S Křečkem do NATO

Jiří David

Už to tak v Česku bývá - každá podstatnější událost je provázena skandálem nebo alespoň nepříjemností takového druhu, že bychom se s ní v žádném případě nechlubili. Novinář a anarchista Jan Křeček, jakkoli mně tato kombinace připadá osobně zvláštní, doprovodil projev prezidenta republiky Havla pronesený u příležitosti podpisu ratifikačních listin o přistoupení k NATO pískotem na píšťalku a zapálením na letáčku vytištěného emblému aliance. Svůj vpravdě rázný počin tento levicový radikál, jak se sám označil, zdůvodnil tím, že mu politici znemožnili vyjádřit se k celé věci v referendu a že toto byl jediný způsob, jímž mohl svůj postoj demonstrovat.

Je zajímavou otázkou, zda by  Křeček své případné hlasování v referendu považoval za pro sebe stejně uspokojující a hodnotné jako v Trůnním sále učiněné gesto hodné absurdního divadla. A jestli by něco podobného neudělal, kdyby se referendum o NATO v Česku přece jen konalo, Jan Křeček v něm hlasoval a prezident podepisoval vstup do aliance po jeho kladném výsledku. Obávám se, že bychom se celému výstupu pana Křečka nevyhnuli ani tak, jen bychom si museli vyslechnout jiné vysvětlení, ale to ví jen on sám a já nemám nejmenšího práva jej dopředu obviňovat.

Povšimněme si proto spíše samotného činu tak, jak se stal a jak jej jeho původce sám obhajuje. Nebude referendum, bude ohníček - to je základní premisa celé události. Křeček svým veřejným výstupem fakticky říká, že nenaplnění toho, co on sám o sobě považuje za důležité (teď, tady a hned), povede k velice radikální reakci. Jistě: nehořel Trůnní sál nebo, nedej bůh, armádní sklad dynamitu, ale pouhý papírový letáček. To ovšem z hlediska fungování státu (a o nic menšího vskutku nejde) není podstatné.

Důležité je, že proti rozhodnutí orgánů svobodného státu byl použit "opravný prostředek" nikde nezakotvený, dopředu nepředvídatelný a především nepodepřený žádným pozitivně vymezeným nárokem. Revoltující ekolog -anarchista ve jménu svého privátního postoje obtěžoval lidi, kteří o to ani v nejmenším nestáli, nic podobného neočekávali a, což je nepřehlédnutelné, s celou věcí ani nemohli v danou chvíli nic dělat. Udělal to v okamžiku, kdy prezident nehovořil o referendu, nevedla se debata o jeho nutnosti nebo naopak opominutelnosti; šlo o navýsost formální státní akt, kde byla všem s výjimkou prezidenta (resp. prezidentů) vyhrazena role diváků. Vlastně se dá říci, že panu Křečkovi se toho zachtělo a tak to také bylo.

Znamená to, že Křeček, pokud jeho cílem opravdu bylo, jak sám říká, upozornit na neexistenci referenda, plakal (nebo spíše pískal) na nesprávném hrobě. Proč raději nevystoupil na jednání parlamentních komor, kde se o přijetí prováděcího zákona k referendu jedině rozhoduje? Tam by jeho postoj byl nejen pochopitelný, ale i adekvátní, byť na něčí vkus stále hulvátský. Také by se nemusel kvůli vyjádření svého soukromého občanského postoje uchýlil k poněkud nedůstojné lsti s novinářským průkazem, která alespoň v mých očích "občanskost" jeho postoje velmi degraduje. Jestliže to neudělal, máme plné právo podezřívat jej ze zcela jiného cíle, než jaký veřejně prezentuje. Je to o to zřejmější, že si vytváří alibi odvoláváním se na dnes už pověstný pískot Dagmar Havlové, a že svým činem přerušil ve snad nejdůležitejší politické promluvě života člověka, který se o praktikovatelné zakotvení referenda v českém právní řádu několikrát veřejně zasazoval. Že Havel v těchto politických bojích nevyhrál a referendum neprosadil, to je věc jiná. Na Křečkově lidské neslušnosti to ovšem nic nemohlo změnit.

Jeho úmyslem podle všeho  nebylo protestovat proti nekonání všelidového hlasování o vstupu Česka do NATO, ale proti tomu, že jeho NE, které by při své účasti zaškrtl, by samo o sobě nedokázalo vstupu zabránit, i když má (jak se sám domnívá) pravdu srovnatelnou s pravdou biblických proroků. Že referendum se nekonalo jenom proto, aby tato věčná pravda, jejímž je on a jemu podobně odhodlení držitelem, nemohla být vyjevena. Že se politici jen za tím účelem, aby všichni lidé této země zůstali až po uši vězet v temnotě pošetilosti, která je cenou za "ten jejich hnusný konzum". Křeček prostě není schopen chápat politiku jako debatu co, kdy, jak, proč a za jakou cenu ještě, tedy jako diskusi o prioritách svobodné společnosti. Je spolu s Platónem, v jehož myšlení Popper a jiní odhalili nejzašší zárodky evropského totalitarismu, přesvědčen, že politika je směřování k dobru zjevenému jen těm nejlepším z nás.

Křečkův pískot tak byl symbolickým vypískáním Severoatlantické aliance. A nejen jí, nýbrž i světa, který reprezentuje. Nejde mu jen o způsob, jímž Česko k NATO přistoupilo, ale o to, abychom "se obrátili a žili jinak a lépe", řečeno ústy barové prostitutky z půvabné filmové parodie Limonádový Joe. Novinář Křeček prostě nechce, abychom do aliance, vstoupili, protože je to zlo, a nekonání referenda je pouhou záminkou pro protest v podobě, jakou zvolil. Nepřímo to dosvědčuje i tím, že se vzýpětí po činu  sám označil v podstatě za hrdinu.

Což o to - nikdo (a já nejméně) nechce Křečkovi jeho názory brát. Na celou věc bychom mohli záhy po odeznění ostudy zapomenout a vypostit ji z hlavy podobně, jako jsme to udělali s Kavanovou otázkou generálnímu tajemníkovi NATO, zda kandidátská země po svém vstupu může i vystoupit. To by se v ní ale nesměl skrývat jeden varovný signál.

Jan Křeček fakticky odmítl respektovat rozhodnutí svobodně zvolených institucí této země, vykonané na základě svobodně přijatých zákonů. Nebyl ochoten uznat prohru postoje, jehož je reprezentantem (a který byl v politických debatách mnohokrát diskutován), v regulérním politickém zápase. Pro něj není vstup do NATO otázkou politickou, nýbrž mravní. A když už nic jiného nemůže, vítězům jejich zasloužený triumf alespoň řádně "osladil".

Zaslechl jsem názor, že hradní pískot a zápach páleného papíru je příznakem formování opravdové občanské společnosti. Že požadování například referenda tímto sebenasazujícím způsobem je hodné ocenění. Já o tom silně pochybuji. Ne, neříkám, že požadovat referendum musí být nutně něco špatného. Říkám jen, že občanská společnost je (jistěže kromě jiného) založena na principu dobrovolné disciplinovanosti dávat každému, co mu patří, zatímco píšťalka z Trůnního sálu nám zvěstuje, že dostaneme pouze to, co nám Křeček hodlá dát. Tvrdím, že zpochybňovat oprávněnost podle svobodného práva se dějící události ve jménu vlastní domněnky o podstatě pravdy je aktem vskutku extremistickým, tedy nebezpečně pohrdajícím pravidly demokracie. Jan Křeček mám říká, že je něco hodnotnějšího než ona. A co to je, to nám určí sám.