Války nevyhrávají propagandisté
Tento článek od Johna Keegana vyšel v neděli 25. dubna v týdeníku Sunday Telegraph. Keegan, odborník tohoto listu na vojenskou problematiku, v něm argumentuje, že je nebezpečné, když se sdělovací prostředky začnou soustřeďovat na to, co říkají politikové, a nikoliv na to, co se ve skutečnosti děje.
Všechny moderní války jsou do určité míry válkou slov. Je možné, že Británie v tomto smyslu byla v takových válkách průkopníkem. Na začátku první světové války využívala propagandu britská strana daleko efektivněji než strana německá a koncem války měli Britové velmi efektivní systém řízení zpravodajství.
Důsledkem toho bylo mimo jiné, že se obrátilo americké veřejné mínění a začalo podporovat Spojence proti Ústředním mocnostem v důležitém obdobím před tím, než Amerika v roce 1917 vstoupila do války.
Hitler, kterého fascinovala nehmotná moc Britského impéria, učinil řízení zpravodajství jádrem svého úsilí získat v Německu moc. Když začal druhá světová válka, jeho neobyčejně úspěšný "ministr osvěty" Joseph Goebbels vyžil schopností, které získal, když dokázal přesvědčit Němce, aby hlasovali ve volbách pro Hitlera, ve vojenské propagandě.
Britové se však nedali. Churchill založil jednak otevřené Ministerstvo informací a tajné Oddělení pro politický boj, jejichž účelem bylo provádět v nepřátelských řadách propagandu. Britové brzo získali náskok a udrželi si ho až do konce války.
Největším britským úspěchem však nebylo toto černé umění, tak blízké Churchillově srdci, ale prosté reithovské zásady rozhlasové společnosti BBC. Ke své trvalé dobré pověsti se BBC vždy vzepřela všem pokusům využívat jejího vysílání pro propagandistické cíle.
BBC trvala na tom, že bude říkat pravdu. Někdy, nevyhnutelně, neříkala úplně celou pravdu, ale vždycky absolutně odmítla vysílat lži. A to je zdrojem její celosvětové dobré pověsti, kterou má až dodnes.
Nikdy nebyla tato dobrá pověst osvětlena lépe než v odpovědi, kterou obdržel jeden britský novinář od jedněch afrických teroristů, proč pořád poslouchají zahraniční vysílání BBC, když toto vysílání kritizuje jejich činnost. Chceme vědět, co se děje ve světě, odpovědili, a "zprávy z BBC je pravda, kterou čtou džentlmeni".
Všichni džentlmeni ještě nebyli úplně eliminování ze zpravodajství BBC a jejich uměřený tón dále budí důvěru, kdekoliv je slyšet.
V této válce zasahují do šíření válečných informací jiné hlasy. Jsou to hlasy mediálních komentátorů, jejichž posledlost tím, co kdo jak a kde říká, hrozí, že bude zamlženo, co se vlastně děje. Je to nový vývoj a je vysoce nežádoucí.
Minulý týden vykrystalizoval už identifikovatelný trend, podle něhož se o válce nehovoří podle toho, čeho dosáhla, ale podle toho, co si myslí vedoucí představitelé NATO, že dosáhla. Parafrázujme, "Britský premiér nyní zhodnotil podstatně sebevědoměji průběh bombardovací kampaně" nebo "Robustní potvrzení cílů Aliance od prezidenta Clintona poslalo Miloševičovi deprimující signál."
Často se hovoří, že jsou politikové posedlí tím, jak se o nich mluví ve sdělovacích prostředcích. Také se často poukazuje na to, že jsou sdělovací prostředky posedlé samy sebou. Obojí je neškodné, pokud jde o otázky veřejného života a sdělovací prostředky se při tom soustřeďují na získávání podpory pro určité postoje od veřejnosti, která chce politiku, založenou na společenském konsensu.
Jestliže však vede čelné politiky, kteří získali konsensuální podporu sdělovacích prostředků vysílání sdělovacích prostředků k závěru, že tito politikové válku vyhrávají, na základě analýzy jejích vlastních postojů, pak je načase říci, konec fantazírování!
Válka je vážná věc. Její výsledek není určován tím, co si novinář z deníku Guardian náhodou myslí, že slyšel na tiskové konferenci NATO. Výsledek války určují události na bojišti. Churchill na to nikdy nezapomněl.
Dosud ještě nečelíme ponižujícímu ústupu z Balkánu. Pokud k němu nemá dojít, je zapotřebí učinit mnoho práce. NATO musí najít vojska v dostatečném množství, která budou ochotna přemoci Miloševičovu armádu. KDyž minulý týden se psalo euforicky o tom, že NATO posílá do Kosova 24 vrtulníků typu Apache, ukazuje to, jak nerealistické je mediální hodnocení kosovské války. Spojené státy přišly ve Vietnamu o 5000 vrtulníků z armády vrtulníků daleko větší než tento počet. Spojené státy také vietnamskou válku nevyhrály.
Mezitím neříká Miloševič skoro nic. Toto chladné ticho dělá velký dojem. Mezi válkou v Perském zálivu a touto válkou je možno činit mnohá srovnání. Jedním z nich je srovná, jak se choval tehdy Saddám Husajna a jak se chová Slobodan Miloševič na veřejnosti. Saddam chrlil prázdné hrozby. Miloševičovo napodobování sfingy, i když to asi k jeho vítězství ve válce nepovede, slouží Srbsku lépe než trapná propaganda těch britských či amerických novinářů, kteří hledají strategický význam v tom, jestli se premiér či prezident usměje nebo zamračí. Billu Clintonovi a Tonymu Blairovi, veteránům lehkých politických vítězství, se ještě dostane celé řady krutých lekcí, než tato balkánská válka skončí.
