně dopisují o několika sklenkách šnapsu.
Nad těmito spekulacemi, pane Komárku, nehodnými seriózních novin, je každému profesionálnějšímu novináři trapně. Příliš průkazné by tyto výroky u soudu nebyly, viďte, pane Komárku. Nevadí vám, že lidé usoudí, že šíříte účelové a nepodložené pomluvy? Nebylo by serióznější počkat, až Sabina Slonková práci dokončí a skutečně na Zemana dokáže vytáhnout něco podstatného?
Před nedávnem jsem obdržel telefonát od jednoho českého novináře, který si byl "jist", že jakýsi podnikatel poskytl politikovi úplatek asi ve výši osmdesáti miliónů korun. Doporučoval mi, abych podnikateli zavolal a zeptal se ho, zda úplatek skutečně dal. On to prý popře a já pak mohu napsat palcovými titulky:
"Podnikatel ten a ten popírá, že dal té a té politické straně úplatek".
Ona ta špína na něm už stejně zůstane, vyjádřil se novinář.
Obávám se, že mně tento nový antizemanovský "skandál" poněkud připomíná výše vylíčenou metodu.
Nedostatek důvěry
Jedním z hlavních problémů postkomunistické civilizace, která vznikla v České republice a která ochromuje i hospodářský rozvoj, je nedostatek důvěry. Lidi nejsou schopni druhým poskytnout to, čemu se anglicky říká benefit of the doubt - o někom se něco podezřelého povídá, ale já si počkám s konkrétním závěrem, až mi někdo předloží konkrétní průkazné informace. V atmosféře, že "jedna paní povídala", že ten či ten je možná zločinec či podvodník, je velmi nepříjemné a obtížné pracovat.
Lidé v České republice by měli pracovat na obnovení důvěry - neměli by šířit obvinění, pro něž nemají konkrétní, přesvědčivé důkazy. Čert vem Zemana nebo Kavana: mnozí, když jsem před časem opakovaně psal, ať útočníci na Kavana předloží veřejnosti proti Kavanovi průkazné informace, anebo ať zmlknou, si naivně mysleli, že se snad Kavana "zastávám" a že musím být jeho "kamarád", šlo však o daleko víc.
Jde i nyní o stabilní atmosféru důvěry ve společnosti, kterou by deníky jako MFD ve vlastním zájmu měly budovat a nikoliv nepodloženými pověstmi erodovat. Proč říkám ve vlastním zájmu?
Neexistence důvěry ve společnosti přispívá k hospodářskému neúspěchu. Bude-li MDF společenskou důvěru nepodloženě podrývat, může se také časem nadít toho, že dospěje hospodářská krize v ČR do tak vážné situace, že ani MFD neprodá tolik výtisků, aby zaznamenávala zisky. To si ale Martin Komárek asi neuvědomuje.
Opoziční smlouva na ČT 1
Při včerejší debatě V pravé poledne na ČT1 jsem s úžasem sledoval úpornou snahu dvou nejvyšších ústavních činitelů předvést oponentům, představiteli nepřátel lidstva a hnojů a též divákům důkaz, že čtverec je kulatý.
Rád bych poznamenal, že podstatu problému vystihl pravděpodobně pan profesor Bělohradský sdělením, že v Itálii byla dlouhodobá politická nestabilita způsobena strachem lidí z komunistů. U nás to je ovšem taky tak.
Ti přebarvení na ptačí modř nám totiž předvedli, že hrabat pod sebe se dá nejen s rudou knížkou, ale mnohem více s liberální rétorikou v hubě, úžasnými sděleními typu, že není možno rozlišit čisté a špinavé peníze, že trh existuje pouze bez přívlastků a že v kapitalismu se musí zkrátka starat hlavně každý sám o sebe a to s použitím jakýchkoliv prostředků.
Ti na růžovou červeň přebarvení jsou ovšem a to nejen v kleptokracii nejen méně schopní, ale i líní, a tak by nejraději pilně zdanili nejen všechny úspěšné, ale zkrátka všechny, aby pak mohli v různých státních úřadech a dozorčích a jiných radách státních a polostátních podniků hrabat pod sebe také, aby zkrátka bylo třeba na kufry pro prádélko milenky.
A ti, co zůstali u barvy rudé, jsou nejméně schopní a proto jsou potentní pouze k oslovení lidí, kterým je společná nenávist ke všemu, co neumějí či čemu nerozumějí, a samozřejmě též potřebují někoho, za koho jako mluví, tedy semknuté šiky k tomu, aby je oslavovaly (a taky je živily) a pokud někdo z těch schopných vybočí z průměru, aby tvrdá proletářská pěst těm schopným tu úspěšnost vytloukla z hlavy, jak nám předváděli plných 41 let.
Proto je příznačné, že se ze slovníku obou nejvyšších ústavních činitelů vytratila slova o politické moudrosti voličů, kterými nás častovali před rokem či několika a nyní se už jen uchylují ke kramářským kličkám v naději, že voliče oblbnou.
Ale voliči jsou, jak dokazují výsledky průzkumu veřejného mínění o podpoře opoziční smlouvy, politicky moudří, takže vám pánové asi opravdu zbývá jen propadliště dějin, ať se budete snažit sebevíc.
Vojtěch Olšanský
Možnosti zavádění soutěže do školství
Tento článek vyšel v Mladé frontě Dnes 10. března 1995.
Hlavním kapitálem každého státu je intelektuální a vůbec pracovní kapacita nastupující generace a vláda je odpovědna za to, že tato kapacita bude plně rozvinuta a nedojde k jejím zbytečným ztrátám. Proto by měla do života vysokých škol zavést nikoliv přímo trh či obchod, ale intenzívní a korektní soutěž a dobrou, účinnou organizaci. Inspiraci k tomu je možné najít v anglosaských školních systémech.
V britském systému střední školy samy rozhodují, na kterou z renomovaných univerzit se studijně "napojí". Vybrané univerzity sestavují a středním školám zasílají obsah školních zkoušek (například "maturitní otázky") a školy jim pak vracejí studenty vypracované úlohy k ohodnocení. Univerzity tím de facto rozhodujícím způsobem určují, co se na středních školách učí. Nemohou si tedy stěžovat, že náplň středoškolského studia neodpovídá nárokům kladeným na studenty univerzitou. Centrální hodnocení je objektivní a odfiltruje jakékoliv lokální faktory. "Maturitní" zkouška je i přijímací zkouškou na univerzitu - jednotlivé fakulty či katedry si předem kladou podmínky, z kterých předmětů musí kandidát "maturovat" a s jakým minimálním výsledkem, což vede studenty k cílevědomější volbě "maturitních" předmětů. Zkoušky jsou náročné a jejich výsledky poskytují poměrně přesný obrazt o úrovni celého ročníku maturantů. Mezi středními školami pak existuje jistý "konkurenční boj" o to, která škola dokáže nejlépe studenty ke zkouškám připravit.
S tímto systémem je možno výhodně skloubit i případné placení školného. Právě proto, že jsou k dispozici objektivní a dobře srovnatelné "maturitní" výsledky, bylo by možno stanovit například, že nejlepších 25 procent uchazečů nebude platit vůbec žádné školné, dalších 40 procent by platilo dejme tomu únosné školné a zbytek školné zřetelně vyšší. Toto kritérium (eventuálně přizpůsobené změněným okolnostem) by ovšem bylo uplatňováno každý rok znovu podle na univerzitě dosažených výsledků, takže každý student by měl finanční pozici zajištěnou jen na jeden rok a musel by studovat tak, aby si ji udržel nebo zlepšil (zdůrazňuji, že jde pouze o ukázkový příklad, který má jen osvětlit princip).
Zavedení tohoto systému by vneslo do vysokoškolského života mimo jiné dva velmi pozitivní prvky: stejné startovní podmínky pro všechny - rozhoduje nadání a píle, tedy žádný handicap pro nadané děti z nemajetných rodin - a skutečné soutěžní prostředí a z toho vyplývající zlepšení studijní morálky a studijních výsledků.
Postupem doby by pak mělo dojít k tomu, že univerzity, jejich fakulty či katedry ve spolupráci se sponzory z ekonomické sféry by začaly samy vyhledávat vynikající studenty a poskytovat jim další materiální a jiné výhody - jsou to kvalitní a úspěšní absolventi, kteří vytvářejí dobré jméno školy. Stejně tak by je měly začít "lovit" přímo na univerzitách podniky a instituce, jejich budoucí zaměstnavatelé. Jestliže k tomu nedojde, budou ti nejlepší trvale mizet v zahraničí.
Z článku Jaroslava Teplého může vzniknout - myslím nechtěně - mylný dojem, že snad britské univerzity opravují a hodnotí maturitní zkoušky na britských středních školách. To přirozeně není pravda: náplň maturitních zkoušek je určována centrálně a celostátně ministerstvem školství. Maturitní zkoušky jsou v Británii písemné a opravují je centrálně, celostátně a neosobně k tomu určené zkouškové rady (examination boards). - Zejména kvalitní střední školy však skutečně usilují se svou výukou co nejvíce přizpůsobit požadavkům univerzit a pyšní se tím, kolik procent jejich absolventů dosáhlo přijetí na které univerzity. Univerzitní fakulty i katedry v Británii skutečně předem určují, z jakých oborů musí mít kandidát úspěšnou maturitu a s jakou nejhorší známkou či kombinací známek ho ještě přijmou k univerzitnímu studiu. Nemyslím, že by univerzity mohly příliš efektivně zasahovat do vyučovacích programů středních škol (těžko by se mi například podařilo docílit, aby se na britských středních školách řádně vyučovaly základy gramatiky a gramatická terminologie, pro angličtinu v podstatě nepotřebná, aby pak studentům při studiu cizího jazyka nebylo nutno pracně vysvětlovat, co je podmět a přísudek.) Opakuji však, že zejména kvalitní střední školy se skutečně snaží co nejvíce při výuce samy vycházet vstříc požadavkům univerzit.
Korupce na pražské právnické fakultě: Odstoupí děkan právnické fakulty KU?
Skandál s přijímacími zkouškami na Právnickou fakultu KU lze považovat za
zajímavý test české společnosti. Kolik pátracích žurnalistů naváže na
Jindřicha Gintera? Jak bude uplatněn Zákon o vysokých školách (111/1998 Sb
ze dne 22. dubna 1998)? A bude vůbec někdo chtít změnit stav, kdy je
možné koupit cokoli - včetně lustračního osvědčení. (Zde se nabízí otázka,
zda je možné koupit i místo na seznamu Stb pro případného nepřítele).
Zmíněný zákon nedává příliš velkou možnost postihovat (odvolávat) nepoctivé
nebo neschopné akademické funkcionáře. Nicméně umožňuje alespoň to, aby
rektor Karlovy University, okamžitě svolal Akademický senát, a požádal
podle § 28, o souhlas s odvoláním děkana Právnické fakulty. Okolnosti s
prodejem testů přijímacích zkoušek totiž naznačují, že je naplněn odstavec
(3) stejného paragrafu:
"(děkan) závažným způsobem neplní své povinnosti
nebo závažným způsobem poškozuje zájem vysoké školy nebo fakulty". Kdo
jiný je za serióznost přijímacích zkoušek odpovědný?
Čekat, že by snad takový děkan odstoupil sám, aby umožnil vyšetření
případu, by zřejmě bylo příliš odvážné.
Zajímavá je reakce na existenci přijímacích zkoušek na vysoké školy vůbec.
V rozhořčení nad stupiditou některých otázek (jejichž pravý smysl
naznačuje Dana Cihelková: "Odkud mají uchazeči brát jistotu, že testy nejsou
pouhou loterii, která má privilegované mládeži zajistit jistotu, že za sto tisíc korun bude nedostižitelná a neohrozitelná?") nesmíme opomenout, že
výběr existuje i tam, kde přijímací zkoušky nejsou.
A je nutné poznamenat, že ani přijímání na základě maturitních zkoušek
není samospasitelné. Před několika lety vypukla ve Francii obrovská aféra
s kšeftováním s maturitními testy, které jsou stejné pro všechny studenty a
měly být (teoreticky) do poslední chvíle tajné.
V Kanadě vládne v tomto směru značný chaos, znásobený tím, že vzdělání je v
kompetenci provinčních vlád a kvalita škol se silně liší.
Zajímavá je situace v Ontariu, kde velmi pravicová vláda (podle mého názoru
konečně) zjistila, že k tvořivému myšlení je přece jenom třeba jistý objem
základních vědomostí (čtení, psaní, počty a podobně) a tak zavádí v
podstatě nejedlovský systém jednotných základních a středních škol s
předepsaným obsahem studia. Až, a pokud vůbec, se tento systém dotáhne do
konce, bude mít středoškolský diplom zhruba stejnou váhu.
Pokud jde o přístup k vysokoškolskému vzdělání, pozornosti by nemělo
uniknout, že počet míst, která vyžadují vysokoškolské vzdělání, není
neomezený.
Právo na vzdělání se často zaměňuje s povinností (daňových poplatníků)
financovat celý vzdělávací systém. Základní a středoškolské vzdělání je
většinou bezplatné, aby byl zaručen přístup všem studentům.
Pokud jde o vysokoškolské studium, každá společnost hledá dělící čáru
(často nejasně definovanou) mezi zájmy společnosti, které jsou materiálně
vyjádřeny podílem státní pokladny na celkových nákladech vysokoškolského
studia a zájmy individuálními (kolik student chce a může do vlastního
studia investovat).
Tato čára se sice vlní, podle toho jaká ideologie zrovna vládne, ale příliš
neovlivňuje (stále rostoucí) cenu studia. Ať již jdou "investice" do
vzdělání z jednoho nebo druhého zdroje, čeká se jejich návratnost.
Nedělejme si žádné iluze o tom, že na Západě může studovat vysokou školu
každý a navíc cokoli podle vlastního výběru. Ani nejbohatší státy si to
nemohou dovolit a proto počet míst na universitách regulují. Jako příklad
mohu uvést, že Queen's University v Kingstonu přijímá do populárního studia
fyzioterapie kolem 5% uchazečů.
Hledání cest, jak přeběhnout druhé, není jistě ryze českým jevem.
Prvenství máme spíše v negaci těchto jevů - nazýváme je shovívavě trapasem
nikoli trestným činem. Případ s testy fakultě vzbudil pozornost tím, že se
trestného činu dopouštějí budoucí právníci. Jenže proč ne i oni, když
zákony nerespektuje zřejmě nikdo.
Jiří Jírovec
Maturita a “přijímačky"
Navrhujete odbourat přijímací zkoušky na vysoké školy a nahradit je jednotnou a srovnatenou maturitou. Domnívám se, že to není správné. Proč:
Maturita je zkouška, která uzavírá studium na určitém druhu školy. Je to závěrečná zkouška. Nevybírá vhodné studenty pro studium na jiném typu - a VŠ zcela jiný typ školy je.
Má-li být maturita skutečně obecná - a to musí být, pokud má být jednotná a srovnatelná - pak bude vypovídat právě jen o obecných znalostech. Každý středoškolák by měl mít povědomí o matematice (na určité úrovni), být schopen se vyjadřovat (gramaticky správně) v mateřském jazyce, alespoň nějak v nějakém cizím jazyce apod. Maturitní vysvědčení potvrzuje, že takovéto povědomí a schopnosti (na příslušné úrovni) má. Jenže stejnou obecnou maturitu budou skládat lidé, kteří budou chtít pokračovat na právech, matfyzu, medicíně, filosofické fakultě, technice ... Úroveň matematických znalostí, která postačí budoucímu historikovi, bude naprosto nedostatečná pro matematika, fyzika nebo technika. Budoucí medik musí mít mnohem lepší základy biologie než fyzik nebo historik. Tyto rozdíly žádná, sebejednotnější maturita nepostihne.
Pokud již něco měnit, přimlouval bych se naopak za odbourání maturity jako podmínky pro přijetí na VŠ. Právě tím, že je to zkouška obecná, může poškodit člověka, který je vysloveně jednostranně orientován. Jinak řečeno, student může mít vynikající předpoklady pro matematiku, ale být naprosto neschopen naučit se cizí jazyk. Nebo naopak. Je takových případů poměrně málo, ale vyskytují se a často právě geniové bývají orientováni jen právě tím jedním směrem, v němž jsou geniální.
D. Žůrek uvádí příklady škol, které přijímaly prakticky každého uchazeče, který projevil zájem a pak značnou část vyházely. Byly to zejména ty školy, o které nebyl velký zájem. Jistě se dá přijmout o polovinu více studentů než je třeba a vlastní přijímací řízení rozvrhnout do několika “prosívacích" zkoušek během 1.-2. ročníku. Ale zkuste to s desetinásobkem. Navíc, co je krutější, říci uchazeči rovnou, že nemá předpoklady, nebo ho nechat “smažit" rok, dva a vyhodit ho potom?
Jinak s Vámi souhlasím v tom, že test, jaký byl na pražské PF, schopnosti a předpoklady uchazečů o studium neprověří. Je to skutečně jen sázka do loterie a nechápu, jak někdo akademicky vzdělaný mohl vůbec podobnou zhůvěřilost vytvořit, natož schválit. Právník přece musí mít schopnost kombinovat, logicky odvozovat a přesně a jasně formulovat. Tyto schopnosti se ovšem těžko dají prověřit pomocí testu se zaškrtáváním odpovědí. Takže si to páni a paní pedagogové z PF zjednodušili.
Poznámka JČ: Myslím, že jde o určité nedorozumění. Zaprvé, maturita není nebo by neměla být natolik obecnou zkouškou, jak píše pan Novák. Existují přece například střední školy s humanitním a třeba s matematicko-fyzikálním či biologickým zaměřením a na nich se také odlišuje - nebo by se měla odlišovat - příslušným způsobem i maturita. Sám jsem v Československu odmaturoval na humanitní větvi gymnásia, moji spolužáci z paralelní třídy měli maturitu jinou, protože měli matematické zaměření. Viz také britský příklad v článku Jaroslava Teplého v tomto vydání BL, kde se zmiňuje o tom, že jednotlivé fakulty či katedry si předem určují, z jakých oborů musí student odmaturovat, aby mohl být k vysokoškolskému studiu přijat.
A ještě jedna důležitá poznámka: nezapomínejte, že kromě určitých základních znalostí by měly vysoké školy při přijímání studentů posuzovat nejen jejich znalosti - a už vůbec ne encyklopedické znalosti (kdy se kde konaly Olympijské hry) ale hlavně jejich potenciální schopnost dalšího vzdělávacího a vědeckého rozvoje. K tomu by měla maturita úplně stačit. Ve snaze se předem zbavit většího množství uchazečů se chovají přijímacími testy české vysoké školy, skoro jako by studenti už měli umět mnoho z oboru, který chtějí na dané vysoké škole teprve začít studovat!
Striptýz fotbalistky a české občanství
Slavie vs. Sparta,
by dnes uz ve fotbalu nedokazaly zaplnit ochozy zadneho stadionu na
svete s 90.000 fanousky. V sobotu tento rekordni pocet divaku vsak
prisel do pasadenskeho "Rose Bowl".
Pritahnout jej sem dokazaly "zenske kopalistky" domaci zeme a Ciny.
Poto, co viteznou penaltu promenila Brandi Chastainova, hlediste na
vterinu utichlo, protoze strelkyne pro divaky pridala bezplatne oslavny
striptease.
Podle vzoru muzskych protejsku tehle sportovni discipliny si
strhla representacni tricko a odhalila horni polovinu tela.
Mravnostnim
policajtum, starickum prasackum i nevinnym obetetem zdejsich prudernich
zakonu vypadly oci z dulku v ocekavani.
Nikdo se vsak neukojil, protoze
prsa fotbalistky byla cudne zahalena do bandaze sportovni podprsenky.
Nerovnopravnost v moznostech odhalovani prsnich bradavek mezi pohlavim,
muze nekomu pripadat podobne zvracena, jako je predstava diskriminace
byvalych soudruhu v Parlamentu CR k navraceni obcanstvi
Cechoamericanum.
V minulem tydnu prijaty navrh zakona o obcanstvi je totiz ukazkou
desetileteho vysmechu nekterych politiku CR vuci spoluobcanum v USA.
Jeho prijeti, pote, co vyprsely restitucni zakony, vypada z druhe
strany oceanu jako zamerna a sprosta facka.
Nastesti nacisticke a komunisticke zlociny jsou na celem svete
nepromlcitelne. Pokud byvali a soucasni soudruzi nebudou chtit pod
taktovkou "Velkeho privatizora" vytvorit svoji vlastni vytunelovanou
stredoevropskou Kubu, priznani zakladnich lidskych prav spolubojovnikum
proti zloradum lidstva na celem svete jim snad umozni i dalsi politicky
striptease v Cesku. Konecne by tak melo dojit k odhozeni ukryvanych
rudych tricek ozdobenych srpem a kladivem. Jestli tomu budou tleskat a
zvonit klici, jeste vetsi davy, nez o poslednim vikendu v kalifornske
Pasadene, teprve uvidime!
Aja Bufka, Los Angeles