Zatrpklí muži, kteří čekali, aby mohli vraždit

Vraždění na Balkáně vyvolala kultura sebelítosti

Uprchlíci nám říkali, že to bude takhle strašné. Říkali nám holou, nepřikrášlenou pravdu. Tehdy jsme tomu byli sotva ochotni věřit a nyní, když tomu čelíme tváří v tvář, díváme se na to s otevřenou pusou, plni zoufalství a odporu. Mohyly čerstvě vykopaných hrobů, každý z nich označený ubohým kusem dřeva, nabílené zdi statků, potřísněné krví, poškozené kulkami, hromady šatstva, dokumentů, rodinných fotografií, a pod nohama tu lidská čelist, tam kost z nohy dítěte.

V mlčenlivých vesnicích a na přerostlých polích Kosova jsme odhalili scény z Goyových Válečných hrůz. Zatímco jednotky NATO izolují tyto scény zločinů,. ti, kteří je spáchali, chrabří válečníci v černých brýlích a čelenkách kolem hlavy, nám mávají z autobusů a tanků, jimiž ujíždějí k beztrestnému životu v Srbsku.

Dalo by se snad očekávat, že odpůrci války budou těmito strašnými odhaleními umlčeni. Ale ideologickou vírou málokdy otřesou fakta. Odpůrci války nikdy nevěřili, že je tato kauza spravedlivá, tak proč by tomu měli věřit nyní? Namísto toho tvrdí, že k masakrům došlo až po začátku bombardování NATO. Všechno způsobilo načasování, argumentují. Dokazuje to, že intervence proměnila krizi v katastrofu.

Jsou to argumenty mnichovanství. To, že k některým masakrům došlo po bombardování, nesnímá z jejich pachatelů břemeno morální odpovědnosti ani o jediný milimetr. Jen to potvrzuje hluboký nihilismus srbského politického vedení. Stejně jak jako se zrychlila likvidace evropských židů, když začalo spojenecké bombardování proměňovat Německo v rumiště, tak v Kosovu režim dál prováděl svůj plán terorizování a likvidace kosovských Albánců i v situaci, kdy směřovalo Srbsko k drtivé porážce. Srbové si mysleli: jestliže prohrajeme, ať to dopadne špatně i s našimi nepřáteli.

Nihilismus podpořila sebelítost. A sebelítost ospravedlňuje zločiny. Je lehčí udělt z někoho obět, pokud máte pocit, že jste sami obětí. A Srbové vytvářejí o sobě mýty, že jsou nepochopené oběti. Po dlouhá staletí jsme bojovali proti Turkům, argumentují. Bránili jsme křesťanství a byli jsme na Kosově poli v roce 1389 poraženi. A to všechno pro vás. Uznali jste to? Přijali jste nás jako skutečné Evropany? Ne, dál nás démonizujete a stigmatizujete jako barbarské outsidery. Teď na nás znovu padají vaše bomby. Prožíváme druhé Kosovo pole. Tak dobře, učiníme i toto druhé Kosovo pole tak strašlivě pamětihodné, jako bylo to první.

Mýtus Kosova Pole stojí na počátku historie srbské sebelítosti a sebelítost byla používána po dlouhá staletí jako nástroj pro ospravedlňování zločinů. Vyhnali nás z našich domovů v chorvatské Krajině, řeknou vám Srbové. Je to pravda, ale k tomu došlo teprve až poté, co se pokusil Slobodan Miloševič uškrtit chorvatskou nezávislost při jejím zrodu. Vyhnali nás v roce 1996 ze Sarajeva. Ano, ale teprve poté, co srbští střelci obléhali město a stříleli na ženy, které se snažily nabírat vodu pro domácnost u hydrantů v ulicích. V jádru temného maelstromu, který proměnil obyčejné Srby v Kosovu ve vrahy, je sebelítost a popírání skutečnosti.

V této chvíli odpovídají Srbové: ale my jsme čelili občanské válce. Kosovská osvobozenecká armáda vraždila naše lidi. Ano, je tomu tak. Byl jsem v Kosovu uprostřed prosince 1998, kdy KLA začala střílet na šest srbských mladíků, kteří hráli v mléčném baru v městě Peč biliár. Bezpochyby to byla provokace KLA, jejímž cílem bylo vyvolat ostrou protireakci Srbů, která by vyvolala mezinárodní intervenci. Srbové reagovali zavražděním 45 civilistů v Račaku v polovině ledna. Mezinárodní společenství skutečně zasáhlo.

Jenže stojí zato se ptát, jak je možné, že si byli stratégové KLA tak stoprocentně jisti, že Srbové budou reagovat přesně tak, jak očekávali. Důvod je jednoduchý. Všude v Evropě vládne rasismus, ale jen v Srbsku je rasové pohrdání druhými oficiální ideologií. Masakrování bylo legitimováno seshora, bránil ho celý politický establishment i většina srbských intelektuálů, jen s několika s čestnými a odvážnými výjimkami. Jsme uprostřed občanské války, co očekáváte, říkali. Ale co tím mínili, bylo: život Albánců nemá žádnou hodnotu. Proč se o ně zajímáte?

Avšak občanská válka neospravedlňuje masakrování. Mnoho evropských národů čelilo za posledních třicet let potlačené nebo otevřené občanské válce. Jedním z těchto národů je Británie. Od strašlivé vzpomínky na Krvavou neděli (v sedmdesátých letech v Severním Irsku, kdy britští vojáci začali střílet do davu demonstrantů) stojí za to ptát se, zda takovýto masakr byl v Severním Irsku výjimkou anebo pravidlem. Odpověď je jednoduchá: ať už tomu bylo jakkoliv v předchozích stoletích, moderní britští vojáci nebyli nikdy učeni tomu, aby považovali Iry ani z jedné, ani z druhé komunity za podřadnou rasu.

Rasové pohrdání poskytlo morální ospravedlnění mužům v lyžařských maskách, kteří znásilňovali ženy, popravovali děti, naháněli muže do stodol a stříleli do nich ze samopalů a pak mrtvoly pálili.

Rasismus je sám o sobě už dost výbušnou směsicí. Ale když je smíšen se závistí, stává se vražedným. Pro Srby bylo bolestné už to, že je Albánců v srbském historickém regionu daleko víc než Srbů. Ještě daleko nepřijatelnější bylo, že tito podřadní lidé, jimiž je nutno pohrdat - tito špinaví muslimové - byli často hospodářsky úspěšnější než Srbové.

Albánci často prosperovali v západní Evropě. Pracovali v německých automobilkách, vraceli se domů s dobrou německou penzí, posílali do zahraničí syny a dcery, kteří pak poukazovali domů peníze.

Pro nezaměstnaného Srba - a srbská nezaměstnanost dosahuje 30 procent - byl albánský hospodářský úspěch nesnesitelný. Operace podkova, jarní etnické očišťování Kosova, naplánované dlouhé týdny před bombardovací kampaní, nemělo potíže při získávání ochotných katů z řad srbských mužů, plných nenávisti, kteří toužili ukrást si mercedes nebo zdemolovat vilu nenáviděného souseda, kterému záviděli jeho blahobyt.

Uprchlíci, kteří se vracejí do Kosova, objevují druhou stranu etnického očišťování: byla to čistá a jednoduchá krádež: byl to hospodářský transfer majetku od jedné etnické skupiny k druhé, spojený s pošpiněním všech symbolů albánského hospodářského úspěchu - zrcadel z Itálie, mramoru, fotografií šťastných svateb.

Budoucnost Srbska nyní závisí nejen na tom, zda bude možné svrhnout Miloševiče, ale na tom, zda Srbsko jako celek dokáže přemoci své zapírání reality a svou sebelítost.

Protože etnické očišťování bylo umožněno právě srbským popíráním reality. Velkou inovací Miloševičova režimu bylo prosadit etnické očišťování, které bylo možno oficiálně popřít. Režim pronajal vraždění už v Bosně soukromým podnikatelům, jako je Arkan, a pak prohlásil, že s ním nemá nic společného.

Tak zločinci vraždili jménem srbského lidu a lidé o tom nic nevěděli. Devět dlouhých let Srbové popírali pravdu. Když do Srbska pronikly dohady o vraždění v Srebrenici nebo v Račaku, byly prostě popřeny. Ne, to není možné. My jsme dobrý národ. Je to všechno západní propaganda, jsou to lži, jsou to muslimské dezinformace.

Popírání pravdy je posledním útočištěm ponížených, ale nemůže trvat navždycky.

Nakonec si Srbové budou muset zvolit, zda odvrhnout zločince ve svém středu, alebo zda dál budou trvat na tom, že jsou kolektivně zcela nevinní. Jestliže nevydají své válečné zločince spravedlnosti v Haagu, pak by je srbský lid měl soudit sám.

I padne-li Miloševičův režim, vůbec to neznamená, že se Srbsko začne zbavovat břemena své minulosti.

Srbští historikové a spisovatelé, kulturní představitelé národa, budou muset najít odvahu odmítnout mýty a iluze, které vedly ke katastrofě Kosova.

Jestliže jsou přesvědčeni, že Západ systematicky lže, nechť vytvoří vlastní komisi pro pravdu a pověří vlastní soudce, ať zjišťují fakta. Jestliže závisí mír na Balkáně na vytvoření skutečné demokracie v Srbsku, skutečná demokracie závisí na životě v pravdě. A tato pravda je o nynějším víkendu strašlivá.