Jak to bylo v listopadu 1989
Agent tajné policie - obět sametové revoluce?
aneb
Historie z rychlíku
Vazeny pane Culiku,
v priloze Vam posilam nekolik textu a pokud je uverejnite, pak k
tomu pridejte i tenhle mail, aby bylo jasno, o co jde.
Kdyz jsem si precetl material pana Tima Snydera ve ctvrtek, tak jsem
mel hnuti mysli, sedl k pocitaci a napsal text "...aneb Historie z
rychliku". K tomu jsem pridal material otisteny v roce 1991 v Mladem
svete a nektere clanky ze sveho archivu (Pecinka, Jes).
Kdyz jsem si ale v patek texty znovu precetl, rekl jsem si, proc
kolem Snyderova textu delat poprask. Kdo ma svoji hlavu, a kdo ma zajem
poznat pravdu, udela si casem nazor sam.
Lec v sobotu otevru noviny a ve zpravodajstvi MF DNES o vybuchu v
Prerove pred muzeem s vystavou protikomunistickem odboji ve "vyrocni
den" 25. unora se doctu:
"Za Novym Bruntalskem (lokalni periodikum) stoji podle byvalych
zamestnancu tydeniku byvaly elitni agent StB Ludvik Zifcak, ktery v
listopadu 1989 COBY STUDENT RUZICKA PREDSTIRAL MRTVEHO na Narodni
tride..."
Tedy znovu Zifcak jako mrtvy student. Takze jsem se znovu nastval a
posledni kapkou byl Snyderuv text, v pondeli 1. brezna "Jak to bylo
v listopadu", kde Snyder rika: pokud nekdo chce zpochybnovat muj text,
"necht kritizuje zavery druhe ceske parlamentni komise a svedectvi
samotneho Zifcaka pred vojenskym soudem." Podle meho nazoru tu kritiku
mel provest autor textu, chce-li si rikat historik.
Tak doslo k memu rozhodnuti Vam ty materialy prece jen poslat,
protoze pozorovat, jak estebacke legendy se stavaji pravdou, mne
doopravdy netesi.
Nemusim mit na sto procent pravdu, ale tvrdim a jsem o tom
skalopevne presvedcen, ze:
a) Zifcak mrtveho studenta nehral, byl to agent provokater, ktery se
dostal do centra policejniho zasahu a potreboval se z nej dostat pryc.
b) fama o mrtvem studentovi Martinu Smidovi byla provokace, ktera
mela dat zaminku k zasahu proti opozici prede dnem lidskych prav 10.
prosince.
Vse ostatni jsou dodatecne legendy, ktere maji veci zamlzit a
zasevat semena neduvery.
Takovy je muj nazor dnes, po deseti letech.
Milan Šmíd
Další drobná poštovní výměna k tomu:
Jan Čulík:
Podivejte se ale na toho Kierana Williamse, z nehoz Snyder vychazi, a mne
se to zda velmi seriozne vyresearchovane.
Milan Šmíd
Ano, ty reserse jsou v poradku. Problem je v tom, zda verit ci neverit Zifcakovi.
Ja mu neverim. Jiz bezne pouzivana fraze "mrtvy student Zifcak" v sobe implikuje
prubeh udalosti v cilevedome rezii StB. To je to, co Zifcak a jeho parta potrebuji.
Lide jako Pecinka pak reknou - ono se jim to vymklo z ruky - ale v podstate meli
nejaky pozitivni cil (sesadit Jakese). Ja jim ho dnes nepriznavam. Tvrdim, ze to
byla bezducha masinerie, ktera byla schopna a ochotna jeste po padu Berlinske zdi
bojovat proti tzv. "vnitrnimu nepriteli" metodami, ktere meli k dispozici.
MS
Jak to bylo v listopadu 1989
Agent tajné policie - oběť sametové revoluce?
aneb
Historie z rychlíku
Přihodilo se mi v jednom z největších denverském knihkupectví na Shopping Mall před třemi lety, kde jsem listoval historickými příručkami, v nichž jsem si prohlížel hesla věnovaná Československu/České republice. Pravda, co očekávat od příruček, které věnují dějinám jednoho státu dvě tiskové strany. Nicméně jedna z nich mne překvapila natolik, že jsem si jejího autora a obsah zapsal do svého cestovního deníku.
Ten autor se jmenoval Trager, vydavatelství jsem bohužel v paměti neuchoval, a historie Československa roku 1989 tam byla líčena zhruba takto: Opoziční protesty v Československu sílily, Václav Havel byl zatčen na Václavském náměstí 28. října, když vedl demonstraci volaje "Chceme svobodu", 14. listopadu Adamcova vláda podlehla tlaku a povolila cestování, ale pak přišly demonstrace 17. listopadu, které vládu svrhly...
Zkrátka, připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Jako v Jiříkově vidění jsem se cítil znovu a opět včera, když jsem si v Britských listech přečetl článek Tima Snydera o československé sametové revoluci. Cituji:
"Víme nyní, že její nejdůležitější obětí (tj. obětí sametové revoluce) byl agent tajné policie, který vystupoval jako student. Měl studenty, do jejichž skupiny pronikl, opustit, než se vydali na demonstraci, ale nechtěl vypadat v očích své studentské přítelkyně jako zbabělec. Když studenty obklíčili jeho policejní kolegové a chystali se je zmlátit obušky, omdlel a byl omylem považován za mrtvého. To vedlo k demonstracím, v jejichž důsledku se rozložil československý komunistický režim."
Je až k neuvěření, že událost, ke které existuje tak rozsáhlá dokumentace, memoárová literatura, oficiální zprávy včetně přepisu doslovných magnetofonových záznamů, je neustále obestírána mýty, které přiživují mladí novináři, kteří raději, než aby historii studovali, tak ji suverénně komentují.
Co však přijde líto, je zjištění, jak dezinformace a cílené mlžení vycházející z řad estébáků a těch, kteří nepřáli a nepřejí polistopadovému vývoji, nacházejí u nich odezvu. Mám na mysli například všeobecně přijímané tvrzení, že agent Zifčák hrál na demonstraci 17. listopadu mrtvého studenta, a že jeho jednání bylo součástí předem připravované inscenace fámy o údajné smrti Martina Šmída.
(Ano, takto to například vnímá někdejší komentátor LN B. Pečinka a není mezi novináři sám, také pan Ješ se domnívá, že šlo o záležitost řízenou Gorbačovem, který chtěl do funkce údajně posadit Zdeňka Mlynáře - viz přílohy článků, OBSAH tohoto vydání BL.)
Jako otec onoho údajně mrtvého studenta si troufám vyslovit svůj vlastní názor na tuto událost, už jenom proto, že jsem dosti podrobně pátral po tom, jak se mohlo stát, že naše rodina byla vtažena po dobu jednoho víkendu do kola dějin.
Tak především - vzdal jsem se naděje, že se kdy dozvím, jak celá aféra s mrtvým studentem Šmídem vznikla a zda šlo o náhodu nebo úmysl a především - proč bylo zvoleno jméno Martin Šmíd s identifikací student matematicko-fyzikální fakulty.
O jednom jsem však zcela přesvědčen. Legenda o Zifčákovi hrajícím mrtvého studenta vznikla až ex post facto. Zifčák byl agent provokatér. Jeho úkolem bylo být radikální, rozněcovat nepokoje (viz např. svědectví Evy Kantůrkové z jiné disidentské akce), takže zcela zákonitě se dostal až na Národní. Kdyby na Národní nedošel, bylo by to spíše podezřelé. Tam se dostal do centra zásahu. Jeho řídící orgány byly zřejmě na místě a proto mu zorganizovaly ústupovou cestu, zřejmě prostřednictvím sanitky, jak nasvědčují některá svědectví. To je jedna epizoda.
Druhou epizodou je případ Drahomíry Dražské, která fámu o mrtvém Martinu Šmídovi rozhlásila. Osoba psychicky labilní, údajně užívající drogy, patologicky lhavá se snahou upozornit na svou osobu, neustále mění své výpovědi, takže i v případě, že by náhodou mluvila pravdu, nebudete mít jistotu, zda nelže.
Tohle moje hodnocení vychází z popisu jejího chování i od očitých svědků, s nimiž jsem o Dražské hovořil. Ačkoliv v jejím případě člověk nikdy nemá jistotu, na čem vlastně je, po seznámení se se všemi materiály připouštím i takovou variantu, že pouze ona a její chování mohlo být na počátku celé story.
Hysterická holka, která na sebe chce upoutat pozornost a proto se ještě po zásahu neustále motá po Národní a Mikulandské, plačící, zhroucená, sdělující svému okolí, že jí zabili kamaráda. (Toto mám od náhodné očité svědkyně, která šla domu z Národního divadla a teprve později si věci dala dohromady.) Tady možná byl začátek, u jedné hysterické holky. Já vím, že to mohlo být i jinak, že Dražská mohla být navedená již od samého počátku, ale já si myslím, že asi skutečně šlo o zkratové jednání.
Když jsem velice pozorně a podrobně četl zprávu parlamentní komise pro vyšetření událostí 17. listopadu, která mapuje pohyby hlavních aktérů, tedy i Dražské, zaujalo mne černé místo v noci z pátku 17. listopadu na sobotu 18. listopadu. Bohužel, nemám teď tu zprávu při ruce, ale pokud si dobře vzpomínám, tak pohyb Dražské v noci z pátku na sobotu, poté co se vrátila z nemocnice domů, je dokumentován pouze výpovědí Dražské a její matky.
Proč se na tuto dobu zaměřuji? Protože ještě večer Dražská sděluje Litomiské smrt svého přítele s barvitými podrobnostmi jeho umlácení, aniž by padlo jakékoli jméno, ale v sobotu ráno Dražská Litomiské oznamuje, že student se jmenuje Martin Šmíd a studuje matematicko-fyzikální fakultu. S kým se asi Dražská setkala v noci z pátku na sobotu? Jak přišla ke jménu Martin Šmíd? Navedl ji někdo? To už se s jistotou asi nikdo nedozví. Opět - mohlo jít o náhodu, ale tady si zase já pro změnu myslím, že to náhoda nebyla. Mrtvý přítel potřeboval jméno.
To jméno bylo Martin Šmíd. Náhoda, či úmysl? Opět moře nejistoty, kdy náhodu nelze zcela vyloučit. Na fakultě studovali dva Martinové Šmídové, jeden z nich bydlel na koleji, kde Dražská jednu dobu dělala vrátnou, podle zjištění vojenské prokuratury tam odsloužila asi devět služeb. Možná, že se tam setkala se jménem Martin Šmíd, a to jméno řekla náhodou, ale možná, že jméno Martin Šmíd bylo zvoleno se záměrem. Proč? Protože moje bývalá manželka (rozvedli jsme se v roce 1993) se stýkala s lidmi s disentu, kteří byli blízcí Lidovým novinám? Kvůli našim rodinným a příbuzenským vztahům nebo mé činnosti v televizi? Nevím a asi se už nikdy nedozvím. (Když jsem se chtěl podívat do své složky - a téměř na sto procent jsem přesvědčen, že existovala, těch nepřímých důkazů mám nashromážděno hned několik - tak mně bylo sděleno, že neexistuje.)
To, co ale vím téměř jistě, je, že se lidé od StB poté, co zjistili, že věc je už definitivně prohraná, a že v této zemi jim pšenka už nepokvete, snažili a snaží kalit vodu, a svými interpretacemi a výpověďmi se snaží alespoň udržovat dusno, nejistotu, polojasno, vytvářet živnou půdu pro báchorky o spiknutí reformních komunistů s disentem.
Součástí této kampaně je i Zifčákova legenda, kterou začal Zifčák prezentovat již u výslechů na vojenské prokuratuře a naplno byla rozvinuta v pamfletu takzvaných Zifčákových pamětí zveřejněných Froňkovým Špíglem na podzim roku 1991. Podle této legendy byla akce s mrtvým studentem promyšlená a připravovaná, Zifčák alias Růžička měl za úkol při demonstraci sehrát roli mrtvého studenta, přičemž legenda se záměrně vyjadřuje o jakémsi tajemném panu Albertovi, jehož nitky mohly vést na vnitro, k vysokým stranickým kruhům, ale také k čelným představitelům disentu.
Zkrátka, takzvané Zifčákovy paměti jsou typickým vnitráckým materiálem, žvást postrádající logiku, vyvolávající jen nejistotu a nezodpovězené otázky kladením pravd, polopravd a výmyslů vedle sebe.
Přiznám se, že i já jsem podlehl jednu dobu iluzi, že případ mrtvého studenta mohl být inscenován s dobrým úmyslem, že mohl být vymyšlen osvícenou částí komunistického establishmentu, jež chtěla režimem zatřást, aby se zbavil neschopných stalinistů jakešovského typu, že zkrátka kdosi chtěl tu situaci vyostřit, aby se některé věci už konečně začaly řešit. Byla to varianta, o které psal i Václav Bartuška ve své knize Polojasno.
Dnes, s větším odstupem, chladnější hlavou a po seznámení se s dalšími materiály vidím věc mnohem jednodušeji a prostěji. I když zcela nevylučuji souběh náhod a samospád událostí, na více než devadesát procent jsem přesvědčen, že kdosi využil šanci, kterou zásah na Národní třídě (a chování Dražské?) nabízely. Fáma o mrtvém studentovi byla podpořena a pojmenována konkrétním jménem zcela záměrně a nikoli v dobrém úmyslu. Naopak, podle mého názoru to měla být léčka na disent. Proč?
Dne 10. prosince se očekávaly akce u příležitosti Dne lidských práv. Otupit jejich organizovanost a sílu bylo možné v předstihu tím způsobem, že by vůdcové opozice byli posláni do vězení a opozice zastrašena. To se mohlo stát, pokud by byli stíháni za šíření nepravdivé zprávy s úmyslem pomluvit republiku (nevím zpaměti ten správný paragraf, na jehož základě byl Uhl zatčen).
Z mého hlediska měla fáma o mrtvém studentovi jediný cíl - pozavírat Uhla a jeho disidentské kamarády, aby 10. prosinec proběhl v Praze v klidu a bez větších demonstrací. Tedy žádná charita, žádní osvícení Gorbačovové, Hegenbartové a Lorencové. Prostě jednoduchá estébácká logika, primitivní stejně jako její autoři.
Že se situace vyvinula jinak a vymkla se z ruky těm, kteří ji vytvářeli, to už je jiná opera. A tak estébákům nezbylo nic jiného, než se snažit vyvolat dojem, že vše proběhlo v jejich režii a s jejich vědomím. Součástí tohoto úmyslu je i legenda o mrtvém studentu Zifčákovi, nebo - jak píše Tim Snyder - o "nejdůležitější oběti" sametové revoluce.
Přiznám se, že právě tohle tvrzení mne natolik vytočilo, že jsem sedl k počítači a pokusil se tenhle nesmysl vyvrátit.
Těch nesmyslů a fám kolem událostí před deseti lety se udržuje více. Například, že můj syn Martin Šmíd byl na demonstraci zmlácen. Nebyl. Utekl se svým bratrem Mikulandskou ještě před tím, než začalo stlačování a bití davu.
Protože vím, že paměť je zrádná a po určité době selhává, sepsal jsem již na začátku roku 1990 - za pomoci svých synů Martina a Michala - průběh událostí listopadového týdne tak, jak je prožívala naše rodina. Pak jsem ten materiál předal komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu a po dvouletém vyčkávání (nechtěl jsem zmnožovat výpovědi typu "Jak to vlastně bylo") a poté, co Zifčák a jeho parta zahájili svoji dezinformační kampaň ve Špíglu, jsem materiál dal k dispozici týdeníku Mladý svět, který jej zveřejnil v čísle 49 roku 1991.
Jak to bylo v listopadu 1989
Příloha - materiál otištěný v Mladém světě 49/1991
Text otištěný v MS 49/1991 dávám na internet k dispozici v původním znění, přestože bych některé závěry dnes formuloval jinak. Tehdy, v říjnu 1991 jsem ještě neměl k dispozici zprávu parlamentní vyšetřovací komise, po jejímž přečtení jsem některé své názory korigoval. Především tam, kde jsem podlehl fóbii, že to byla past nejen na disent, ale také speciálně na moji rodinu.
Z hlediska uvedených faktů mne později opravovali jen dva lidé. Martin Dočkal mi vyčetl, že jsem ho vylíčil tak, jakoby na demonstrace začal chodit až po 17. listopadu. Pravda, on byl odjakživa v opozici proti režimu a účastnil se skoro všech akcí, které se tehdy na ulicích odehrávaly, a na ten mariáš tehdy přišel z Vyšehradu. A Borek Kinšt se ohradil proti mému tvrzení, že přijel do Prahy pouze za vánočními nákupy. Já jsem prý přehlédl, že tu manifestaci na Albertově měl také v cestovním plánu. Takže se oběma omlouvám.
M.Š.
Mladý svět č. 49/1991
Případ Martina Šmída
Stalo se, že pan Novák byl na ulici okraden o peněženku. Noviny však omylem uveřejnily zprávu o tom, že pan Novák tuto peněženku ukradl. Všichni se pohoršili nad morálním profilem pana Nováka, který si pochopitelně stěžoval. Noviny se panu Novákovi omluvily a uvedly věc na správnou míru. Nicméně na dobré pověsti pana Nováka zůstal podezřelý stín. Ukradl nebo byl okraden? S panem Novákem není cosi v pořádku.
Tato dobrovolná svědecká výpověď o Martinu Šmídovi, studentu matematicko-fyzikální fakulty UK, který měl být údajně zabit při demonstraci 17. listopadu 1989, byla sepsána jenom proto, aby přidala kamínek do mozaiky událostí, ve kterých je stále polojasno.
Následující řádky by nespatřily světlo světa, kdyby různé vyšetřovací komise mohly předložit jasná a prokázaná vysvětlení a kdyby mezi lidmi stále nekolovaly "zaručené" informace o tom, jak to všechno bylo. Některé z nich se bohužel dotýkají přímo jednoho z Martinů Šmídů a jeho rodiny.
Stačí uvést dvě z mnoha: "Bylo to jako s Palachem, studenti losovali, který z nich se obětuje. Padlo to na Martina Šmída, ale on potom utekl." Nebo: "Víte, paní, že ta jeho matka byla známá chartistka? Oni to měli všechno připravené a ona byla taková, že neváhala spekulovat se smrtí svého syna."
Nahlíženo s odstupem týdnů a měsíců, seskupení některých náhod a okolností působí až neuvěřitelně, ale události proběhly tak, jak proběhly, nedá se na nich nic měnit. Kdyby však bylo v silách jedné čtyřčlenné rodiny vrátit čas a mít možnost průběh těchto událostí ovlivňovat, snad všichni uvěří, že tato rodina by byla nejraději, kdyby se kola dějin otáčela, aniž by se v nich objevilo jméno Martin Šmíd. Ale jak známo, dějiny se jednotlivce neptají, zda se mu některé věci líbí či nelíbí, dějiny se prostě "dějí".
Do 15. listopadu
Není toho mnoho, co bych rád uvedl k této době. Snad jenom některé události, které mi utkvěly v paměti. V zaměstnání jsme dostali nového šéfredaktora. Víkendy patřily chalupě, kde jsme do zimy chtěli dokončit novou místnost. 30. září jsme oslavili s rodinou dvacáté výročí svatby. Po večeři v restauraci jsme šli navštívit známé na Malé Straně a mimoděk jsme se tak stali očitým svědky prvního velkého exodu občanů NDR ze západoněmeckého velvyslanectví.
Byl to pro mne dost veliký šok - vidět tváře mladých, chytrých, schopných lidí s dětmi, kteří "od nás" odcházejí. Ne snad proto, že by trpěli bídou, ale protože ztratili perspektivu. To bylo jasně viditelné na první pohled. Přestali věřit, že se tady cokoli změní k lepšímu.
V říjnu výroční schůze KSČ v zaměstnání. Tradiční schůzovní rituál apatických lidí - už aby to bylo za námi. Nevydržel jsem to a vystoupil: "Není všechno tak růžové, jak uvádí zpráva. Tak zvaná přestavba v ČST ohlášená před dvěma lety, zatím nikam nevede. Chybí oponentura rozhodování, je třeba vést dialog i s těmi, kteří mají jiný názor." Poprvé a naposledy se na schůzi ozývá potlesk. O přestávce mi kolegové říkají: "Dobře jsi to řekl, Milane." Kolemjdoucí ústřední ředitel ČST, který vše zaslechne, prohodí: "Neřekl to dobře, mluvil jako liberální demokrat."
Listopadové dny mohu zrekonstruovat podle svého pracovního zápisníku.
6-10.11. služební cesta do Berlína, kde se koná mezinárodní seminář "Looking East".
Pondělí 13.11. - pravidelná redakční porada, odpoledne zasedání redakční rady periodika Svět televize.
14-15.11 - kromě běžného zaměstnání účast na prvním kursu družicové televize, který pořádá Čs. vědecko technická společnost ČST na Strahově v budově OIRT. Referát pro něj jsem napsal již v srpnu, přednáším jej ve středu 15. listopadu.
15. listopad
K tomuto datu se váže událost, kterou můj mladší syn Michal, tehdy student 3. ročníku gymnázia, dodatečně popsal takto:
"Patrně v pondělí 13. listopadu jsem se dozvěděl, že ve středu odpoledne v pět hodin se koná manifestace za záchranu Stromovky před pražským národním výborem. Řekl jsem si, že bych u toho neměl chybět, neboť jsem se v červnu účastnil i manifestace přímo ve Stromovce. Protesty byly zaměřeny proti výstavbě tunelu, které by za oběť padlo množství zdravých stromů, což by jistě neprospělo již tak špatné kvalitě ovzduší.
15. listopadu bylo všechno jako každý den. Ve čtyři hodiny jsem přišel za matkou do práce, do redakce Svobodného slova, s tím, že na demonstraci půjdeme spolu. Spolu s ní a s jejím kolegou Petrem Kučerou jsme dorazili na téměř zcela zaplněné náměstí primátora Vacka.
Lidé mají rozsvícené svíčky a lampióny. Řečníci nejsou téměř vůbec slyšet, neboť nemají ani megafon. Celou manifestaci, která trvá asi půl hodiny, natáčí množství zahraničních štábů. Poté se lidé rozcházejí s tím, že 24. listopadu se bude o problému Stromovky konat veřejná diskuse v hale PKOJF.
Značná část demonstrantů se vydává směrem k rumunskému velvyslanectví v Nerudově ulici, aby si připomněli výročí masakru proti brašovským horníkům. Na Karlově mostě je však skupina asi 500- 1000 osob zastavena kordonem příslušníků VB. Někteří lidé se snaží dostat na Malou Stranu přes Kampu. Ostatní jsou pomalu vytlačováni směrem ke staroměstské mostecké věži. Všechno v klidu a bez konfliktů. Matka a její kolega odcházejí zpátky do práce. Kolem půl sedmé lidé usedají pod staroměstskou věží a za doprovodu kytar a asistence příslušníků VB zpívají písničky, z nichž se později staly "hity revoluce".
Před sedmou hodinou nám velitel příslušníků oznamuje, že jestliže do sedmi hodin nevyklidíme prostranství, budeme vytlačeni. Lidé vstávají a vydávají se zpátky Karlovou ulicí. Při vstupu na Malé náměstí nás překvapují tři přijíždějící policejní antony. Protože jsem se právě ocitl v čele skupiny, snažím se uniknout kolem železářství U Rotta. To se však už k nám rozběhli příslušníci VB a bez jakéhokoli předchozího varování několik osob, včetně mne, napadli. Najednou ležím na zemi a uvědomuji si jen, že jsem dostal ránu do hlavy. Poté, co jsem vstal, vyzval mne příslušník, abych předložil občanský průkaz.
Odevzdávám mu občanku. když ke mně přistupuje jiný policista. Se slovy: "Když je vás víc, jste samá svoboda, ale teď jste srabi", mne nečekaně dává ránu do břicha. Poté mne odvádějí k antonu, kde chvíli stojím a pak mi vracejí občanský průkaz. Ten má však roztrhané stránky. Pak mi říkají, že můžu jít. To vše se odehrálo asi kolem půl osmé.
Ihned jsem se vydal za matkou do prácce, kde jí všechno vyprávím. Všichni jsou tím dost zděšeni. Matka ihned volá na číslo 158, chce ohlásit moje napadení. Ptá se, co máme dělat. Nejprve jí sdělují, že jsem si tu občanku musel roztrhnout sám. Nakonec nám ale radí, abychom to šli vyřídit do Bartolomějské ulice číslo 9.
Kolem půl deváté přicházíme s matkou a se strýcem Jiřím, který se náhodou zastavil u matky v práci, do Bartolomějské, kde prohlašujeme, že chceme oznámit zničení občanského průkazu. Příslušníci se nás nejprve ptají, kdy a kde se nám to stalo a pak nás nechávají čekat v jakési čekárně. Tam jsme strávili asi půl hodiny, přičemž okénkem vidíme do přijímací kanceláře, kde naše oznámení způsobilo evidentní rozruch, což se projevuje množstvím telefonátů (patrně na vyšší místa).
Poté jdu se sympaticky vyhlížejícím příslušníkem sepsat výpověď, v níž zamlčuji účast na manifestaci a vypovídám, že jsem se na místě zásahu ocitl náhodou, abych nebyl stíhán za účast na nepovolené demonstraci. V přijímací kanceláři zatím vypovídá matka, přičemž zdůrazňuje nebezpečí úderů do hlavy, které by mohly zhoršit moji oční vadu. Po nezbytných formalitách dostávám jakousi dočasnou náhradu za občanku s tím, že si novou mám vyřídit na obvodu.
Příslušníkům sdělujeme, že to poženeme dál, a odcházíme. Policajt, který nás vyprovází, nám říká: "Teda jestli je to pravda, tak je to pěkné svinstvo". "Proč bychom si to vymysleli?", odpovídá matka. Na jeho pozdrav "nashledanou" říká matka: "No, já doufám, že sbohem".
16. listopad
Z tohoto dne nemám ve svém zápisníku žádný záznam, v práci se tudíž neodehrálo nic mimořádného. Odpoledne však máme listopadovou členskou schůzi KSČ. Nikoli už výroční, ale takovou tu "běžnou", což v praxi znamená zajistit nějaký referát, který by lidi nenudil, většinou k pracovním otázkám, schválit zprávu o činnosti výboru, odhlasovat usnesení a jít domů. Referát se tentokráte docela vydařil. Redaktor Hrabovský z Televizních novin nám vypráví o televizi v USA, kde letos strávil několikatýdenní stáž.
Celý den však kdesi uvnitř hlodá těžko definovatelný pocit vyvolaný včerejším Michalovým incidentem, cosi se bouří a dá se to vyjádřit slovy: "Tak tohle už ne, k tomu se nedá mlčet." Večer ještě jednou s Michalem hovořím:
"Řekni, dělal jsi nějaké výtržnosti?"
"Ne."
"Jak to bylo, když jste odcházeli od Karlova mostu? Křičela se nějaká hesla?"
"Jo, ale já ne."
"A tam na Malém rynku, tam už byl klid?"
"Ano, už jsme se rozcházeli."
"Bránil ses?"
"Ne, nebránil, jenom jsem začal utíkat a oni mne porazili."
"A když ti dali pěstí do břicha, nebylo to jenom takové přátelské šťouchnutí?"
"To rozhodně ne, byla to regulérní rána pěstí."
A potom se ve mně cosi zlomilo, podobně jako před měsícem na výroční členské schůzi, a začnu dělat něco, o čem vím, že z hlediska chladného racionálního uvažování nemá žádný smysl, ale nelze to neudělat. Sedám si k psacímu stroji a nadepisuji hlavičku dopisu: generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš.
Z dopisu, který měl jeden a půl stránky hustého strojopisu, uvádím jen některé odstavce:
"Nechci v této souvislosti vyvolávat zbytečné emoce. Dokonce souhlasím s tím, že pokud se mladý člověk účastní podobné akce, musí počítat s určitým rizikem a nebezpečím, že při nepředvídaném vývoji událostí může dojít k úhoně. Nicméně to, co mu přihodilo (Michalovi), je v rozporu s Vašimi slovy o našem právním státě, která jste pronesl nedávno na celostátní konferenci SSM...
...Zásah na Malém rynku, který postihl mého syna, porušoval veškeré právní a obecně platné normy vztahu mezi občanem a státem. Samozřejmě - policie má právo zadržet či předvést občana. Ovšem pokud se tento nebrání, má jakékoli použití násilí charakter zvůle a trestného činu. Přinejmenším - ležící človek se nekope ani nebije do hlavy - a s úředním dokladem, jakým je občanský průkaz, má Veřejná bezpečnost zacházet přesně tak, jak se to žádá od jeho majitele, tj. nepoškozovat ho...
...Nepředpokládám, že se tento dopis dostane až k Vašim rukám, ale považuji za svoji povinnost informovat nejvyšší orgán strany o skutečnostech, o kterých se pravděpodobně oficiální cestou nedozví - viz např. zprávy dnešního denního tisku o pokojném průběhu shromáždění...
...Velitelé VB, kteří u svých poodřízených podobné zákroky tolerují, nebo je snad dokonce podněcují, by měli být poučeni o tom, jak společensky nebezpečné je jejich chování. Nenávist, kterou tím vyvolávají, se pak totiž obrací nejen proti všem ostatním příslušníkům VB, kteří poctivě a obětavě plní své povinnosti, ale i proti státu a KSČ, jejichž cílem je získání důvěry širokých vrstev obyvatelstva..."
Když dnes pročítám tento dopis, musím se nad ním usmát. Bohužel také sám nad sebou.
17. listopad
Ráno se v práci omlouvám, a jdu z Jindřišské ulice k budově ÚV KSČ na nábřeží. Vím, kde je přijímací kancelář, vím, kde je podatelna, už jsem si zvykl na tykání zdejších soudružek.
"Mohu tady nechat dopis přímo pro generálního tajemníka?"
"Ano, proč ne?"
"Dostane ho?"
"Posílám to přímo na jeho sekretariát."
Z podatelny odcházím s pocitem, že pro mne neobvyklá věc - napsat dopis generálnímu tajemníkovi - je tady asi běžnou záležitostí.
Vím, že dnes Jana, ale i děti půjdou na demonstraci k 50. výročí 17. listopadu.
Pro mne je však pátek již tradičně "dnem sauny". Sauna totiž očišťuje nejen tělo, ale i mozek a pravidelně pro mne vytváří předěl mezi týdnem, kdy člověk dělá to, co musí, a mezi volnými dny, kdy dělá to, co chce.
Když odcházím ze sauny v Podolí kolem šesté hodiny, takřka se tu v šatně srazím s mužem, který láteří, že se sem nemohl včas dostat, že tramvaje po nábřeží nejezdí. "Doufám, že to je poslední demonstrace, kterou povolili." Nepamatuji se, že bych tohoto muže někdy viděl v téměř pravidelné sestavě "pátečníků", a jeho fysiognomie s přísnými rysy dává tušit, že je to člověk zákona, řádu a pořádku.
V nedaleké restauraci při pauze desetníkového mariáše vyprávím spoluhráčům Tondovi J. a Martinovi D. o Michalově středeční příhodě i o tom, že jsem dnes poslal dopis na ÚV KSČ. Ačkoli restaurace zavírá v devět, trochu přetahujeme a protože Tonda J. je rovněž zván na dlouho připravovaný večírek u nás doma, stopneme si taxíka. Martin D. cestou na Vinohradech vystupuje.
Tady si dovolím jedno odbočení. Martin D. byl jedním z mála, který věděl o Michalově případu a našich stížnostech. Jakmile se doslechl zprávu o údajné smrti Martina Šmída, byl skálopevně přesvědčen, že je to náš Martin Šmíd, že pořádkové síly se nám takto pomstily. Vůbec si netroufal zavolat k nám domů, teprve televize ho přesvědčila. "Něco se ve mně sevřelo a trvalo to celé dny." Od toho dne absolvoval všechny demonstrace a říká, že on přišel s heslem, které se na nich tak často skandovalo: "To je ono!" Já mu to věřím.
Taxík nás vysadil před naším domem něco po půl desáté. Obývací pokoj byl plný lidí. Návštěva z jižních Čech, švagr Jirka s manželkou, manželé J., K., M. Mezi nimi i Martin a Michal. Občas se sleduje video, chvílemi se diskutuje. O demonstraci se mluví už jenom okrajově. Obtížně se mi později vysvětlovalo státní bezpečnosti, že o průběhu demonstrace jsem se v pátek příliš nedozvěděl. Zmožen saunou jsem později u videa usnul a probudil se, až když hosté odcházeli.
18. listopad
Byl před námi víkend s předem určeným programem: postarat se o návštěvu z jižních Čech a večer jít do divadla. Já však mám ještě jeden úkol navíc: v pondělí musím odevzdat českou verzi komentáře k dvoudílnému francouzskému dokumentárnímu filmu "Sto let jazzu". Jde asi o 40-50 stránek přepisu načisto, který rozhodně musím dokončit. Nesplnil jsem už několik slibovaných termínů, tenhle musí být poslední.
Po obědě si Michal pozval domů několik svých spolužáků a zapůjčené video je téměř v neustálém provozu. Odpoledne odchází Jana s Borkem nakupovat - předvánoční nákup je vlastně hlavním smyslem jeho návštěvy v Praze. Po návratu se jenom letmo zmíní, že se u Václava četla nějaká prohlášení, neměli však čas a bylo špatně slyšet. Prý tam bylo cosi o stávce.
Večer se náš byt vylidňuje, zůstává tu jen malý David. Patří už k tradicím návštěv jihočeských příbuzných, že jim Jana sežene lístky do divadla. Tentokráte půjde Borek s dcerou Kateřinou do klubu Na Chmelnici, kde Hadivadlo hraje představení Rozrazil. Ale i naše rodina odchází do divadla. Již před čtrnácti dny mi Jana vítězoslavně oznámila, že získala vstupenky do Realistického divadla na vzácné představení Res publica II. Borek s dcerou odcházejí před sedmou hodinou. Naše rodina se zpozdila, proto odjíždíme na Smíchov autem až po sedmé.
Vestibul Realistického divadla je plný lidí. Hovoří se tu o včerejší demonstraci. Když si odložíme kabáty v šatně a vstupujeme do divadla, natáčí nás videokamera. Z profesionálního zájmu pozoruji práci kameramana. Začíná detailem na trhání vstupenek, potom zdvih kamery na Janu, přešvenk na přecházejícího Martina a Michala a nakonec na mne. Schválně se dívám do objektivu a na kameramana, snažím se zapamatovat si jeho tvář.
Usedáme do první řady na balkon. Do hlediště se hrnou též studenti z fakult. Místo očekávaného představení se však na jevišti odehrává jiné drama. Nastupuje celý soubor divadla, ředitel Fréhar informuje o událostech na Národní třídě a o rozhodnutí stávkovat. Přímý účastník demonstrace, student DAMU, vypráví své zážitky. Potom všichni povstávají, zpívá se hymna. Kdosi vykřikne "Ať žije Havel!" To není představení, to je politická demonstrace. Z balkonu mi Jana ukazuje Václava Havla, Sašu Vondru, vidím některé její novinářské kolegyně a kolegy.
Navrhuji, abychom se vrátili domů. Jana se zde však už setkala se svými kolegyněmi a domlouvají se, že půjdou spolu do divadelního klubu. Martin zde také zůstává, vracím se tedy jen s Michalem.
Doma už čeká Borek s dcerou Kateřinou, také Na Chmelnici se stávkovalo. Zároveň tu jsou další známí, manželé K., setkali se s Borkem v divadle a vzali ho k nám domů autem.
Navzájem si sdělujeme zážitky, když kolem třičtvrtě na devět se ozývá zvonek. Za dveřmi stojí dva příslušníci v uniformách VB. Hlavou bleskne nesmyslná myšlenka: "Události se daly do pohybu, přišli si pro Janu?" K mému překvapení se však vyptávají na Martina. Říkám, že není doma, že je v divadle. Oba příslušníci jsou zjevně velice nervózní. Začínám chápat, že jde o běžné zjištění, které jim kdosi uložil. Proto zaútočím:
"Řekněte mi jasně, proč toto zjištění provádíte."
"No, to my nevíme, třeba něco provedl, nebo má něco se soudem."
"O ničem podobném nevím a jestliže mi nejste ochotni sdělit, proč tohle zjištění děláte, už vám nic neřeknu a předvolejte si mne třeba k výslechu."
"Když vy nám nic neřeknete, my vám také nic nepovíme," říká nasupeně ten starší a chystá se k odchodu. Na poslední chvíli se otáčí:
"Kdy jste ho viděl naposledy?"
"Dnes večer", a bez pozdravu odcházejí.
Vracím se do obývacího pokoje a vyprávím o překvapivé návštěvě VB. Nestačíme celou věc probrat a zvonek opět zazvoní. Tentokráte jde o čtyři mladé urostlé muže. Zadýchaně hovoří:
"Jsme z mat-fyzu. Co je s Martinem..."
Přerušuji je:
"Pánové, nezlobte se na mne, ale před chvílí tady byla bezpečnost, mohl byste mi někdo z vás ukázat občanku?"
Ano, jsou z matematicko-fyzikální fakulty, doslechli se, že Martin Šmíd se stal obětí policejního zásahu. Říkám, že náš Martin je živ a zdráv, ale na fakultě je přece více Martinů Šmídů.
"O tom druhém už víme, že je v pořádku, nebyl tam."
"A není ještě nějaký třetí? Na chmelu byl ještě jeden Martin Šmíd."
"Na mat-fyzu určitě ne, tam jsou jen dva."
"A odkud máte tu zprávu?"
"Běžíme sem z Realistického divadla, tam se to povídá."
"Ale právě tam teď Martin je..."
Ano, je tam, ale zřejmě s Janou kdesi v klubu a ne mezi studenty. Teprve teď začínám chápat smysl návštěvy VB. Studenti si chtějí u nás poslechnout zprávy, je právě devět hodin. Ovšem jako naschvál žádnou česky mluvící stanici se mi nepodaří naladit. Neumím to, nevím, kde vysílá Svobodná Evropa. Moje stanice je totiž BBC World Service.
Poté, co studenti odejdou, začíná téměř čtyřiadvacetihodinový maratón telefonátů. Jako jeden z prvních volá Martinův kamarád z filosofické fakulty a potom, po desáté hodině už s pěti až desetiminutovými intervaly telefon neutichá. S Janou, která volá z divadla, se domlouváme o situaci, která vznikla. Telefonuji svým rodičům, abych je uklidnil, zatím nic nevědí. Před desátou se vrací Martin sám s Realistického divadla domů.
Každému do telefonu říkám: "Ne, našemu Martinovi se naprosto nic nestalo. Také jeho spolužák z matematicko-fyzikální fakulty je živ. Ano, to vím jistě."
Ale v podvědomí zůstává otázka: "A co když existuje ještě nějaký jiný Martin Šmíd? Nebo co když existuje oběť s naprosto odlišným jménem?"
Po jedenácté, nepamatuji si to už přesně, jsem sjel pro Janu do Realistického divadla. V průchodu je stále hodně lidí. Poznávám mezi nimi náměstka primátora Josefa Hájka. Jeden známý herec si při odchodu hlasitě ulevuje:
"To je ale svinstvo."
Tu noc my dospělí jdeme spát až ve dvě hodiny v noci.
19. listopad
Hned probuzení jakoby předznamenalo průběh celého dne. V devět hodin zvoní zvonek, přímo z postele jdu otevřít. Dva muži se legitimují průkazy Státní bezpečnosti. Zvu je dál, oba jsou korektní. První věta má téměř vyčítavý tón s nevysloveným podtextem: "občane, co nám to děláte?".
"Víte o tom, že po celé Praze jsou vylepena parte se jménem vašeho syna?"
"To nevím, ale co proti tomu mohu dělat? Martin je doma. Zprávu o jeho údajné smrti jsem se dozvěděl včera večer. Od té doby neděláme nic jiného, než že tuto zprávu dementujeme."
V průběhu rozhovoru se ve dveřích do předsíně objevuje ve své téměř dvoumetrové výšce rozespalý Martin.
"Vidíte, tady je, nic se mu nestalo."
Napjatá atmosféra se okamžitě uvolňuje, jsou tu i přátelské úsměvy.
"Víte, my jsme přišli jenom proto, aby náhodou neudělal nějakou hloupost."
Naprosto nerozumím, žádám vysvětlení.
"No, tak... aby to nebylo jako s Palachem...aby si něco neudělal, aby nechtěl být hrdina..."
To už naprosto přesahuje moje chápání a poté, co se návštěva rozloučila, společně se všichni divíme. Martin okamžitě po odchodu StB telefonuje svému děkanovi, že je zdráv a v pořádku. Netrvá dlouho a opět začnou vyzvánět telefony. Když vyhlédnu z okna, vidím, že před domem stojí Lada s vyčkávající posádkou. Vše je jasné.
Před desátou hodinou se Martin náhle rozhoduje. Jde na fakultu stávkovat. Telefony pokračují a v nervózní atmosféře se řeší otázka, zda se bude vařit oběd, nebo zdali půjdeme do restaurace.
Před polednem šest osob odchází z domu do restaurace Zdar. Na ulici dojdu k autu, v němž sedí tři mladí muži s pohledem upřeným před sebe. Teprve když zaťukám na okénko, řidič jej stáhne.
"Jdeme na oběd tady za roh. Vrátíme se asi za půl hodiny."
Odpovědí je chápající úsměv, že my víme a oni také vědí. Po návratu z oběda další návštěva StB - osamělý kapitán, jako jediný nechal pohlédnout do svého služebního průkazu. Chce jen vědět, co je s Martinem. Po obědě stanice Hvězda ve zprávách ohlašuje první dementi ministryně školství a děkana.
Kolem druhé hodiny se byt vylidňuje. Borek s dětmi odjíždí domů, do jižních Čech, Jana odchází do práce, Michal se vydává za kamarády na internát. Zůstávám doma sám.
Ve tři hodiny se však za dveřmi objevuje další dvojice příslušníků StB. Přinášejí předvolání ke svědecké výpovědi pro Martina, ve věci řízení proti neznámému pachateli, paragraf poškozování zájmů republiky. Potvrzuji příjem, potom padne otázka, zdali nejsem rovněž ochoten poskytnout svědeckkou výpověď. Nemám žádné pochybnosti o tom, že dříve či později budu také předvolán, proto svoluji.
Jeden z příslušníků odchází do auta pro psací stroj, přináší nezbytné papíry. Nechávám se poučit, listujeme v trestním zákoníku, kde se praví o tom, že pokud někdo rozšiřuje nepravdivé zprávy nebo předá-li je do zahraničí s úmyslem poškodit zájmy republiky, může být potrestán vězením až do tří let.
Otázky začínají ze široka, už od pátečního večera, přesně po časové ose. Při popisu sobotního odpoledne se dostávám do úzkých. Kde byl vlastně Martin? Byl doma nebo někam odešel? Náhle si nemohu vybavit sled událostí. Vím, seděl jsem celé odpoledne u psacího stroje, přepisovatl jsem "Sto let jazzu", návštěva z jižních Čech byla ve městě, vedle v obývacím pokoji nepřetržitě hrálo video. Byl tam Michal se svými kamarády ze školy a z internátu. Ale byl tam také Martin? Asi ano, ale nejsem si tím jist. Je mi trapně, nervy pracují na plné obrátky.
Není zájem dát do protokolu včerejší večerní návštěvu příslušníků Veřejné bezpečnosti. Naopak je zájem zjistit jména osob, které nám po deváté hodině telefonovaly.
"Proč to chcete vědět?"
"Abychom mohli rozšířit okruh svědků. Mohli by potvrdit, odkud falešnou informaci získali."
I kdybych chtěl, nebyl bych schopen dát dohromady jména osob, jež se ze sluchátek ozývala. Odpovídám:
"Dozvěděli se to asi jako všichni ostatní, ze zahraničních rozhlasových zpráv. Ale nezlobte se, jak vidím sám, svědecká výpověď není nic příjemného, rád bych je té zkušenosti ušetřil."
A pak mne ještě napadá:
"Možná, že se mýlím, ale předpokládám, že všechny ty hovory zřejmě budou kdesi nahrané. Když bude třeba, můžete si to snad zjistit i bez protokolu."
Replika zůstává bez jakékoli odpovědi. Jen do protokolu přibývá věta ve smyslu: "Jména těch, kteří telefonovali, neuvádím, protože si nepřeji, aby měli nepříjemnosti."
Mezi telefony, které průběžně přerušují moji svědeckou výpověď, se ozývá rozhlasový redaktor Svoboda. Chce natočit se mnou rozhovor. Souhlasím. Ale ještě před tím se do dveří hrne neohlášený televizní štáb s redaktorem Dumbrovským. Vysvětluji, že Martin je kdesi na fakultě.
Natáčení je rychlé. Elektronika nepotřebuje takové zasvícení jako v době. když jsem se štáby točil na filmovou surovinu. Prohlašuji:
"Můj syn Martin Šmíd, narozený 2.3.1970, je naprosto zdráv a v pořádku. Demonstrace se zúčastnil, ale odešel ještě před konečným zásahem policie."
Když televizní štáb odchází, redaktor Dumbrovský se ode dveří nešťastně vrací:
"Ale my bychom potřebovali ještě vašeho syna."
Divím se: "Cožpak nestačí, že já, jeho otec tady prohlašuji, že je živ a zdráv?
On je teď někde na fakultě."
"Jen aby nám to lidé veřili."
Rozhlasový redaktor Svoboda přichází vzápětí. Vzniká kuriozní scéna. U jídelního stolu sedí čtyři osoby - oba vyšetřovatelé StB a já s redaktorem, který natáčí rozhovor. Opakuji totéž, co jsem řekl televizi. Rozhovor bude do hodiny vysílán. Moje televizní vystoupení ovšem naši diváci neuvidí. Ale protože je zařazeno do intervizní výměny aktualit, dostane se do Eurovize a bude vysíláno v rakouské, holandské, britské televizi.
Svědecká výpověď končí kolem půl páté. Vyprávím ještě o příhodě s Michalem při středeční demonstraci. Protokol o něj nemá zájem. Dělám dvě malé stylistické úpravy a podepisuji ho. Vyšetřovatelé odcházejí.
Jsem doma stále ještě sám. Téměř mechanicky buším do psacího stroje, ale soustředění neustále přerušuje horečnatý tok myšlenek. Bylo správné, že jsem podal svědeckou výpověď? Asi ano, nelegální struktury - prý VIA - předaly do zahraničí nepravdivou informaci, to je zcela jasné. Jestliže něco podnikají, musí umět nést i rizika. Také jsem byl novinářem a vím, že novinář nese za zveřejněné zprávy odpovědnost. Pokud někomu "naletěli na návnadu", je to jejich chyba.
Ale proč místo toho, aby se situace uklidnila, je stále napjatější? Proč neustále vyzvání telefon? Proč Svobodná Evropa nepřestává opakovat zprávu o údajném úmrtí studenta Martina Šmída? Přepadne mne hrůza.
Vždyť bezepečnost musí vědět nejméně od včerejška, že Martin Šmíd - ať už můj syn nebo jeho kolega z fakulty - je naživu. Totéž přece vědí - minimálně od nedělního poledne i nelegální struktury.
Vybavuji si také, jak k nám kolem poledne přišla dvojice mladých lidí z městského výboru SSM zeptat se na Martina. Když jsem jim namítl, že Vasil Mohorita by přece měl mít informace od pramene, odpovídají: "Naopak, to my pro něj sháníme ověřené zprávy." Později, když jsem tuto epizodu vyprávěl mimo protokol vyšetřovatelům z Bartolomějské, řekli mi: "Buďte bez obav, politická místa a soudruh Mohorita mají od nás dobré informace."
Jakoby se kdesi odhrávala velká politická hra, střetávaly se mocné síly, pro něž je Martin Šmíd a celá jeho rodina jen pomůckou, argumentem, nástrojem, který může být vtažen do soukolí, zašlapán, zadupán, převálcován jen proto, že se to komusi v dané chváli hodí. Od Jany vím, že na Václaváku je plno lidí. Martin se stále neozývá.
Teprve teď si uvědomuji vážnost stuace, opouštím psací stroj a začínám roztáčet telefony. Matematicko-fyzikální fakulta má v Praze budovy v Tróji, na Albertově, na Malé Straně, v Karlíně.
Vrátný v trójském areálu poukazuje na nemožnost Martina sehnat, dává však užitečnou informaci: "Jó, studenti tam v hale pořád schůzují." Ještě před pátou hodinou telefonuji do rozhlasu a do televize. Redaktor Svoboda mi naštěstí dal telefon a o Televizních novinách vím, že nejrychleji se zprostředkuje zpráva přes "dřeváky", což jest DŘV - denní řízení výroby. Zanechávám vzkaz: "Chcete-li natočit Martina, jeďte do Tróje, ale sehnat si ho tam musíte sami."
V podvečer se objevuje za dveřmi další dvoji mužů. Tentokráte se prokazují odznaky kriminální služby. To už je doma Michal, na návštěvu přišel jeho bratranec. Děti jsou poslány pryč, rozhovor prý musí být o samotě. Reaguji už trochu podrážděně:
"Řekněte mi, kdo jste. Jste už čtvrtí v pořadí. Odmítám s kýmkoli komunikovat kromě těch orgánů, které vyšetřují případ v Bartolomějské. Byli zde dnes odpoledne, podal jsem svědeckou výpověď."
Věc se postupně vysvětluje. Jedná se o kriminálku z Prahy 3, která má Martinovi poskytnout policejní ochranu. Namítám, že Martin je plnoletý a rozhodnutí musí udělat on a ne jeho rodiče. Jakmile se Martin ozve, zjistím jeho stanovisko. Domlouváme si dobu, kdy budou telefonovat a další návštěva odchází. Před domem však zaparkuje další auto, jehož posádka vyběhne k nám do třetího patra: "Kdybyste cokoli potřebovali, čekáme dole."
V televizních novinách vystupuje Martin Šmíd, student mat-fyz z Berouna, který na demonstraci nebyl. Potom se objevuje náš Martin. Podle toho, jak kýve tělem, poznám, že je nervózní. Obraz je černobílý, závěr je jasně ustřižený. Přemýšlím o tom, jak asi rozhovor dál pokračoval. Ale je tu úleva: přece jen ho na fakultě sehnali, snad už bude klid.
Jak jsem se později dozvěděl, redaktoru Svobodovi se již po páté hodině podařilo natočit s Martinem telefonický rozhovor. Ačkoli za něj bojoval ze všech sil, vedení rozhlasu jej "nepustilo". Důvod? Martin v něm - podobně jako v ustřižené části televizního interview - mluvil o zraněných a zmlácených studentech.
Po osmé hodině telefony naštěstí už utichly, sedím u stroje a píši, jen každou hodinu se ozývá kriminálka, zdali se Martin vrátil a zda nabízenou policejní ochranu přijme. Martin se vrací, doprovázen švagrem Jirkou, před jedenáctou hodinou a v jedenáct hodin telefonicky policejní ochranu odmítá.
Později mi v Televizních novinách vyprávěli o tom, jak redaktor Holubec byl v bytě berounského Martina Šmída okamžitě zadržen a prohledán. S policejní ochranou nejsou asi žádné žerty.
20. listopad
Jakoby se opakovalo včerejší ráno, ovšem s tím rozdílem, že v sedm hodin je rodina vzhůru a připravuje se na snídani. Dva známí muži z kriminálky se ještě jednou přicházejí ujistit, zda doopravdy naše rodina nežádá policejní ochranu. Na rozdíl od včerejška, kdy byli strozí a komisní, nyní jednají přátelsky a uvolněně. Zvláště poté, co jim oznamujeme program dnešního dne a náš záměr nechat Martina dnes doma.
První na programu je návštěva právníka, pak odvážím Martina s Janou ke svědecké výpovědi do Bartolomějské ulice. Na pravidelnou redakční poradu přicházím se zpožděním. Ihned po ní se koná spontánní redakční schůze s protestní rezolucí. První z řady dalších, které budu ještě v týdnu absolvovat.
Před obědem přichází ke mně do kanceláře šéfredaktor:
"Hele, zavolej do novin Martinu Švehlovi, mají tam nějaké problémy."
Z rozhovoru se dozvídám, že Televizní noviny jsou od rána bombardovány telefonáty, ve kterých lidé vyjadřují pochybnosti o tom, že porucha kamery při natáčení šotu s Martinem byla náhodná. Domlouváme se, že štáb přijede k nám domů ve tři hodiny odpoledne a Martina znovu natočí. Je tu ovšem problém, protože nemohu sehnat ani Martina, ani Janu.
Po obědě jdu tedy z Jindřišské na Václavské náměstí do redakce Svobodného slova. Nemusím ani vstoupit do budovy. Mezi hrozny lidí, kteří se zde shlukují kolem plakátů a prohlášení, potkávám Janu s oběma syny.
Rychlá výměna nejdůležitějších informací a odcházím s dětmi k autu v Opletalově ulici a potom domů. Při jízdě mne napadá: "Proč má jezdit štáb k nám, pojedeme na Kavčí hory". Martin souhlasí, i když už nechce žádný rozhovor.
"Je třeba ukázat, že jsi v pořádku, že ti nic není."
"Tak to včera neměli stříhat. Tam jsem to všechno říkal. Když něco znovu povím, znovu to sestříhají, kdo ví, co z toho vyjde."
Na to, jaká je v centru Prahy vzrušená atmosféra, panuje v budově Televizních novin - alespoň na první pohled - klid. V kanceláři Martina Švehly diskutujeme o situaci, která vznikla kolem Martina Šmída. Švehla navrhuje rozhovor, alespoň do odpoledního Kontaktu. Kladu zásadní otázku:
"A zaručíte nám, že rozhovor se odvysílá tak, jak se natočí?"
Martin Švehla smutně povzdechne:
"To zaručit nemůžu. Tady něco schválím já, schválí to třeba i šéfredaktor a potom přijde ústřední z ÚV a všechno je jinak. Víš, jaký jsem měl malér, že jsem včera pustil do Aktualit prohlášení MV SSM? A to jsem ho ještě upravoval."
Po krátké domluvě se dohodneme na tom, že to bude "němota", zpravodajský šot s doprovodným komentářem. Jeho hlavním smyslem bude ukázat Martina v rozhovoru s televizními redaktory. Než se sejde štáb, probíráme podrobnosti. Návrh, aby maskérka zapudrovala Martinovy opary, které se mu včera vyrazily, a které v černobílém provedení vyvolaly tolik diskusí, se zamítá. Když pravda, tak pravda se vším všudy. Problémem je i Martinova světloplachost. V prudkém světle nosí tmavé brýle. Námitka: Nelze, lidé by si mysleli, že skrývá monokly. Ale potom nelze vyloučit ohlasy typu "tak divně se koukal". Co se dá dělat, jinak to nejde.
Mezitím se scházejí lidí. S některými se zdravím, známe se - podobně jako s Martinem Švehlou - z dřívějška. Reakce se většinou opakují:
"Ty už máš tak velkého syna? To je tvůj syn? Mně se zdálo, že je ti trochu podobný."
Údiv je pochopitelný. Pracoval jsem v Televizních novinách v době, kdy se Martin narodil, od té doby uplynula už pěkná řádka let.
Přichází i redaktor Danihelka, rediguje text, který jsme spolu se Švehlou napsali. Znovu se ubezpečuji: "Nebudete na tom nic měnit? Nepřeji si, aby se tam cokoli přidávalo." Oba mne ujišťují, že své slovo dodrží. Jim věřím, jim ano. Ale co když zasáhne opět nějaká vyšší moc?
Když se večer dívám s Martinem a Michalem na Televizní noviny, kontroluji si text komentáře. Dodatečné úpravy se nekonaly. Zpravodajský šot byl uveřejněn v tomto znění:
"Včerejší vystoupení Martina Šmída v Televizních novinách vyvolalo u diváků celou řadu dohadů a otázek. Porucha naší kamery způsobila, že jsme včera poskytli jen černobílé záběry. Dnes jsme se se studentem matematicko-fyzikální fakulty UK setkali znovu a to v naší redakci. Opět nám potvrdil - a je to zřejmé z našich záběrů - že je zdráv a nezraněn."
Když jsme odpoledne odcházeli z Televizních novin, vzal jsem si na památku jeden z hromady dálnopisů, které se zde válely po stolech. Cituji z něho:
"Proč bylo vysílání černobílé a záběry natočené přes zkreslující sklo?...Aby nebyla k poznání zranění ve tváři Martina Šmída... Skutečně, člověk nemusí být odborníkem v televizní technice, aby nevěřil slovům moderátora...Jako vedoucí AVRO Příšovice, které se zabývá vývojem a výrobou videotechniky a produkcí videoprogramů, znám televizní techniku důvěrně...Celkový dojem je, že špatná technická kvalita záznamu byla uměle vytvořena. Moderátor tedy nemluvil pravdu, když konstatoval, že selhala televizní technika. Jsem přesvědčen, že selhala morálka novinářů, kteří reportáž točili..."
Ano, to už jsem věděl, že fáma je hrozná věc. Smutné na tom bylo, že k ní Televizní noviny přispěly svým včerejším střihem, porucha kamery či záznamu - to zřejmě byla smůla navíc. A teď už fáma měla svůj vlastní život, který nemohl ukončit ani pondělní šot. Ze "zasvěcených" informací, které se později objevovaly, vybírám: "Bylo to nahrané... přinutili ho... nemluvil, protože měl zdrátovanou čelist... atd. atd."
Ale jak to bylo doopravdy?
Původně chtěl Martin jet na víkend (17., 18., 19.11.) s kamarádem Štefanem Č. na zabíjačku k nim domů, na Slovensko. Pak si to rozmyslel, chtěl jít v sobotu do divadla a byla tu ta demonstrace, kterou si také nechtěl nechat ujít.
Ve čtvrtek se telefonicky domluvil s Alešem N., bývalým spolužákem z gymnázia, že půjdou společně na demonstraci a že se sejdou v pátek v půl čtvrté na tramvajové zastávce na Národní třídě. Přišel tam také další bývalý spolužák z gymnázia Pavel H. Společně odjeli tramvají na Karlov a pěšky pak došli na Albertov. Tam Martin potkal bratra Michala, který tu byl se svými kamarády ze školy. Po projevech se tu setkal i s kolegy z matfyzu, ale známou trasu po nábřeží až na Národní třídu prošel ve skupině, kterou tvořili jeho a Michalovi kamarádi.
Tato skupina došla asi na úroveň Mikulandské ulice. Tam už věděli, že vpředu je kordón politicstů a později se dozvěděli, že i zezadu je průvod uzavřen. Ještě před devátou se všichni rozhodli, že odejdou. Dostali se asi do první třetiny Mikulandské ulice, dál to nešlo, také Mikulandská ulice byla uzavřena. Asi po čtvrthodině čekání, když se sem mezitím tlačili lidé z Národní třídy, policisté na chvíli Mikulandskou ulici uvolnili.
Bílé přilby se postavily na ulici tak, aby dav mohl odcházet jenom směrem k nábřeží. Martin s Michalem však prošli pasáží do Spálené ulice a potom na Václavské náměstí. Tam se nic nedělo a oba odjeli metrem domů, kam přišli mezi čtvrt a půl desátou.
Když v neděli (19.11.) dopoledne přišel Martin na kolej v Tróji, visel tam na nástěnce papír s oznámením úmrtí Martina Šmída a pod tím zpráva, že Martin Šmíd ze čtvrtého kruhu, tedy on, je naživu. Nejdřív se na pokoji Martina K., jednoho z oněch čtyř, kteří v sobotu večer přišli k němu domů, diskutovalo o stávce. Pak se rozhodli, že půjdou na děkanát na Karlov, třeba je tam budou potřebovat. Cestou se chtěli zastavit u Marka Bendy, o němž věděli, že je z disidentské rodiny. Šel tam jen Martin K. a policie, která byt hlídala, ho zadržela. Ostatní došli na děkanát, kde bylo zavřeno, proto se vrátili zpátky na kolej. Kolejní rozhlas svolal schůzi studentů na čtvrtou do menzy.
Právě z menzy vyvolali Martina, když zatelefonoval redaktor Svoboda ze Studia sedm. V rozhovoru mu Martin řekl, že na demonstraci byl a že odtamtud odešel dost brzo, takže zásah nezažil, nicméně od kamarádů ví, že byl brutální. A že by se ani nedivil, kdyby tam někdo se slabším srdcem umřel. Takový byl asi smysl rozhovoru, jak ho později reprodukoval. Redaktor Svoboda se ještě zeptal, co studenti na kolejích dělají a pak Martinovi poradil, ať dá o sobě vědět doma.
Po chvíli přišli lidé z televize, kteří si Martina rovněž vyvolali ze sálu. Martin nechtěl, aby jeho rozhovor vyzněl tak, že se vlastně vůbec nic nestalo jenom proto, že on je živ a zdráv. Redaktor Dumbrovský mu slíbil, že se bude snažit o to, aby všechno, co řekne, se odvysílalo, ale že o tom, co se vysílá, nerozhoduje jenom on.
Rozhovor probíhal asi takto (přesné znění by bylo nutné zjistit v archivu ČST):
- Byl jste na demonstraci?
- Ano a šel jsem s ní až do konce.
- Víte, že se o vás říká, že jste mrtvý?
- Vím, taky poslouchám zprávy.
- Co jste tomu říkal?
Později mi Martin řekl "V tu chvíli jsem nevěděl, jak mám odpovědět? Ale vzpomněl jsem si na svůj pocit ze soboty večer, kdy jsem nemohl usnout a neustále jsme myslel na to, že tím mrtvým studentem jsem klidně mohl být i já." Takový pocit zřejmě měla většina účastníků, o čemž svědčí nápis, který ještě dlouhou dobu byl na jedné budově na Národní třídě: "Sáhla na nás smrt." A tak Martin téměř automaticky odpověděl: "Sáhla na mne smrt."
Rozhovor pak pokračoval:
- Ale vy jste zraněn nebyl?
- Ne, já jsem zraněn nebyl, ale mnozí moji spolužáci ano.
Nikdo nemohl tušit, do jakých souvislostí se dostane věta o "sahající smrti" v tom okamžiku, když se z rozhovoru odstřihla jeho druhá polovina.
Mezitím skončila schůze a Martin před budovou potkal děkana. Ten mu sdělil, aby přišel druhý den na děkanát poskytnout rozhovor Rudému právu. Martin pak odjel do centra a šel za matkou do práce. Tam s ním sepsali krátkou zprávu, která se druhý den objevila ve Svobodném slovu, a v níž mohl Martin uplatnit i svoji větu o zraněných studentech.
Pak odešel s matkou do Činoherního klubu, kde se zakládalo Občanské fórum. Matka zde zůstala a Martin odjel se svým strýcem Jiřím W. taxíkem domů.
K tomu je třeba dodat, že v pondělí se s Martinem telefonicky spojila redaktorka Rudého práva - její pokus o rozhovor však nikdy nespatřil světlo světa. Martin i jeho matka protestovali proti zveřejnění, protože se nesl přesně v onom duchu "občane, nic se nestalo" a kromě toho navozoval dojem, že se Martin znal s Drahomírou Dražskou, kterou nikdy v životě nepotkal ani neviděl.
Od té doby Martin odmítal jakékoli další rozhovory - s výjimkou jednoho, který poskytl Mladé frontě. Několikrát podával svědectví jak vojenské prokuratuře, tak parlamentní komisi vyšetřující 17. listopad.
Netvářil se příliš nadšeně, když se dozvěděl, že otec svoje zápisky nabídl k publikaci Mladému světu. Říká: "Chci být především Martinem Šmídem, normálním studentem matfyzu, chci, aby mne lidé poznávali jako někoho, kdo ve svém oboru něco dosáhl, a ne jako toho, kdo měl být údajně zabit na Národní třídě."
Po 20. listopadu
První úleva přišla za týden, když byla oznámena amnestie pro Petra Uhla - trestní věc se uzavírá. A dále - události se valily takovým tempem, že rodina Šmídova již přestala být pro ně zajímavá. Zůstaly už jenom obyčejné individuální problémy jednotlivce, které si každý musí řešit sám, ve svém osobním životě, v rodině, na pracovišti.
Byla tu i traumata. Když jsem se vážil v sauně za dva týdny po 17. listopadu, zjistil jsem, že jsem zhubnul o pět kilogramů. Když nahlížím na věci s odstupem týdnů a měsíců, vidím, že jedno z hlavních traumat byla "věc KSČ".
Netušil jsem, že osobní ztotožnění bylo tak veliké. Ještě několik týdnů jsem žil v přesvědčení, že bez reformované KSČ si vývoj v této zemi nelze představit. I dnes si myslím, že bez tisíců lidí s legitimací KSČ, kteří ze členství neměli žádné výhody s výjimkou jediné - vykonávat svoje povolání (přičemž tato "výhoda" přinášela sebou i spoustu drobných nepříjemností, kterých byli nestraníci ušetřeni), že bez těchto lidí - ať už byli v KSČ z přesvědčení nebo z oportunismu - se společnost neobejde.
Ale každý nový den, každý týden přinášel důkazy, že i bez KSČ může tento stát existovat. Zvláště když se ukázalo, že morální marasmus a neschopnost této bývalé vládnoucí síly je natolik veliký, že není schopná - už jenom z prostého hlediska vlastní sebezáchovy - se jakkoli změnit či reformovat.
Ještě několik týdnů jsem se snažil najít čestné východisko. Nehodil jsem legitimaci na stůl, ani jsem nic nevyčítal těm, kteří to udělali. Oni po roce 1970 vstupovali většinou pod tlakem, já jsem vstupoval v roce 1965 dobrovolně a byla jen náhoda, že mne mlýny prověrek nesemlely.
Čekal jsem týdny na náznak změny. Až přišel ten okamžik, kdy jsem opět - tentokráte už naposledy - vstoupil do velké budovy na nábřeží, abych odevzdal svoji legitimaci i s dopisem. Bylo to v březnu po sjezdu KSČM. V dopise jsem mimo jiné napsal: "Oprávněně můžete namítnout: Když ti dříve nevadil Jakeš, Bilak či Fojtík, proč ti dnes tolik vadí Machalík a další? Ten hlavní rozdíl od minulosti spočívá v tom, že nově se rodící politický systém mi umožňuje, abych mohl své názory na chod věcí uplatňovat i mimo rámec KSČ."
(duben 1990)
POST SCRIPTUM
Text, který jste dočetli, a který jsem letos na podzim poskytl redakci Mladého světa, představuje podstatnou část rukopisu sepsaného před osmnácti měsíci bez jakýchkoli změn, i když bych si dnes - po zveřejnění řady výpovědí - možná všímal jiných detailů a osobně zabarvené konfese bych vypustil. K rozhodnutí uveřejnit text vedlo především zklamání nad výsledky práce obou vyšetřovacích komisí, které ponechávají v polojasnu i události, které se týkají naší rodiny. Té druhé komisi jsem kompletní text z dubna 1990 odevzdal.
Václav Bartuška v závěru své knihy POLOJASNO formuluje osm důvodů k zásahu na Národní třídě a z nich vytváří pět podskupin variant. Chybí mi v nich však spojení varianty číslo 5 a 8, o kterém jsem přesvědčen, že je přes svoji zdánlivou protikladnost vysoce pravděpodobné. Tj. zásah na Národní třídě a následná dezinformace měla dvojaký záměr: na jedné straně "zatřást" vedením tohoto státu tak, aby na místo neschopných aparátníků nastoupili potenciální reformátoři, a zároveň na straně druhé provést - jak popisuje Bartuška pod číslem 5 - "úder proti Uhlovi a potažmo opozici", ne-li dokonce variantu číslo 6 - "začátek velké represe opozice". Radikální opozice měla být umlčena, aby v průběhu reformátorských změn neohrozila systém, o jehož zachování šlo. Právě na ni byla případem "Martin Šmíd", který tak skvěle naplňoval první část záměru, políčena past.
Vůbec si nemyslím, že by případ "Martin Šmíd" měl nějaký přesně napsaný scénář. Jsem si vědom toho, že události bývají většinou souběhem záměrů, ale i náhod a okolností, které se znenadání a neočekávaně vynoří. Pravděpodobně zde byl přesný záměr. Ale stejně tak je možné, že mohlo jít o improvizaci, která se zkrátka a jednoduše "vyvinula". Je známo, že akce tajných služeb vůbec nejsou přímočaré a ponechávají si velký manévrovací prostor pro hru, při níž mohou využívat své znalosti terénu a podmínek.
Proč mluvím jen o tajných službách? Vždyť stejně tak dobře mohla dezinformaci o mrtvému studentu rozšířit opozice, přesně podle výkladu pana Dolejšího, který listopad 89 chápe jako předem připravené spiknutí StB a disentu. K tomu mohu dodat jen svůj osobní zážitek.
Ještě řadu měsíců po listopadu ve mně hlodalo podezření, že Petr Uhl by mohl být aktivním hráčem této hry. Vždyť Dražská nebyla příliš věrohodným svědkem a Petr Uhl na své informaci o mrtvém studentovi trval ještě v okamžiku svého zatčení v neděli odpoledne, kdy už bylo téměř jasné, že pokud nějaký mrtvý je, nejmenuje se Martin Šmíd.
Pak jsem se náhodou setkal se svým známým ze studentského hnutí z roku 1968, který jen tak mimochodem prohodil: "No jo, Petr Uhl, jako za mlada, když na podzim sedmašedesátého zmlátili studenty strahovských kolejí. Také tenkrát nevěděl nic lepšího, než tu zprávu honem předat do zahraničí. Tenkrát ho zachránil Mirek T., který rychle oběhl nemocnice a sehnal lékařské zprávy o zraněných studentech. Jinak v tom Péťa lítal..."
Tehdy jsem pochopil, že "oni" přesně věděli a kalkulovali s tím, jak se kdo zachová. I když jim celkový záměr tak velkolepě ztroskotal, v jednotlivostech jim mnohé vyšlo. Václav Bartuška snad dostatečně popisuje záhadné putování Drahomíry Dražské, které má jediný cíl: dostat informace o smrti Martina Šmída právě k Petru Uhlovi. A nejen k němu.
Jestliže nemám příliš velké pochybnosti o smyslu celé akce, pak na otázky: "Proč právě Martin Šmíd?" a "Proč právě student matematicko-fyzikální fakulty?" stále neznám přesnou odpověď. Uvedu jen několik výchozích bodů, které pak mohou sloužit k vytváření variantních hypotéz.
1. Na matematicko-fyzikální fakultě studovalo více Martinů Šmídů. Doba nezbytná ke zjištění skutečného stavu věcí musela být delší a prodlužovala trvání stavu dezinformace.
2. Matka Martina Šmída pracovala v redakci deníku Svobodné slovo a v příslušných análech byla vedena jako opoziční síla, k čemuž přispěla nejen svými podpisy pod vším, co se v roce 1989 podepsat dalo, ale i svoji rodinnou "anamnézou".
3. Těm později narozeným je třeba připomenout, že otec Jany Šmídové Milan Weiner byl až do své smrti v únoru 1969 vedoucím zahraniční redakce zpravodajství Československého rozhlasu, té redakce, v níž pracovali například Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský, Čestmír Suchý, Jan Petránek, Jaroslav Jírů. Jejich podpisy se později objevily pod Chartou 77 a že se s nimi Jana znala a setkávala, nemohlo příslušným orgánům uniknout.
4. Rovněž tak jim asi neuniklo, že se stýkala s paní Evou B., což byla sestřenice jejího otce, jinak také dcera Ferdinanda Peroutky. A jsme-li u těch rodinných anamnéz, pokud měla příslušná místa zájem, mohla si zjistit v dodnes zachované kartotéce "bývalých", že můj otec František Šmíd platil v roce 1947 milionářskou dávku a léta 1949-1951 strávil v TNP, což je zkratka pro Tábor nucených prací.
Samozřejmě, lze formulovat i "neutrální" variantu vycházející z bodu číslo 1, která využívá častého výskytu příjmení Šmíd. Vedle ní však mohou existovat i další. Fantazii se meze nekladou.
Co kdyby Martin přece jen odejel se Štefanem Č. na zabíjačku, co kdyby nebyl doma a jeho rodiče by po zprávě o jeho smrti propadli panice? Co kdyby naštvanost nad zmlácením Michala vedla k tomu, že by nad rozumem převážily emoce? Kdyby také Svobodné slovo, o kterém jistý tajemník KSČ prohlásil, že by bylo dobré "zavřít mu hubu", zveřejnilo zprávu o smrti Martina Šmída? Co když se manipulátoři, kteří měli lidi roztříděné do krabiček podle svých zjednodušených kádrových posudků, domnívali, že někdo z nás bude dezinformaci dále rozšiřovat. Jak krásně by se pak vyjímal článek v Rudém právu typu "Kdo je Václav Havel" o rodičích Martina Šmída. Nikdo mne nepřesvědčí, že videokamera nás v Realistickém divadle snímala jen tak náhodou.
A je tu ještě jeden moment - vztahy k některým lidem z disentu. Není právě zde klíč k celé záhadě? Co si mám myslet o pracovníku sovětské televize, který v lednu 1990 přijel do Českosloslovenska s náhlým a velkým zájmem o práci redakce pořadů ze zahraničí ČST, a který po společném obědě nenápadně sondoval, jaký post pod novým ministrem zahraničí teď dostanu. Asi nevěděl, že s Jiřím Dienstbierem jsem se naposledy setkal někdy v roce 1970 v klubu novinářů, kde tenkrát seděl společně s Vladimírem Jiránkem a Rudolfem Zemanem. Možná však věděl, kdo všechno k nám v sobotu večer 18. listopadu 1989 telefonoval. Mezi lidmi na druhé straně telefonu se ozval totiž i Jiří Dienstbier, kterému jsem tehdy stručně odpověděl, jak se věci s naším Martinem Šmídem mají.
Spojení Martin Šmíd - Jana Šmídová - Jiří Dienstbier (či jiný člen disentu, se kterým se Jana občas stýkala) - co více si mohli manipulátoři přát k tomu, aby autorství dezinformace o mrtvém studentovi mohli "přišít" někomu jinému, tedy opozici. Zvláště když se prý kdosi z disentu v průběhu roku 1989 vyjádřil v tom smyslu, že tento národ je tak apatický, že ho z letargie vyvede snad jedině ekonomická katastrofa nebo mrtvý student zabitý policií.
Ale jak jsem již napsal, nevěřím, že by případ "Martin Šmíd" měl předem napsaný scénář, možná, že určení údajné oběti bylo výsledkem náhody či improvizace. Přiznám se, že mne hledání odpovědí na některé otázky už přestává zajímat, život přináší důležitější problémy. Ale přesto se domnívám, že nejlepší metodou, jak zabránit fámám, mýtům a politicky motivovaným interpretacím, je zveřejnit co možná nejvíce informací. Také proto jsem poskytl svůj text také redakci Mladého světa.
Milan Šmíd, 20.10.1991
Kdo je Kdo (pozn: platilo pro rok 1991)
Milan Šmíd, narozen 1944, vyučen v roce 1961 v oboru ruční sazeč, 1963 - maturita na Střední škole pro pracující, 1963-1965 základní vojenská služba, od roku 1965 denní studium na novinářské fakultě, od roku 1969 zaměstnán v ČST, naposledy jako zástupce šéfredaktora Hlavní redakce pořadů ze zahraničí, člen KSČ v letech 1965-1990. Od roku 1990 odborný asistent na Fakultě sociálních věd UK v Praze.
Jana Šmídová, roz. Weinerová, narozena 1949, v roce 1967 maturita, 1967-1972 denní studium na novinářské fakultě UK, od roku 1978 zaměstnána v propagaci Lidového nakladatelství jako redaktorka, souběžně externí spolupráce s deníkem Mladá fronta, od roku 1982 redaktorka deníku Svobodné slovo, zahraniční rubrika, matka dvou dětí, bez politické příslušnosti. Od léta 1990 redaktorka deníku Lidové noviny.
Martin Šmíd, narozen 2.3.1970, v roce 1988 maturita na Gymnáziu pro zrakově postiženou mládež, od téhož roku student matematicko- fyzikální fakulty UK, v současné době ve čtvrtém ročníku.
Michal Šmíd, narozen 25.4.1973, student Gymnázia pro zrakově postiženou mládež. Od roku 1991 student prvního ročníku Filosofické fakulty UK, obor historie a etnografie.
Pokud šlo o osobu veřejně známou, je v textu uvedena plným jménem, za ostatními iniciálami se skrývají naši příbuzní a osobní přátelé, většinou z řad našich spolužáků na žurnalistické fakultě. Domnívám se, že jejich jména - s výjimkou příbuzného MUDr. Lubora Kinšta, lékaře z Nové Včelnice, který se v průběhu doby stal placeným funkcionářem OH - by nikomu nic neřekla. Ovšem pokud je zájem zjistit, s kým hrál autor 17. listopadu mariáš, uvádíme:
Tonda (Zdeněk) Jirotka, spolužák z fakulty, vyhozený redaktor Signálu, později redaktor na volné noze a spisovatel krimi žánru. Po listopadu 1989 zrehabilitován, přijat opět do Signálu, který sám opustil, aby pokračoval ve své staré kariéře spisovatele na volné noze a aby to zkoušel s kariérou novou - v nakladatelském a agenturním podnikání.
Martin Dočkal, spolužák z fakulty, obor osvěta a výchova dospělých, po nějakou dobu kurátor, pak vychovatel učňovské mládeže. Dnes stále vychovatel učňovské mládeže.
Copyright Milan Šmíd 1991
