Proč se u nás tak hloupě mluví a píše o Kosovu?
Od samého začátku války na mě působí české noviny neuvěřitelně zmateným dojmem. Nejenom politici, od těch moc ujasněnosti v názoru už neočekávám, ale ani novináři a ani ohlasy od našich milých čtenářů nemají - jak se mi zdá - moc promyšlená stanoviska. Jaktože nikdo nereagoval hned zpočátku na to, že napadení Srbové naříkají nebo spílají bombardérům, jako by skutečně házely bomby na jejich domek a střílely právě po civilistech? Dnes, 19.4., ovšem už neodlišíme, kdo má pravdu, když letadla zasáhla i skutečné civilisty. To je totiž podstata války, že v ní umírají lidi. A přesto by stálo za reakci to, že vyspělá vojenská technika trefuje jenom to, co si vybrala. Chyba je vybrat si konvoj běženců...
Kdyby se Srbové i našinci rozhořčovali nad tím, že si NATO trouflo útočit na vojenské a strategické objekty v napadené zemi a při tom že zasahuje sem tam i civilní objekt a civilisty - tedy že si trouflo hlásat útok na armádu a trefuje i nevinné, měli by pravdu. A už tu máme i problém kolektivní viny: mají ti naříkající nevojenští Srbové trpět za to, že si navolili vládu nacistů, komunistů, teroristů, nebo ne? A mají vyhánění Kosovci trpět kolektivně za svou příslušnost k jinému etniku, než které má ráda vláda těch druhých? Zdá se mi, že novináři, nevědouce si rady, podávají informace o historických nebo válečných faktech, a neanalyzují, nekomentují, nemyslí, protože nevědí, co si myslit. To mě tak otrávilo, že jsem přestal ty noviny číst. A získal jsem čas na to, abych si uvědomil, co si myslím já.
Nabízím tento výklad: Zmatek v interpretacích, zmatek v stanoviscích u nás i v štábu NATO nebo v dalších zemích je nevyhnutelný, protože si tady euroamerická civilizace zkouší něco, co si dosud troufla jen jednou, v Iráku, tentokrát však na nebezpečně blízkém vnitřním území. Zdá se mi, že konečně se vyvíjí pojem o tom, že demokracie nemůže přežít vedle barbarů a teroristů. Etnické zblbnutí a zločiny nejen v blízkosti, ale kdekoli na propojeném světě ohrožují demokracii stejně jako totalitaritářský režim v Rusku nebo Číně.
Proti krachujícímu Rusku nebo proti zatvrzelé Číně si ještě netroufáme - je velké a jeho mocní jsou tak bezohlední, že by klidně rozpoutali světový konflikt i za cenu, že by při tom opět pomřely miliony jejich vlastních občanů hladem.
Ale proti tak nevýznamně slabému Srbsku, jehož vláda a asi i významná část jejích voličů projevuje stejnou aroganci jako ruští mocnáři, proti němu se zasáhnout dá, aby si civilizace demokratická ohledala a přezkoušela své meze.
Právě hledání mezí ovšem znamená časté překračování hranice snesitelného, a také to přináší důsledky, které je těžké odhadnout. Když jdeme - obrazne řečeno - v tlupě podél hranic, jsou nutně někteří z nás tam jiní tady, a taky se různě podle terénu přelévají.
Neočekávám tedy od politiků, novinářů ani dalších lidí moc jasno - nemůže ani být. Válka proti vnitřním surovým poměrům v Jugoslávii je prostě trénink na všeobecnou vojenskou, tedy nedemokratickou obranu hranic demokracie.
Bude se nám tento trénink bohužel hodit, až hladovějící Rusové vytrhnou na západ, aby našli jídlo nebo proto, že je tam vláda poslala, aby je odvedla od starosti o domácí situaci.
Bude se to taky hodit, až Čína napustí tu svou megalomanskou přehradu a začne se katastroficky projevovat její vliv na podnebí. I na kácení deštných pralesů v Amazonii jsme krátcí, viděli jsme, že když se tam jednalo mezivládně, dojednalo se houby.
Máme před sebou potřebu rychlých záchranných zásahů. Jestli je naše euroamerickocentricky zaměřená demokracie začne řešit, až krize nastanou, bude pozdě. Možná je štěstí, že se ještě pořád civilizace nevyvíjí vědomky - ale že podvědomě, proti politickému rozumu, vyvíjí civilizace ve svých politicích, novinářích, vojácích takovou zkušenost a naladění, které jí umožní v budoucnu neustupovat před nelidskou blbostí historicky nastolených říší.
Neříkám, že to musí znamenat války proti státům podporujícím terorismus, proti státům hubícím některé své občany nebo životní prostředí. Možná, že se při nácviku těchto postojů a zásahů vyvine taková pověst téhle civilizace, že si noví Miloševičové uvědomí, že nechtějí riskovat, že by dostali ze zahraničí přes hubu.
Možná si radši netroufneme zahánět své Romy do rezervací, nebo likvidovat své řecké spoluobyvatele Kypru, až se to doma přiostří tak, že nás politiky napadne, že by bylo jednodušší ty druhé prostě povraždit...
Ve válce proti Jugoslávii vůbec nejde o spravedlnost pro Kosovce nebo Srby. Ať se zasáhlo, nebo nezasáhlo, mrtví a nešťastní budou.
Správná řešení v dějinách? Kde jste to slyšeli? Trpícím těm i oněm se má humanitárně pomáhat, ať už se do toho dostali zaviněně, nebo ne.
Ale v argumentaci pro nebo proti zásahu NATO myslím nemá cenu používat argumenty pro nebo proti Srbům nebo Kosovcům.
Můžeme s úžasem pozorovat, že se Evropa, která nám svou nezvládnutou demokratičností vůči tehdejším německým vůdcům dopřála dvou světových válek, konečně začíná trénovat sebeobranu.
Hrozné je, že ten náš dnešní svět je pořád ještě založen na rvačkách mezi smečkami, na bojích samců o vedení smečky, na uštípání přizrzlé slepice v hejnu. Neúspěch jednání o mír svědčí o tom, že řeč a lidské jednání dosud není hlavní nástroj, kterým se lidský druh spravuje.
Ondřej Hausenblas
