Zatrpklí muži, kteří čekali, aby mohli vraždit

Vraždění na Balkáně vyvolala kultura sebelítosti

Uprchlíci nám říkali, že to bude takhle strašné. Říkali nám holou, nepřikrášlenou pravdu. Tehdy jsme tomu byli sotva ochotni věřit a nyní, když tomu čelíme tváří v tvář, díváme se na to s otevřenou pusou, plni zoufalství a odporu. Mohyly čerstvě vykopaných hrobů, každý z nich označený ubohým kusem dřeva, nabílené zdi statků, potřísněné krví, poškozené kulkami, hromady šatstva, dokumentů, rodinných fotografií, a pod nohama tu lidská čelist, tam kost z nohy dítěte.

V mlčenlivých vesnicích a na přerostlých polích Kosova jsme odhalili scény z Goyových Válečných hrůz. Zatímco jednotky NATO izolují tyto scény zločinů,. ti, kteří je spáchali, chrabří válečníci v černých brýlích a čelenkách kolem hlavy, nám mávají z autobusů a tanků, jimiž ujíždějí k beztrestnému životu v Srbsku.

Dalo by se snad očekávat, že odpůrci války budou těmito strašnými odhaleními umlčeni. Ale ideologickou vírou málokdy otřesou fakta. Odpůrci války nikdy nevěřili, že je tato kauza spravedlivá, tak proč by tomu měli věřit nyní? Namísto toho tvrdí, že k masakrům došlo až po začátku bombardování NATO. Všechno způsobilo načasování, argumentují. Dokazuje to, že intervence proměnila krizi v katastrofu.

Jsou to argumenty mnichovanství. To, že k některým masakrům došlo po bombardování, nesnímá z jejich pachatelů břemeno morální odpovědnosti ani o jediný milimetr. Jen to potvrzuje hluboký nihilismus srbského politického vedení. Stejně jak jako se zrychlila likvidace evropských židů, když začalo spojenecké bombardování proměňovat Německo v rumiště, tak v Kosovu režim dál prováděl svůj plán terorizování a likvidace kosovských Albánců i v situaci, kdy směřovalo Srbsko k drtivé porážce. Srbové si mysleli: jestliže prohrajeme, ať to dopadne špatně i s našimi nepřáteli.

Nihilismus podpořila sebelítost. A sebelítost ospravedlňuje zločiny. Je lehčí udělt z někoho obět, pokud máte pocit, že jste sami obětí. A Srbové vytvářejí o sobě mýty, že jsou nepochopené oběti. Po dlouhá staletí jsme bojovali proti Turkům, argumentují. Bránili jsme křesťanství a byli jsme na Kosově poli v roce 1389 poraženi. A to všechno pro vás. Uznali jste to? Přijali jste nás jako skutečné Evropany? Ne, dál nás démonizujete a stigmatizujete jako barbarské outsidery. Teď na nás znovu padají vaše bomby. Prožíváme druhé Kosovo pole. Tak dobře, učiníme i toto druhé Kosovo pole tak strašlivě pamětihodné, jako bylo to první.

Mýtus Kosova Pole stojí na počátku historie srbské sebelítosti a sebelítost byla používána po dlouhá staletí jako nástroj pro ospravedlňování zločinů. Vyhnali nás z našich domovů v chorvatské Krajině, řeknou vám Srbové. Je to pravda, ale k tomu došlo teprve až poté, co se pokusil Slobodan Miloševič uškrtit chorvatskou nezávislost při jejím zrodu. Vyhnali nás v roce 1996 ze Sarajeva. Ano, ale teprve poté, co srbští střelci obléhali město a stříleli na ženy, které se snažily nabírat vodu pro domácnost u hydrantů v ulicích. V jádru temného maelstromu, který proměnil obyčejné Srby v Kosovu ve vrahy, je sebelítost a popírání skutečnosti.

V této chvíli odpovídají Srbové: ale my jsme čelili občanské válce. Kosovská osvobozenecká armáda vraždila naše lidi. Ano, je tomu tak. Byl jsem v Kosovu uprostřed prosince 1998, kdy KLA začala střílet na šest srbských mladíků, kteří hráli v mléčném baru v městě Peč biliár. Bezpochyby to byla provokace KLA, jejímž cílem bylo vyvolat ostrou protireakci Srbů, která by vyvolala mezinárodní intervenci. Srbové reagovali zavražděním 45 civilistů v Račaku v polovině ledna. Mezinárodní společenství skutečně zasáhlo.

Jenže stojí zato se ptát, jak je možné, že si byli stratégové KLA tak stoprocentně jisti, že Srbové budou reagovat přesně tak, jak očekávali. Důvod je jednoduchý. Všude v Evropě vládne rasismus, ale jen v Srbsku je rasové pohrdání druhými oficiální ideologií. Masakrování bylo legitimováno seshora, bránil ho celý politický establishment i většina srbských intelektuálů, jen s několika s čestnými a odvážnými výjimkami. Jsme uprostřed občanské války, co očekáváte, říkali. Ale co tím mínili, bylo: život Albánců nemá žádnou hodnotu. Proč se o ně zajímáte?

Avšak občanská válka neospravedlňuje masakrování. Mnoho evropských národů čelilo za posledních třicet let potlačené nebo otevřené občanské válce. Jedním z těchto národů je Británie. Od strašlivé vzpomínky na Krvavou neděli (v sedmdesátých letech v Severním Irsku, kdy britští vojáci začali střílet do davu demonstrantů) stojí za to ptát se, zda takovýto masakr byl v Severním Irsku výjimkou anebo pravidlem. Odpověď je jednoduchá: ať už tomu bylo jakkoliv v předchozích stoletích, moderní britští vojáci nebyli nikdy učeni tomu, aby považovali Iry ani z jedné, ani z druhé komunity za podřadnou rasu.

Rasové pohrdání poskytlo morální ospravedlnění mužům v lyžařských maskách, kteří znásilňovali ženy, popravovali děti, naháněli muže do stodol a stříleli do nich ze samopalů a pak mrtvoly pálili.

Rasismus je sám o sobě už dost výbušnou směsicí. Ale když je smíšen se závistí, stává se vražedným. Pro Srby bylo bolestné už to, že je Albánců v srbském historickém regionu daleko víc než Srbů. Ještě daleko nepřijatelnější bylo, že tito podřadní lidé, jimiž je nutno pohrdat - tito špinaví muslimové - byli často hospodářsky úspěšnější než Srbové.

Albánci často prosperovali v západní Evropě. Pracovali v německých automobilkách, vraceli se domů s dobrou německou penzí, posílali do zahraničí syny a dcery, kteří pak poukazovali domů peníze.

Pro nezaměstnaného Srba - a srbská nezaměstnanost dosahuje 30 procent - byl albánský hospodářský úspěch nesnesitelný. Operace podkova, jarní etnické očišťování Kosova, naplánované dlouhé týdny před bombardovací kampaní, nemělo potíže při získávání ochotných katů z řad srbských mužů, plných nenávisti, kteří toužili ukrást si mercedes nebo zdemolovat vilu nenáviděného souseda, kterému záviděli jeho blahobyt.

Uprchlíci, kteří se vracejí do Kosova, objevují druhou stranu etnického očišťování: byla to čistá a jednoduchá krádež: byl to hospodářský transfer majetku od jedné etnické skupiny k druhé, spojený s pošpiněním všech symbolů albánského hospodářského úspěchu - zrcadel z Itálie, mramoru, fotografií šťastných svateb.

Budoucnost Srbska nyní závisí nejen na tom, zda bude možné svrhnout Miloševiče, ale na tom, zda Srbsko jako celek dokáže přemoci své zapírání reality a svou sebelítost.

Protože etnické očišťování bylo umožněno právě srbským popíráním reality. Velkou inovací Miloševičova režimu bylo prosadit etnické očišťování, které bylo možno oficiálně popřít. Režim pronajal vraždění už v Bosně soukromým podnikatelům, jako je Arkan, a pak prohlásil, že s ním nemá nic společného.

Tak zločinci vraždili jménem srbského lidu a lidé o tom nic nevěděli. Devět dlouhých let Srbové popírali pravdu. Když do Srbska pronikly dohady o vraždění v Srebrenici nebo v Račaku, byly prostě popřeny. Ne, to není možné. My jsme dobrý národ. Je to všechno západní propaganda, jsou to lži, jsou to muslimské dezinformace.

Popírání pravdy je posledním útočištěm ponížených, ale nemůže trvat navždycky.

Nakonec si Srbové budou muset zvolit, zda odvrhnout zločince ve svém středu, alebo zda dál budou trvat na tom, že jsou kolektivně zcela nevinní. Jestliže nevydají své válečné zločince spravedlnosti v Haagu, pak by je srbský lid měl soudit sám.

I padne-li Miloševičův režim, vůbec to neznamená, že se Srbsko začne zbavovat břemena své minulosti.

Srbští historikové a spisovatelé, kulturní představitelé národa, budou muset najít odvahu odmítnout mýty a iluze, které vedly ke katastrofě Kosova.

Jestliže jsou přesvědčeni, že Západ systematicky lže, nechť vytvoří vlastní komisi pro pravdu a pověří vlastní soudce, ať zjišťují fakta. Jestliže závisí mír na Balkáně na vytvoření skutečné demokracie v Srbsku, skutečná demokracie závisí na životě v pravdě. A tato pravda je o nynějším víkendu strašlivá.

Ta hrůza, ta hrůza

Tento redakční komentář vyšel v neděli 20. června 1999 v týdeníku Sunday Telegraph. (Název článku je citace z románu Josepha Conrada, "Srdce temnoty". JČ)

Zapečetěné víko bylo konečně otevřeno. Každý den nyní padá děsivé světlo na krabici hrůz, jíž je Kosovo. Existují hromadné hroby, kde byly krutě ukryty mrtvoly Albánců, včetně žen a dětí. V krví potřísněném sklepě v Prištině byla objevena policejní mučírna, plná železných boxerů, oprátek a sadistické pornografie.

Z každého dalšího odhalení se line zápach lidského strachu, zároveň s něčím ještě horším: je zjevné, že pachatelé těchto zločinů je prováděli pro potěšení. Znepokojuje nás jedna otázka: jak to mohli dělat? Co se zmocňuje lidských bytostí, že jdou dál za prosté vraždění až na území, kde se ničení druhých lidí stává zábavou?

Minulý týden líčil jeden příslušník srbských polovojenských oddílů, jak jeho gang nalezl starého Albánce, který se staral o tři vnuky, chlapce, nejstaršímu z nichž nebylo ani dvanáct let: "Nejprve jeden člen naší skupiny řekl, že bychom měli usmrtit starce a chlapce nechat naživu. Ale pak řekl jeden náš velitel: 'Ne. Dědečka nezabíjejte. Zabijte ty chlapce a donuťte ho, aby se na to díval.' Tak zabili chlapce a dědeček pak vzal zbraň a spáchal sebevraždu."

I mezi nelidskými bytostmi existuje různá míra nelidskosti. Člen polovojenských oddílů, který chtěl zabít starce, ještě argumentoval, že by měly zůstat jeho vnuci naživu. Ale pro velitele nebyly ty děti už dětmi - byly jen nástrojem, jak u dědečka vyvolat ještě větší zoufalství: pro zábavu jeho mučitelů.

Vyžaduje to určitou míru inteligence takhle uvažovat - právě proto je to tak odporné. Takovýto postoj se zmocňuje toho, co je svou podstatou dobré - pouta lidské lásky - a učiní z něho nástroj mučení. Jsou zde jasné ozvěny her, jaké hrály nacistické stráže v koncentračních táborech s židovskými vězni. V táboře v Lublinu oblékal jeho nacistický správce desetileté židovské dítě do miniaturní uniformy SS a věnoval mu poníka. Vedl ho k tomu, aby při jízdě na poníku střílel židovské vězně. Ze symbolu nevinnosti byl vytvořen symbol nenávisti.

V historii jsou určité okamžiky, za vlády určitých režimů, kdy tento druh zla kvete. Lidé jako Adolf Hitler či Slobodan Miloševič naplánují určitým způsobem státní organizaci: pak povstane množství ochotných pracovníků, kteří takový stát vytvoří. Jsou to zakomplexovaní jedinci a maloměstští násilníci, jimž se lidé v jiných dobách vysmívají. Ti jsou najednou naplněni opojným pocitem vlastní moci.

Když je jejich oběti prosí o smilování, nevyvolává to v nich žádnou odezvu: jen vědomí, že mají naprostou svobodu dělat si, co chtějí. Veškerá omezení mizí a pod rouškou vlastenectví je možno realizovat každou temnou pošetilost imaginace: je možno znásilňovat, mučit fyzicky i psychicky, provádět sexuální zvrácenosti.

Takoví lidé získali v oficiálních funkcích v nacistickém Německu a v stalinském Rusku obrovskou moc. Stejní lidé organizovali masakry ve Rwandě a v Bosně. Nyní zdevastovali Kosovo.

Tito lidé rozkazují ještě jinému druhu lidí, podřízeným, kteří jsou slabí v důsledku směsice strachu a vědomí, že se na zločinech podílejí. Jsme svědky toho, jak se na Balkáně rozložila struktura normální slušnosti. Pekař a řidič autobusu spolupracují s vražednými polovojenskými oddíly. Tichý srbský farmář jde na policii udat své albánské sousedy. I dobří lidé často mlčí. Bojí se, co by se jim mohlo stát, kdyby proti násilí protestovali. Být dobrý je obtížné, když to musí znamenat také mít odvahu.

Zlo někdy projevuje obrovskou přitažlivost. Reaguje na něco v člověku, co je mimo racionalitu. Zlo se vytahovačně prochází společností a dělá dojem i na ty lidí, kteří by ho měli mít možnost rozeznat. Britský nezávislý "etický poslanec" (bývalý zpravodaj BBC v Bosně Martin Bell, který v minulých všeobecných volbách v roce 1997 vyhrál na celé čáře nad zkorumpovaným konzervativním poslancem Neilem Hamiltonem, jenž se nechtěl vzdát své volební kandidatury, JČ) uvedl minulý týden, že považuje Arkana, nechvalně známého šéfa srbských polovojenských jednotek, za "přítele".

Dobří lidé jsou až příliš často poctěni, když jim lichotí krutí lidé. Hroby na Balkáně jsou plny obětí jeho přítele a Martin Bell učinil upřímné, i když odporné přiznání. Pachatelé hrůz nejsou tak jednorozměrní, jak by se to mohlo zdát. Velitel polovojenských jednotek jednoho dne zastřelí stařenu a  druhého dne líbá svou malou dceru. Právě to je tak děsivé - tito lidé jsou od nás nerozeznatelní.

V Kosovu nyní existuje šance, že pomalu dojde k obnovení slušnosti. Mnoho kosovských Albánců, kteří strašlivě trpěli, velmi pečlivě rozlišuje. Nerozlišují mezi Srbem a Albáncem, ale mezi mučitelem a slušným člověkem. "Byli tady Srbové, kteří nám pomáhali," řekl minulý týden jeden Albánec. A jiný dodal: "Můžeme zase žít společně se Srby, ale ne s těmi lidmi, kteří páchali válečné zločiny."

Takoví Albánci nenaléhají na Kosovskou osvobozeneckou armádu, aby se mstila obyčejným Srbům, ani nevyžadují nový exodus zděšených srbských uprchlíků. Tito lidé musejí být slyšeni. Alternativou by byl triumf nikoliv pro Srby či pro Albánce, ale pro onu strašlivou temnotu, která minulý týden pronikla na veřejnost z onoho vlhkého sklepa v Prištině.

Hrůzy a nesnesitelné scény vraždění jsou naší jedinou nadějí

Tento komentář Andrewa Marra vyšel v neděli 20. června v týdeníku Observer.

"Museli umístit své šaty na předem daná místa, jinam boty, jinam svrchní šaty a jinam spodky. Aniž by křičeli nebo plakali, se tito lidé svlékli, postávali v rodinných skupinách, rozloučili se navzájem a čekali... Díval jsem se na asi osmičlennou rodinu. ... Stařena s bílými vlasy chovala v rukou asi jednoroční dítě, zpívala mu a lechtala ho. Dítě se nadšeně smálo. Manželská dvojice se na to dívala se slzami v očích. Otec držel za ruku asi desetiletého chlapce a tiše s ním mluvil. Chlapec potlačoval slzy. Otec se podíval na oblohu, pohladil chlapce po vlasech a zdálo se, že mu něco vysvětluje..."

(Zpráva Hermanna Graeba o židech na Ukrajině, kteří čekali na odvoz ke hrobu, kde byli zastřeleni, říjen 1942.)

"Viděla jsem malého chlapce bez hlavy, všude byla krev, nemluvňata byla mrtvá. Ismet, kterému byly tři roky, brečel, "Maminko, já chci vodu." Zastřelili ho do obličeje. Eronovi, nemluvněti, bylo deset měsíců a brečel, tak ho zastřelili.

Viděla jsem svou dceru. Dívali jsme se na sebe přes všechny ty mrtvoly a pohybovala rty, jako by se mi snažila něco říct. Držela jsem syna v náručí a  viděla jsem svou sestru, jak držela své nemluvně v náručí. Její dítě bylo mrtvé, ale držela ho dál."

Právníkův názor:

Jen sankce přimějí Miloševičův gang k tomu, aby se zodpovídal u soudu

Srbští vedoucí představitelé a vojáci musejí být postaveni před soud za své zločiny proti lidskosti.

Tento článek britského právníka Geoffrey Robertsona, specializujícího se na problematiku lidských práv a autora knih "Crimes Against Humanity" a "The Struggle for Global Justice" vyšel v neděli 20. června v týdeníku Independent on Sunday.

Když britský reportér Richard Dimbleby odhalil světu hrůzy koncentračního tábora v Belsenu, byli ještě naživu svědci, kteří byli schopni svědčit proti politickým zločincům, zatčeným během ofenzívy Spojenců v Německu. Dnes vysílá BBC od hromadných hrobů a z mučíren v Kosovu a pachatelé těchto zločinů proti lidskosti odjíždějí v bezpečí do Srbska.

Mír bez spravedlnosti neexistuje. Morální účel této války byl zrazen diplomaty NATO, kteří nepožadovali, jako podmínku pro ukončení bombardování, aby byli po srbské kapitulaci vydáni k soudnímu řízení osoby, podezřívané z válečných zločinů.

Byl to, konec konců, válečný cíl, který jasně a opakovaně stanovil britský premiér. Avšak dnes, kdy vyšetřovatelé a soudní znalci zahajují dlouhou a namáhavou práci exhumování a identifikace mrtvol, je velmi nepravděpodobné, že budou kdy pachatelé těchto zločinů nuceni se zodpovídat u soudu. Odjíždějí - nákladní automobily plné srbských vojáků, kteří dělají obscénní gesta na rodiny pozůstalých a vzdorně při odjezdu vykřikují, kolik osob oni sami povraždili.

V normálním světě by byly tyto osoby všechny ve vězení - podrobováni výslechům a zjišťování totožnosti. Namísto toho odjíždějí do Srbska, kde budou ochraňovat svého vedoucího představitele Slobodana Miloševiče a velitelské kádry srbské armády, aby se nemuseli dostavit k soudu v Haagu.

NATO úmyslně a katastrofálně nevčlenilo do mírové dohody, kterou vyjednal naivní finský prezident, Martti Ahtisaari, žádné ustanovení týkající se spravedlnosti. V daytonských dohodách z roku 1995 (které ukončily válku s bosenskými Srby) byla specifická klauzule, která vyžadovala spolupráci s tribunálem v Haagu. To uvedlo NATO do trapné situace, protože NATO neustále odmítalo nařídit zatčení obžalovaných vedoucích představitelů jako je Radovan Karadžič a generál Ratko Mladič.

Je ironické, že se NATO obávalo, že kdyby byly tyto osoby souzeny, vyšlo by najevo, že to byly loutky Slobodana Miloševiče, skutečného architekta etnického očišťování na Balkáně. Bylo považováno za nutné, aby Miloševič nebyl stíhán, protože se s ním vyjednávalo.

Avšak je příliš brzo si zoufat, že nebude možné potrestat alespoň srbské vedoucí představitele, kteří jsou především odpovědni za hromadné hroby.

Mezinárodní trestní právo obsahuje princip "velitelské odpovědnosti", který vznikl v případě trestního stíhání generála Jamašity, jehož japonská vojska páchala obdobná zvěrstva koncem druhé světové války na Filipínách.

Vedoucí představitelé, kteří mlčky schvalují hromadné vraždění - tím, že mu neučiní přítrž - jsou stejně vinni jako osoby, které ho přímo nařídily. To je právní základ obžaloby proti panu Miloševičovi a jeho pěti generálům. Mezinárodní zatykač znamená, že musejí strávit zbytek svého života v Srbsku anebo najít útočiště v Bagdádu.

Avšak existuje způsob, jak je přimět, aby byli nuceni se soudně zodpovídat, pokud budou mít politikové rozhodnost ho využít. Sankce fungují pomalu, ale jistě - jak nedávno zjistili rozhodní příbuzní osob, které zahynuly koncem osmdesátých let při libyjském atentátu na americké letadlo, které se zřítilo nad Lockerbie. Ještě pozoruhodnější je, jak efektivně fungovaly sankce v případě Chorvatska, které odmítalo vydat osoby podezřelé z válečných zločinů až do loňska, kdy Spojené státy konstatovaly, že pokud tyto osoby nebudou vydány, Chorvatsko nedostane velmi potřebnou půjčku.

Hněv veřejnosti, vyvolaný důkazy o systematickém mučení a hromadném vraždění musí nyní donutit vlády členských zemí NATO, aby vznikla neporušitelná podmínka, že Srbsko nedostane ani halíř pomoci pro znovuvýstavbu země, pokud se nedostaví prezident Miloševič a jeho obžalovaní velitelé k soudu. Zejména hospodářské a finanční sankce OSN, které přivedly Libyji ke kapitulaci, musejí být zaměřeny na Srbsko s nadějí, že to povede k splnění požadavků mezinárodního práva.

Avšak je etické trestat národ za zločinnost jeho vedoucích představitelů a jeho vojáků? Když byl založen tribunál v Haagu, mnozí argumentovali, že soud bude dokazovat, že válečné zločiny páchají jen jednotliví lidé, a tak budou jejich spoluobčané v dané zemi očištěni od stigmatu kolektivní odpovědnosti za zločiny proti lidskosti.

Tato idealistická představa byla zpochybněna - nejprve historiky, kteří ukázali, kolik Němců bylo "Hitlerovými ochotnými katy" a pak důkazy, že srbské obyvatelstvo si je široce vědomo etnického očišťování Kosova od Albánců a že ho schvaluje.

Pokračující trestání srbského národa je ospravedlnitelné tím, že tento národ se široce spolupodílel na kosovských zvěrstvech. Trest může být ukončen, jakmile Srbové projeví pocit hanby tím, že vydají k soudu Miloševičův gang.

Mezitím unikají konvoje Miloševičových ochotných katů. Ochraňují je vojska NATO před Kosovci, o nichž srbští vrazi hlasitě prohlašují, jak litují, že je taky nezabili. Jejich čas však možná přijde. Někteří z nich budou indentifikováni jako členové čet smrti a budou obžalováni. Jejich vydání bude možné, pokud bude podmínkou konečné prosperity Srbska. Miloševič a jeho generálové pár let počkají, a důkazy o jejich velitelské odpovědnosti za tato zvěrstva se mezitím budou hromadit. Jedním rysem zločinů proti lidskosti je, že takové zločiny nemohou být nikdy prominuty - jak zjišťují generálové Pinochet a Galtieri (obžalovaný v Argentině) ve svém stáří. Mírová dohoda o Kosovu ignorovala princip spravedlnosti, avšak časem může být učiněno spravedlnosti zadost, pokud nepoleví náš hněv vůči mužů, kteří naplňují hromadné hroby.

Kdo dával rozkazy?

Z trosek Kosova vycházejí na světlo hrůzné důkazy o Miloševičově organizované kampani hromadného vraždění

Tato reportáž Johna Sweeneyho z Prizrenu vyšla 20. června v týdeníku Observer.

Představte si, že otevřete knihu na libovolném místě a na každé stránce naleznete horor. To je Kosovo. Představte si, že jste svědkem tolika hrůz, že si začnete uvědomovat, že nešlo o namátkové násilí, ale o něco opravdu děsivého: o systematické, organizované zlo. A to udělali ochotní kati Slobodana Miloševiče v Kosovu.

Měl velkou vrstvu tuku na své býčí šíji a hlavu tak kulatou a plešatou jako dělová koule. Vyšel ze srbské kavárny, vyzývavý způsob jeho chůze signalizoval nebezpečí. Jeho pozornost připoutala malá nehoda na silnici, jedno malé auto vrazilo před kavárnou v Lipljanu do druhého při panikářském odjezdu Srbů z místa, které tak nemilosrdně rozdrtili na prach. Plešatý muž začal křičet na jednoho řidiče, pak vytáhl pistoli a vtlačil jí řidičovi do obličeje. do. Ozvalo se zvuk výstřelu a řidič upadl na zem. Plešatý muž začal muže na zemi divoce kopat do hlavy. Opět na něho zamířil pistolí a zase se ozval zvuk výstřelu.

Obětí byl Srb, který byl na cestě z Lipljanu směrem do Srbska. To byl asi jeho zločin. Nebyl mrtvý, ale jeho obličej byl rudou směsicí rozbitého masa a kostí a třásl se šokem a důsledkem zkopání. Plešatý muž byl Sava Markovič, člen Srbské radikální strany, jejíž vedoucí představitel Vojislav Šešelj v roce 1991 prohlásil, že rád vyloupá oči všem Chorvatům, tehdy úhlavním nepřátelům Srbů, "rezavou lžící na boty". Loni vjel Markovič automobilem do davu Albánců protestujících proti srbskému pronásledování a začal střílet do vzduchu. Markovič, konstatovali Albánci, je jedním z Arkanových hrdlořezů.

Markovič musel pociťovat určitou nejistotu a první náznaky strachu, když přišli první britští vojáci. Britové prohledali kavárnu, ale Markovič unikl oknem na záchodě.

A svědci? Jeden podsaditý muž, ne tak holohlavý jako Markovič, řekl: "Kulky? Žádnou střelbu jsem neslyšel." Nikdo z pravidelných hostů v srbské kavárně neviděl, jak Markovič proměnil Srbův obličej v krvavou směsici masa a kostí. Ale my jsme toho byli svědky na vlastní oči.

Markovič byl - je psychopat. Všichni v Lipljanu to vědí. Chlapci v místní hospodě ho už léta viděli, jak terorizuje lidi. Srbská zvláštní policie, MUP, mu to léta dovolovala.

Zápach způsobil, že jsme zpomalili, pak zastavili, jeden kilometr na východ od Kijeva na silnici z Prištiny do Peče. Na vrcholu náspu, plném vlčích máků a modrých a žlutých letních květin, ležela stařena a kolem ní hejno much. Byla křehká, hubená, na nohou ošlapené bačkory venkovanek. Asi metr od jejího trupu ležely její vlasy, šedivé kadeře v bujně zelené trávě. O další metr dál ležela její lebka, očištěná od masa.

Zabít tu starou paní nemohlo být těžké. Ale skalpovat ji a uříznout jí hlavu? Srbské polovojenské jednotky, Arkanovy gangy, "Frankové" Vojislava Šešelja - zohavují své oběti od chorvatské války z roku 1991. Srbská policie jim to dovoluje.

Byl to takový hezký dům. Projednou ho Srbové nevypálili, jen ho uvnitř zdemolovali. Zdi pošpinili rajským protlakem, rozbili televizi, a čtyřikrát všude namalovali pěnou na holení velké C azbukou v kříži, což znamená "Jednotní Srbové nebudou nikdy poraženi".

Stačilo to však, aby se Antigona Deda rozplakala. Otevřela dveře do kuchyně a téměř se udusila zápachem. Srbové zabili sousedovic kočku a nechali ji tam, hostinu pro červy, kteří se kroutili v její kůži. Na zeď blízkého domu jeden z nich napsal: "Nikdy se nevracejte."

Paliči jednali energicky. Albánské vesnice se poznají podle toho, že jsou domovy srovnány se zemí, srbské vesnice podle toho, že domy v pořádku stojí. Části Prištiny, celé údolí Drenice, Peč, staré město Djakovice, byly všechny systematicky vypáleny. Na první pohled je podivné, že město Prizren bylo ušetřeno. Je to v Kosovu téměř šokující - dokud se nedozvíte, že německá armáda objevila na srbské policejní stanici instrukci, že toto překrásné otomanské město má být vypáleno v polovině června. Srbové už to nestihli.

Měli však čas na to, registrovat všechny Albánce, aby je mohli lépe vyhledat. To, že zůstává Prizren nedotčen, ale měl být zlikvidován, je důkazem toho, že vypalování bylo organizované - bylo součástí mechanismu etnického očišťování.

Jen to přidává další důkazy k drtivému množství důkazů ústředního plánování: mučírny na policejních stanicích, pořadače plné registračních karet, systematické útoky proti těm lidem, kteří pracovali pro Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, nebo její zaměstnance ubytovali, záměrné vybírání albánské inteligence. která byla terčem nejostřejších útoků.

Cesta k masakrům byla nevyhnutelná. Nebyla to vina NATO. Nezapomeňte, že v měsících předtím, než NATO ztratilo s Miloševičem trpělivost, bylo zmasakrováno 2000 Albánců. Konečný útok byl plánován do nejposlednějších podrobností. Zaměřeni byli intelektuálové, lékaři, novináři a právníci, zabývající se lidskými právy.

Mobilizováni byli etničtí očišťovatelé zvnějšku Kosova. Měli se sejít na autobusovém nádraží v Nisu v jižním Srbsku. Když NATO zahájilo ve 20 hodin 24. března letecké údery, Miloševič byl připraven a vydal rozkaz, aby očišťovatelé zahájili akci.

Nikdo by neměl být překvapen. Bylo to všechno naplánováno v září 1998, operace dostala jména "Operace podkova". Šlo o systematické etnické očištění Kosova. Německá zpravodajská služba BND o plánu už tehdy věděla a čelný představitel jugoslávské armády, generál Lukič to svým způsobem prozradil, když sdělil činitelům z mise pro verifikaci situace v Kosovu: "Dejte nám týden a my Kosovo od teroristů očistíme."

Plán, byl odložen poté, co se podařilo Richardu Holbrookovi vyjednat provizorní příměří, ale začal být znovu realizován, když Miloševič odmítl podepsat smlouvu z Rambouillet. Plán vyžadoval teror, aby byli Albánci donuceni odejít ze země, a Srbové teror vytvořili v obrovském měřítku.

Je nutno také objektivně informovat o krutostech páchaných Kosovskou osvobozeneckou armádou - například o útoku střelce v Prištině a o umučení k smrti sedmdesátiletého starce v Prizrenu, který byl obviněn z kolaborace. To vše je odporné, ale jsou to pouhé kapsy násilí ve srovnání s obrovskou srbskou ofenzívou násilí.

Rozdíl je vidět všude - například, zkoumáme-li, jak zacházeli Srbové a Albánci s náboženskými místy opačné komunity. V Deviči, v údolí Drenice, ukazují srbské jeptišky, co tam KLA učinila během tří dnů, kdy klášter okupovala: na jedné ikoně byl vyryt nápis UCK, několik rámů ikon bylo rozbito a jeden dřevěný kříž byl zničen. Ale klášter zůstal v podstatě nepoškozen: jeptišky byly zděšené, ale nikdo se jich nedotkl a nyní jsou pod ochranou NATO. Naproti tomu, stará otomanská mešita ve starém městě v Djakovici je zčernalou, vypálenou ruinou. Kus dál na ulici leží trosky minaretu jiné mešity, kterou Srbové vyhodili dynamitem do povětří.

Nebo se podívejte na uprchlíky. Jaký je rozdíl mezi srbským a albánským valníkem? Srbský traktor je plný ledniček, albánský traktor je plný lidí.

A pak jsou tu masakry. Observer měl čas navštívil jen čtyři místa. Ve vesnici Makovec, severovýchodně od Prištiny, jsou mělké hroby, je stále ještě lepkavá krev na podlaze garáže, kus dál leží dva muži s uříznutými hlavami. V Kačaniku, asle 15 kilometrů severně od kosovské hranice s Makedonií, leží 35 čerstvé navršených mohyl, o kus dál je naplněna mrtvolami studna. V Malé Ribare, východně od Lipljanu, je 25 mrtvol, nejmladší narozená 11. července 1992.

Mrtvoly, uvedl jeden Albánec, byly pohřbeny na hřbitově po masakru, k němuž došlo začátkem dubna. Den poté, co Slobodan Miloševič podepsal mírovou dohodu, vykopala jugoslávská armáda všechny mrtvé, umístila je do mešity, vyfotografovala je, a pak je znovu pohřbila. Byl to organizovaný pokus zmást důkazy a distancovat velitelství od vraždění.

Čtvrté, a pro mě nejstrašnější, místo masakrů je v Malé Kruše. Na místě, které bývalo malou, krásnou vesnicí, jsou ohněm zčernalé zdi, rozbité střechy, zmasakrované krávy a na jednom dvoře jsou pozůstatky psa, jeho hlava, tlapy a tělo na třech různých místech. Srbské domy jsou neporušeny.