Británie ztrácí svou identitu - země, kterou zaslouží sledovat
Svědčí o tom novinář, který se vrátil po patnácti letech ze Spojených států
"Britové přestali usilovat o to, hrát roli na světovém jevišti - a začali se bavit"
Mé domovské město bývalo typickou ukázkou anglickosti, napsal v sobotu 27.2.1999 v deníku Guardian Andrew Sullivan, který se právě vrátil do Británie po patnácti letech života ve Spojených státech. Město East Grinstead, poslední železniční stanice na trati vedoucí na jih od Londýna, bylo synonymem středostavovské nudy. Po patnácti letech ho skoro nepoznal: Louky, na nichž si hrával jako kluk, jsou nyní posety množstvím venkovských domů, postavených pro šířící se střední vrstvy. Staré nádraží nahradila konečné železniční stanice postavená z betonu. Nový střed města, obří supermarket, nahradil skoro všechny menší obchody ve městě. Na hlavní ulici města lze teď nalézt už jen poněkud deprimující směsici realitních kanceláří, úřadů charitaativních organizací, bank a stavebních spořitelen. Nová hlavní silnice vede z města rychle na dálnici M 25, která vede kolem Londýna. V televizi je k dispozici množství kabelových a satelitních stanic. Občané mají doma internet a e-mail.
Británie prošla za posledních patnáct let tak dramatickou proměnou, že ztratila svou národní totožnost, míní Andrew Sullivan. Spojené síly globalizace, politických reforem a ukončení studené války změnily Velkou Británii za poslední dvě desetiletí tak radikálně, jak se to nestalo v žádné zemi na světě. Jak se blíží konec století, domnívá se Sullivan, není příliš velkým přeháněním hovořit o zrušení Británie.
Britská kulturní a sociální totožnost se změnila k nepoznání. Probíhají hlubinné geografické změny. Restrukturalizuje se britská ústava. Mění se od základů monarchie. Ruší se polovina britského parlamentu. Británie se chystá přejít od většinového volebního systému na proporční. Není vyloučeno, že zanedlouho bude zrušena britská libra. A role Británie ve vnějším světě je také radikálně pozměněna.
Některé tyto změny byly organické a nevyhnutelné. Ale většinou jsou důsledkem činnosti tří velmi průrazných premiérů, jimž se podařilo různým způsobem silně pozměnit britské hospodářství, společnost i ústavu způsobem, který slibuje, že zemi osvobodí od svěrací kazajky minulosti, která dlouho hrozila, že ji uškrtí.
Je součástí génia britské nedemokratické demokracie, pokračuje Andrew Sullivan, že se proměna Británie uskutečnila tak rychle a že je tak hluboká.
Projdete-li se dnes centrem Londýna, uslyšíte na prostoru jen několika bloků arabštinu a italštinu, francouzštinu a španělštinu, jazyk Urdu a němčinu. Australský přízvuk je v Londýně dnes skoro tak častý jako přízvuk americký.
Velmi silně rozdílný přízvuk Angličanů, příslušejícím k různým společenským třídám, které si Sullivan pamatuje z dětství - vysoké samohlásky aristokracie, široké, hrubé rysy londýnského lidového přízvuku cockney a neohrabaná plochost jazyka střední Anglie - to vše je nyní daleko méně znatelné. I BBC se stala kakofónií regionálních dialektů, kde se vyskytuje skotský a welšský přízvuk daleko častěji než kultivovaný projev spisovné angličtiny, jak jsem ho znal jako dítě.
Všude jinde vznikl jakýsi nový, všeobecnější, sonorní přízvuk, který v sobě spojuje samohlásky z dělnického londýnského East Endu s jihoanglickou neslaností a nemastností. Typický je pro tento druh výslovnosti způsob hovoru Tonyho Blaira. V jediné větě u něho naleznete rysy spisovné angličtiny i dělnického dialektu. Když jsem byl mladý, píše Sullivan, přistěhovalci z Pákistánu nebo z karibské oblasti si ještě zachovávali karibskou zpěvnost řeči nebo pákistánské staccato. Nyní i oni hovoří "blairovštinou", nebo regionálním anglickým přízvukem.
Pomysleme na to, co kdysi Anglie znamenala, a okamžitě nás napadne celá řada stereotypů. Nechutné jídlo. Špatné zuby. Zdvořilost. Pragmatismus. Svoboda projevu. Divadlo. Třídní rozdělení. Monarchie. Špatné vytápění. Sexuální neohrabanost. Sentimentální postoj vůči zvířatům.
Dnes z toho seznamu přežívá jen několik rysů: divadlo, svoboda projevu a záliba ve zvířatech. Moderní charakteristické rysy Británie jsou zcela jiné: elegantní současný nábytek. Misogynství. Reklama. Sarkasmus. Přílišná konzumace alkoholu. Rychlé ježdění automobily. Sláva. Víno beaujolais nouveau. Mobilní telefony. Bulvární tisk. Sexuální volnost.
A tato poslední charakteristika je podle Sullivana zřejmě nejpřekvapivější. Vydáte-li se na procházku londýnskou čtvrtí Soho, ulice pulzují množstvím italských a francouzských přistěhovalců a jasně viditelnou homosexuální subkulturou. Noční život začíná ve dvě hodiny ráno a pokračuje až daleko za úsvit - a to každý všední den.
Během jediné generace se, jak se zdá, Angličané zbavili neohrabanosti a dali se na hedonismus. Všude se nové setkává se starým: kavárny importované ze Seattle, hospody, lesklá nová tělocvična vedle stanice metra, řady poslankyň sedících za Tony Blairem v Dolní sněmovně.
Nejpozoruhodnější je ale rasová integrace. Jistě, stále ještě existuje rasismus a diskriminace v zaměstnání na základě barvy pleti. Parlament, armáda a policie zůstávají znepokojivě převážně bělošské. Ale ve srovnání s rasovým napětím, které Sullivan pociťoval každý den ve Washingtonu, je etnická směsice v Londýně pozoruhodně uvolněná.
Už více než deset let mají občané Evropské unie automatické právo žít a pracovat v Británii. Hospodářství Velké Británie nyní roste přibližně dvakrát tak rychle, než hospodářství ostatních západoevropských zemích a je zde asi poloviční nezaměstnanost. Příliv lidí ze zahraničí je zjevný a dál pokračuje. V Londýně žije a pracuje více občanů jiných zemí Evropské unie, než v jakémkoliv jiném evropském městě.
Hlavní radikalismus Tonyho Blaira je, jak se ukazuje ústavní, a nikoliv ekonomický nebo sociální. Blair si uvědomil zastaralost britského ústavního pořádku a zahájil celou řadu rozsáhlých ústavních reforem.
Lidé v Londýně se domnívají, že do deseti let přestane být Skotsko součástí Británie. V důsledku nedávné dohody Severním Irsku dochází postupně i k odčlenění této provincie od hlavního britského ostrova. V podstatě třetí defacto země na britských ostrovech, totiž Londýn, si vbrzku bude volit vlastního primátora.
Zdá se, že vznikne anglický stát s téměř úplně samostatným hlavním městem. Před patnácti lety byla symbolem Británie známá vlajka Spojeného království, tzv. Union Jack. V poslední době se stává symbolem Anglie pouhý jednoduchý emblém svatého Jiří, který je součástí této vlajky: červený kříž na bílém poli. Je to vidět na fotbalových stadiónech a na lebkách východolondýnských skinheadů. Jakou bude mít mezinárodní roli Británie, dojde-li k jejímu rozčlenění? Zaslouží si národ pouhých 49 miliónů Angličanů křeslo v Radě Bezpečnosti OSN?
Tony Blair se nyní chystá ke zrušení Horní sněmovny. Letos bude propuštěno 600 ze 752 dědičných lordů - mj. potomků královských milenek a starobylých vlastníků pozemků na venkově z britského parlamentu.
Přijetí měny euro bude také symbolizovat dvojznačnost, s níž se Britové chystají opustit svou národní identitu.
Ztráta je podle Sullivana hlavním tématem moderní Británie: ztráta impéria, ztráta moci, ztráta grandióznosti, ztráta útěchy z minulosti.
Tak jako sovětské impérium před nedávnem, i Velká Británie, i když daleko pozitivnějším způsobem, zažil katartickou porážku vítězstvím během druhé světové války a po zoufalém delším úsilí prosadit se na mezinárodní scéně se konečně vzdal.
Avšak na rozdíl od budoucnosti Ruska, budoucnost Británie není deprimující. Londýn je kulturní a finanční hlavní město Evropy a je jedním z nejvýznamnějších skutečně mezinárodních center. Anglie sama zůstává stejně neprůhledná jako kdy předtím: nedemonstrativní, ale nepokojná, anarchická ale poslušná, otevřená světu a podivně spokojená se svou izolací.
