Jak to bylo v listopadu 1989
Milý Jene,
někteří vaši čtenáři protestují proti mému shrnutí událostí z listopadu 1989. Pokud si ho přejí zpochybňovat, nechť kritizují závěry druhé české parlamentní komise, a svědectví samotného Žifčáka před vojenským soudem.
Přikládám pasáž, která obsahuje potřebné přímé citace, pro ty, kdo mají zájem. Je z knihy Kierana Williamse, Dennise Deletanata, a
Paula Latawskiho, Security Intelligence Services in New
Democracies (Bezpečnostní zpravodajské služby v nových demokraciích), která zanedlouho vyjde v londýnském nakladateldství Macmillan. Níže uvedená pasáž, z kapitoly, kterou napsal Kieran Williams, se týká Stb v listopadu 1989.
Dear Jan
Some
of your readers contest the summary I presented
of events of November 1989. If they wish to challenge
it, let them let them take issue with the results of
the Czech parliament's second team of inquiry, and with
Zifčák's own testimony before court martial.
I have attached a passage which includes the necessary
full citations for those who are interested.
It is drawn from Kieran Williams, Dennis Deletant, and
Paul Latawski, Security Intelligence Services in New
Democracies, forthcoming from Macmillan. The passage, from
one of the chapters by Kieran Williams, concerns the
StB in November 1989.
Dr. Timothy Snyder
Harvard Academy, WCFIA
1737 Cambridge Street
Cambridge, MA 02138, USA
StB v listopadu 1989
Úryvek z knihy Kierana Williamse, Dennise Deletanta a Paula Latawskiho, Security Intelligence Services in New Democracies: Poland, Romania, the Czech and Slovak Republics
(Kieran Williams má zájem o reakce čtenářů. JČ)
Velkým, všeobecně převažující neporozuměním, týkajícím se československé sametové revoluce, je přesvědčení, že to byla provokace, která se vymkla z rukou. Neodůvodněné násilí, s nímž pořádkové jednotky rozehnaly 17. listopadu 1989 studentskou demonstraci, bylo posléze vysvětleno parlamentním vyšetřováním jako součást spiknutí Stb - KGB, jehož cílem bylo zachránit komunistický režim ochromením tvrdošíjného Jakešova vedení a předáním moci gorbačovovské frakci. Namísto toho se události vymkly z rukou a vedly k jednání u kulatého stolu (1).
Toto vysvětlení vyhovovalo postkomunistické náklonnosti pro konspirační teorie a v zahraničí bylo všeobecněji přijato v důsledku dokumentárního filmu televize BBC z roku 1990. Prokazuje se však při bližším zkoumání jako nepřesvědčivé. Bylo zjištěno, že parlamentní komise sama obsahovala tři agenty StB a člena týmu tajných agitátorů ÚV KSČ, kteří byli začátkem roku 1989 schválně naverbováni, aby hájili stranu mezi studenty. (2) Druhá vyšetřovací komise a vojenský soud vysokých důstojníků Stb, který se konal v roce 1992, však konstatovaly něco úplně jiného.
Zaprvé, jako v případě operace KLÍN, v dosažitelných dokumentech z let 1988 - 1989 není nic, co by napovídalo, že si byla StB vědoma blížící se katastrofy, což by se mohlo stát motivací spiknutí na záchranu režimu. Generace důstojníků StB, kteří se dostávali touto dobou do popředí, představovaná Alojzem Lorencem (náměstkem federálního ministra vnitra s odpovědností za StB) usilovala o technickou modernizaci, zejména o komputerizaci analytických a prognostických technik. Tito lidé také chtěli zavést těsnější strukturu velení, chtěli přijímat větší počet absolventů vysokých škol a požadovali zavedení polygrafů, poté, co zjistila kontrašpionáž, že zemřelý důstojník v její britské sekci pracoval pro MI6. (3) Tito důstojníci se přidržovali duchu KLÍNU v tom smyslu, že za nejefektivnější způsob boje proti Chartě 77 považovali infiltraci a ztrapňování, nikoliv zatýkání. Přísnější opatření proti disidentům byla přijata v červenci 1989 na příkaz vedení KSČ: koncem září bylo v Československu 340 politických vězňů. (4) Cílem Lorencových inovací bylo však jen zajistit, aby Stb lépe vykonávala svou starou roli politické policie . (5) I když si StB byla vědoma, že disidentům dodává odvahy kapitulace komunistů v sousedních státech, StB předpokládala - a nebylo to nelogické - že vyšší životní úroveň v Československu udrží masy v poslušnosti. (6)
Zjištění druhé parlamentní vyšetřovací komise, která se zabývala událostmi v listopadu 1989, obsahují několik dodatečných dementi, týkajících se vysvětlení sametové revoluce v listopadu 1989 jako konspirace Stb: (7)
Na studentskou demonstraci nezaútočila Stb, ale většinou jen pravidelné policejní jednotky a protiteroristická jednotka ministerstva vnitra OZU, která dosud nebyla nikdy předtím použita proti civilistům.
Deset důstojníků StB, kteří se akce proti studentské demonstraci účastnili, pocházelo z notoricky nesnášenlivé pražské metropolitní pobočky. Když byli tito důstojníci později vyslýcháni, nepokoušeli se ani ospravedlnit tím, že jen plnili rozkazy, a přiznali, že zdrojem jejich brutality byla prostá, hluboká nenávist vůči studentům. Jejich brutalita nebyla o nic větší než ta, jejíž obětí se o jedenáct měsíců dříve staly v "krvavý čtvrtek" davy, které pokojně vzpomínaly sebeupálení Jana Palacha. Tento předchozí incident byl pravděpodobně ještě více šokující, protože bylo zbito také značné množství starých lidí, kteří jen přihlíželi.
Údajně progresívní perspektivní mladé kádry ve vysokém velení Stb se na akci proti studentům nepodílely, nebyly informovány o přesném průběhu událostí a většina z nich nebyla tou dobou ani v Praze. To, že Lorenc byl právě hostitelem delegace vysokých důstojníků KGB, bylo původně interpretováno jako důkaz, že má Moskva zájem o Jakešovo svržení, ale pozdější šetření zjistilo, že návštěva činitelů KGB byla naplánována dlouho dopředu a musí být považována za bezvýznamnou v důsledku pouhé shody okolností.
Asi 2000 studentů se dostalo do pasti mezi dvěma kordony policie na Národní třídě nikoliv úmyslně, ale protože obě policejní jednotky a jejich manévry nebyly řádně zkoordinovány. Nahrávky rádiové komunikace mezi ústředím policie a policisty v ulicích ukazují, že vládl naprostý chaos. Policie si tedy nebyla vědoma, že všechny východy byly hermeticky uzavřeny a studenti nemohli uposlechnout opakovaných příkazů, aby se rozešli. To, že se studentští demonstranté nepohnuli z místa, bylo nesprávně interpretováno jako vzdor a policie na studenty zaútočila, přestože měla rozkazy to neučinit. Kdyby býval existoval plán dostat demonstranty do pasti jen za jediným účelem, aby bylo možno je zmlátit, policie by je nasměrovala do daleko uzavřenějšího nedalekého prostoru, jako je například Jungmannovo náměstí.
Svědkové si povšimli, že policie pokrývá jakéhosi muže v bezvědomí dekou, a začaly kolovat dohady, že byl usmrcen jeden student. V březnu 1990 se tento mladý muž přihlásil, byl zcela zdravý, a konstatoval, že se jmenuje Ludvík Žifčák, a že byl důstojníkem StB, který infiltroval studentské hnutí a jemuž bylo nařízeno, aby předstíral, že je mrtvolou. Toto odhalení bylo rychle zapracováno do konspiračních teorií: StB předstírala, že byl někdo usmrcen, aby tím vyvolala rozhořčení veřejnosti a donutila KSČ k liberalizaci. Další šetření, včetně procesu se Žifčákem, k němuž došlo v roce 1994, nalezla prozaičtější vysvětlení: Žifčák byl zasažen odraženou ranou do předloktí, načež byl ztraumatizován paradoxem, že je tajný důstojník, na něhož útočí jeho vlastní kolegové, a tak omdlel. V následujících dnech se ke studentům přidal v dalších demonstracích, což by těžko býval učinil, kdyby měl hrát mrtvého a měl se vyhnout tomu, aby byl identifikován. (8)
Na rozdíl od armády, která naléhala na KSČ, aby rostoucí rebelii rozdrtila, StB zůstala věrna své hluboce institucionalizované totožnosti jako politická policie. Ministr vnitra prohlásil třetí stupeň mimořádného stavu, což bylo v předchozích dvaceti letech bezprecedentní, ale přesto nenařídil mobilizaci za účelem rozdrcení demonstrací. (Stupeň tři aktivoval jen zvláštní jednotky policie a Stb, mohly následovat čtyři další etapy stále brutálnějších reakcí, na nichž by se podílela armáda a Lidové milice. (9)) Informátoři StB podrobně sledovali strategické debaty, které se konaly v občanské opozici a ve studentských stávkových výborech, ale nedostali rozkaz zasáhnout. Velení StB čekalo, i když s úzkostí hraničící s panikou, než bude nerozhodné a nejednotné vedení KSČ aktivovat NORBERTA, ale tento rozkaz nebyl nikdy vydán. Jakmile bylo jasné, že se moc přesunula od KSČ k vládě, která začala být ochotná vyjednávat s opozicí, StB začala odstraňovat a likvidovat své svazky.
Poznámky
1. Knihovna Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1279/90, Tisk 430, str. 9, 26-7. Viz také Václav Bartuška, Polojasno (Prague: Ex Libris, 1990), Lorenc, Ministerstvo strachu?, pp. 8-11, a Jiří Ruml, 'Šest roků', Lidové noviny, 17. listopadu 1995. Kritický přehled raných konspiračních teorií napsal Jan Obrman, 'November 17, 1989 - Attempted Coup or the Start of a Popular Upheaval?', RFE/RL Research Report, 6 July 1990, str. 4-10. Nejextrémnější (a ostře antisemitskou) verzi zveřejnil Miroslav Dolejší, kdysi politický vězeň a krátce v roce 1951 udavač Stb, v bulvárním listě Středočeský express dne 20. října 1990; dementují ji Jana Šmídová a Jan Šubert, 'Nová fakta o 17. listopadu', Lidové noviny, 15. listopadu 1990 a konfrontují ji Anna Sílová a Milan Vybulka, 'Důkazy zalité v asfaltu', Lidové noviny, 9. srpna 1991.
2. Agitátorem byl Jiří Solil. Viz Rebeka Křižanová, 'Akce "Klín" po stranicku,' in Securitas imperii 2, str. 310-17. Oněmi třemi agenty StB, podle senzacechtivých Necenzurovaných novin z února 1996, byli Lubomír Fanta (mluvčí komise), Anna Kocurová a Věra Bartošková.
3 Lorenc, Ministerstvo strachu?, str. 90.
4. Žáček, 'Iluze a realita,'Securitas imperii 3, p. 33; Knihovna Parlamentu České republiky, E517 PS ČR, 1. vol. obd. 1993, Tisk 715A.
5. Lorenc, Ministerstvo strachu?, str. 43-4, 55-6, 62-4, 80-1, 102-6, 120, 124-7, 149. Viz také Jaroslav Spurný, 'Šéf', Respekt, č.16, 27. června 1990, a Přemysl Svora, 'Poslední šéf StB se cítí být reformátorem', Lidové noviny, 8. února 1995.
6. Securitas imperii 2, str. 162-261; Securitas imperii 3, str. 44-181.
7. Všechny podrobnosti jsou převzaty z Knihovny Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1182/92, Tisk 1236, Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, zejména str. 38-99. Viz tak Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa (Praha: Thermis, 1997), str. 563-70.
8. Žifčák si odpykal v roce 1995 sedm měsíců vězeňského trestu. Nyní existuje podezření, že je vydavatelem podivného stalinisticko-fašistického týdeníku Nové Bruntálsko. Viz Tomáš Němeček, 'Na Bruntálsku začíná nová doba', Respekt, č. 48, 24. listopadu 1997.
9. Púčik, 'Zneužitie armády a bezpečnostných zložiek proti tzv. vnútornému nepriateovi v období normalizácie (1969-1989), str. 66-76.
The StB in November 1989
From: Kieran Williams, Dennis Deletant & Paul Latawski, Security Intelligence Services in New Democracies: Poland, Romania, the Czech and Slovak Republics (forthcoming, from Macmillan Press).
The great prevailing misconception of Czechoslovakia's Velvet Revolution is that it was a provocation that got out of hand. The unwarranted violence with which riot units dispersed a student demonstration on 17 November 1989 was explained by a subsequent parliamentary investigation as part of an StB-KGB conspiracy to save communist rule by undermining the intransigent Jakeš leadership and installing a Gorbachevesque faction. Instead, events spun out of control and led to round-table negotiations.(...)
This explanation whetted the post-communist appetite for conspiracy theory, and gained currency abroad thanks to a 1990 BBC documentary film, but does not withstand closer scrutiny. The parliamentary commission, it was uncovered, itself contained three StB agents and a member of the KSČ Central Committee's team of secret agitators specially recruited in early 1989 to defend the Party among students.(...) A second team of inquiry and the 1992 court martial of top StB officials told a very different story.
First of all, as in the case of Operation KLÍN, there is nothing in the available documents from 1988-89 to indicate an StB awareness of impending catastrophe, which would have motivated a conspiracy to rescue the regime. The rising generation of officers, represented by Alojz Lorenc (deputy federal interior minister with responsibility for the StB), did campaign for technical modernization, especially computerization of analysis and forecasting. They also fought for a tighter command structure, recruitment of university graduates, and the introduction of polygraphs after counter-espionage discovered that a deceased officer in its UK section had been working for MI6. They remained true to the spirit of KLÍN that the best way to offset Charter 77 was by infiltration and embarrassment, not arrests, and it was only on the orders of the Party leadership that tougher measures were adopted in July 1989: at the end of September there were 340 political prisoners in Czechoslovakia. The Lorenc innovations, however, whe simply intended to help the StB better perform its old mission as a political police._ Although aware that dissidents were emboldened by the communist capitulation in neighbouring states, the StB assumed - not unreasonably - that the higher standard of living in Czechoslovakia would keep the masses docile.
The findings of the second parliamentary inquiry into the events of November 1989 supply several additional refutations of the StB-conspiracy explanation.
The student march was tackled not by the StB but mostly by the regular police and the interior ministry's anti-terrorist unit OZU, which had never been used against civilians.
The ten StB officers involved were drawn from the notoriously intolerant Prague metropolitan branch. When questioned later, these officers did not even try to exonerate themselves by claiming that they were just obeying orders, and admitted that their savagery flowed from a simple, profound hatred of students. Their brutality was no greater than that meted out on 'Bloody Thursday' eleven months earlier to crowds peacefully commemorating Jan Palach's self-immolation. If anything, that previous incident was even more shocking in that many elderly by-standers were also battered.
The purportedly progressive Young Turks of the StB high command were not involved, were not informed of the exact course of events and most were not even in Prague at the time. That Lorenc was hosting a delegation of top KGB officers was initially interpreted as evidence of Moscow's interest in unseating Jakeš, but later inquiries found that their visit was planned well in advance and must be dismissed as pure coincidence.
The approximately 2000 students were trapped between two cordons of police on Národní třída not by design but because the two flanks were not properly coordinated in their movements. Recordings of the radio communications between police headquarters and the field indicate pure chaos. The police were thus unaware that all outlets had been blocked off and that the students could not heed the repeated summons to disperse. The protestors' immobility was misinterpreted as defiance and the police charged, despite orders not to. If there had been a plan to box in the marchers for the sole purpose of beating them up, the police would have steered them to a more enclosed space nearby, such as Jungmann Square.
Police were seen covering an unconscious man with a blanket, and rumours began to circulate that a student had been killed. In March 1990, the young man came forward, alive and well, to announce that he was Ludvík Žifčák, an StB lieutenant who had infiltrated the student movement and was ordered to pose as a corpse. This revelation was quickly incorporated into conspiracy theories: the StB had staged a fatality to outrage the public and force the Party to liberalize. Further inquiries, including the 1994 trial of Žifčák, found a more prosaic explanation: he suffered a glancing blow to the forearm, whereupon, traumatized by the paradox of being an undercover officer assaulted by his comrades, he fainted. In subsequent days he joined students in further demonstrations, which he would hardly have done if he was supposed to play dead and avoid recognition.
Unlike the army, which urged the Party to crush the growing rebellion, the StB remained true to its deeply institutionalized identity as a political police. The interior minister declared a level-three state of emergency, which was unprecedented in the previous twenty years, but still stopped short of mobilization for a crackdown. (Level three activated only special units of the police and StB; it could be followed by four more stages of increasingly brutal response, involving the army and Party militia.) StB informers closely followed the brain-storming taking place in the civil opposition and the student strike committees, but were not ordered to interfere. The StB command waited, albeit with an anxiety verging on panic, for the irresolute and divided KSČ leadership to give the order to activate NORBERT, but it never came. Once it was clear that power had shifted from the Party to the government, which in turn was willing to negotiate with the opposition, the StB set to removing and shredding its files.
1. Knihovna Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1279/90, Tisk 430, p. 9, 26-7. See also Václav Bartuška, Polojasno (Prague: Ex Libris, 1990), Lorenc, Ministerstvo strachu?, pp. 8-11, and Jiří Ruml, 'Šest roků', Lidové noviny, 17 November 1995. For a critical overview of the early plot theories, see Jan Obrman, 'November 17, 1989 - Attempted Coup or the Start of a Popular Upheaval?', RFE/RL Research Report, 6 July 1990, pp. 4-10. The most extreme (and rabidly anti-Semitic) line was aired by Miroslav Dolejší, once a political prisoner and briefly an StB informer in 1951, in the tabloid Středo-eský Expres on 20 October 1990; it is refuted in Jana Šmídová and Jan Šubert, 'Nová fakta o 17. listopadu', Lidové noviny, 15 November 1990 and confronted in Anna Sílová and Milan Vybulka, 'Důkazy zalité v asfaltu', Lidové noviny, 9 August 1991.
2. The agitator was Jiří Solil. See Rebeka Křižanová, 'Akce "Klín" po stranicku,' in Securitas imperii 2, pp. 310-17. The three StB agents, according to the sensationalist Necenzurované noviny in February 1996, were Lubomír Fanta (the commission's spokesman), Anna Kocurová, and Věra Bartošková.
3 Lorenc, Ministerstvo strachu?, p. 90.
4. Žaček, 'Iluze a realita,'Securitas imperii 3, p. 33; Knihovna Parlamentu České republiky, E517 PS ČR, 1. vol. obd. 1993, Tisk 715A.
5. Lorenc, Ministerstvo strachu?, pp. 43-4, 55-6, 62-4, 80-1, 102-6, 120, 124-7, 149. See also Jaroslav Spurný, `Šéf', Respekt, no.16, 27 June 1990, and Přemysl Svora, `Poslední šéf StB se cítí být reformátorem', Lidové noviny, 8 February 1995.
6. Securitas imperii 2, pp. 162-261; Securitas imperii 3, pp. 44-181.
7. All details are taken from Knihovna Parlamentu České republiky, E517, inv. č. 1182/92, Tisk 1236, Závěrečná zpráva vyšetřovací komise Federálního shromáždění pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, especially pp. 38-99. See also Karel Pacner, Osudové okamžiky Československa (Prague: Thermis, 1997), pp. 563-70.
8. Žifčák served seven months in prison in 1995, and is now suspected to be the publisher of the shadowy Stalino-fascist weekly Nové Bruntálsko. See Tomáš Němeček, `Na Bruntálsku začíná nová doba', Respekt, no. 48, 24 November 1997.
9. Púčik, 'Zneužitie armády a bezpečnostných zložiek proti tzv. vnútornému nepriateovi v období normalizácie (1969-1989), pp. 66-76.
