Jak dostali barbaři po papuli
Pozn.: Tento článek jsem psal na začátku června. Události v Kosovu se mi pak zdály důležitější, než ježení se proti opakovaným výpadům europragmatiků na adresu jakéhosi typizovaného češství. Nakonec mi to ale nedalo, protože to, co je v podtextu, si zaslouží pozornost. Přijměte to proto jako jakýsi kulturní fejeton pro Britské listy.
Editor Britských listů před nedávnem provedl osobní dotazovou akci na téma co si myslí Češi o válce v Jugoslávii a pak to shrnul do článku. Z hlediska počtu příspěvků to bylo nepříliš průkazné šetření, vždyť k Internetu je připojeno jen pár procent českých občanů, navíc čtenářstvo BL je do jisté míry elitní. Zobecňování bylo zde velmi ošidné. Tvrdit, že 60 názorů reprezentuje 10 000 000 lidí je taková nehoráznost, že by snad ani nestála za řeč, i kdybychom uznali, že jde o průzkum názorů názorů.
Je to dobrý materiál pro novinářskou analýzu, ale nic víc. Taková analýza může být cenná pro osobní postřehy a názory jejího sestavovatele (což bezesporu je), vypovídací hodnotu o "národu" má však pramalou. Problémem však je, že je chápána - v prvé řadě autorem samotným - jako zrcadlo národa. Proč, říkám si stále? Může to být osobním zaměřením pisatele, ale není v tom něco hlubšího? Vždyť se v BL stále znovu objevují rozklady češství jako jakéhosi méně kulturního, a hlavně umanutě na svém (špatném) trvajícím, fenoménu.
V článku byla řada zajímavých, věcně podložených postřehů, ale také řada účelových tvrzení. Co mě pobavilo, bylo třeba operování s tím, jak Češi vyznávají silný většinový stát: autor si nějak neuvědomil, že Československu se podařilo v 90. letech jako jedinému bezbolestně rozdělit na dva samostatné státy a to třebaže s požadavkem přišla menšina. Napadla mě ihned jedovatost, že by si demokraté z britské sněmovny měli možná udělat čas na výlet do Čech, aby zde nasáli něco z toho "postnormalizačního maloměstského českému etosu" (slovy J.Č.), v němž je zřejmě zakleto i řešení, jak pustit bezbolestně Irsko či Skotsko z koruny...
Osobně nemám o české letoře - podobně jako o jiných národních "letorách", pokud něco takového existuje - ani já valné mínění. Jsou lidé hloupí, závistiví, hodní, laskaví, geniální a arogantní všude na světě. O tom, že uvnitř českých hranic panuje v mnoha případech informační nejistota a zjednodušenost, jsem si dobře vědom. Je ale neobyčejně zajímavé, jak urputně se spousta lidí snaží podložit Čechům nějaké společné (a to víceméně negativní) národní rysy. Že by to bylo proto, že uchopit, pochopit a poté (intelektuálně) ovládnout nějakou věc je snazší, když se to vtěstná do nějaké popsatelné krabičky? Nebo že by to byla snaha emigrantů (ideových i ekonomických) zbavit se sám před sebou nepříjemného nátěru ve svém nové prostředí?
Jak to, že pax americana neexistuje, britská zpupnost také ne, český mindrák však ano? Čím to, že Češi jsou jediní, kteří se vzpírají domluvě 19 států (že nejsou jediní, nechme nyní stranou). Je to minorita, nadto národní, což je samo o sobě podezřelé (nic na tom, že tuto "národnost" v tom vidí spíše ostatní než Češi sami) a nejhůře ze všeho: je to minorita myšlenkově neprůhledná, spíše si něco pro sebe vrndá, než by něco prohlásila. Její slova nejsou jasné ano-ano, ne-ne. Prostě Švejci. A Švejk je prototyp vychytralého blba, podrazáka, který nestojí v lajně s ostatními, ba co hůře: on se tváří, jako by tam stál!! Západu patrně by více vyhovoval poručík Dub, ten elegantní důstojník s transparentní koncepcí a politickými vizemi, jak se dnes krásně říká, možná trochu neoblíben u mužstva, zato však opora mocnářské politiky. Švejk je kanonenfutr. Je trochu nepříjemné, že to o sobě ví. A ještě nepříjemnější je, že to nese s úsměvem, že se rozhodl karikovat válečné štváčství ad absurdum. Nevadí to, to ne. Plány C.K. mašinerie se tím ani o milimetr neodchýlí, ale rozčiluje to všechny, kteří se rozhodli pro ANO či NE a teď jim takovýhle lišák říká ANO a tváří se, že NE, popřípadě NE a přitom pomrkává, že vlastně, když se to tak vezme, klidně ANO (ó, třeba ty dvojsmysly, ta nejednoznačnost projevu, ta znejistění na konci článků!...). Vnitřně to ohrožuje jejich identitu, na kterou přivykli. Švejk je výjimka a to se netrpí.
Proto je potřeba Švejka nějak "zmáknout". Likvidovat nejde - sám se totiž nabízí, věda, že dříve či později ho to tak jako tak čeká. Přesvědčit už vůbec ne, protože jeho myšlení je pro přímočarou mysl neuchopitelné. (Ohne se, ale nezlomí, tvrdíval prý Heydrich, a dodnes si nikdo není jist, má-li se to brát jako poklona nebo pohana.) Tak je ho třeba alespoň pochopit, oškatulkovat, onálepkovat, zařadit ho do nějaké kategorie - třeba jako národní trauma, kolektivní mindrák, symbol vytěsněné zbabělosti, pacifistické xenofobie, malosti, zamindrákovanosti, prostě něčeho psychologicky obskurního, s čím se lze vypořádat.
A tady slyším v podtextu hloupé a netolerantní: Dejte barbarům kulturu a náš oděv! Nemůžeme se na ně dívat a dokonce je ani cítit - jak vidno z té záplavy deodorantů v dnešní české reklamě (kdysi jsme se vysmívali americkému "strachu z bakterií", nyní je nám tento strach implikován jako jedna z podmínek vstupu do zápandího světa). Ze všeho nejdříve ale změňme jejich přesvědčení. Naučme je vidět se jako barbaři! Ukažme jim sama sebe v tak odporném pohledu, aby se chtěli stát stejně rozesmátí, vzdělaní, pragmatičtí, demokratičtí, objektivní, vonící a v hodnotových zásadách stejní jako my. Zbavte je, prostě, jejich barbarského švejkovství.
Neboť nejskrytější boj dneška je samozřejmě veden o hodnotové zásady. O nic jiného. K výměně informací v informační společnosti se může přidat každý, i pitomec i maniak i diktátor. Stačí mít správné stroje. Ty už se o výměnu a dokonce i jen o jejich produkci postarají. Hodnotu informací je však nutno zvolit konsensem. Má-li být ryze informační společnost v příštím století funkční, musí být jasné, která informace kolik stojí. Bohužel, nejtragičtější na komunikační technologii je, že vnitřní hodnotu informace nelze inženýrsky nastavit. Tu je nutno přijmout konsensem. Boj o toto přijetí je tedy bojem o zisky a moc. Děje se tak na nejrůznějších frontách, z nichž nejneviditelnější a tím i nejdůsažnější je export kultury a etiky. I velmi chytré mozky si odmítají přiznat, jak jsou v tomto boji angažovány - protože by tím samozřejmě znejistily legitimitu uvědomění svého "názoru", musely by vážit nejenom své názory, ale i co je k těmto názorům vede, a to je obtížné, pracné a především z hlediska Make Money málo produktivní.
A tady je možná ten vnitřní, neuvědomovaný důvod, proč se tolik lidí snaží vyrovnat s tímto českým “jinakismem".
Lidí, z nichž mnozí mají mou hlubokou úctu jen proto, že byli ochotni spojit část svého života s touto zemí, naučit se dokonce její (z globálního pohledu) zcela nepraktický jazyk (a fakt, že ji kritizují, je jen známkou hluboké účasti s ní a s jejím podivným geniem loci - spíše než s geniem národa), si kladou, představuji si, asi tyto otázky:
Jak obyvatelé této země hledí na celoevropský konflikt v Kosovu? Jak to, že jej jednoznačně nepodporují? (Ani jej přímo neodmítají.) Čím to? Proč to? Co na to říkají mé kulturní návyky? Odmítají to? Nechápou to? Proč to tedy asi dělají? Nejsou hloupí, tak proč tedy? Nemůže v tom být nějaké hlubinné trauma? Proč si neberou příklad z ostatních? Proč chtějí vyslat tak málo vojáků? Proč nejsou ochotni ve jménu našich společných cílů přijmout ideály a popřípadně i padnout pod vedením vůdčích mozků NATO, EU a OSN, tak jako jiní? Když už ne s písní na rtech, tak alespoň s uklidňujícím vědomím, že ze své válečné pojistky rodinu dobře zajistili...
Proč (mi) to (pochopení) pořád tak komplikují?!
Neumím jim odpovědět. Ale mám pro ně dvě docela malé příhody:
Mé děti byly loni a letos na týdenní návštěvě Anglie se třídou. A to v Hastingsu, poblíž Londýna. Syn byl loni kamenován hastingskými kluky a bylo na něj voláno, aby táhl za kanál. Děvče bylo s kamarádkami letos zfackováno místními holčičkami, neboť nebyly Angličankami. Skončilo to zápisem na policii.
Kdyby se tyto příhody staly dětem některého anglického novináře v Čechách, to by byl v tisku poprask!! Možná by se i někdo z Hradu omluvil! Jasný důkaz xenofobie, dějinného slouhovství, vlivu komunismu, nacismu, provincialismu a možná i habsburkismu, freudismu a cimrmanismu. A unisono by znělo: vy Češi, vy odporní xenofobní Češi! Cožpak vám není ani trochu stydno?!
A takto?
Takto prostě jen dostali dva malí barbaři po papuli. Z hlediska vyššího principu mravního euroamerického: no a co, že?
Imperialismus Britských listů
Jan Čulík
Dovolil jsem si vybrat pár citátů z výše uvedeného článku Ivana Vágnera "Jak dostali barbaři po papuli" a pokusím se na ně reagovat. Myslím, že by bylo rozumné článek přeložit do angličtiny a vydat ho v časopise Electronic New Presence (respektive v jeho nové verzi Central European Review), ať se vyjádří i jiní lidi, kteří pořád českou civilizaci "tolik kritizují", z jakých "skrytých důvodů" to dělají.
Článek pana Vágnera se mi zdá velmi cenný jako zpětná vazba: ukazuje, jaké úvahy asi vyvolávají argumenty kritických pozorovatelů zvnějšku i zvnitřku v myslích některých čtenářů v ČR. To se může stát užitečným odrazovým můstkem k diskusi. JČ.
Tvrdit, že 60 názorů reprezentuje 10 000 000 lidí je taková nehoráznost, že by snad ani nestála za řeč, i kdybychom uznali, že jde o průzkum názorů názorů.
V žádném případě bych si nedovolil na základě 60 názorů, zaslaných Britským listům, zobecňovat názory celého českého národa na válku o Kosovo. Jsem si vědom velmi dobře, že je nepřípustné vzít například mikrofon a televizní kameru a jít do ulic dávat namátkově lidem otázky a pak to ve vysílání prezentovat jako průzkum veřejného mínění. To je hrubě zavádějící. Každý takový pouliční interview je možno prezentovat v televizi jen jako ilustraci předtím spolehlivě zjištěných údajů od seriózních institucí pro výzkum veřejného mínění. Totéž učinil i můj článek o českých názorech na válku o Kosovo.
České průzkumy veřejného mínění ukazovaly systematicky po dlouhou dobu, že se proti západnímu bombardování Jugoslávie stavějí dvě třetiny obyvatelstva České republiky - a to přesto (nebo snad právě proto), že většina českých sdělovacích prostředků spíše zaujala postoj pro bombardování a měla tendenci karatelsky mentorovat ty, kdo s ním nesouhlasili.
Můj článek byl jen ilustrací postojů velké většiny českého národa, opakovaně zjištěných organizacemi pro průzkum veřejného mínění. Myslím si, že to bylo jasné, neboť článek vycházel z informace z českých médií, že je Česká republika jedinou ze středoevropských nově členských zemí NATO, kde převládly vůči válce o Jugoslávii velmi kritické postoje. Zajímalo mě, co je podstatou těchto názorů.
Jsem přesvědčen, že je důležité zkoumat, co podkládalo názory, vyjádřené v průzkumech veřejného mínění, a jsem také přesvědčen, že i jen drobná anketa Britských listů, na niž přišlo pouze 60 odpovědí, zvýraznila a vysvětlila dosti podstatné mentální postoje české společnosti. O získaném materiálu si může myslit každý, co chce, domnívám se však, že z jeho samotné podstaty je zjevné, že nejde o výstřední, nereprezentativní názory jakési internetové "elity", ale o postoje, s nimiž se člověk v ČR setkává znovu a znovu.
Pozoruhodné také je, že když se tyto postoje veřejně vyjeví, jejich držitelům je to nepříjemné. Zdálo by se, že jestliže čtenáři takovéto postoje zastávají, měli by je zastávat hrdě a veřejně - konec konců mají právo na to zastávat, jaký chtějí názor. Neměli by se ošívat, když někdo na tento jejich názor veřejně poukáže. Že by to bylo zase spojeno s oním švejkovstvím (viz níže), kdy sice my nějaký názor zastáváme, ale raději světem kličkujeme, a tak ho nikomu nechceme sdělovat - pokud ho někdo vyjádří jasně, cítíme se tím zaskočeni?
...není v tom něco hlubšího? Vždyť se v BL stále znovu objevují rozklady češství jako jakéhosi méně kulturního, a hlavně umanutě na svém (špatném) trvajícím, fenoménu.
Chtěl bych zdůraznit, že i redaktor Britských listů je české národnosti, a že pokud tedy Britské listy "házejí špínu na český narodní charakter", házejí špínu i na něho. Mě skutečně zajímají postoje lidí v ČR a za podnětné považuji srovnávat je s tím, co vím o postojích jinde. Nutně to neznamená, že postoje odjinud vyvyšuji. Je fakt, že čtenáři si to do mých textů někdy vnášejí. Když kritizuju určité jevy v ČR nebo poukazuju na určité pozitivní jevy na Západě, lidi automaticky usoudí, že považuju českou společnost za druhořadou. Nikdy jsem však nenapsal, že by třeba britská společnost byla "dokonalejší" než společnost česká. Pouze poukazuji na jednotlivé rysy uspořádání britské společnosti, které se mi jeví efektivnější než uspořádání české. Pravidelní čtenáři Britských listů dobře vědí, že BL ostře kritizují i mnohé nešvary a zlořády, vyskytující se na Západě. Žádná lidská společnost není dokonalá.
Jsem si jist, že z podobné motivace jednají i ostatní autoři BL.
Co mě pobavilo, bylo třeba operování s tím, jak Češi vyznávají silný většinový stát: autor si nějak neuvědomil, že Československu se podařilo v 90. letech jako jedinému bezbolestně rozdělit na dva samostatné státy a to třebaže s požadavkem přišla menšina.
Nemohu si pomoci, z mnohých reakcí, které přicházejí, a konec konců i z domácích českých průzkumů veřejného skutečně vyplývá, že velká část obyvatelstva v Čechách a na Slovensku ráda konformuje a že lidé dávají přednost konvenčnímu většinovému názoru. To, že Československo v roce 1992 rozbila "menšina" spíše výše uvedené zjištění potvrzuje. Pan Vágner totiž neuvádí, že ta menšina byla v obou zemích u moci. Není přece sporu o tom, že obyvatelstvo obou částí někdejšího Československa začátkem devadesátých let (dnes je situace jistě jiná) zbožšťovalo své vedoucí politiky, přisuzovalo jim, protože bylo zvyklé na paternalistické státní vedení, téměř až kouzelné schopnosti a nechávalo je bez kritické analýzy řídit či dělit stát, jak uznali za vhodné.
Napadla mě ihned jedovatost, že by si demokraté z britské sněmovny měli možná udělat čas na výlet do Čech, aby zde nasáli něco z toho "postnormalizačního maloměstského českému etosu" (slovy J.Č.), v němž je zřejmě zakleto i řešení, jak pustit bezbolestně Irsko či Skotsko z koruny...
Nevím, jak je tohle relevantní. Poslanci britské Dolní sněmovny by neuvítali nic jiného s větším ulehčením, než kdyby se mohli zbavit Severního Irska (asi tak, jako když Václav Klaus rozdělil Československo, mnozí v ČR bylo velmi rádi, že se zbavili - daleko menšího problému - přehrady v Gabčíkovu-Nagymáros a konfliktu s maďarským sousedem v této věci). Potíž je, že severoirská protestantská většina (samostatný národ, původem z hlavního britského ostrova) nechce připustit odtržení Severního Irska od Británie (přestože jsou tito extrémisté pro londýnskou vládu trapnou obtíží) a kdyby bylo Severní Irsko včleněno do Irské republiky, s její katolickou většinou (irský národ), severní protestantská menšina by byla ohrožena. Britská vláda respektuje sebeurčení svých občanů podle jejich přání. Kdyby nyní hlasovali Skoti či Welšané pro osamostatnění svých zemí od Británie, tomuto osamostatnění by nestálo nic v cestě. Takové prosté referendum však v důsledku výše uvedených problémů nic nevyřeší v Severním Irsku. Je nutno hledat kompromisní politickou strukturu pro provincii, která by zajistila, aby i menšina měla silnou politickou reprezentaci a nebyla bigotními příslušníky opačné strany utlačována. Britská vojska jsou přítomna v Severním Irsku proto, aby extrémističtí příslušníci obou znesvářených komunit nemohli vraždit nevinné civilisty.
Osobně nemám o české letoře - podobně jako o jiných národních "letorách", pokud něco takového existuje - ani já valné mínění. Je ale neobyčejně zajímavé, jak urputně se spousta lidí snaží podložit Čechům nějaké společné (a to víceméně negativní) národní rysy. Že by to byla snaha emigrantů (ideových i ekonomických) zbavit se sám před sebou nepříjemného nátěru ve svém nové prostředí?
Tato argumentace se nezdá být logická. Viz výše. Jsou li emigranté (ideoví i ekonomičtí) také Češi (o tom nemůže být sporu), tak přece tím, že budou záměrně a účelově přisuzovat "svému národu" záporné rysy, přisuzují si záporné rysy i sami sobě. Ne, konspirační teorie nejsou uplatnitelné, ani v tomto případě, ani v případě války o Jugoslávii. Jsou myslím pozůstatkem zkušenosti z komunismu, i z postkomunistického chaosu, kdy jsme zvyklí na to, že lidé většinou účelově lžou, a hledáme tedy jejich skryté motivy. Myslím, že se tady běžné anglosaské praxi dívat se na všechno, tedy i na sebe, ostře kriticky analytickýma očima, přisuzuje neprávem nekalý záměr.
Kromě toho, jiným pozůstatkem zkušeností z komunismu, je představa, že je Západ monolitní celek, a že všechno, co se na Západě odehrává, ze děje v důsledku nějaké centrální režie. Tak to ale přece vůbec není. Západní společnosti jsou anarchické, chaotické systémy, v nichž spolu lidé a země navzájem soupeří (viz nynější obchodní spory mezi Evropskou unií a Spojenými státy). Západní společnosti nejsou podřízeny jednotící mocenské myšlence.
Jak to, že pax americana neexistuje, britská zpupnost také ne, český mindrák však ano?
Nedovedu to přesvědčivě vysvětlit. Příkladů české zamindrákovanosti a konformního způsobu myšlení, který převládl v české společnosti, a v němž v zemi neustále kolují tytéž myšlenky, aniž by je někdo řádně zpochybňoval či přinesl do vydýchané atmosféry něco nového, přicházejí neustále spousty. Naproti tomu Spojené státy se ani nedokázaly dohodnout o tom, že mají vést válku proti Jugoslávii a proč ji mají vést. Velká část amerického kongresu se snažila po celou dobu zdiskreditovat, ať dělal americký prezident cokoliv - prostě proto, že ho považují za nedůvěryhodnou osobnost. Washingtonské politické vedení prokázalo v této válce, jak se o tom na Západě nesčetněkrát psalo - "asi tak tvrdé vedení, jak tvrdý je smetanový pudink". Opakuju - chaos a pluralita, nikoliv stalinské spiknutí, urputně zaměřené na ovládnutí světa. Myslím ale, že to pochopí každý, kdo je schopen systematičtěji sledovat kvalitní západní sdělovací prostředky - Britské listy nedokáží suplovat všechno.
Pokud mi napíše čtenář, jak se stalo včera:
Co je ucelem BL? Presvedcit nas o krasach globalizace, kultu uspechu a
konzumu? Pro me ten Vas "Brave New World" neni.
je to poněkud deprimující, protože pokud si někdo v ČR myslí, že Britské listy prosazují kult úspěchu a konzumu, je to vnímání, které je poněkud - řekněme - nepřesné, a je hrubě ovlivněné zdiskreditovanou pověstí, jakou má "Západ" v ČR - jenže, pořád to opakuji, Západ není úplně takový, jak se v ČR projevuje svými nejhrubšími, neregulovanými rysy.
(Češi jsou) ... minorita myšlenkově neprůhledná, spíše si něco pro sebe vrndá, než by něco prohlásila. Její slova nejsou jasné ano-ano, ne-ne. Prostě Švejci. Švejk je výjimka a to se netrpí. Tak je ho třeba alespoň pochopit, oškatulkovat, onálepkovat, zařadit ho do nějaké kategorie - třeba jako národní trauma, kolektivní mindrák, symbol vytěsněné zbabělosti, pacifistické xenofobie, malosti, zamindrákovanosti, prostě něčeho psychologicky obskurního, s čím se lze vypořádat.
Ale to není pravda. Západní společnosti nejsou založeny na přímočarých, povrchních a jednoduchých myšlenkách. Západní myšlení (viz třeba univerzity) je naopak dosti sofistikované a složité a je velmi blízké relativismu. Zpochybňování je základním principem, řekl bych. Za normálních okolností se do tohoto hodnotového systému Švejk dost dobře hodí - svým relativismem, nikoliv svým podváděním. (To neznamená, dodávám rychle, že by na Západě nikdo nepodváděl. Rozdíl ale je, že se západní podvádění většinou pranýřuje a trestá.)
Jenže situace hromadného vyvražďování určité národnostní skupiny v Evropě je situací jinou - tam, zastávám názor, jako velmi velké procento britských občanů (s nimiž se jinak v mnoha věcech naprosto neztotožňuju, stejně jako oni se neztotožňují v mnoha věcech se svými dalšími spoluobčany) je nutno zasáhnout přímo, nekompromisně a rázně - je to mezní, výjimečná situace. Když začnou v Evropě uřezávat dětem hlavy, akademická diskuse o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly, musí, obávám se, být na okamžik přerušena a proti zvěrstvům máme povinnost rázně zasáhnout. Avšak nepřenášejme tuto mimořádnou situaci do situace běžné. Považovat tuto "černobílost" za typický ráz západní společnosti by byla chyba.
Západu patrně by více vyhovoval poručík Dub, ten elegantní důstojník s transparentní koncepcí a politickými vizemi.
Nikoliv, v normální situaci ne, viz výše. V mezní situaci brutálního vraždění je nutno přijmout rázná protiopatření, taková, jaká napáchají nejmenší možné škody, a vraždění zamezí.
A tady slyším v podtextu hloupé a netolerantní: Dejte barbarům kulturu a náš oděv!
Lidé, kteří zastávají názor, že se proti vraždění nevinných lidí a dětí zasahovat nemělo, mají na tento názor přirozeně právo. My ale máme právo vyjádřit důrazně vlastní názor, že s tím nesouhlasíme a že to považujeme za barbarské.
Neboť nejskrytější boj dneška je samozřejmě veden o hodnotové zásady.
Tento výrok, odpusťte, mi připomíná paranoiu někdejších marxistických školení komunistické éry. Můj zemřelý předchůdce na Glasgow University Igor Hájek si vyvěsil ve své pracovně na zeď (ještě to tam mám) jakýsi citát z týdeníku Tribuna, který hovořil o tom, jak je glasgowské univerzitní středisko pro studium střední Evropy "jednou z nejvýznamnějších centrál ideologické diverze proti zemím socialistického tábora, které financují organizace, spojené s CIA a britskou rozvědkou (British Council) částkou až 15 miliónů liber ročně..." O existenci katedry středoevropských studií přitom na Glasgow University nikdo nejevil zájem, zápasila o finanční přežití... Že by znovu nyní docházelo k ideologické diverzi Východu ze Západu?
Západoevropské společnosti mají nad postkomunistickými zeměmi náskok: měly o čtyřicet až padesát let více času uspořádat si racionálně, efektivně a relativně spravedlivě své struktury sociální a státní správy. Tyto struktury samozřejmě nefungují za všech okolností úplně dokonale, ale pokud projevují nedostatky, velmi ostře se o tom veřejně hovoří a většinou se dosáhne nápravy. Jinými slovy, tyto struktury, stejně jako ve středovýchodní Evropě, jsou ve vývoji, ale v tom vývoji jsou často dost daleko vepředu.
Součástí těchto struktur jsou určité tzv. checks and balances, regulační omezení, které více či méně efektivně zamezují výstřelkům, zlořádům, brutalitě a primitivnostem, které vznikají v lidském společenství, pokud se nechá jeho organizaci úplně volný průběh.
Civilizované západní společnosti jsou tedy společnosti regulované. (Jen se podívejte, jak přísnými předpisy je například svázán provoz londýnské burzy.)
Není vinou těchto západních společností, že středoevropské a východoevropské postkomunistické země nebyly schopny či ochotny využít příkladu západní Evropy při regulaci těchto nepříjemných rysů západní společnosti (viz naprosté fiasko v historii české komerční televize za posledních deset let).
Došlo tedy k tomu, že se v postkomunistických zemích začal projevovat zkreslený, a velmi necivilizovaný obraz západní demokracie - hypertrofovaly v nich právě ty rysy, které normální západní společnost dosti silně omezuje. Není tedy divu, že takovýto obraz západní demokracie musí nutně mnoha lidem v postkomunistických zemích jít oprávněně na nervy. Jenže za to mohou jejich vlastní, postkomunističtí politikové.
Za tyto výstřelky však těžko možno vinit samotné západní společnosti, v nichž se demokracie a tržní systém projevuje dost podstatně jinak než třeba v ČR nebo v Rusku. Začarovaný kruh samozřejmě spočívá v tom, že potlačení nežádoucích rysů divokého kapitalismu musely provést postkomunistické společnosti samy, ty však toho nebyly schopny.
Západní společnosti nejsou ani při samoregulaci dokonalé - opakuji, žádný lidský systém není dokonalý. Jsou sobecké a zaměřené především samy na sebe. Můžeme je za to kritizovat, ale je to fakt, který asi nezměníme, je třeba s ním počítat.
(Paradoxně zrovna v případě Kosova projevily západní společnosti pozoruhodnou nesobeckost - jsou za to obviňovány z imperialismu. Připomíná mi to případ George Sorose, který věnoval mnoho miliard z vlastních, poctivě vydělaných peněz, na rozvoj civilizace středovýchodní Evropy. Je za to považován v mnoha zemích středovýchodní Evropy za pochybnou existenci, darebáka a podvodníka s nekalými mocenskými cíli. Naproti tomu Vladimír Železný se dal v ČR na pět let dohromady s americkými podnikateli a do jejich kapes nechal za tuto dobu odplynout od dost chudých českých občanů, které zmanipuloval primitivní televizní zábavou, mnoho desítek miliónů dolarů. Byl a je za to mnohými v ČR oslavován jako hrdina.)
Děje se tak na nejrůznějších frontách, z nichž nejneviditelnější a tím i nejdůsažnější je export kultury a etiky. I velmi chytré mozky si odmítají přiznat, jak jsou v tomto boji angažovány - protože by tím samozřejmě znejistily legitimitu uvědomění svého "názoru", musely by vážit nejenom své názory, ale i co je k těmto názorům vede, a to je obtížné, pracné a především z hlediska Make Money málo produktivní.
Zaprvé - v českém kontextu to může být překvapivé, ale na Západě existuje obrovské množství lidí, pro něž není vydělávání peněz prvním či jediným cílem. (Jen tak namátkou: domníváte se, že je cílem vydávání Britských listů vydělávání peněz?)
Lidí, z nichž mnozí mají mou hlubokou úctu jen proto, že byli ochotni spojit část svého života s touto zemí, naučit se dokonce její (z globálního pohledu) zcela nepraktický jazyk (a fakt, že ji kritizují, je jen známkou hluboké účasti s ní a s jejím podivným geniem loci - spíše než s geniem národa), si kladou, představuji si, asi tyto otázky:
Jak obyvatelé této země hledí na celoevropský konflikt v Kosovu? Jak to, že jej jednoznačně nepodporují?
Ale není tomu tak. Na Západě proběhla k této věci rozsáhlá diskuse a názory odpůrců války jsou respektovány a tolerovány, i když například v Británii jsou to názory menšinové, většinou projevované levicovými aktivisty, a nepůsobí příliš promyšleně.
Editora Britských listů prostě zaujal rozpor mezi podstatnou podporou vojenského zásahu v Jugoslávii v mnoha západních a dvou středoevropských zemích (kromě ČR) a jeho velmi důrazným odmítáním v České republice a pokusil se mu porozumět. To, že na Západě většina populace v mnohých zemích válku o Kosovo podporovala, neznamená, že byly opačné názory ostrakizovány. Asi před deseti dny jsem slyšel v britském rozhlase debatu jednoho anglického lorda, Jeremy Paxmana a oxfordského historika Timothy Gartona Ashe - lord velmi ostře odsuzoval zásah NATO v Jugoslávii a charakterizoval ho jako neodpovědné "meddling" (strkání nosu tam, do čeho nám nic není). Téhož večera měl na toto téma v Londýně tento mluvčí jakousi velmi prestižní přednášku.
Syn byl loni kamenován hastingskými kluky a bylo na něj voláno, aby táhl za kanál.
Ano. V Británii existuje rasismus, tak jak existuje ve všech západních společnostech. Britské listy o tom psaly mnohokrát, čtenáři se snad pamatují, že když před časem byl chabě interviewován v Jednadvacítce ČT britský náměstek ministra vnitra a drze tam tvrdil, že rasismus v Británii neexistuje, velmi důrazně jsme poukazovali na to, že to byla naprostá nehoráznost, kterou měl reportér České televize okamžitě uvést na pravou míru. O anglických národních rysech psal výstižně Jeremy Paxman ve své knize The English, viz tyto recenze v Britských listech. (Konkrétně o anglické xenofobii se hovoří zde.)
Zaveďme informační systém, jak si vedou absolventi kterých škol
O školství se vede mnoho řečí. Jsou školy dobré či špatné? Jsou soukromé školy lepší než státní? Názory jsou rozporné. Existuje mnoho předsudků. Mnohý z nás vychází ze své někdy velmi partikulární zkušenosti. Není ani jasné v takových otázkách, jaké kvality a povinnosti škol má garantovat stát.
Je např. povinností státu zaručit, aby se každý naučil číst psát a počítat? Pokud ano, musí být tato povinnost nějak specifikována, aby mohla být kontrolována, musí být vytvořeny kontrolní a také donucovací mechanismy.
Má stát nějakým způsobem ručit za kvalitu maturit, aby se maturant mohl hlásit na libovolnou univerzitu po celé Evropě? Asi ano. Pokud někdo o takovou maturitu nestojí, je to jeho věc. Musí mu ale být jasné, že pro univerzity je vlastně bez maturity. Je pak ale otázka, zda má stát takové studium podporovat. Má se stát nějak zohledňovat, jak se absolventi uplatňují na trhu práce?
Reakce některých škol, především soukromých, toto právo a povinnost státu fakticky zpochybňuje. Odpor budí snaha státu kontrolovat výuku, i když se současně žádají dotace. To se dost podobá požadavku "dejte nám peníze a my si s nimi naložíme podle svého".
Zvláštní odpor budí matematika. Asi proto, že se v ní dá příliš málo věcí ošvindlovat. Taky není populární u rodičů i studentů. Co na tom, že ve věku informací je stále více potřeba a že bez matematického základu dosáhnou čeští vědci a technici a také české výrobky jen stěží mezinárodní úrovně.
Co také na tom, že matematiku nemůže učit učitel bez kvalitní přípravy a že na druhé straně dobře učit matematiku může i ten, jehož matematické schopnosti nejsou vysoce nadprůměrné. To platí i pro většinu přírodních věd. Mnohé jiné obory může dobře učit jen opravdu kvalitní učitel a při tom se hůře pozná, že učitel nemá dostatečnou úroveň. Základní přírodovědecké poznatky ve srovnání třeba s ekonomií jen prakticky nestárnou a lze na nich ukázat souvislost jevů a náklady spojené s různými rozhodnutími, tedy to, co tak chybí v diskusích o Temelínu.
Jiný podezřelý aspekt jednání škol je malé nadšení pro výstavbu informačního systému s databází, umožňujícího každému občanu provádět moderními technikami data mining analýzu toho, jak si absolventi té které školy vedou i řadu let po absolutoriu. Kolik je jich nezaměstnaných, kolik jich vydrželo na vyšších stupních škol atd. Jediná dnes obecně dostupná informace o tom, kolik lidí úspěšně prošlo přijímacími zkouškami na vysoké školy, je jen zčásti užitečná a z řady důvodů nestačí. Student např. podává až deset přihlášek a tak je značná naděje, že alespoň jednou uspěje. Není to však záruka úspěšného studia.
Očekával bych ze strany škol, především soukromých, tlak na vytváření takového informačního systému. Poněvadž tomu tak není, mohu se domnívat, že se nemají čím chlubit. Celkově je to šlendrián. Podle čeho se mají děti, rodiče a studenti rozhodovat. Výmluvy na nedostatečné zákony a ochranu práv škol či osobností žáků nejsou nic víc než výmluvy a mlžení. Stojí za zmínku, že již od roku 1992 se mnozí, mj. i autor těchto řádků, pokoušeli takový systém prosadit. Odpor proti tomu byl nepřekonatelný.
Posuzovat kvalitu škol, i za pomoci kvalitního informačního systému, je samozřejmě věc obtížná. Je to ale určitě snazší, než současné věštění z křišťálové koule. Jako příklad obtížnosti takového hodnocení dat uveďme efekty nových metod ve výuce. Nové metody výuky mohou být např. úspěšné také proto, že je zavádějí ambiciózní a schopní učitelé s hlubokým zájmem o svou práci. Vzhledem ke klíčové roli učitele ve výuce, může být úspěch nových metod spíše důsledkem kvality učitelů než efektem nových metod. Při všeobecném nasazení pak mohou nové zdánlivě slibné metody selhat, jak se to do značné míry stalo s množinovou matematikou a ve starší historii s tzv. globální metodou výuky čtení. Totéž se může přihodit i s dnes propagovanými metodami. Sklon soukromých škol k experimentování může být, pokud nebude zachovávána dostatečná opatrnost a efekty pečlivě hodnoceny, spíše nedostatkem než předností.
Je rovněž otázkou, zda různá doporučení OBSE a jim podobných institucí jsou v našem kulturním prostředí vždy adekvátní. Proto je žádoucí vybudovat systém hodnocení škol nezávislými domácími institucemi, které by využívaly informace z různých zdrojů, včetně pracovních úřadů.
Znám několik dětí, které uspěly na soukromé střední škole a pak na vysoké škole a měly přitom předtím značné potíže na státní škole. Opačné případy téměř neznám. Důvody jsou asi dva. Ten méně příznivý je fakt, že na mnohých soukromých školách se přece jen žádá méně, mnohdy ovšem o to, co skutečně není třeba. Hlavní výhoda soukromých škol jsou však menší třídy umožňující individuální práci s žákem a zohlednění jeho osobnosti. To je zvlášť významné děti -"samorosty". V malých třídách je reálné praktikovat samostatnou práci v malých týmech.
Individuální práce s dětmi na státní škole ve třídě s 30 žáky je v podstatě jen zbožným přáním. To je snad největší problém našeho školství. Ve třídě s 30 žáky lze nejen obtížně zachovávat individuální přístup k dětem, ale také používat moderní metody výuky, jako je výuka řešením problémů samostatně i v malých týmech, a nikoli výuka založená na pouze na memorování. Připočteme-li k tomu vysoké úvazky učitelů státních škol, jejichž jedním důsledkem je, že není možné dodržovat rozumnou strukturu rozvrhu (např. neučit matematiku po obědě a omezit co nejvíce odpolední výuku vůbec), a nízké učitelské platy, můžeme se podivovat, že se na státních školách vůbec něco naučí. Soukromé školy mají v tomto směru řadu výhod.
Přesto se domnívám, že se na soukromých školách naučí méně, než je možné a žádoucí. Dokonce mnohdy podstatně méně užitečného než na státních školách.
Svým způsobem jsou totiž soukromé školy ve velmi nevýhodné pozici. Když rodič platí školné, řídí se obvykle v souladu s naší dlouholetou tradicí, či spíše nešvarem, heslem "já to platím a vy ho to naučte". Pokud není škola internátní (jako Eton), nemůže vést takový přístup podle prastarých poznatků pedagogiky k dobrým koncům. Spolupráce rodiny se školou je nutná. Pokud se rodiče dítěti dostatečně nevěnují, a oni to velmi často nedělají, nemohou sledovat výsledky studia jinak než přes známky. A to často až před vysvědčením. Jen tak lze vysvětlit stresy dětí před vysvědčením. Dobrý rodič ví dávno předem, jak to s vysvědčením asi bude. Lajdák stresuje koncem června své děti po tom, co o své dítě na škole se celý rok nezajímal. Za této situace je iluzorní předpokládat, že bude dobře fungovat rodičovská samospráva školy a že rodiče budou prosazovat rozumné změny a větší náročnost, což je další často přeceňovaný lék problémů ve školství.
Pro ilustraci. Na jedné škole prosadila menší část rodičů dětí jedné třídy výměnu hodného učitele, který moc nenaučil ale "dobře známkoval" za pracovitého "psa". Většina rodičů to nesla dost těžce a iniciátoři změny se setkali s nejednou výtkou.
Domácí úkoly (další nutnost dobrého pedagogického procesu) jsou pro rodiče mnohdy nepřípustné obtěžování. Přece se nebudou starat o to, jak dítě píše domácí úkol, když si zaplatili školné a daně. Znám případ na státní škole, kdy si rodiče odhlasovali, že nechtějí domácí úkoly. Domácí úkoly jsou jedním z velmi účinných prostředků výchovy k samostatné práci. To je samozřejmé na předních západních školách, u nás se to považuje víceméně za nežádoucí. Závisí samozřejmě na tom, jak se úkoly postaví.
Děti na soukromých školách si jsou zatraceně dobře vědomi, že učitel závisí na tom, zda rodič zaplatí. Rodičům se přitom dá tak snadno vyhovět napsáním pěkných známek. Leckdo neodolá. V každém případě nebývá na soukromých školách z tohoto důvodu žádný med učit. A to nikoliv proto, že by se tam většinou učilo s větším nasazením. Silně to samozřejmě závisí na kvalitě ředitele, učitelů a prestiži školy (může si vybírat studenty?). Na státních školách tyto problémy také existují, nejsou ale tak ostré.
Jiným problémem soukromých škol je nabídka módních, ne nutně ovšem perspektivních oborů a módních inovací učebního procesu. Nebezpečí zavádění inovací procesu, který je založen na mnohasetleté zkušenosti, je dosti riskantní. Při absenci vhodného informačního systému, do něhož by byly zahrnuty i prognózy vývoje pracovního trhu a nezávislé hodnocení škol, a jiných kontrolních mechanizmů je zde prostor pro různé pokleslé praktiky a žádný prostor pro ty, co se nechtějí vést s módní vlnou.
Je jistě podezřelé, že při všech případných výhradách k hodnocení zahraničních expertů, jsou na tom podle cizích expertů velmi špatně právě střední školy. To je ty, kde se nejvíce experimentovalo a měnilo, včetně zavedení soukromých škol. Je známo, že se mezi emigranty různých zemí velmi dobře uplatňovali emigranti z Čech a Moravy, i ti kteří měli pouze střední vzdělání. Bylo by to pravda i kdyby byli měli vzdělání dnešní "kvality"?
Takže se školami, i, možná hlavně, soukromými, je to všelijaké z důvodů systémových. Chybějí především efektivní mechanismy zpětných vazeb, jako je výše zmíněný informační systém a vymezení funkcí státu. To je náš základní problém nejen ve školství.
Moje americká banka je (víceméně) zadarmo
V tomto prispevku popsal Jiri Jirovec vlastni zkusenost s kanadskymi bankami a
neprimo se tak zastava zlych ceskych bank. Pro srovnani uvadim ceny banovnich sluzeb
velkemaloobchodni banky v USA:
Sekovy ucet:
Urokova mira 0.5% pocitana z dennich zustatku
pri zustatku vyssim nez $800:
vedeni uctu/ucetni polozky - zdarma
zasilani vypisu - zdarma
seky - zdarma
zasilani zrusenych seku - zdarma
bez ohledu na vysi zustatku:
vystaveni ATM a debitni VISA karty - zdarma
vyber z bankomatu banky - zdarma
transfery mezi ucty v bance - zdarma
zaslani nahrady za poskozenou kartu - zdarma
blokace VISA karty - zdarma
automaticke platby elektriny, plynu etc - zdarma
prime vklady mzdy etc. - zdarma
vystaveni bankovniho(cashier) seku $7.50/kus
pouziti bankomatu cizi banky dohromady $2-2.50/operaci
vytisteni a zaslani sekovych knizek (200 seku) $18-23 (prvni knzka:25/50kusu) zdarma
VISA karta: pred dvema lety byvalo $30 rocne, nyni zdarma
Internetovy pristup na bankovni ucet:
Jednoduchy - pouze kontrola zustatku, poslednich 30 polozek na uctu a prevodu mezi ucty v bance - zdarma
slozitejsi - prevody do jinych bank, interface s financnimi programy Quicken, MS Money $3.95/mesic.
Ale co vubec neni zdarma, je vlastni neporadek ve financich:
za vraceni nekryteho seku napari pokutu obchodnik (zde $20) a jeste banka taky dvacku.
Neporadnici si mohou ale za $5/mesic koupit overdraft protection (ochranu pred tim, ze byste se dostali na ucte do minusu), ale to je dobrovolne.
Tedy placeni sekem prijde na 12 centu za nakup, pripadne 12 centu a 33 centu za postovni znamku, kdyz je sek posilan postou.
Placeni sekem v obchodech si clovek muze odpustit a pouzivat kartu.
Samozrejme pan Jirovec ma pravdu, ze nic neni zadarmo, ale takovahle sluzba je snad
skoro zadarmo, kdyz ji srovname s hamburgrem,kolou a bramburkami dohromady za 3.26 u Burger Kinga.
Pro srovnani: sporitelni ucet ve vysi $1000 byl urocen 3%. Rocni rozdil mezi sporivym a sekovym uctem je tedy $25, coz lze pokladat za 'cenu' vedeni uctu.
Pri poznamce o vysokych urocich na kreditnich kartach pan JIrovec ale zapomnel uvest, ze vetsina karet ma 21-25 denni 'grace period', "volne obdobi", behem niz se uver nepocita.
Pri rozumnem pouzivani karty a placeni celych zustatku ihned (tzn. do jednoho mesice od utraty na karte, tak je to i v Britanii, pozn. JČ) je 'provoz kreditni karty' taky zadarmo. Troubove, kteri pouzivaji kreditni karty na dlouhodobe uverovani sve spotreby, samozrejme plati jako mourovati, ale to je veci svobodne volby.
Na konec jeste drobny komentar k JIrovcove poznamce o klientech 'malych bank', kteri pri krachu prijdou o penize: FDIC nepojistene sekove a sporive ucty samozrejme patri do rise mestskych legend. Neexistuje banka, ktera by se takovy produkt vubec pokousela prodavat.
Podobnost kanadskych a ceskych bank asi neni nahodna.
Obe zeme maji nekolikanasobne vyssi prodejni (ci DPH) dan (15%, resp 22%) nez US (3- 6.5%), deficitni statni rozpocty a nekolikanasobne vyssi nezamestnanost. A v rade predchazejicich prispevku nakonec pan Jirovec velmi barvite vylicil kanadske socialisticke pomery.
Marek Sojka
Kdo ochrání nejnovější uprchlíky?
Články pana Davida Warrena jsou v angličtině přístupné v novinách The Ottawa Citizen. V jednom ze svých nejnovějších napsal:
Zatímco bych asi byl posledním člověkem, který by odsuzoval pohrdavý přístup
ve zpravodajství, protože je pro něj místo, jsem překvapen, s jakou
samozřejmostí příjímají západní sdělovací prostředky nejnovější 'etnické
čištění'. Pokud víme, většina kosovských Srbů se neprovinila válečnými
zločiny. Je jich 200,000 nebo více a většina se jich narodila ve vesnicích a
městech, které nyní opouštějí v osobních i nákladních autech, autobusech, s
vozíky i pěšky, nesou a vezou, co mohou, zatímco mladí Albánci po nich
házejí kamením za bezmocného přihlížení vojsk NATO.
Kosovská osvobozenecká armáda (KLA) vystoupila z lesů, aby se rychle ujala
nadvlády nad větší částí země ještě před příchodem jednotek NATO. Slíbili
jsme, že je odzbrojíme jakožto součást naší dohody, kterou nám Rusové
pomohli uzavřít s tím člověkem v Bělehradě, kterého my nazýváme 'válečným
zločincem'. Že to ale nedokážeme, je nyní zcela zřejmé - je jich příliš
mnoho a mají přiliš mnoho podpory veřejnosti. Zatím je KLA vděčná NATO,
protože to za ně udělalo špinavou práci - a tedy se 'chovají slušně'. To
znamená, že nestřílejí po odcházejících srbských vojácích a civilistech.
Zatímco politováníhodné kolony srbských lidí odcházejí přeplněnými
venkovskými cestami, co tito lidé slyší? 'Ú-Čej-Ká, Ú-Čej-Ká' - začáteční
písmena KLA v albánštině (UCK) - a o odplatě, která by na ně čekala, kdyby
se chtěli vrátit. Podle toho, co se dovídám, jsou to mladí kosovští Albánci,
kteří skandují a vykřikují, aby uprchlíky ponížili a zastrašili.
Na rozdíl od těchto scén jsou jiné, kdy se starší Srbové a Albánci vzájemně
objímají a loučí navždycky. Staří sousedé, kteří po generace žili v pokoji a
míru. Radikalizovaní mladíci z toho raději nic nechtějí znát nebo ani
nevzpomínat na to, že nedávno mnoho kosovských Srbů riskovalo své životy a
majetek, když poskytovali útulek Albáncům při příchodu milice. Dav
nerozlišuje. Srbové vědí jen jedno a to je, že je nejlépe, aby odešli.
Kosovo je provincie, jejíž hranice byly vytyčeny v nejnovější době, přesně v
r. 1945, jakožto 'autonomní' etnická oblast, jak byla definována Titovými
komunisty. Je to oblast, kterou získaly srbské a černohorské síly v r. 1912
(aniž došlo k takovému násilí jako nyní). Dříve se nejednalo o jeden národ
ale o dvě zeměpisné oblasti - kopce uprostřed dělí celou oblast na dvě
části, východní a západní. Bylo to území mnoha kultur (multicultural) po
celou dobu, co existují záznamy.
Teprve nyní, tedy dnes, jakožto následek zášti a plenění, se z něho dělá
národ a nesmazatelně se mu přiděluje etnická příslušnost.
Jediná rozumná slova, která jsem vůbec slyšel z úst prezidenta Billa
Clintona za několik posledních měsíců, je jeho přiznání, že byl ignorantem,
co se týká historie Balkánu, že udělal chybu, když zbrkle mluvil o dlouhé
historii etnického násilí. Nejedná se o žádnou dlouhou historii. Nejrůznější
národnosti Balkánu byly proti sobě postaveny politiky 20. století. Nejsou
dokonce obětmi nacionalismu jako spíš moderní politiky touhy po moci a
ideologických mýtů.
Srbové patřili do země, která se dnes jmenuje Kosovo, po velice, velice
dlouhou dobu. Podobně jako jejich albánští a jiné sousedé bojovali po
staletí jak ve prospěch tak i proti muslimským Turkům, katolickým Rakušanům
a každému jinému impériu.
Ta bitva o Kosovo v r. 1389, která dnes dává moderním srbským ideologům
jejich formativní mýty, byla bitvou, při níž Srbové i Albanci bojovali bok
po boku na obou stranách. Středověká srbská království nemají spojitost s
tím, co se dnes nazývá Srbsko - podobně nemá spojitost ani starověká
albánská feudální vrchnost s dnešními albánskými válečníky. Jsou to všechno
omyly, lži a překrucování.
Nicméně my dnes ctíme ty lži, které vytvořili lidé jako Tito a Miloševič.
Jako ignoranti straníme jedněm proti druhým. I ty nádherné chrámy a kláštery
Metohije, 'země chrámů', které obklopují starodávné město Peč, byly
přeměněny z majáků zbožného pravoslaví na symboly nacionalistických svárů a
nyní jsou z tohoto důvodu opouštěny.
Další malý plod křesťanství, který uvadl, nyní odpadl od větve a posvátná
země byla znesvěcena. Mniši totiž také odejdou.
A v dnešním Srbsku jsou kosovští Srbové ztraceni. Pro pana Miloševiče je
velice nepříjemnou skutečností, že budou muset být umístěni v uprchlických
táborech. Pro městské Srby budou 'albanizovanými' cizinci. Pro Západ jsou to
páriové a pravděpodobní váleční zločinci. Pro kosovské Albánce jsme byli
jejich přáteli, ale tito lidé nemají nikoho.
Miloš Kaláb
Poznámka JČ: Souhlasil bych s názorem kanadského autora, že obyvatelé Kosova "nejsou obětmi nacionalismu jako spíš moderní politiky touhy po moci a ideologických mýtů". Totéž se opakovaně ozývá z úst samotných kosovských svědků, Srbů i Albánců, a také místní lidé opakovaně v britských sdělovacích prostředcích zdůrazňují, že nejde pokaždé dělení mezi Srby a Albánci, ale o dělení mezi slušnými lidmi a zločinci. Nedokážu určit, nakolik si britské sdělovací prostředky tyto tolerantní lidi záměrně vybírají. Historické aspekty jsou myslím - nebo měly by být - podružné. To, že bylo Kosovo od hlubokého středověku srbským vlastnictvím, nemůže ospravedlnit vraždění Albánců.
Bývalý finský prezident o Kosovu
Vazeny pane Culiku,
se zajmem jsem v BL sledoval prispevky tykajici se situace v Jugoslavii.
Vcera byl v nejvetsich finskych novinach Helsingin Sanomat uverejnen
text rozhovoru s byvalym prezidentem Maunem Koivistem. Pro zajimavost
vam posilam zbezny preklad jeho hlavnich bodu.
Udalosti tykajici se Kosova Koivisto peclive sledoval a studoval
dostupne materialy. Nyní, kdy hruzy války jsou preruseny se rozhodl
svoje nazory zverejnit.
"Nepamatuji si, ze by na mne kdy bylo neco tak tizive dolehalo, jako
poslední udalosti tykajici se Jugoslavie. Nemohl jsem se soustredit na
nic jineho." "Strategie NATO mi pripomina postavu Kaptaha z romanu M.
Waltariho (Egyptan Sinuhet), který chce uspokojit nevine usmrcene krvi
jinych nevinnych."
"Podle mne je zcela jasne, ze bombardovani Jugoslavie bylo zahajeno v
rozporu s chartou OSN a mimo to zrejme take v rozporu se zakladajicimi
dokumenty NATO. Politické vedeni Jugoslavie by porusilo zakony vlastní
zeme kdyby podepsalo navrhy z Rambouille." K vlastnímu obsahu navrhu se
K. nechce vyjadrovat, protoze na verejnosti koluji ruzne verze. Dohoda,
která byla uzavrena po zprostredkovani Ruskem a Finskem neumoznuje volny
pohyb jednotek NATO po celem uzemi Jugoslavie a je zrejme dle soucasnych
zakonu platna.
"Rozhodnuti o zahajeni bobmardovani bylo ucineno na zaklade zcela
chybnych odhadu Šmysleli si, ze par bomb staciŠ a Milosevic potrebuje
ukazku sily pro to, aby obhajil uzavreni smlouvy pred vlastní opozici.
NATO posuzovalo situaci zcela chybne." K. se dále podivuje nad na
Zapade kolujicimi predstavami, ze bombardovani napomuze demokratickym
silam svrhnout Milosevice.
K. si mysli, ze zemim, které se budou muset podilet na napravovani skod
zpusobenych valkou by se melo rict z jakych duvodu se k bombardovani
pristoupilo. "Vzdyt i my jsme v situaci, kdy Finsko vysila vojenske
oddily odstranovat stopy války a zcelovat casti a pritom nemáme jasnou
predstavu, jake byly vychozi predpoklady spojencu. O nich nebylo nic
receno."
K. zduvodnuje sve tvrzeni o spatnem odhadu situace i tim, jak Zapad
zprvu odmital pozemni operace a teprve v dusledku vyvoje situace je
zacal pripoustet. Upozornuje zejména na vyroky T. Blaira, který nejprve
prohlasil, ze pozemni vojska nebudou vyslana a teprve pozdeji, kdy se
nepodarilo zlomit odpor, zacal hovorit o potrebe vyslani pozemnich
vojsk. "Vyhruzky pozemni valkou byly pritom blufovanim. NATO nemelo
jasno o postupu utoku, ani nemelo k dispozici dostatek vojaku."
V dusledku chybnych odhadu se samotne bombardovani dostalo do slepe
ulicky, coz bylo neprijatelne zejména pro Nemecko. Pokud by bylo nutno
bobmardovani neustale zintenzivnovat, doslo by se nakonec k otazce, jake
cile jeste existuji? Martti Ahtisaari byl proto pro spojence a zejména
pro Nemecko zachranym andelem a dostal je z nepriznive se utvarejici
situace. Ulohu Finska a prezidenta Ahtisaariho hodnoti K. velmi vysoko a
oznacuje ji za historickou. Vyzvedava zejména otazku nacasovani
diplomaticke aktivity na dobu, kdy obe strany mely zajem situaci resit.
K. nechce komentovat soupereni NATO a Ruska v Kosovu. "Kdyz takove
diskuse probihaji, je moudrejsi se k nim nevyjadrovat." "Mnohe zeme se
dostaly do slozite situace a Rusko je jednou z nich."
"Valka v Jugoslavii tvori predel v mezinarodni politice. Tato valecna
operace je pravdepodobne takoveho druhu, ze budeme rikat, co se stalo
pred ni, a co potom. Bude mit dlouhodoby dopad a neverim, ze nekdo je
schopen videt, jake dopady to budou."
Existovala alternativa pro bobmardovani? Existovaly jiné prostredky, jak
dostat zainteresovane strany k dohode? "Mnozi, kterých si vazim, a
kterí vedi o detailech teto problematiky vice nez ja si mysli, ze mohlo
byt predtim nez se sahlo k pouziti sily vynalozeno vetsi usili.
Kombinaci metody bice a cukru a zejmena cukru by se dosahlo stejnych
vysledku bez toho, aby se podminky pro zivot lidi zhorsovaly."
Tedy dnes dosazeneho vysledku by se dosahlo i bez války? "Ano, verim
tomu, drive nebo pozdeji."
K cinnosti haagskeho tribunalu K. pripomina, ze politci mají vytvaret
jasne zakony a soud ma podle nich soudit. Jinak se muze stat, ze soud
ziska politickou moc, ktere mu neprislusi. Znamky takovehoto vyvoje K.
jiz postrehl na statni urovni a zda se, ze dochazi k jeho rozsirovani i
na uroven mezinarodni. "Odtud je velmi blizko k myslence, ze soudy se
nezabyvaji take politikou, ale jsou v moci politiky." "Haagsky soud se
dostal do temer neresitelne situace, kdyz ma interpretovat nova pravidla
mezinarodni politiky, které jsou plna sirokych a nejasnych terminu. Mohu
si jen predstavit jaka je pozice soudu, který ma v takoveto situaci
vynaset rozsudky."
K. varuje, ze vest soudni proces se muze statum NATO
vymstit. Upozornuje na to, ze jeste pred tim nez byla vznesena obzaloba
na predstavitele Jugposlavie, sama Jugoslavie pozadala soudni dvur v
Haagu aby odsoudil bombardovani. Soudni dvur tak neucinil a prohlasil,
ze zkoumani pripadu bude trvat roky. "Tento proces by mohl prinest
Zapadu prekvapeni. Velmi bych se divil, kdyby se soud zabyval pouze
navrhem jedne strany."
K. se podivuje nad tim, jak snadno NATO obeslo OSN. OSN se podrobilo
velmocem. Mnozi experti na mezinarodni pravo jsou toho nazoru, ze
bombardovani bylo v rozpru s chartou OSN , ale casto dodavaji, ze casy
se zmenily. Nehovori se o tom, ze zakone normy je treba zmenit, ale o
tom, ze OSN uz nevyhovuje.
K. zvlaste silne kritizuje Kofi Annana, který ve Stockholmu prohlasil,
ze staty mají omezit svoji suverenitu. "Tim bychom priznali, ze OSN uz
neslouzi tem cilum, jimz melo. Z toho lze rychle vyvodit dve moznosti:
Bud dojde k tomu, ze OSN bude svou cinnosti uspokojovat ty, kteri mají
nejvetsi vojenskou moc, nebo na OSN nebude bran ohled a ztrati svoji
pozici uplne. To, ze toto predseda OSN pripousti je podle mne strasne."
Finsko setrilo s kritikou NATO. "Zvykli jsme si, ze nam neprislusi
michat se do rozporu mezi supervelmocemi. I nyní, kdy existuje pouze
jedna supervelmoc, tato zásada se u nas stále dodrzuje. Kdyz hovorime o
supervelmocech, vyplaci se byt opatrny." "Mame svoje dlouhe zkusenosti s
tim, v jakych situacich jsme obdrzeli jakou pomoc ze zahranici a vime,
ze o vlastni zalezitosti se musime umet starat sami. Podle mne toto
stále plati."
Nalady proti vstupu Finska do NATO stouply v dobe války v Jugoslavii. O
cem to svedci? "Myslim si, ze lide si utvorili vlastní zavery z toho co
pozorovali."
Maji lide pravdu? "Lide si udelali zcela podlozeny zaver."
K. ma osobní zkusenosti z navstev v Jugoslavii a z jednani s
Jugoslavskymi predstaviteli. K soucasne situaci dodava:"Š krize v
Jugoslavii ma tisicilete koreny." "Kdyz ma nemocny vysokou horecku, nemá
se operovat." "Dulezite je, jake ponauceni si z Kosova vezmeme pro
reseni budoucich krizi." "Podle zdraveho rozumu by tato zkusenost mela
zchladit ty kteri si mysli, ze stalete problemy lze vyresit v jednom
okamziku."
"Ted, kdy se valecne operace zklidnily, je treba udelat bilanci a
spocitat vitezstvi a prohry. Zjistit, ceho bylo dosazeno. Zlepsila se
situace tech lidi, jejichz jmenem jsme toto zacali? Lze Kosovske Albance
a Srby prinutit k zivotu spolu? Je toto zacatek cesty, nebo jeji konec?
To jsou otazky, které tu vystupuji."
Aféra s belgickými kuřaty končí, dioxiny zůstávají
V casopise New Scientist byly v clanku Recept na
katastrofu zverejneny podrobne udaje o kontaminaci potravin (hlavne
kurat) v Belgii. Problemem v nich byly nejen dioxiny, ale take stale
jeste problematicke polychlorovane bifenyly. Zatimco pro dospele lidi
zrejme kontaminace nepredstavovala tak vysoke riziko, vazne ohrozeny
mohly byt deti a vyvijejici se lidske plody.
Deti Zeme se domnivaji, ze problematice dioxinu a polychlorovanych
bifenylu, dalsich perzistentnich organickych latek a tezkych kovu je v
Ceske republice venovana mala pozornost. Predevsim chybi kontrola
potravin ceskeho puvodu.
Mira znecisteni prostredi dioxiny a polychlorovanymi bifenyly je
daleko lepe znama ve Slovenske republice diky systematickemu vyzkumu
jejich pritomnosti v lidskych tkanich. U nas je takovychto mereni
vzhledem k moznym zdrojum (chemickym provozum a zavodum spalujicim
odpady - temi jsou nejen spalovny odpadu, ale i bezne prumyslove
provozy) velice malo.
V Holandsku vyvolal v unoru 1995 znacny rozruch pripad pani Ketzove, v
jejiz materskem mlece a v placente byly zjisteny zvysene hladiny
dioxinu pochazejicich prokazatelne z blizke spalovny komunalnich
odpadu v Arnhemu. Na zaklade zaloby podane obcanskymi sdruzenimi pak
holandska vlada naridila uzavreni jedne z linek spalovny, ktera se
nejvice podilela na znecisteni prostredi dioxiny.
Deti Zeme v techto dnech pokracuji ve sbirani podpisu pod petici
"Konec dioxinu v Ceske republice" pozadujici mimo jine zavedeni
emisniho limitu pro spalovny odpadu. V ramci Svatku hudby ji na
namesti Miru v nedeli 20. cervna podepsal take znamy cesky pisnickar
Jaroslav Hutka a pripojil se tak k dalsim vyznamnym osobnostem
podporujicim pozadavky petice (je mezi nimi i toxikolog Ivan Holoubek
z brnenske Masarykovy Univerzity zabyvajici se dlouha leta
problematikou perzistentnich organickych latek).
Priloha:
Debora Mackenzie, New Scientist, 12 June 1999 (zkraceno pri prekladu)
Recept na katastrofu
V pripade kontaminace kurecich produktu dioxiny, ktery stal vladu
kresla, vysla najevo nova, velice zavazna skutecnost. Vedci zjistili,
ze kontaminovane produkty (maso, vejce, atd.) obsahovaly krome dioxinu
take polychlorovane bifenyly (PCB), ktere se svou strukturou a
vlastnostmi dixinum velmi podobaji. Toto zjisteni znamena, ze toxicita
kontaminovanych produktu je mnohem vyssi nez se doposud predpokladalo.
Take to znamena, ze deti mohou byt ohrozeny na zdravi.
Holandsky Statni institut pro kontrolu kvality zemedelskych vyrobku
(RIKILT) zjistil, ze obsah dioxinu v kontaminovanem mase a vejcich se
pohyboval mezi 958 a 775 (parts per trillion), coz znamena prekroceni
limitu 1500-krat. Limit pro PCB byl prekrocen v prumeru 400-krat.
Lide, kteri maso nebo vejce pozreli, byli vystaveni davkam 40-krat
prekracujicim doporucenny maximalni denni prijem pro dioxiny. Kdyz
pripocteme vliv PCB, tento limit mohl byt prekrocen az 100-krat.
Podle Rolafa van Leeuwena ze Svetove zdravotnicke organizace, pozrenim
jednoho kontaminovaneho vejce by se prumerna koncetrace dioxinu v
lidskem tele zvysila o 6 ng, coz u dospeleho cloveka predstavuje
zvyseni o 1,4% zatimco u tri roky stareho ditete az o 20%. Prumerna
koncetrace dioxinu v lidskem tele se pohybuje mezi 2 a 6 ng na kg
hmotnosti.
Zatimco davky, kterym byli Belgicane vystaveni, jsou zrejme prilis
male na to, aby zpusobily rakovinu, mohou vyvolat neurologicke a
vyvojove poruchy, poruchy imunitniho a hormonalniho systemu, obzvlaste
u plodu, novorozenat a deti. Doporucuje se desetilete sledovani
lekarskeho stavu u osob, ktere kontaminovane maso ci vejce
konzumovali.
Dioxiny a PCB se do krmne smesi dostali zrejme tak, ze kontaminovany
olej z transformatoru byl vylit do verejne recyklacni nadoby na
kuchynske oleje. Pak byl smichan vyrobcem krmnych tuku, rozvezen asi
12 vyrobcum krmnych smesi, kteri pak krmnou smes prodali stovkam
jednotlivych farmaru. Celkem 17% kravinu, 40% veprinu a 50% drubezaren
byl zakazan prodej produktu. Zbyva jen dodat, ze vladni ctyrkoalice
sve pozice ve volbach neobhajila. Pro tretinu volicu byl dioxinovy
skandal dostatecnym duvodem zmenit stranicke preference.
(preklad: Premysl Macha - Centrum pro podporu obcanu - sekce Deti
Zeme, Frydek - Mistek)