středa 24. března O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy: Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby NATO a Kosovo: Stane se Kosovo evropským Vietnamem? (Independent) Postavení žen v ČR: Názory mladých žen z Prahy podle amerických sociologů (JČ) S Alexandrou Berkovou o postavení žen v ČR (JČ) Původ ženy: nová kontroverzi budící kniha proti darwinismu Reakce: Jírovec nerozumí situaci žen Demokracie: Co si počít s komunisty? Máme komunisty tolerovat? (Jan Mezdříč, Jiří Wagner, Miroslav Stuchlík, Ferdinand, JČ) Mají se pronásledovat komunisté? Úvaha při příležitosti udělování Oscarů (Independent) Došlo po uzávěrce: Poznámka k analýze Roberta Fiska, zda se můžeme vyhnout nové válce (v Kosovu) (Jiří Jírovec) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Monika

Snad není od věci se nejprve podrobněji zastavit u pár jednotlivých rozhovorů. Pozoruhodným byl hned první, s Monikou. Tato dívka, jako všechny ostatní, byla absolventkou střední školy pro zdravotní sestry, v době rozhovoru však pracovala jako televizní moderátorka. Silně dýchá z rozhovoru absolutní nedostatek jakéhokoliv vzdělání, nebo širšího rozhledu, přitom je však rozhovor prodchnut obrovskou sebejistotou interviewované.,

Autorky o ní mj. píší v úvodu:

Pohovor se konal u baru. Zpočátku bylo Moničino "divadelní" chování téměř ohlušující. Byla oblečena v dokonalých šatech, zaujímala asertivní postoj a šířila kolem sebe mocný, zjevně pečlivě kultivovaný, dojem filmové hvězdy. Zajímavé bylo, že sama v rozhovoru začala rozvádět, jak velmi důležité je pro ni, aby vypadala krásná. (...) Monika měla velmi pevné představy o Spojených státech, které jsou podle jejího názoru baštou liberalismu. Mluvila o jednom americkém homosexuálním fotografovi, kterého interviewovala v televizi. Velmi podporovala práva homosexuálů a konstatovala, že nechápe, proč mladí lidé v Čechách vyjadřují předsudky vůči homosexuálním mužům či lesbičkám. Zastávala názor, že ve Spojených státech takové předsudky neexistují. Monika velmi ráda hovořila, ale sama: nezajímala se příliš o jiné názory, ani se je nepokoušela vyvolat.

Nechci přirozeně opisovat celé rozhovory, ale namátkou snad jen pár Moničiných výroků, které mě zaujaly:

Monika se narodila své matce, když jí bylo 19. Matka dělala propagandu v zahraničním vysílání Českého rozhlasu. (Monika se k tomu v rozhovoru nijak nevyjadřovala - žádné etické hodnocení nebylo potřeba.) "Myslím, že má matka byla v práci velmi spokojena. Později studovala na univerzitě."

V patnácti letech se rozhodla, že jejím životním cílem bude v životě se bavit. Rebelovala proti škole, pokusila se ji opustit, byla zraněna při autonehodě a pak se stala televizní novinářkou, absolutně bez jakékoliv kvalifikace, dodávám já.

Co se týče potratovosti - to, zda má mít žena potrat, je otázkou její individuální volby. Ani zde neuvažovala Monika o žádných morálních aspektech této otázky. Mentálně nemocní lidé by měli být sterilizováni.

Monika bydlí stále ve čtyřiadvaceti ještě doma u rodičů. Maminka jí vaří. Domácí práce by měla dělat služka. V Americe, v Británii, ve Francii je dnes život stejný jako v České republice.

Francouzské a německé ženy jsou velmi ošklivé. Je to odporné. Němci jsou nesympatický národ a Monika nemá ráda jejich jazyk. Němky mají krátké nohy, "takže si tam nikdy nekupuju kalhotky". České ženy jsou nejkrásnější na světě, ale mnoho z nich dosud nemá čas a možnosti, aby se o sebe staraly tak, jako to dělají ženy v jiných zemích. Tam jsou ženy vychovávány tak, aby se o sebe staraly. Celé generace už sledují reklamy v televizi, které je nabádají, aby si kupovaly pleťový krém. Kosmetika vydělává velké peníze a měli bychom do ní investovat.

Feministky jsou proti potratům, protože nemohou mít děti.

Západní ženy nemají více svobody než české ženy. Peníze zaručují svobodu. Revoluce Moničin život vůbec nezměnila. Změnilo se jen to, že může cestovat.

Monika je atheistka, jako dítě měla strach ze smrti. V současnosti se zabývá reinkarnací, hypnózou, psychoanalýzou a numerologií.

Magda

Zastávala při rozhovoru velmi protiamerické postoje. Její rodiče se rozvedli, když jí byly čtyři roky, ale matka se pak znovu vdala. I Magda žije stále se svými rodiči, protože nemá v Praze možnost najít si vlastní byt. Jako Monika, ani Magda nemá trvalého milence, má celou řadu otevřených přátelství k mnoha lidem, žije ve skupině přátel, s nimiž jezdí na hory a na výlety. Nechce se vdávat, ale chce mít děti.

Škola pro zdravotní sestry byla dobrou přípravou pro život.

Nemít děti je velmi sobecké. "Dodnes si dokážu hrát jako dítě, stejně jako mí přátelé", konstatovala Magda.

Oba partneři by měli dělat domácí práce, muži jsou ale jiní než ženy a měli by dělat tvrdou manuální práci. Magda není feministka.

"Nedávno byla v televizi debata o feminismu. Dívala se na to naše celá rodina a zdálo se nám to velmi zábavné. Všichni hovořili o tom, jak jsou ženy takové chudinky, mají nižší platy a když jdou do zaměstnání, nedostanou tak dobrou šanci jako muži, protože zaměstnavatel předpokládá, že budou chtít mít děti. Ale to je logické! Je logické předpokládat, že muž je živitelem rodiny, a tak by měl za normálních okolností dostávat vyšší plat.

Od samého začátku se od sebe muži a ženy lišily. Tak je to u zvířat. Lvice se stará o lvíčata a lev loví. U zvířat je to daná věc a u lidí taky. Teprve nyní se to někdo snaží změnit. Možná to bylo dřív horší, protože ženy musely chodit do práce, mít volební právo - to já vůbec nepotřebuju."

"Sametová revoluce" můj život vůbec nezměnila. Neměla jsem velké plány. Moji rodiče jezdili i před revolucí pořád do zahraničí. Otec byl malíř na volné noze.

Uvědomila jsem si, že se dá žit bez politiky. Člověk má jasněji v hlavě, když se pořád nesnaží sledovat, co se děje. (Není divu, že snaha sledovat české sdělovací prostředky vyvolává u člověka chaos, to se děje každému, JČ.) Chodím volit, je-li to nutné, ale o politiku se nezajímám. Tatínek se velmi zajímá o politiku a já důvěřuju jeho názorům.

Jana

Rodiče byli rozvedení. Maminka pracovala u Československých aerolinií jako úřednice. Chtěla ale být učitelkou. Studovala na vysoké škole a dokončila všechny své kursy, ale nedodělala zkoušky, protože jí v tom zabránil otec. Otec nechtěl, aby studovala, a ona neměla dost síly na to se mu postavit. Chodila na přednášky tajně. Zjistil to a přivedl si jí zpátky. Její otec byl ze zásady proti vysokoškolskému vzdělání. Sám byl univerzitní profesor. Jeho žena taky. Moje matka měla bratra a sestru a ani jednomu z nich otec nedovolil, aby dodělali školu. Chtěl, aby pracovali a vydělávali a ne aby studovali.

Když dnes někdo ukončí vysokoškolské vzdělání a nemá vlastní firmu, nebo nepracuje s počítači, vydělává míň než člověk bez vysokoškolského vzdělání. Doktoři vydělávají míň než stavební dělníci.

Hlavní změnou od doby komunismu, jakou Jana pociťuje, je, že může cestovat. Nemá tušení, jaký byl život za komunismu.

Když pracovala jako zdravotní sestra, práce v nemocnici byla zajímavá, ale nebylo dost času, lékaři nikdy neměli čas věci vysvětlovat.

"V ideálním případě by šéf oddělení nebo nějaký jiný lékař měl sestrám vysvětlit, jakou mají pacienti diagnózu, jaké nové léky jsou k dispozici, a tak dál. Ale na to nebyl čas. I když si ho sestry udělaly, doktoři nikdy ne. Když jsem se na něco lékaře zeptala, odpověděl mi, "Tomu byste nerozuměla." A tím to skončilo.

Petra

Ruština je jako jazyk k ničemu. Pracovala v Německu, kde vládne pracovní segregace. Češky tam dostávají nižší plat než německé sestry. Nicméně je to víc než v ČR, ale česká vláda nedovolí český zdravotním sestrám pracovat v zahraničí déle než půl druhého roku.

"Když jsem byla v Německu, viděla jsem, jak tam hodně mužů nakupuje. Jedou autem do supermarketu, odvezou nákup domů a nedělají z toho vědu. V ČR vidíte ženy, jak jdou z obchodů s deseti nákupními taškami v jedné ruce a dítětem v druhé. Je to otázka životního stylu. V ČR nemá tolik lidí auto. Nemáme supermarkety jako v Německu, ale závisí to na tom, jak si to manželé mezi sebou rozhodnou."

(...)

Shrnutí amerických autorek

Úvodem zdůrazňují, že nechtějí zaznamenaný materiál nijak příliš subjektivně hodnotit, proto ho zveřejnily v úplnosti, aby si každý udělal vlastní závěry.

Účelem série těchto 14 rozhovorů s mladými dívkami ve věku 23 - 25 let, absolventkami pražské střední školy pro zdravotní sestry, bylo zkoumat tvrzení některých autorů, že se prý po roku 1989 ženy v Československu /České republice rozhodly odejít z práce a vrátit se do světa domácnosti a rodiny.

Podle Heitlingerové a Trnkové potvrzují tyto rozhovory, že názory současných českých mladých žen, aspoň podle tohoto vzorku, jsou daleko složitější. Interviewované ženy považují práci v domácnosti, svou roli matky a vztah k dětem za velmi důležitou, ale nepovažují to za jedinou možnost své osobní realizace. Většina interviewovaných žen považuje svou profesionální kariéru za stejně důležitou. Jsou přesvědčeny, že o dítě by se především měla starat matka, a rolí otce je především zabezpečit rodinu finančně, avšak byly by ochotny zařídit si existenci i jinak a souhlasí s názorem, že by se nv některých příapdech mohl otec vzdát zaměstnání a starat se o děti. Byly přesvědčeny, že domácí práce jsou úkolem ženy, ale muži musejí pomáhat.

Většina interviewovaných žen odmítla současný západní feminismus. Spojovaly většinu jeho pojmů se zdiskreditovanou komunistickou propagandou týkající se rovnosti pohlaví. Při odmítání feminismu jako "levicové ideologie" byly interviewované ženy bezpochyby ovlivněny pohrdlivými informacemi o komunismu v postkomunistických médiích, konstatují autorky a poukazují na to, že interviewované ženy nikdy neměly v ruce žádnou feministickou publikaci.

Co se týče angažovanosti v občanských aktivitách a v politice, mladé ženy z Prahy stále ještě vyjadřovaly velmi silnou nechuť stát se členkou jakékoliv organizace. Jejich nedůvěra vůči kolektivismu se projevovala rétorikou intenzívního individualismu, soustředěného kolem rodiny, což je velmi mocným pozůstatkem komunistické éry.

Studie jak se zdá ukazuje, co potvrzují současné průzkumy veřejného mínění v České republice: obyčejní lidé v ČR jsou většinou odcizeni od politiky a nemají pocit, že mohou do politiky mluvit. Mnoho z nich se o politiku nezajímá. Pro autorky studie bylo velmi překvapivé, když zjistily, že většina interviewovaných žen konstatovala, že pád komunismu nijak neovlivnil jejich život. Považují "sametovou" revoluci za něco, co se odehrálo mimo ně. Stejně se skoro nikdo nezmiňoval o pojmu svobody. Nikdo z žen se nezmínil o tom, že po pádu komunismu je v ČR větší přístup k informacím ze západu. Ženy hovořily především o možnosti cestovat do zahraničí, mají-li na to peníze, popřípadě o možnost "obdivovat" (ne kupovat) "hezké věci v pražských obchodech".

Autorky dospívají k závěru, že jsou prý ženy v jejich vzorku "novou generací" mladých žen v ČR, jejiž sebeúcta je založena na součinnosti identity matky i zaměstnankyně. Z osobní zkušenosti se mi však nezdá, že by se názory těchto mladých dívek v tomto ohledu příliš odlišovaly od názorů českých žen nejméně někdy od sedmdesátých let. Nezdá se mi, že by u mladé generace žen v ČR došlo v devadesátých letech k dramatické myšlenkové revoluci.

Mám podezření, že ženy v ČR zastávají výše zmíněné názory už dost dlouhou dobu. Problém ale asi je, do jaké míry se ji daří o nich přesvědčit své manželské partnery. Jistě se to liší případ od případu, ale znám příliš mnoho žen v ČR, které si příliš často stěžují, že musejí svému manželovi vařit a posluhovat, protože "je na to tak zvyklý od maminky".

Jan Čulík