Jak dostali barbaři po papuli
Pozn.: Tento článek jsem psal na začátku června. Události v Kosovu se mi pak zdály důležitější, než ježení se proti opakovaným výpadům europragmatiků na adresu jakéhosi typizovaného češství. Nakonec mi to ale nedalo, protože to, co je v podtextu, si zaslouží pozornost. Přijměte to proto jako jakýsi kulturní fejeton pro Britské listy.
Editor Britských listů před nedávnem provedl osobní dotazovou akci na téma co si myslí Češi o válce v Jugoslávii a pak to shrnul do článku. Z hlediska počtu příspěvků to bylo nepříliš průkazné šetření, vždyť k Internetu je připojeno jen pár procent českých občanů, navíc čtenářstvo BL je do jisté míry elitní. Zobecňování bylo zde velmi ošidné. Tvrdit, že 60 názorů reprezentuje 10 000 000 lidí je taková nehoráznost, že by snad ani nestála za řeč, i kdybychom uznali, že jde o průzkum názorů názorů.
Je to dobrý materiál pro novinářskou analýzu, ale nic víc. Taková analýza může být cenná pro osobní postřehy a názory jejího sestavovatele (což bezesporu je), vypovídací hodnotu o "národu" má však pramalou. Problémem však je, že je chápána - v prvé řadě autorem samotným - jako zrcadlo národa. Proč, říkám si stále? Může to být osobním zaměřením pisatele, ale není v tom něco hlubšího? Vždyť se v BL stále znovu objevují rozklady češství jako jakéhosi méně kulturního, a hlavně umanutě na svém (špatném) trvajícím, fenoménu.
V článku byla řada zajímavých, věcně podložených postřehů, ale také řada účelových tvrzení. Co mě pobavilo, bylo třeba operování s tím, jak Češi vyznávají silný většinový stát: autor si nějak neuvědomil, že Československu se podařilo v 90. letech jako jedinému bezbolestně rozdělit na dva samostatné státy a to třebaže s požadavkem přišla menšina. Napadla mě ihned jedovatost, že by si demokraté z britské sněmovny měli možná udělat čas na výlet do Čech, aby zde nasáli něco z toho "postnormalizačního maloměstského českému etosu" (slovy J.Č.), v němž je zřejmě zakleto i řešení, jak pustit bezbolestně Irsko či Skotsko z koruny...
Osobně nemám o české letoře - podobně jako o jiných národních "letorách", pokud něco takového existuje - ani já valné mínění. Jsou lidé hloupí, závistiví, hodní, laskaví, geniální a arogantní všude na světě. O tom, že uvnitř českých hranic panuje v mnoha případech informační nejistota a zjednodušenost, jsem si dobře vědom. Je ale neobyčejně zajímavé, jak urputně se spousta lidí snaží podložit Čechům nějaké společné (a to víceméně negativní) národní rysy. Že by to bylo proto, že uchopit, pochopit a poté (intelektuálně) ovládnout nějakou věc je snazší, když se to vtěstná do nějaké popsatelné krabičky? Nebo že by to byla snaha emigrantů (ideových i ekonomických) zbavit se sám před sebou nepříjemného nátěru ve svém nové prostředí?
Jak to, že pax americana neexistuje, britská zpupnost také ne, český mindrák však ano? Čím to, že Češi jsou jediní, kteří se vzpírají domluvě 19 států (že nejsou jediní, nechme nyní stranou). Je to minorita, nadto národní, což je samo o sobě podezřelé (nic na tom, že tuto "národnost" v tom vidí spíše ostatní než Češi sami) a nejhůře ze všeho: je to minorita myšlenkově neprůhledná, spíše si něco pro sebe vrndá, než by něco prohlásila. Její slova nejsou jasné ano-ano, ne-ne. Prostě Švejci. A Švejk je prototyp vychytralého blba, podrazáka, který nestojí v lajně s ostatními, ba co hůře: on se tváří, jako by tam stál!! Západu patrně by více vyhovoval poručík Dub, ten elegantní důstojník s transparentní koncepcí a politickými vizemi, jak se dnes krásně říká, možná trochu neoblíben u mužstva, zato však opora mocnářské politiky. Švejk je kanonenfutr. Je trochu nepříjemné, že to o sobě ví. A ještě nepříjemnější je, že to nese s úsměvem, že se rozhodl karikovat válečné štváčství ad absurdum. Nevadí to, to ne. Plány C.K. mašinerie se tím ani o milimetr neodchýlí, ale rozčiluje to všechny, kteří se rozhodli pro ANO či NE a teď jim takovýhle lišák říká ANO a tváří se, že NE, popřípadě NE a přitom pomrkává, že vlastně, když se to tak vezme, klidně ANO (ó, třeba ty dvojsmysly, ta nejednoznačnost projevu, ta znejistění na konci článků!...). Vnitřně to ohrožuje jejich identitu, na kterou přivykli. Švejk je výjimka a to se netrpí.
Proto je potřeba Švejka nějak "zmáknout". Likvidovat nejde - sám se totiž nabízí, věda, že dříve či později ho to tak jako tak čeká. Přesvědčit už vůbec ne, protože jeho myšlení je pro přímočarou mysl neuchopitelné. (Ohne se, ale nezlomí, tvrdíval prý Heydrich, a dodnes si nikdo není jist, má-li se to brát jako poklona nebo pohana.) Tak je ho třeba alespoň pochopit, oškatulkovat, onálepkovat, zařadit ho do nějaké kategorie - třeba jako národní trauma, kolektivní mindrák, symbol vytěsněné zbabělosti, pacifistické xenofobie, malosti, zamindrákovanosti, prostě něčeho psychologicky obskurního, s čím se lze vypořádat.
A tady slyším v podtextu hloupé a netolerantní: Dejte barbarům kulturu a náš oděv! Nemůžeme se na ně dívat a dokonce je ani cítit - jak vidno z té záplavy deodorantů v dnešní české reklamě (kdysi jsme se vysmívali americkému "strachu z bakterií", nyní je nám tento strach implikován jako jedna z podmínek vstupu do zápandího světa). Ze všeho nejdříve ale změňme jejich přesvědčení. Naučme je vidět se jako barbaři! Ukažme jim sama sebe v tak odporném pohledu, aby se chtěli stát stejně rozesmátí, vzdělaní, pragmatičtí, demokratičtí, objektivní, vonící a v hodnotových zásadách stejní jako my. Zbavte je, prostě, jejich barbarského švejkovství.
Neboť nejskrytější boj dneška je samozřejmě veden o hodnotové zásady. O nic jiného. K výměně informací v informační společnosti se může přidat každý, i pitomec i maniak i diktátor. Stačí mít správné stroje. Ty už se o výměnu a dokonce i jen o jejich produkci postarají. Hodnotu informací je však nutno zvolit konsensem. Má-li být ryze informační společnost v příštím století funkční, musí být jasné, která informace kolik stojí. Bohužel, nejtragičtější na komunikační technologii je, že vnitřní hodnotu informace nelze inženýrsky nastavit. Tu je nutno přijmout konsensem. Boj o toto přijetí je tedy bojem o zisky a moc. Děje se tak na nejrůznějších frontách, z nichž nejneviditelnější a tím i nejdůsažnější je export kultury a etiky. I velmi chytré mozky si odmítají přiznat, jak jsou v tomto boji angažovány - protože by tím samozřejmě znejistily legitimitu uvědomění svého "názoru", musely by vážit nejenom své názory, ale i co je k těmto názorům vede, a to je obtížné, pracné a především z hlediska Make Money málo produktivní.
A tady je možná ten vnitřní, neuvědomovaný důvod, proč se tolik lidí snaží vyrovnat s tímto českým “jinakismem".
Lidí, z nichž mnozí mají mou hlubokou úctu jen proto, že byli ochotni spojit část svého života s touto zemí, naučit se dokonce její (z globálního pohledu) zcela nepraktický jazyk (a fakt, že ji kritizují, je jen známkou hluboké účasti s ní a s jejím podivným geniem loci - spíše než s geniem národa), si kladou, představuji si, asi tyto otázky:
Jak obyvatelé této země hledí na celoevropský konflikt v Kosovu? Jak to, že jej jednoznačně nepodporují? (Ani jej přímo neodmítají.) Čím to? Proč to? Co na to říkají mé kulturní návyky? Odmítají to? Nechápou to? Proč to tedy asi dělají? Nejsou hloupí, tak proč tedy? Nemůže v tom být nějaké hlubinné trauma? Proč si neberou příklad z ostatních? Proč chtějí vyslat tak málo vojáků? Proč nejsou ochotni ve jménu našich společných cílů přijmout ideály a popřípadně i padnout pod vedením vůdčích mozků NATO, EU a OSN, tak jako jiní? Když už ne s písní na rtech, tak alespoň s uklidňujícím vědomím, že ze své válečné pojistky rodinu dobře zajistili...
Proč (mi) to (pochopení) pořád tak komplikují?!
Neumím jim odpovědět. Ale mám pro ně dvě docela malé příhody:
Mé děti byly loni a letos na týdenní návštěvě Anglie se třídou. A to v Hastingsu, poblíž Londýna. Syn byl loni kamenován hastingskými kluky a bylo na něj voláno, aby táhl za kanál. Děvče bylo s kamarádkami letos zfackováno místními holčičkami, neboť nebyly Angličankami. Skončilo to zápisem na policii.
Kdyby se tyto příhody staly dětem některého anglického novináře v Čechách, to by byl v tisku poprask!! Možná by se i někdo z Hradu omluvil! Jasný důkaz xenofobie, dějinného slouhovství, vlivu komunismu, nacismu, provincialismu a možná i habsburkismu, freudismu a cimrmanismu. A unisono by znělo: vy Češi, vy odporní xenofobní Češi! Cožpak vám není ani trochu stydno?!
A takto?
Takto prostě jen dostali dva malí barbaři po papuli. Z hlediska vyššího principu mravního euroamerického: no a co, že?
