Co je podstatou sporu Železný - CME?

Jan Čulík

Tento článek vyšel v pátek 13. dubna v deníku Slovo.

29. března letošního roku bylo oznámeno, že na bermudských ostrovech registrovaná firma Central European Media Enterprises, která v ČR provozuje pro držitele televizní licence, podnik CET 21 prostřednictvím firmy ČNTS televizi Nova, prodává celé své středo a východoevropské televizní impérium jiné americké firmě, Scandinavian Broadcasting System.

V podstatě to bylo přiznání bankrotu. Podnik CME, který založil nepříliš profesionální podnikatel, americký milionář Ronald Lauder, syn majitelky kosmetického impéria Estée Lauder, sice dokázal získat v šesti východoevropských zemích, kde nyní vysílá, relativně vysokou sledovanost, nikoliv však profit. Česká televize Nova byla v impériu jediným podnikem, který byl schopen produkovat podstatné zisky. Jak jsme psali už mnohokrát (donedávna to Vladimír Železný energicky popíral), podnik CME zisky televize Nova z České republiky odčerpával a financoval jimi ztrátovější televizní stanice v jiných středo a východoevropských zemích. Vladimír Železný se na odplývání zisků televize Nova z ČR velmi aktivně donedávna sám podílel. Podle Společenské smlouvy mezi držitelem licence CET 21 a CME o založení ČNTS totiž byl na odčerpávání peněz z televize Nova Vladimír Železý hmotně zainteresován: dostával až 3 procenta z  hrubého zisku ČNTS, což mohlo být ročně až 10 miliónů korun - slušný honorář za zajištění toho, aby zisky Novy nebyly investovány do zlepšování provozu a pořadů stanice, ale aby šly do zahraničí.

Jádrem nynějšího sporu je údajně kontroverze mezi CME a Vladimírem Železným ohledně praxe nakupování zahraničních pořadů pro TV Nova. Nový majitel CME, firma SBS, není zřejmě tak rozhazovačná, jako bylo CME pod vedením amatérského milionáře-podnikatele Ronalda Laudera, a požaduje, aby v zájmu šetření byly nakupovány programy pro východoevropské televizní stanice firmy CME nyní centrálně v Londýně. Železný si chce zachovat právo jezdit jako dosud na nákupní trhy televizních pořadů do zahraničí a vybírat si pro Novu pořady sám.

Jenže rozpor jde asi hlouběji. Jak argumentuje pražský mediální odborník Milan Šmíd, podnik SBS bezpochyby požaduje. aby majetek, který od CME přebírá, byl v solidním a přehledném stavu. Jestliže se Vladimír Železný zavázal ve smlouvách, které uzavřel s CME, že bude vždycky vystupovat v souladu se zájmy společnosti CME, SBS nyní požaduje, aby to bylo dodrženo a aby byl také vyřešen vztah mezi držitelem televizní licence, podnikem CET-21 a servisní společností ČNTS, kterou z 99 procent vlastní podnik CME. Železný se ovšem hájí, že jeho smlouvy byly podepsány s CME, nikoliv s SBS.

Pro Železného je prodělávající podnik CME břemenem. Ve vlastním podnikatelském zájmu se ho chce zbavit. Má v rukou dosti silný trumf - šedesátiprocentní vlastnictví držitele televizní licence CET-21. V roce 1997, poté, co Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ČR zrušila v roce 1996 licenční podmínku č. 17, jíž se zbavila práva schvalovat majetkové změny v TV Nova, se pokusila společnost CME postupně plně ovládnout jak servisní společnost ČNTS i držitele licence CET 21. První se jí podařilo (CME vlastní bezprecedentních 99 procent podílů ČNTS), druhá akce ale selhala. Jejím neočekávaným důsledkem bylo, že hlavní vliv v držiteli licence, podniku CET 21, který původně rovnou měrou vlastnilo šest osob, získal Vladimír Železný. Železný se už delší dobu snaží vyrvat Novu z vlastnictví CME, přestože své podíly v ČNTS šest společníků CET 21 prodalo CME za mnoho miliónů dolarů. Už před několika měsíci si objednal Vladimír Železný dopis od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jímž se ho Rada dotazuje, proč používá podnik CET 21 jen jediné servisní vysílací společnosti, a to ČNTS. CME nyní Železného obviňuje že se snažil ČNTS postupně vytunelovat a chce proti němu v té věci zahájit trestní řízení.

Železný bude bezpochyby nyní využívat českého nacionalismu. Bude argumentovat, přesto, že donedávna tvrdil opak, že by chtěl vybudovat domácí, českou komerční televizní stanici, ale že mu v tom "zlí" Američané bránili.

Důvodem, proč středo a východoevropské televizní impérium Ronalda Laudera zkrachovalo, je podle londýnského profesora Colina Sparkse, zabývajícího se problematikou sdělovacích prostředků, skutečnost, že měl podnik CME nedokonalou podnikatelskou strategii. Zvítězil jen na primitivních, "bezvědomých" televizních trzích, jaký byl v roce 1994 televizní trh v České republice. Snahy CME prosadit se s televizním vysíláním na zralejších trzích, v Německu, v Polsku či v Maďarsku tvrdě selhaly.

V tom spočívá pro budoucího provozovatele televize Nova v České republice varování. I "bezvědomý" český televizní trh pomalu zraje. Divákům během let přestanou stačit mechanicky opakované americké televizní seriály či levné české kvízy. Pokud nezačne vlastník televize Nova pomýšlet dlouhodoběji na inteligentnější programové investice, například do kvalitnějšího zpravodajství či publicistiky nebo to inteligentních domácích televizních filmů, během let také zkrachuje. Proces zrání českého televizního trhu je ovšem pomalý: zpomaluje ho i  kolaps kvality vysílání veřejnoprávní České televize za poslední rok, od nástupu Jakuba Puchalského.

Bylo by skutečně pro českou společnost dobré, kdyby v ČR vznikla domácí komerční televizní stanice, od níž by parlament i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byly schopny efektivně požadovat kromě vysílání lidové zábavy i inteligentnější programovou strukturu. Struktury, dohlížející v ČR na provoz sdělovacích prostředků, by se konečně měly v zájmu společnosti vzchopit.

Otázkou ovšem je, zda by mohl v čele takové stanice stát zrovna Vladimír Železný, jehož veřejně projevované názory se mění tak rychle a tak radikálně, že ten člověk už nemá žádnou podnikatelskou ani osobní integritu.

Jinou otázkou je, jak je možné, že Vladimír Železný dosud vlastní televizní licenci pro provozování komerčního vysílání. Ta byla přece udělena společnosti CET 21 k provozování úplně jiného typu televizní stanice, než je Nova. V normální zemi by vedlo tak drastické porušení původních podmínek vysílací licence k jejímu okamžitému odebrání.

Jak je také možné, že byla vysílací licence udělena společnosti CET 21 zadarmo? Umožnila tak společníkům CET 21 posléze vydělat obrovské zisky, které šly z kapes českých daňových poplatníků a které si tito lidé nijak nezasloužili.

Nepodaří-li se podnikům CME a SBS donutit u českých soudů Vladimíra Železného, aby dodržoval smlouvy, které podepsal, nebo podaří-li se Železnému navzdory všemu vytunelovat podnik ČNTS, bude to velmi varovným signálem pro mezinárodní podnikatele, aby nevstupovali do nestabilního a neseriózního podnikatelského prostředí České republiky. Není vyloučeno, že v důsledku nynějšího sporu CME - Železný odstoupí firma SBS od koupi podniku CME. To by asi znamenalo, že by CME udělala bankrot. Součástí pobankrotového vyrovnání by byla i televize Nova.

Tony Blair se radí o válce s Margaret Thatcherovou

Tony Blair se podle zpráv nyní alespoň jednou týdně radí s Margaret Thatcherovou o tom, jak jednat ve válce o Kosovo a jak udržet jednotu NATO. Usuzuje se, že podpora Thatcherové byla hlavním faktorem při tvrdém postoji Tonyho Blaira při vrcholné schůzce NATO o minulém víkendu. (Poněkud to nabourává tezi Václava Bělohradského, že je válka v Kosovu vysněnou revolucí ultralevičáků, kteří nyní vládnou světu - leda že by byla Margaret Thatcherová ultralevičák.)

Avšak britské úsilí získat podporu pro pozemní válku nebylo úspěšné, protože vedoucí představitelé NATO se rozhodnutí v této otázce vyhnuli. Podle týdeníku Sunday Telegraph se projevily "hluboké rozpory" v alianci NATO, protože prezident Clinton zatím odmítl naléhání evropských spojenců na vyslání pozemních vojsk do Kosova.

Margaret Thatcherová debatuje o válečné strategii s britským premiérem Blairem telefonicky, některé tyto hovory trvají až půl hodiny a dochází k nim z iniciativy Downing Street. Thatcherová zdůražňuje, že je důležité, aby Británie stála v čele a aby "posílila páteř" Američanů, stejně jako to učinila ona v době války v Perském zálivu, kdy začal "ochabovat" George Bush.

Jiný čelný vedoucí představitel války o Kosovo, vrchní velitel spojeneckých sil, generál Wesley Clark, soukromě sdělil diplomatům, že konflikt nelze vyhrát pouze prostřednictvím leteckých úderů. Tato poznámka, kterou Clark učinil během vrcholné schůzky NATO ve Washingtonu, podstatně mění dosavadní postoj Severoatlantického společenství. Podle jednoho severoamerického diplomata, přítomného na schůzce, konstatoval generál Clark, "Už nemohu zajistit, že bombardování dokáže úspěšně zlomit vůli tohoto režimu." Výrok potvrdil i jeden evropský diplomat.

Výroky generála Clarka ukazují, že se uvnitř NATO mění názory a přechází se k potřebě určité pozemní intervence. Margaret Thatcherová to silně podporuje. Charakterizovala Miloševiče jako "skutečně monstrózní zlo", které musí být "totálně poraženo".

Blair opakoval její slova během své cesty do Spojených států. Zdůrazňoval, že se nesmí připustit, aby se stala Amerika znovu obětí izolacionismu. "Dovolíme-li zlému diktátorovi, aby si dělal, co chce, aniž bychom mu v tom zabránili, budeme posléze nuceni prolít daleko více krve a vydat daleko více prostředků na to, abychom ho zastavili," konstatoval Blair.

Hlavní odpor proti pozemní invazi nepochází od prezidenta Billa Clintona, ale z Pentagonu, kde vládnou velké obavy, že bude Amerika zatažena do nového Vietnamu.

Downing Street v sobotu tvrdila, že se prý v Miloševičově režimu poprvé objevují známky rebelie. "Celá řada vysokých či emeritních srbských vojenských činitelů" je prý v domácím vězení. Miloševič prý také omezuje svůj kruh poradců a tráví stále více času v podzemních bunkrech. Stále více zuří, protože činitelé jugoslávské armády prozrazují Severoatlantickému společenství umístění Miloševičových velících středisek.

V neděli Británie navrhla v rámci příprav na pozemní invazi balík pomoci v hodnotě mnoha miliónů liber pro státy, sousedící s Jugoslávií. Těmto pěti balkánským zemím bude také nabídnuto asociační status u  EU a NATO.

Cílem návrhu je uklidnit chudou Makedonii, odkud bude invaze do Jugoslávie provedena nejpravděpodobněji. Makedonie požaduje peníze i těsné styky s Evropskou unií a NATO, má-li se vyhnout občanské válce. Makedonie konstatovala, že nedovolí, aby byla použita jako předpolí invaze.

Britští činitelé očekávají, že oplátkou za peníze ze Západu dovolí Makedonie pozemním vojskum NATO vyhnat srbskou armádu z Kosova.

Navrhovaná hospodářská pomoc ve stylu někdejšího Marshallova plánu pro státy sousedící s Jugoslávií bude pravděpodobně zahrnovat 600 miliónů dolarů na humanitární, hospodářskou a bezpečnostní pomoc regionu. Spojené státy už poskytly 178 miliónů dolarů mezinárodním organizacím, které se snaží starat se o přibližně půl miliónu uprchlíků. Evropská unie nyní k tomu dodá vlastní balík pomoci, který má dosánout výše 600 miliónů liber. Kromě toho, Mezinárodní měnový fond poskytne zemím sousedícím z Jugoslávií další půjčky.

Británie také navrhuje, aby vytvořily tyto balkánské státy celní jednotu, na jejímž území by docházelo k volnému tržnímu obchodu. Budou se konat pravidelné schůzky mezi EU a NATO s cílem udělit těmto zemím asociační statut Evropské unie a Severoatlantického společenství.

Tony Blair také nyní obdržel soukromou zprávu od šéfa britských liberálních demokratů Paddyho Ashdowna, který ho varoval, že Makedonie byla zanedbána a upozornil ho, že jestli nebude Makedonii poskytnuta hospodářská pomoc rychle, vyhlídky na invazi do Kosova z Makedonie se rozplynou.

Vojska NATO budou blokovat ruské ropné tankery?

Ruský ministr zahraničních věcí Igor Ivanov konstatoval, že Rusko nebude respektovat západní embargo na dodávky ropy Srbsku. Ivanov uvedl, že Rusko nebude přispívat k dalšímu utrpení srbského lidu. Velká část ropy, dovážené do Srbska, přichází doposud z Ruska.

Jakmile začnete zabíjet lidi, protože se vám nelíbí, co říkají, změníte pravidla války

Tento článek Roberta Fiska, který je v Bělehradu, vyšel na titulní straně deníku Independent v sobotu 24. dubna 1999.

Z rozbombardované budovy visel hlavou dolů mrtvý muž, asi padesátiletý, i když mu pokrýval tvář shovívavý šedivý prach. Nedaleko, také hlavou dolů, nohy chycené mezi tunami betonu a oceli, byl mladší muž ve svetru, šedivá tvář, krev mu tekla z hlavy do rumiště pod ním.

Hluboko ve zkroucené změti cementu a umělé hmoty a železa, v prostoru, který býval maskérnou vedle vysílacího studia srbské televize, bylo to, co zbylo z mladé ženy, která uhořela zaživa, poté, co v rozhlasové kontrolní místnosti explodovala střela NATO. Za šest hodin poté, označila Clare Shortová, britská ministryně pro mezinárodní rozvoj, tuto budovu za "legitimní cíl".

Nebyl to argument, o kterém by mělo smyslu debatovat s raněnými, jednímž z nich byl mladý technik, kterého bylo možno osvobodit ze stovek tun betonu, v němž vězel, jen tím, že mu byly amputovány obě nohy. Ani nemělo smyslu diskutovat s mlčenlivými stovkami lidí, kteří se shromáždili v pátek za úsvitu před ještě kouřící ruinou . Chyběla jim slova, jak stáli v malé skupině stromů vedle katedrály svatého Marka, kde se otáčejí bělehradské červenobéžové tramvaje. Bělehradský hasič tahal asi třicet vteřin za jedno tělo, visící z rumiště, než si uvědomil, že je visící muž mrtev.

Při soumraku v pátek večer bylo z rumiště vyproštěno 10 rozdrcených těl - dvě z nich ženy - další muž zemřel v nemocnici a 15 dalších techniků a sekretářek bylo stále ještě pohřbeno v troskách.

Všichni jsme přemýšleli, jak dlouho to bude trvat, než se NATO rozhodne, že Radio Televizja Srbije by měla být součástí seznamu "vojenských" cílů. Mluvčí už dlouho protestovali proti její hrubé propagandě - včetně symbolu NATO, který se na obrazovce proměňoval v hákový kříž a montáže Madeleine Albrightové, které před hořící budovou rostly Drákulovy zuby.

Srbská televize nepřinesla ani jedinou zmínku o desetitisících albánských uprchlíků, kteří hovořili o popravách a o "etnickém očišťování" v Kosovu. Neustále opakovala filmy, které zobrazují jugoslávské vojáky jako idealizované hrdiny, bránící vlastní zemi. Vysílala k usnutí nudné záznamy prezidenta Miloševiče, jak se setkává s patriarchy, kozáky, ruskými vyslanci a vůdcem kosovských Albánců Ibrahime Rugovou. Stanice právě vysílala americký interview s Miloševičem, když nedlouho po druhé hodině ráno zasáhla první střela s plochou dráhou letu velín stanice.

Ale ospravedlňovalo to usmrcení noční služby v televizních studiích? Před čtrnácti dny konstatoval mluvčí NATO, že RTS bude muset každý den vysílat šest hodin západní televize, pokud má mít právo přežít - neslané nemastné, nevýbojné zpravodajství CNN se tak údajně mělo stát rovnováhou veškerým těm nesmyslům které vysílá zpravodajství RTS. Ale jakmile se NATO rozhodlo, že by něco takového bylo absurdní, stejně jako nepraktické, mluvčí NATO oznámil, že televizní stanice není na seznamu vojenských cílů. Pak, v pondělí, telefonovali šéfové CNN z americké Atlanty a informovali techniky, zajišťující satelitní přenosy z Bělehradu, aby přestali používat budovu RTS. Šířily se nepodložené informace, že se rozhodl generál Wesley Clark proti přání některých členských zemí NATO vybombardovat srbskou televizi. CNN budovu v Takovské ulici přestalo používat. A toho večera nás všichni pozvali na kávu a na pomerančový džus v televizních studiích RTS.

Je pravděpodobné, že se budova stane terčem "agrese NATO", řekl Goran Matič, jugoslávský federální ministr, když s námi procházel přízemím televizní budovy. Je podivné, že jsme ho nebrali vážně. I když už zazněly protiletecké sirény, zůstal jsem v budově ještě na jednu kávu.

Přece nebylo možné, aby NATO plýtvalo svými bombami na tuto únavnou televizní stanici s její propagandou třetího řádu a starými filmy, NATO se přece nechystalo usmrtit její zaměstnance.

V noci na pátek, když jsem zaslechl, jak nad střechou mého hotelu letí s řevem střela s plochou dráhou letu, věděl jsem, že jsem neměl pravdu. Došlo k hromové explozi a do vzduchu vyletěl kilometr vysoký sloup prachu, jak se proměnila čtyřpatrová budova obsahující kanceláře, stroje, vysílače a lidi v hromadu rumu vysokou jen pět metrů.

Ale za šest hodin vysílala už srbská televize znovu. Šířila své pořady z tajných vysílačů,. moderátorka četla zprávy z růžových papírů mezi vysíláním filmů srbských lidových písní a starých ortodoxních kostelů. Srbové byli na útok proti televizní stanici připraveni. My jsme nevěřili, že by bylo NATO schopné takové zuřivosti a krutosti. Srbové ano.

Davy stály ještě pořád v parku, když se už setmělo, dívaly se, jak muži se sbíječkami probíjejí beton a hledají pod ním další živé lidi. Tou dobou už z oslav padesátého výročí NATO ve Washingtonu přicházela vysvětlení. Srbská "propagandistická mašinérie" prodlužuje válku. Tak nevím. Vzpomínám na to, že chorvatská televize šířila intenzívně nenávist , když v roce 1995 Chorvatsko etnicky očišťovalo 170 000 Srbů z Chorvatska. A když chlapci prezidenta Franjo Tudjmana masakrovali v Bosně Srby i muslimy, nebombardovali jsme jeho rezidenci. Bylo hlavním zločinem srbské televize odvysílat záběry toho, jako NATO zmasakrovalo konvoj uprchlíků v Kosovu, což NATO bylo donuceno přiznat jako chybu?

Ano, srbská televize byla nenávistná, zaujatá, špatná. Vlastnila ji vláda. Ale jakmile začnete zabíjet lidi, protože se vám nelíbí to, co říkají, začnete měnit pravidla války. A právě to v noci ze čtvrtka na středu učinilo NATO v Bělehradě .

Sledoval jsem, jak se "TV Slobo" proměnila v hlas nenávisti

Tento článek od Markuse Tannera vyšel v deníku Independent v sobotu 24. dubna 1999.

Pro mnoho Srbů, zejména na venkově, je to hlas absolutní pravdy a prostředek, jímž "Slobo" komunikuje svůj boj proti fašismu a novému světovému pořádku svým obklíčeným, ale milujícím krajanům. Pro malou, a pravděpodobně stále se zmenšující menšinu v Srbsku, je srbská televize bastilským vězením - neprodyšně oddělujícím mysl Srbska od vnějšího světa.

Když jsem poprvé pracoval v anglickém oddělení srbské televize v roce 1988, Miloševičova revoluce teprve probíhala. Radio Televisija Serbija se teprve učilo své práci. Pravda kosovští Albánci už měli nálepku "nacionalisté a separatisté" a "kontrarevolucionáři", ale zatím to ještě bylo relativně jemné.

Během dvou let slovník socialismu zmizel a byla nahrazen divošskou rasovou nenávistí, která je základním nástrojem RTS už osm let.

RTS se od konce osmdesátých let proměnila ve stanici, která rozněcuje touhu po genocidě. Je to životně důležitá součást procesu psychologické přípravy celého srbského národa na nutnost vyhladit své nepřátele. Polovojenské jednotky, které nyní vraždí v Kosovu albánské civilisty, vychovala etnická nenávist, která se valí z této televizní stanice. V tomto smyslu je RTS základní Miloševičovou zbraní ve válce proti Kosovanům.

Nikdo, kdo se kdy díval na "Vesti" (zpravodajství) v 19.30, nezapomene onu tvrdě nenávistnou propagandu, která se hodinu a půl šíří éterem. Nelze ani zapomenout na bezdechu, rychlým tempem mluvící moderátory, jejich škodolibost, s jakou se zmiňují o "likvidaci nepřátelských jednotek" nebo na omezenou slovní zásobu srbského nacionalismu, který požaduje, aby byl každý Chorvat charakterizován jako "ustašovský fašista", každý Bosňan jako "mudžahíd", každý Albánec jako "šiptar" - slovo, které má tentýž podtext, jaký má slovo "negr" pro černochy.

Srbská televize dala světu výraz "etnické očišťování", i když ta fráze byla světovými novináři pozměněna - srbská televize sama používala termínu jugoslávské armády "očištění terénu".

Do poloviny osmdesátých let byla Radio Televisija Beograd (jak se tehdy stanice jmenovala) ospalou komunistickou televizní stanicí, jejíž široce ignorované pořady byly plné žargónu o "samosprávném socialismu". Rozdíly mezi jugoslávskými republikami byly skrývány v mlze socialistické rétoriky (většinou o "naléhavé potřebě diferenciace kádrů"), takže to dokázali interpretovat jen ideologičtí odborníci.

RTS se sama o sobě neproměnila v monstrum. Proměnil ji v monstrum Slobodan Miloševič. Miloševič byl daleko předvídavější než ostatní komunističtí vedoucí představitelé ve východní Evropě. Uvědomil si, že je možno podpořit rozkládající se komunistický systém Srbska uvolněním obrovské lidové podpory, využitím hluboce zakořeněných rasových obav. A jen Miloševič dokázal pochopit, jak významnou roli v tom hraje televize.

Takže zatímco jinde se rozložila berlínská zeď a komunistické strany se rozkládaly a vznikala demokracie, jen v Srbsku komunismus přežil, k nepoznání proměněn v něco úplně jiného.

To, že se Miloševičovi podařilo v roce 1987 ovládnout Srbskou ligu komunistů tím, že zbavil moci svého umírněného bývalého spojence a ochránce Ivana Stamboliče, bylo důsledkem skutečnosti, že se mu už předtím povedlo ovládnout RTS a naplnit ji svými stoupenci. Jejich ostrá protialbánská propaganda v létě a na podzim roku 1987 vedla k tomu, že Srbové podpořili Miloševiče, svrhli Stamboliče, a tak dostalo Srbsko svůj nynější kurs.

Avšak až ve válkách proti Chorvatsku a proti Bosně v letech 1991 - 1995 našla RTS plně svůj hlas. Komentáře po zprávách v 19.30 byly postupně stále delší a postupně stále hrozivější, nejen vůči "fašistickému" Chorvatsku a "fundamentalistické" Bosně, ale i vůči Miloševičovým domácím odpůrcům. Srbská televize také začala označovat domácí politické oponenty Miloševiče za zrádce a v podstatě vyzývala k jejich zavraždění.

Srbské opoziční strany vždycky věděly, že je jejich skutečným nepřítelem RTS, a že je důležitější než armáda. Právě Vuk Draškovič - ten je nyní MIloševičovým náměstkem, ale v roce 1991 byl jeho ostrým oponentem - charakterizoval ostře vojensky hlídanou televizní pevnost v Bělehradu jako "Bastilu" a  neúspěšně se snažil donutit Miloševiče, aby uvolnil své sevření této mocné instituce.

MIloševič nikdy nepovolil. Připustil, aby jeho někdejší nepřátelé dostali ministerské funkce, ale RTS zůstala nedotknutelná.

Za posledních několik let začala vznikat konkurence. S využitím procesu privatizace - nevítaný, ale nevyhnutelný proces pro vládu, která je hospodářsky tak na huntě, jako je Miloševičova - vznikla celá řada soukromých televizních a rozhlasových stanic, jako je Studio B. Tyto stanice poskytovaly alternativní pohled k pohledu RTS, která vidí svět jen jako sérii protisrbských spiknutí. Ale tyto stanice nikdy nebyly pro RTS vážnou konkurencí, neboť úřady omezily jejich dopad jen na Bělehrad a okolí. Ve většina Srbska je možno sledovat je RTS.

Zhoršující se konfrontace mezi Srbskem a Západě za poslední rok vedla k tomu, že alternativní zdroje informací byly zlikvidovány. Nové zákony a méně oficiální nátlak, jako například zavraždění šéfredaktora novin Dnevni telegraf Slavko Čuruviji, umlčely srbské nezávislé sdělovací prostředky. Pokud se alianci NATO nepodaří plně zlikvidovat vysílání RTS, to, co smějí Srbové vidět a slyšet, určuje Miloševič.

Jaký signál vysílá bombardování srbské televize

Tento článek známého reportéra televize BBC Johna Simpsona v Bělehradu vyšel v neděli 25. dubna 1999 v týdeníku Sunday Telegraph.

Méně než dvanáct hodin po útoku, který zničil jeho televizní stanici, byl Zarko zase v práci a posílal naši reportáž o útoku do Londýna. "Měl jsem štěstí," usmál se s pokřiveným výrazem v tváři, který se objevuje jen, když je ve velkém stresu. "Ve čtvrtek mi skončila směna v 11 večer."

Viděl jsem, co se stalo studiu, v němž pracoval. Kdyby bývala jeho směna skončila ve 4 ráno, tak, jako normálně, v hromadě trosek a drátů by byla jeho mrtvola a ne mrtvola někoho jiného. Ale Zarko přežil a pracuje dál v televizi. Spolu s celou srbskou televizí se přemístili na druhou stranu Bělehradu.

V televizním přijímači v rohu místnosti se dál vysílá, nepozměněný program Srbské státní televize: Slobodan Miloševič mluví dlouhé minuty bez jediného přerušení a aniž by jeho výroky zpochybňoval interviewující novinář, dále jsou na pořadu záběry explozí z předchozí noci, moderátoři televizních zpráv, užívající výrazy jako "barbaři", "neofašisté", "banditi" a samozřejmě "zlo", vlastenecká videa o tom, co oficiální mluvčí nazývají "touto malou statečnou zemí" a sentimentální tenoři, jako na běžícím pásu zpívají populární klasické melodie. Pokud bylo cílem bombardování NATO změnit vysílací styl srbské televize, tak se to zatím nepodařilo.

Když se nedlouho po druhé hodině ráno v noci ze čtvrtka na pátek otřásl můj pokoj v hotelu Hyatt, okamžitě jsem pomyslel na Zarka. Když můj televizní tým a já jsme v šedi pátečního úsvitu usoudili, že je dostatečně bezpečné vyjet automobilem k televizní stanici a nafilmovat dohru, myslel jsem znovu na Zarka, když hasiči lezli po hromadách sutin a poslouchali, odkud uslyší hlasy.

Zarko byl v celé televizní stanici jedinou osobou, která se chovala vůči cizincům zdvořile a příjemně. Byl to jediný člověk, který si dal záležet na tom, aby pro vás udělal, co potřebujete. Byla to jediná osoba, kterou zajímalo, jestli dojde vaše reportáž na místo určení, a byl rád, když se tak stalo.

Byl to Zarko, s očima zarudlýma únavou a s několikadenním strništěm na bradě, kdo trpělivě poslouchal mé stížnosti, že v onom děsném malém studiu, nyní také proměněném v trosky, odkud jsem vysílal živé rozhovory pro hlavní večerní zprávy na stanici BBC 1, je strašlivé horko. Zarkovi se podařilo najít elektrický větrák, čímž se podařilo teplotu ve studiu snížit jen na nesnesitelnou míru. Zarko nakonec zavolal velkou, zlostnou blondýnu .- maskérku, která mi napudrovala potící se tvář.

Viděl jsem tu maskérku v pátek ráno znovu. Přesně řečeno, viděl jsem její nohu. Vyčnívala v podivném úhlu z hromady cihel a zdiva, což bylo všechno, co zbývalo z její místnosti. Kus kůže z její boty byl diskrétně umístěn na malíčku, povšiml jsem si, aby jí nebolel puchýř.

Srbská televize je skutečně součástí ústředního nervového systému Miloševičovy vlády nad touto zemí, tak, jak praví NATO. Televize to učinila pro obyvatelstvo daleko lehčí, aby ignorovalo vyhánění etnického albánského obyvatelstva z Kosova.

Pečlivým redigováním a pozorným výběrem materiálu se podařilo srbské televizi vytvořit dojem, že pro válku jsou na Západě jen vlády NATO, kdežto obyčejní lidé a  veřejné mínění podporují "tuto odvážnou malou zemi".

Srbská televize dala lidem v Srbsku umělou naději, že se prý Rusko chystá vstoupit do války na jejich straně, a pořád naznačuje, že Rusko Srbsku dodává nejrůznější tajné zbraně. Srbská televize ujistila lidi v Srbsku, že byly sestřeleny už desítky letadel NATO. Už léta před nimi utajuje strašlivé zločiny, které páchají a spáchali jménem Srbska lidé v bývalé Jugoslávii. Poměřujeme-li ji jakýmkoliv měřítkem poctivosti a slušnosti, srbská televize je krotkým nástrojem zločinného systému, a tak byla přirozeným cílem pro střely a bomby NATO. Ale měla být zasažena televizní stanice a nikoliv televizní vysílače? Musela životem zaplatit maskérka za propagandu lidí tak vysoko v politickém systému, že by jí nikdy nebylo dovoleno napudrovat jejich čelo?

Je to tak těžké, když tady sedím v Bělehradě, sledovat měnící se uvažování NATO. Je obtížné chápat, co se děje na druhé straně fotbalového hřiště, když sedíte za jednou z branek. Nicméně, i z naší zjevně zkreslené bělehradské perspektivy je zjevné, že v NATO došlo k bitvě ohledně toho, zda se má či nemá bombardovat srbská televize.

Během několika minulých týdnů jsme občas dostávali nenápadná upozornění z Londýna a ze Spojených států: nechoďte dnes večer do srbské televize, a jestliže tam musíte jít, nezůstávejte tam dlouho. Většina srbských produkčních a překladatelů, kteří pracují pro západní televizní reportéry, mají přátele v srbské televizi, takže bylo toto šeptání vždycky předáno dál.

V jednu chvíli se zdálo, že už bylo o záležitosti rozhodnuto s konečnou platností. Letecký velitel David Wilby varoval srbskou televizi na tiskové konferenci NATO, že pokud nebude vysílat tři hodiny západního vysílání během dne a tři hodiny západního vysílání večer, stane se cílem leteckého úderu.

Brzo poté se přestal velitel David Wilby objevovat na tiskových konferencích NATO a více uklidňující hlas vytvořil dojem, že hrozba byla zrušena. Pokud mělo dojít k útoku na srbskou televizi, předpokládali jsme, že budou zničeny vysílače.

A pak, ve středu, přišel další šepot: Pentagon vyhrál tu bitvu: nechoďte dnes večer do srbské televize. Šli jsme tam, protože jsme museli. Zarko odehrál naši reportáž satelitem do Londýna a bylo jasné, že ví, stejně jako všichni ostatní, že došlo k dalšímu varování. "Neudělají to," jednou mi řekl. "NATO konstatuje, že zasáhne vysílače. Budeme v bezpečí."

Bylo to logické. Je to přece morální válka, která se bojuje v srdcích a myslích lidí po celé Evropě a severní Americe na ochranu nevinných lidí před pronásledováním. Terčem nejsou obyčejní lidé - terčem je Miloševičův represívní systém.

Při rozhodování, zda zasáhnout televizní studio, které je plné lidí i v noci, nebo vysílače, na nichž skoro nikdo není, jsme předpokládali, že NATO zvolí vysílače.

Předpokládáme, že letecké údery NATO jsou signály určené srbským občanům. Potíž je, že je velmi obtížné tyto signály číst. NATO zdůrazňuje, že je terčem útoků Miloševič a jeho vojenská struktura, a přesto, po dobu prvních 32 dnů války byly ničeny i mosty a továrny, stejně jako vojenské cíle.

Až 33. a 34. dne války byly zasaženy cíle, těsně spojené s Miloševičem - budova, kde měla jeho strana kanceláře a palác v ulici Užica, který byl jeho oficiální rezidencí. Konečně se zdálo, že to jsou signály, jimž budou schopni porozumět obyčejní lidé.

A pak, v 35. den války, se NATO rozhodlo zaútočit na televizní stanici a blondýna středních let s kuřími oky byla mezi asi deseti lidmi, kteří zahynuli. Pro to musí být, říkají zdejší lidé, nějaký důvod. Ale zatím nepřišlo na to, jaký je to důvod, a NATO jim při tom nepomáhá.

Vybombardujme pár televizních stanic

Tento komentář Marka Lawsona vyšel v sobotu 24. dubna v deníku Guardian.

Při recepcích v televizním průmyslu vždycky ke konci večera něčí výrok soustředí pozornost přítomných: někdo vždycky poznamená, že vznikne-li občanská válka, první budova, která se vždycky dobývá, je budova televize. To téměř pokaždé vyvolá potlesk, přítomní totiž mají dojem, že nepatří pouze k určité profesi, ale k morální kauze.

Bude to ale opravdu odvážný řečník, jaký při příštím takovém televizním shromáždění poukáže na to, že když si začala spojenecká koalice ohledně Kosova zoufat, vybombardovala ústředí srbské televize.

Romantický image je to, že při ovládání televizního vysílání jde o věc pravdy.

Zničení srbské televize je jiné, protože to byla stanice, která vysílala propagandu, anebo alespoň něco, co naši vlastní propagandisté považují za propagandu.

Zvlášť znepokojující na tomto útoku však bylo to, že NATO mělo, jak se zdá, velmi jasnou možnost volby - buď zaútočit na lidi anebo na cíle bez lidí. Britská ministryně pro mezinárodní rozvoj Clare Shortová nedokázala v pátek vysvětlit, proč nebyly bombardovány vysílače namísto budovy se studii.

V každém případě existuje silný humanitární argument, že by se mělo vysílací rozhlasové a televizní zařízení v době války vyloučit z vojenských akcí, protože ve válce lze považovat informace od vlastní vlády za základní lidské právo. Každá válka předpokládá morální aroganci, ale zvlášť velká arogance spočívá v názoru, že lidem jiné země neříkají jejich vedoucí představitelé pravdu.

Asi neříkají. Ale může si být nějaký moderní britský nebo americký politik absolutně jistý ohledně pravdy? Ano, cynikové by mohli dospět k názoru, že byla srbská televize vybombardována, protože v posledních dnech odvysílala příliš mnoho pravdy - vysílala nedávné přiznání NATO, že náhodou usmrtilo civilisty v uprchlickém konvoji.

Ministři tvrdí na našich dosud dokonalých obrazovkách, že podle mezinárodního práva je možno útočit na rozhlasové a televizní stanice, pokud šíří propagandu anebo pokud prodlužují válku. Kromě toho, že je obtížné posoudit, co je propaganda, vyvolává to paradox, že jedině nezávislost BBC při poskytování informací o této válce - na což si nedávno stěžoval Tony Blair a jeho mluvčí Alistair Campbell - zabraňuje tomu, aby se stal britský rozhlas a televize legitimním cílem teroristických nebo jiných útoků ze Srbska.

Kdyby BBC skutečně jen papouškovala vládní informace, jak by to jak se zdá chtěl Blair a jeho poradci, pak by byl podle mezinárodního zákona prezident Miloševič plně ospravedlněn při bombardování centra BBC v Londýně.

Je také instruktivní pomyslet si na okamžik, co by se stalo, kdyby byly vybombardovány britský rozhlas a televize. Vojáci předpokládám argumentují, že nepřítomnost propagandy Británii oslabí a demoralizuje. Ale stane se to skutečně?

Důsledkem bombardování nějakého obyvatelstva obyčejně je, že obyvatelstvo začne projevovat politickému vedení daleko větší podporu. Logicky také začnou být ti, kteří přežili, slavní. Ano, zdá se mi, že v Británii, kde by byl vybombardován rozhlas a televize, by se novináři z těchto médií stali hrdiny. Moderátoři, kteří náhodou nebyli v době bombového útoku v zaměstnání, by k národu hovořili z provizorních studií a z blikajících obrazovek. Vliv samizdatových publikací a internetu by se rozrostl. Organizované státní vysílání by nahradila méně spolehlivá a neformální síť šířící nepodložené zprávy. Posílil by se hněv obyvatelstva vůči nepříteli a toho by mohli lehčeji využívat demagogové, kteří by argumentovali, že se nepřítel bojí pravdy.

Blair a Clinton mají nepřirozenou víru v moc televize. To, jak se oblékají, jak mluví a jak se češou, je diktováno televizí. Oba jsou zvyklí často hovořit k národu. Oba vůbec nemají rádi, když novináři rozbírají jejich politiku.

Když zahájil prezident Clinton bombardování těsně předtím, než začal proces s ním v Senátě, jedny americké noviny otiskly kreslený komentář, v němž jedna střela s plochou dráhou letu udělala obrovskou okliku a dopadla na dům Moniky Lewinské.

Člověka napadá, jestli se tenhle kreslený vtip před námi nyní neodehrává ve skutečnosti. Clinton je přesvědčen, že televizní stanice v Americe se většinou v případě Moniky Lewinské stavěly proti němu. Blair, jak jsme spolu s reportérem Johnem Simpsonem zjistili minulý týden, zuří na televizi BBC.

Tato kontroverze z minulkého týdne ohledně britských televizních novinářů ukázala, že je Blair přesvědčen, že existuje přímá vazba mezi názory, vyjádřenými v televizi a ochotou civilistů podporovat jeho válku. Možná, že jednal právě na základě tohoto přesvědčení.

Násilný manžel se vymstí za své osobní a pracovní neúspěchy vlastní rodině. Blair a Clinton, kteří zastávají vůči sdělovacím prostředkům nepřátelský postoj, nyní zaútočili na televizní systém v jiné zemi.- Je to náhražkový hněv. A naši vlastní rozhlasoví a televizní pracovníci jim to řeknou, a tak je tím rozčílí ještě víc.

Legitimní cíle

Pár doplňujících poznámek k myšlenkám v BL

Války nevyhrávají propagandisté

Tento článek od Johna Keegana vyšel v neděli 25. dubna v týdeníku Sunday Telegraph. Keegan, odborník tohoto listu na vojenskou problematiku, v něm argumentuje, že je nebezpečné, když se sdělovací prostředky začnou soustřeďovat na to, co říkají politikové, a nikoliv na to, co se ve skutečnosti děje.

Všechny moderní války jsou do určité míry válkou slov. Je možné, že Británie v tomto smyslu byla v takových válkách průkopníkem. Na začátku první světové války využívala propagandu britská strana daleko efektivněji než strana německá a koncem války měli Britové velmi efektivní systém řízení zpravodajství.

Důsledkem toho bylo mimo jiné, že se obrátilo americké veřejné mínění a začalo podporovat Spojence proti Ústředním mocnostem v důležitém obdobím před tím, než Amerika v roce 1917 vstoupila do války.

Hitler, kterého fascinovala nehmotná moc Britského impéria, učinil řízení zpravodajství jádrem svého úsilí získat v Německu moc. Když začal druhá světová válka, jeho neobyčejně úspěšný "ministr osvěty" Joseph Goebbels vyžil schopností, které získal, když dokázal přesvědčit Němce, aby hlasovali ve volbách pro Hitlera, ve vojenské propagandě.

Britové se však nedali. Churchill založil jednak otevřené Ministerstvo informací a tajné Oddělení pro politický boj, jejichž účelem bylo provádět v nepřátelských řadách propagandu. Britové brzo získali náskok a udrželi si ho až do konce války.

Největším britským úspěchem však nebylo toto černé umění, tak blízké Churchillově srdci, ale prosté reithovské zásady rozhlasové společnosti BBC. Ke své trvalé dobré pověsti se BBC vždy vzepřela všem pokusům využívat jejího vysílání pro propagandistické cíle.

BBC trvala na tom, že bude říkat pravdu. Někdy, nevyhnutelně, neříkala úplně celou pravdu, ale vždycky absolutně odmítla vysílat lži. A to je zdrojem její celosvětové dobré pověsti, kterou má až dodnes.

Nikdy nebyla tato dobrá pověst osvětlena lépe než v odpovědi, kterou obdržel jeden britský novinář od jedněch afrických teroristů, proč pořád poslouchají zahraniční vysílání BBC, když toto vysílání kritizuje jejich činnost. Chceme vědět, co se děje ve světě, odpovědili, a "zprávy z BBC je pravda, kterou čtou džentlmeni".

Všichni džentlmeni ještě nebyli úplně eliminování ze zpravodajství BBC a jejich uměřený tón dále budí důvěru, kdekoliv je slyšet.

V této válce zasahují do šíření válečných informací jiné hlasy. Jsou to hlasy mediálních komentátorů, jejichž posledlost tím, co kdo jak a kde říká, hrozí, že bude zamlženo, co se vlastně děje. Je to nový vývoj a je vysoce nežádoucí.

Minulý týden vykrystalizoval už identifikovatelný trend, podle něhož se o válce nehovoří podle toho, čeho dosáhla, ale podle toho, co si myslí vedoucí představitelé NATO, že dosáhla. Parafrázujme, "Britský premiér nyní zhodnotil podstatně sebevědoměji průběh bombardovací kampaně" nebo "Robustní potvrzení cílů Aliance od prezidenta Clintona poslalo Miloševičovi deprimující signál."

Často se hovoří, že jsou politikové posedlí tím, jak se o nich mluví ve sdělovacích prostředcích. Také se často poukazuje na to, že jsou sdělovací prostředky posedlé samy sebou. Obojí je neškodné, pokud jde o otázky veřejného života a sdělovací prostředky se při tom soustřeďují na získávání podpory pro určité postoje od veřejnosti, která chce politiku, založenou na společenském konsensu.

Jestliže však vede čelné politiky, kteří získali konsensuální podporu sdělovacích prostředků vysílání sdělovacích prostředků k závěru, že tito politikové válku vyhrávají, na základě analýzy jejích vlastních postojů, pak je načase říci, konec fantazírování!

Válka je vážná věc. Její výsledek není určován tím, co si novinář z deníku Guardian náhodou myslí, že slyšel na tiskové konferenci NATO. Výsledek války určují události na bojišti. Churchill na to nikdy nezapomněl.

Dosud ještě nečelíme ponižujícímu ústupu z Balkánu. Pokud k němu nemá dojít, je zapotřebí učinit mnoho práce. NATO musí najít vojska v dostatečném množství, která budou ochotna přemoci Miloševičovu armádu. KDyž minulý týden se psalo euforicky o tom, že NATO posílá do Kosova 24 vrtulníků typu Apache, ukazuje to, jak nerealistické je mediální hodnocení kosovské války. Spojené státy přišly ve Vietnamu o 5000 vrtulníků z armády vrtulníků daleko větší než tento počet. Spojené státy také vietnamskou válku nevyhrály.

Mezitím neříká Miloševič skoro nic. Toto chladné ticho dělá velký dojem. Mezi válkou v Perském zálivu a touto válkou je možno činit mnohá srovnání. Jedním z nich je srovná, jak se choval tehdy Saddám Husajna a jak se chová Slobodan Miloševič na veřejnosti. Saddam chrlil prázdné hrozby. Miloševičovo napodobování sfingy, i když to asi k jeho vítězství ve válce nepovede, slouží Srbsku lépe než trapná propaganda těch britských či amerických novinářů, kteří hledají strategický význam v tom, jestli se premiér či prezident usměje nebo zamračí. Billu Clintonovi a Tonymu Blairovi, veteránům lehkých politických vítězství, se ještě dostane celé řady krutých lekcí, než tato balkánská válka skončí.

Tentokrát jsem nemohl zadržet slzy

Tento článek od Paddyho Ashdowna, bývalého vojáka, šéfa britských liberálních demokratů, vyšel v nedělí 25. dubna v týdeníku Sunday Telegraph.

Za posledních deset let jsem navštívil Balkán asi čtrnáctkrát. Viděl jsem při tom mnoho znepokojujícího. Loni, když jsem třikrát navštívil Kosovo, byl jsem svědkem toho, jak srbské polovojenské jednotky střílejí na albánské vesnice, vypalují je a plení je. Minulý týden, v uprchlických táborech na kosovské hranici, jsem viděl a slyšel věci, které byly nesnesitelné. Každá rodina má vlastní příběh - horor. Každá rodina žije v nepředstavitelné bídě a špíně.

Minulý týden byl mým nejhorším zážitkem a nejtraumatičtější cestou na Balkán. Od třetího dne mé cesty a od návštěvy třetího uprchlického tábora se mi začalo dít něco velmi podivného. Nemohl jsem zastavit slzy. Částečně to bylo důsledkem šoku nad obrovským rozsahem této lidské tragédie.

Uprchlická situace v Kukesi je zoufalá. Přicházejí další a další vlny lidí a každá vlna opakuje hrůzná svědectví, s nímiž přišla předchozí vlna. Občas sem přileží srbská střela.

Během svých předchozích návštěv Kosova jsem si povšiml, jak úzkostlivě pořádní a čistotní jsou Kosovci, a snaží se udržovat i svá dočasná útočiště v co nejčistším stavu. Ale moře bláta a špíny je nyní nepopsatelné. V osmdesátých letech přestali Srbové očkovat kosovské Albánce. Už se vyskytly první případy tuberkulózy.

Je to skutečně "konečné řešení", kterého jsem se dlouho obával a o němž jsem opakovaně varoval, že ho Miloševič připravuje. Ale i já jsem byl překvapen a zděšen rychlostí a krutostí toho, co jeho jednotky učinily těmto lidem.

A důstojnost Kosovců v jejich utrpení je obrovská. Hovoří o tom všichni humanitární pracovníci, o tom, jaký všude vládne pořádek - pořádek v nekonečných frontách na chleba, na vodu, na léky. Vládne zdvořilost a neobyčejná vděčnost.

Nesmíme zklamat jejich víru v to, co pro ně NATO dělá, a musíme je opět dostat v bezpečí domů.

Tábory jsou plné nejen obyvatel venkovských vesnic, donucených Srby opustit své příbytky, ale i většiny inteligence z Prištiny, která bydlí pod pokrývkami z igelitu. V daleko uspořádanějším, čistším a dobře vedeném uprchlickém táboře NATO ve Stenkovci v Makedonii najdete inženýry, učitele, lékaře, univerzitní profesory, všichni se podrobují bez námitek ponížení, že jsou bez domova a bez jakékoliv role.

Bojím se, co se stane, jestliže se v dlouhých měsících před ukončením války promění naděje v táborech v beznaděj. Musíme pokud možno dát těmto lidem příležitost, aby co nejvíce jednali samostatně, sami za sebe.

NATO nezaznamená vítězství, dokud se nebudou tito lidé moci vrátit domů. To je naší mírou vítězství. Uprchlíci jsou obyčejně zapomenutým vedlejším produktem válek. Toto je první válka, která se vede v zájmu lidí, kteří přišli o všechno. NATO si musí nyní ujasnit daleko přesněji, jak tohoto cíle chce dosáhnout.

Vojenská mise v Makedonii byla vytvořena na základě dohody z Rambouillet. Všichni, včetně vojáků, vědí, že Rambouillet už překonaly události. Přesto nedošlo k změně naší mise ani k změně v postoji pozemních jednotek. Je stále pravděpodobnější, že pozemní jednotky NATO vstoupí do Kosova proti odporu srbské armády, ale nemůžeme očekávat, že se na to budou připravovat vojenští velitelé, když jim nebylo řečeno, aby se na to začali připravovat.

Nejlepší způsob, jak zajistit, že pozemních vojsk nebude nutno použit, je začít je připravovat. Při vojenských operacích je nutno udržovat nepřítele v dohadech, a my jsme hloupě sdělili Miloševičovi, co neuděláme.

Připravíme-li se nyní na pozemní válku, zvýšíme počet našich alternativ, zvýšíme nejistotu ohledně našeho dalšího kroku a projevíme rozhodnost učinit vše, čeho je zapotřebí k dosažení našeho cíle. To by mohlo mít odstrašující roli, kdyby se ukázalo, že je NATO se vší svou mocí připraveno udělat všechno.

Má-li být toto pozemní odstrašení věrohodné, musíme mít dostatečné množství vojáků s těžkými zbraněmi na makedonské a albánské hranici. To znamená vyslat posily do Makedonice a připravit letiště v Albánii, abychom mohli odvážet uprchlíky a přivážet vojska.

Ještě nenastal čas vyslat pozemní vojska. Politikové musejí být velmi opatrní ohledně rozhodnutí, která mohou řádně činit jen vojáci.

Britské jednotky v Makedonii jsou v dobrém stavu. Reagovaly velmi rychle na uprchlický problém, který jim Vysoké komisařství OSN pro uprchlíky předalo před několika dny. Tábory, které provozují mezinárodní jednotky pod britským vedením, jsou vynikajícím způsobem organizovány. Profesionalita, která charakterizuje tuto mnohonárodnostní spolupráci, je chvályhodná. Morálka je vysoká a tito vojáci si nestěžují, leda na nejistotu.

Tak prosím NATO o jasnost. Bylo nám řečeno, že cílem NATO je bombardovat Miloševiče tak dlouho, až se podrobí. Doufám, že to bude fungovat, ale nikdy se mi to nezdálo pravděpodobné. A co když to nebude fungovat? Existuje nějaký Plán B?

Až přijde chvíle, kdy jsme natolik poškodili Miloševičovu válečnou mašinérii, že bude přijatelné riziko vyslání pozemních jednotek, musíme mít pozemní vojska připravená a tu přípravu je nutno provést teď.

Válka se za těchto okolností musí vést po etapách a musíme mít žaludek na to realizovat plně všechny tyto etapy. Nakonec bude muset NATO riskovat životy. Válka bez obětí neexistuje, ať říkají propagandisté cokoli.

Bude to trvat ještě dlouho. Budeme potřebovat rozhodnost, větší jasnost ohledně toho, co vlastně chceme od našich vojáků, a mnoho trpělivosti pro prosazení celé veči, mají-li ty ubohé rodiny, žijící v blátě, mít kdy možnost vrátit se domů.

Kosovo: Co vidí Rusko

Karen Hewittová je slavistka z Oxfordské univerzity, která vyučuje letos jako honorární profesor na univerzitě v ruském Permu. Tento článek otiskl v sobotu 24. dubna deník Guardian.

Už měsíc učím ruské studenty v městech jako je Perm a Nižnyj Novgorod, což bývala hlavní střediska bývalého sovětského "vojensko-průmyslového komplexu". Zde jsou ruští učitelé a univerzitně vzdělaní občané, slušní místní politikové a právní idealisté, kteří hájili to, co autenticky považovali za západní hodnoty, plni hněvu, pohrdání a nedůvěry vůči politice NATO.

"Jak pomáháte uprchlíkům tím, že jich vytvoříte další tisíce? Jaký má smysl bombardovat města a mírumilovné civilisty?"

Odpovídám, že strategie NATO je nesystematická a zmatená, ale že je vedená dobrými úmysly. Na tyto lidi zde to nedělá dojem. Amerika je supervelmoc, která je vždycky připravena bombardovat jiné země, odpovídají mi. Cožpak nevidím, že se za tím bombardováním skrývá širší strategie?

Jak tak sedíme kolem stolu v kuchyni, shledávám, že je jejich myšlení stále více znepokojující - a  že je stále obtížnější proti němu argumentovat. V hodinách se ptám studentů, co vědí o situaci. Zdůrazňují, že Rusko nepodporovalo Miloševiče - byli proti etnickému očišťování a proti krutému zacházení s všemi Jugoslávci, včetně kosovských Albánců. Vědí o hádkách mezi vedoucími představiteli Kosovců a mezi jejich skupinami, a o pašování drog, které financuje mnoho jejich činnosti i jejich zbraně.

Na druhé straně, nic moc nevěděli o válkách v Chorvatsku a v Bosně a projevovali určité protimuslimské zaujetí ("Proč destabilizovat Evropu pro podporu muslimů, které podporuje Turecko, které potlačuje Kurdy?")

Seriózní ruské televizní zpravodajství vysílá dlouhé reportáže z Bruselu a interviewy s reportéry na celém Balkánu. Přirozeně je to zpravodajství zaujaté: nevysílají se dlouhé rozhovory s tvůrci politiky NATO a generály NATO, mluvčí stojící před dlouhými frontami uprchlíků tvrdí, že uprchlíci prchají především před bombardováním, a teprve pak před Miloševičovými Srby, zlovolně vyhlížející Albánci prohlašují, že se chtějí účastnit spolu se silami NATO invaze do Srbska.

Diváci také vidí davy mužů a žen středních let, kteří se v pokojném protestu drží za ruce na mostech přes Dunaj. Nebo dělníky, jak spí v továrnách, aby je ochránili před bombardováním. Nebo krvavé záběry bombardovaných uprchlíků a k tomu se vysílají chladné hlasy mluvčích NATO, že to asi byl další srbský trik.

I když bombardování neobhajuju, snažím se těmto studentům poskytnout krátkou historii rozpadu Jugoslávie z britského hlediska, snažím se jim komunikovat náš zmatek a naši vinu, že jsme neučinili nic proti zvěrstvům daleko dříve, chybné poučení, které bylo důsledkem toho, že po krátkém bobmardování srbských postavení v Bosně se Srbové rychle stáhli a víru, že někdy země musejí zasáhnout na ochranu obětí.

"Všechny země mají vnitřní problémy, ale NATO je nebombarduje. Proč nebombardovalo NATO Severní Irsko?" (Hněvivý smích.)

Vysvětluji jim, stejně, jak to často musíme vysvětlovat Američanům, že Irská republikánská armáda není armádou Irské republiky a že britská vláda nevnucuje v Severním Irsku svou správu bouřící se většině obyvatelstva. Poslouchají se zájmem: "Dobře, tak je to v Irsku složitější. Ale ve vnitřních záležitostech je to vždycky složitější. Kosovo se netýká jen masakrů Albánců. A co Srbové, kteří mají na toto území dávný historický nárok?"

Tak je žádám, aby mi sami vysvětlili, co si myslí o politice NATO, a najednou nejsou jen rozhněváni, jsou mladí a bojí se. Vysvětlují to takto: Amerika je posedlá tím, dokázat, jak je strašně mocná. Evropa, a Rusko je nyní její součástí, začíná být politicky a hospodářsky příliš mocná a Americe se to nelíbí. Tak musejí Spojené státy Evropu destabilizovat na nejcitlivějším místě - na Balkáně.

"Moment," odpovídám. "Většina členských zemí NATO jsou evropské země. Proč by chtěly destabilizovat Evropu?"

"Protože jsou to poslušní služebníci Ameriky, lísají se k největší velmoci - a taky chtějí prodávat zbraně. Ale až bude řeka Dunaj zničena jako obchodní tepna a až budou zničeny hospodářské možnosti evropských zemí, pak si Evropané uvědomí, že toto je válka proti Evropě. A proti Rusku."

"Proti Rusku?"

"Proč to nevidíte? Nebombardovali nás, když jsme zaútočili na Čečensko - i když je situace úplně stejná, jako když teď Srbové útočí na Albánce. Možná, že nás nebombardovali, protože máme jaderné zbraně. Ale uvědomují si, že mohou bombardovat jiné slovanské země, aby donutili Rusko vstoupit do války. Proto používají NATO a nikoliv OSN a odmítají ruské pokusy o diplomacii. A tím, až zničí evropské hospodářství a tím, že útočí na slovanské země, rozpoutají třetí světovou válku. Nemyslíte, že to tak je?

Toto byla jejich reakce na jinak nesrozumitelnou válku, která jak se zdá podle nich znásilňuje veškerý morální a strategický smysl. Někde musí být celkové vysvětlení, politicky - i když nikoliv morálně - vysvětlitelná americká politika. Americký sen globálního velikášství.

Je mi trapně a poukazuji na to, že velmi pravděpodobně mocnosti NATO na Rusko vůbec ani nepomyslely, leda jako na nástroj diplomatického vyjednávání. Vysvětlila jsem, že nemáme naprosto žádný pojem o myšlence slovanské vzájemnosti. Snažila jsem se vysvětlil, že k událostem často dochází náhodou a v důsledku chyb. Ale mluvila jsem s lidmi, kteří dobře znají evropskou historii a kteří nemohou zapomenout, co pro Rusko znamenaly Hitlerovy protislovanské sny. Jestliže jsem já dospěla k názoru, že jsou jejich názory paranoidní, dospěli oni k názoru, že mé názory jsou naivně zápecnické a ahistorické.

V Moskvě jsem se potom setkala s Rusy, kteří byli v Británii, když válka začala. Nevěřili svým očím, čeho byli svědky. "Nám bývalo řečeno, že demokracie znamená svobodu projevu. Vaše vláda potlačuje informace. Jak můžete být tak nevědomí a jak je možné, že vám to nevadí? Nikdy se nezmiňujete o názoru z Ruska a z východní Evropy, které mají jinou historii. Jugoslávie je součástí této historie a vaši politikové poslouchají jen Ameriku. Jsou naši studenti opravdu tak pitomí?"

Nevím. Obavy z třetí světové války, jimiž se obírají tito rozhněvaní studenti s bledými obličeji v studeném ruském jaru, nově si definující budoucnost, v jejímž čele mají stát Spojené státy, se nyní zdají daleko méně absurdní než se zdály ještě před měsícem.

Vrcholná schůzka ve Washingtonu

Pražské služby odmítly zveřejnit studii o vlivu spalovny na ovzduší