Britské listy

Poté, co jsem se přiměl přečíst si kritiku Jiřího Jírovce, týkající se mé analýzy české sociálně demokratické strany, přemýšlel jsem nejprve, zda má cenu psát odpověď. Konec konců, všichni, kdo si přečetli můj původní článek s otevřenou myslí, si museli okamžitě povšimnout, že Jírovec mé myšlenky buď zkreslil, anebo jim neporozuměl. Každý, kdo není sexista, si okamžitě povšimne sexistických argumentů, jichž Jírovec užívá. Každý, kdo není rasista, si pravděpodobně také povšimne, že Jírovec prokazuje rasistický postoj vůči Romům.

Jakou má tedy cenu reagovat? Mám dva důvody. Zaprvé, Jírovec šíří mýty o západoevropských sociálních demokraciích. Mám podezření, že mnoho čtenářů Britských listů neví příliš o skandinávských zemích, jako je Švédsko, kde dominují sociálně demokratické strany politické scéně od třicátých let. Zadruhé, protože Češi vyrostli v desetiletích stalinské propagandy, po níž následovalo desetiletí thatcherovské propagandy, mnoho Čechl si řádně neuvědomuje nebezpečí jaderné energie, a tak jim není zcela jasné, jakým morálním zločinem je stavět jaderné elektrárny. Samozřejmě, uvedu také několik krátkých příkladů toho, jak mým argumentům Jírovec nerozumí, anebo je zkresluje, a chci se také krátce zmínit o jeho sexistických a rasistických argumentech. Tyto jasné otázky si nechám až na konec článku.

Mýty o sociálně demokratických zemích

Mýtus č. 1: Švédsko má systém progresívního zdanění. Ve skutečnosti je švédský daňový systém jedním z nejméně progresívních v průmyslovém světě. Většina obyvatelstva platí jen jednotnou městskou daň, která podle toho, v které části Švédska to je - dosahuje od 28 do 32 procent. Když příjem převýší určitou hranici, zaměstnanci musejí platit národní daň z příjmu ve výši 20 procent z veškerých příjmů, převyšujících tuto hranici. Tak existují ve Švédsku jen dvě daňová pásma. Vzhledem k tomu, že jen menšina obyvatelstva platí národní daň z příjmu, švédská vláda vybírá většinu svých peněz prostřednictvím nepřímých daní - zejméně prostřednictvím pětadvacetiprocentní daně z přidané hodnoty. DPH se normálně považuje za regresívní daň, protože chudí většinou vydávají většinu svého příjmu na spotřebu, kdežto bohatí větší částí svých příjmů uspoří. To znamená, že chudí věnují daleko větší procento svých příjmů platbě DPH než bohatí.

Alespoň teoreticky je americký daňový systém progresivnější než švédský. V Americe je víc daňových pásem při dani z příjmu a daně z prodeje zboží (sales tax) jsou relativně nízké. Ve Spojených státech vybírají daň z prodeje zboží vlády jednotlivých států, a tyto daně obyčejně dosahují jen 5 - 10 procent. Některé státy dokonce ani nemají daň z prodeje zboží. Samozřejmě, ve skutečnosti není americký systém také velmi progresivní, protože v němž existuje tak velké množství mezer, že skutečně bohatí lidé neplatí skoro žádnou daň z příjmu.

Mýtus č. 2: Klíčové hospodářské sektory jsou pod státní kontrolou. Jírovcův výrok není pravdivý ani, pokud jde o otázku volného obchodu nebo státního vlastnictví průmyslu. Skandinávské sociálně demokratické strany byly vždycky mezi nejvýznamnějšími světovými stoupenci volného obchodu. Zpočátku žádná skandinávská země nevstoupila do Evropského společenství právě kvůli otázce volného obchodu. Skandinávským zemím se nelíbila vysoká míra ochranářství uvnitř EHS, ani se jim nelíbil příliš regulovaný zemědělský systém EHS. Skandinávské země se proto pokusily založit organizaci volného obchodu EFTA jako alternativu k ochranářskému EHS. Dánsko nakonec vstoupilo do EHS v sedmdesátých letech, ale Švédsko a Finsko vstoupilo až v devadesátých letech (kdy z EHS už vznikla EU), a Norsko stále ještě odmítlo vstoupit. Když se konala ve Švédsku velká debata o tom, zda vstoupit do Evropské unie, jedním z hlavních argumentů proti vstupu do EU bylo, že by to donutilo Švédsko, aby bylo daleko více ochranářské, a že by to vedlo k obrovské regulaci zemědělské politiky.

Před vstupem do EU, Švédsko bylo vždycky považováno za jednu ze zemí světa, kde se provozuje nejvolnější obchod. Vzpomínám na překvapení jednoho konzervativního studenta - stážisty z Ameriky, který studoval v mém kursu o sociální politice těsně před tím, než Švédsko vstoupilo do EU. Plánoval napsat svou seminární práci o hypotéze jednoho autora, že země se silnými odbory mají více ochranářskou politiku. Poté, co prostudoval všechny mezinárodní analýzy - včetně analýzy CIA - došel k závěru, že má Švédsko svobodnější obchod než Spojené státy.

Jinou otázkou je otázka státního vlastnictví klíčového průmyslu. Sociální demokraté vládli ve Švédsku od roku 1932 do roku 1976. Během těchto 36 let znárodnili jen 5 procent švédského průmyslu. V té době snad neměla žádná jiná západoevropská země menší státní průmyslový sektor. I konzervativní země, jako Francie a Itálie, které neměly v poválečné éře niky socialistickou vládu, měly větší státní průmyslový sektor. Avšak když se ve Švédsku dostaly k moci v letech 1976 - 1982 vlády pravicového středu, rozšířily státní sektor z 5 na 10 procent průmyslu. V osmdesátých letech však sociálně demokratické vlády části státního průmyslu zprivatizovaly tím, že prodaly jeho akcie.

Mýtus č. 3: Sociálně demokratické země měly potíže s financováním svých sociálních programů. Předtím, než provedli švédští sociální demokraté v roce 1990 liberální daňovou reformu, Švédsko bylo jednou z mála zemí na světě, která měla rozpočtový přebytek. Kromě toho, fondy sociálního zabezpečení měly také přebytek.

Finanční potíže vznikly poté, co vláda začala realizovat politiku tržního liberalismu. Sociální demokraté provedli s podporou liberálů daňovou reformu. Ta zahrnovala snížení daní, omezení dotací bytovému fondu a rozhodnutí učinit hlavním fiskálním cílem boj proti inflaci. Kurs švédské koruny byl také učiněn závislým na ecu. V důsledku toho všeho se rozpočtový přebytek změnil v rozpočtový deficit, rozložilo se stavebnictví a začala růst nezaměstnanost. Sociální demokraté byli logicky potrestáni a prohráli v roce 1991 všeobecné volby.

Vláda pravicového středu pokračovala s realizací tržně liberálních reforem. V důsledku toho se rozložil bankovní sektor. Tři ze čtyř hlavních švédských bank udělaly bankrot a musely být zachráněny státem. Stát musel dokonce jednu z bank převzít pod svou správu (jinou banku už stát vlastnil). Je ironické, že tržně liberální politika vedla v krátkodobé perspektivě k zvýšení státního podílu ekonomiky! Vláda tvrdošíjně trvala na tom, aby byl kurs švédské koruny vázán na ecu, a to způsobilo, že úrokové míry stouply na 500 procent! Nebylo levné udržet kurs koruny vázaný na ecu, ani zachránit švédské banky. Obojí politika stála švédskou vládu mnoho desítek miliard dolarů. V důsledku tohoto všeho Švédsko, země, která měla před nedávnem rozpočtový přebytek, nyní měla druhý největší rozpočtový schodek v celé západní Evropě - hned za Řeckem! Krátce poté povolila švédská vláda, aby byl kurs švédské koruny opět volný. Mezitím stoupla nezaměstnanost z něco málo nad 1 procentem na téměř 9 procent.

Samozřejmě, protože pravice ovládá švédská média, úspěšně rozšířila mezi mnoha Švédy mýtus, že hospodářská krize vznikla v důsledku toho, že si země "žila nad poměry". Zdá se, že v období neoliberální hegemonie není místa pro logickou kauzální argumentaci! Avšak neindoktrinovanému čtenáři by mělo být jasné, že finanční problémy Švédska vznikly proto, že vláda přešna od tradičnější sociálně demokratické politiky k více tržně orientované politice.

Švédská situace není výjimkou. Když provedl svou daňovou reformu Ronald Reagan, okamžitě vytvořil v USA daleko největší rozpočtový deficit v americké historii. Žádný jiný prezident se mu nevyrovnal. I v Americe bankrotovaly banky a spořitelny v důsledku neoliberální politiky. Vzpomínám, že loni bránil jeden můj český student dogma, že velké snížení daní způsobuje rozpočtový deficit jen dočasně. Poté, co vznikne rozpočtový deficit, hospodářství začne růst tak rychle, že deficit zmizí. Až v roce 1998 - 18 let poté, co byl Ronald Reagan zvolen do prezidentského úřadu a celých 16 let poté, co Kongres schválil Reaganovo snížení amerických daní, se konečně Clintonovi podařilo předložit národu vyrovnaný rozpočet. To je docela dlouhá doba pro "dočasný" hospodářský schodek! Je daleko pravděpodobnější, že se Americe podařilo dosáhnout vyrovnaného rozpočtu až v důsledku Clintonovy politiky, zaměřené na snížení hospodářského deficitu.

Mýtus č. 4: Pro zajištění lidských práv je zapotřebí soukromého vlastnictví. Je skutečně pozoruhodné, že Jírovec používá takovýto argument hned poté, co byly Britské listy plné článků o teroru, jaký Chilané utrpěli za Pinocheta. Allendův režim znárodnil velké množství soukromého vlastnictví, ale plně respektoval lidská práva v zemi. Pinochet zlikvidoval demokracii, vraždil, mučil a znásilňoval tisíce lidí - všechno jménem obrany soukromého vlastnictví. Hitler a Pinochetův hrdina, Franco, také dělali totéž: svrhli demokracii a tvrdili, že brání soukromé vlastnictví před "komunistickou hrozbou".Většina kapitalistických zemí během historie byly diktatury s minimálním respektem pro lidská práva. Máme také případ Izraele, což je jediná demokratická země na Blízkém východě. Během prvních tří desetiletí jeho existence měl vždycky Izrael socialistického ministerského předsedu. Nemám přesné statistiky, ale jsem si jist, že více než padesát procent izraelského průmyslu byla ve veřejném vlastnictví - buď ho vlastnil stát, nebo ho vlastnila družstva anebo odbory. Během režimů strany Likud bylo některé toto vlastnictví zprivatizováno, ale zároveň drasticky poklesl respekt pro lidská práva. Jiný příklad: v sedmdesátých letech byla přibližně polovina rakouského průmyslu vlastněná státem, zatímco státní sektor ve Francově Španělsku byl daleko menší. Přesto však bylo Rakousko demokracií a Španělsko fašistickou diktaturou. Poučení je jasné: soukromé vlastnictví není nutnou podmínkou pro lidská práva. Nutnou podmínkou pro dodržování lidských práv je demokracie.

Zkreslování argumentů

Jírovec zjevně zná Marxe, a tak mě kritizuje, že ignoruju při své analýze ČSSD hospodářskou základnu v České republice. Činím chybu, když se domnívám, že sociální demokraté mohou být úspěšní, budou-li ignorovat ekonomickou základnu společnosti a namísto toho se soustředí na politickou nadstavbu, tím, že se soustředí na "nedůležité" otázky jako je záchrana životního prostředí (aby lidi mohli jíst, dýchat a pít vodu), anebo poskytnou tytéž podmínky Romům a českým ženám, jaké mají čeští muži. Podle Jírovce si sociální demokraté musejí vypracovat vlastní hospodářskou politiku, aby získali důvěru investorů.

Jaká nová radikální řešení navrhuje Jírovec, jimiž by se sociální demokraté mohli odlišit od hlavního proudu tržně liberální politiky? Měli by jasně ukázat, jaké chyby učinila ODS při zacházení se státním majetkem (jako by tyto problémy už nebyly všeobecně známy!) a pak by měli ukázat, že jsou schopni vládnout "otevřeně a odpovědně"! Samozřejmě, nikdo nemůže tvrdit opak, že by měli sociální demokraté ukázat společnosti, že umějí vládnou tajně a neodpovědně, avšak znamená toto skutečně radikální nové řešení hospodářské politiky, změnu ve srovnání s politikou Tošovského vlády?

Nikdy jsem netvrdil, že není hospodářská politika důležitá. Ani netvrdím, že sociální demokraté nemusejí získat důvěru investorů. naopak, argumentuji, že i demokraticky zvolené vlády čelí velkému množství strukturních omezení. Jedno toto strukturní omezení je politické - ČSSD čelí parlamentu s většinou poslanců z pravého středu a čelí veřejnosti, která stojí v politickém středu a na pravém středu. Pak existuje množství hospodářských omezení: Česká republika je malá země, vysoce závislá na zahraničním obchodě a na zahraničních investicích a vzniklo období zintenzívňující se globalizace. Dalším omezením je, že ČR chce vstoupit do Evropské unie, a to znamená, že bdue muset splnit podmínky Maastrichtské smlouvy, které omezují míru inflace a velikost rozpočtového schodku. V důsledku všech těchto omezení by bylo pro ČSSD obtížné vypracovat radikálně odlišnou hospodářskou politiku od politiky Tošovského vlády. Kromě toho, finanční politika Tošovského vlády se příliš neodlišovala od Klausovy monetaristické politiky. Hlavní rozdíly byly dva: 1. pokus vytvářet instituce, které jsou schopny regulovat kapitálové trhy a učinit je průhlednějšími, a 2. úsilí zrychlit privatizaci bank. Pokud chce ČSSD získat podporu investorů, musí v podstatě pokračovat v politice předchozí vlády. Její politika se může lišit v maličkostech, například, tím, že ČSSD dovolí trochu větší deficit, anebo zprivatizuje banky trochu pomaleji nebo trochu rychleji, avšak Zemanova vláda nemůže ve skutečnosti učinit nic radikálně odlišného.

Vzhledem k této situaci, kdy sociální demokraté nemohou radikálně změnit hospodářskou politiku České republiky, musejí si najít nějaké politické otázky, jimiž se mohou zviditelnit jako odlišní od předchozí vlády. Tyto otázky zahrnutí problémy jako životní prostřední, situaci žen a práva menšin. Byla by to realistická strategie, protože by bylo možné získat parlamentní většinu pro alespoň některé tyto otázky. To neznamená, že není hospodářství důležité, jen to znamená, že sociální demokraté nezískají mnoho voličských hlasů tím, že by radikálně pozměnili hospodářskou politiku České republiky - i když, samozřejmě, by mohli o hodně hlasů přijít, kdyby hospodářskou politiku pozměnili.

Další z několika nedorozumění

Vzhledem k tomu, že nechci napsat knihu, zmíním se jen krátce o jiném případě, v němž Jírovec zkresluje mé argumenty. Konstatuje, že je prý chybné, když považuji podporu jaderné energii jako příklad "staré levice". Jírovec argumentuje, že mnoho pravicových stran také podporuje jadernou energii. Je opravdu překvapující, že v tom vidí rozpor, vzhledem k tomu, že ví, že jsem napsal mnohokrát, že část "staré levice" a část pravice sdílí názory na mnohé otázky. Jírovec mě kritizoval poprvé, když četl můj článek o konzervativních komunistech, v němž jsem tvrdil, že KSČM zastává konzervativní (tj. tradičně "pravicové" postoje). Obě skupiny často zastávají názor, že by cílem měl být hospodářský růst, bez ohledu na to, co to stojí lidi a životní prostředí. To, že jaderná energie je nejcentralizovanější formou energie, a to, že jaderná energie vyžaduje velké množství bezpečnostních opatření, to všechno zapadá dobře do centralizovaného, autoritářského, stalinského typu společnosti, jakou by tržní liberálové měli teoreticky s hrůzou odmítat, ale jakou v praxi často podporují. Argumentoval jsem, že všechny tradicní strany "staré levice" podporovaly jadernou energii, zatímco "nová levice" byla vždy proti jaderné energii, stejně jako je proti ní "nový střed". Avšak definice "staré levice" obsahuje daleko více než jen podporu pro jadernou energii, žádná strana není jen stranou "staré levice", jen proto, že podporuje jadernou energii. To tedy nevylučuje možnost, že se pravicové skupiny mohou chovat v této otázce velmi podobně jako "stará levice". Existoval by v této věci rozpor jen potud, kdybych tvrdil, že "stará levice" a pravice zastávají ve všech otázkách totožné názory. Ve všěech ostatních případech je vhodné rozlišovat mezi těmito dvěma druhy skupiny, které sdílejí názory na určité otázky, v přístupu k jiným otázkám se však liší.

Otázka jaderné energie je vážná

Jírovec tvrdí, že to nemohu myslet "vážně", když tvrdím, že příští generace budou možná vzpomínat na rozhodnutí vybudovat jaderné elektrárny jako na největší zločin dvacátého století. Jírovec proti tomu argumentuje, že dvě světové války byly daleko horšími zločiny. Jistě, obě světové války byly strašlivé události. Během 31 let od roku 1914 do roku 1945 zemřely milióny lidí. Zvlášť odporné byly Hitlerovy pokusy zcela vyhladit dva národy, Židy a Romy - i když Jírovcův přístup k Romům není také příliš povzbuzující.

Pokusme se pohledět dál než do nejbližší budoucnosti a představme si svět za 100 000 let. Představme si, že lidstvo nebylo zlikvidováno válkou, ani zničením životního prostředí. Oněch 31 let, v nichž se odehrály dvě světové války, je 0,031 procenta celého období 100 000 let. Jiným způsobem, jak získat v této věci řádnou perspektivu, je pohlédnout zpět na narození Ježíše Krista. Dnes se nám zdá, že se Kristus narodil v úplně jiném světě, v éře před tolika lety, že je obtížné si představit, jaký byl tehdy život. A přesto, 2000 let tvoří jen 2 procenta 100 000 let. Jděme ještě více do minulosti, až k době, kdy Mojžíš vyvedl Židy z otroctví v Egyptě zpět do Izraele. Nebo co doba, kdy Homér napsal Iliadu? V obou případech není období, které od té doby uplynulo, o mnoho delší než pouhá 3 procenta 100 000 let! Během nadcházejících 100 000 let projde svět několika - možná víc než deseti - dobami ledovými. Budou se přemisťovat hory, změní se geologické složení hornin. V tomto naprosto odlišném světě za 100 000 let bude ono období, kdy došlo ve dvacátém století k dvěma světovým válkám, v kolektivním vědomí lidstva jen malým smítkem prachu. Je velmi pravděpodobné, že Kristus i Mojžíš, Hitler a Stalin, budou dávno zapomenuti.

Co zbude z naší éry? No, pokud nevyřešíme problém jaderného odpadu a jestliže mezitím nezničí jaderná energie lidstvo, pak toto budoucí lidstvo bude stále čelit problému ukládání jedovatého jaderného odpadu, který svět vytvořil od padesátých let našeho století až do dneška. Pokud jaderný odpad tou dobou už nezničil většinu života na této planetě, je stále ještě velmi pravděpodobné, že tou dobou, za 100 000 let, tolik jaderného odpadu uniklo ze skladišť, že lidská rasa podstatně zdegenerovala v důsledku mutací, způsobených únikem tohoto jaderného odpadu. Tak je možné, že lidstvo, které bude na této planetě žít za 100 000 let, ani nebude dostatečně inteligentní na to, aby bylo schopno číst dějepisné knihy o dvou světových válkách. Nicméně, stále ještě bude toto lidstvo muset čelit problému přežití ve světě, který se bude rozkládat v důsledku škod, způsobených jadernou energií.

Je Jírovec skutečně přesvědčen, že jsme schopni vytvořit takové ukládací kontejnery, které dokáží přežít bez poškození 100 000 let a několik dob ledových, takovým způsobem, aby radioaktivní odpad nekontaminoval životní prostředí a neohrozil veškerý život na této planetě? Je si skutečně jist, že během oněch nadcházejících 100 000 let bude každá generace plně informována o tom, kde všude je uložen radioaktivní materiál, takže radioaktivní kontejnery, které spadnou pod led, budou moci být po ukončení doby ledové znovu objeveny?

Jediná možná obrana jaderné energie je náboženská. Nová náboženská sekta jménem Věda získává velký počet stoupenců. Podle této sekty nemusíme za své činy přijímat vůbec žádnou odpovědnost. Můžeme ničit životní prostředí, jak chceme. Nemusíme se znepokojovat potenciálním nebezpečím žádné látky, kterou používáme, protože Věda nás vždycky nakonec zachrání. Jednoho dne bude Věda naším Vykupitelem. Poskytne nám řešením pro všechny naše problémy. Všechny vyhlazené biologické druhy se vrátí zpět k životu. Pokud jen budeme věřit, že je uskutečnitelné všechno! Je mi líto, ale já tomu nevěřím. Nechávám otevřenou možnost, že jednoho dne bude nalezeno technické řešení a toto řešení nebude astronomicky nákladné. (Všechna řešení, která byla navržena dosud , by byla tak nákladná, že by byla jaderná energie daleko nejdražší energií, jaká byla kdy užívána, a tedy by to byla nejhorší investice v lidské historii. I to nejslibnější řešení, které bylo zatím navrženo, by jen znamenalo, že odpad by byl radioaktivní "jen" po dobu několika tisíc let a nikoliv déle než 100 000 let.) Ano, je možné, že lidstvo přežije a že cena záchrany lidstva nesníží naši životní úroveň tak drasticky, že se budeme muset vrátit do jeskyní. Avšak, dokud takové řešení nebude nalezeno, zůstává velkým morálním zločinem investovat do jaderné energie. Konec konců, Hitler chtěl "jen" zlikvidovat dvě etnické skupiny. Jaderná energie hrozí zlikvidovat všechny etnické skupiny.

Sexismus

Bylo by lákavé přeskočit otázku sexismu, vzhledem k tomu, že Jírovcovy argumenty jsou tak pozoruhodně primitivní. Avšak svědomí mi nedá, dovolit mu, aby beztrestně psal tak ostudné výroky.

Zaprvé, tvrdí, že si Zeman nevzal do vlády žádné ženy, protože "zřejmě" neexistovaly žádné ženy, dostatečně kvalifikované, aby mohly vykonávat funkci ministra. No to snad ne! Skutečně si Jírovec myslí, že v České republice neexistuje ani jedna žena, která by byla schopna být ministryní? Dokonce předpokládajme, že tomu tak je. Pak by vznikla otázka, proč tomu tak je. Jak je možné, že ve Švédsku zastávají 50 procent ministerských funkcí ženy a ministryně jsou všeobecně populárnější a jsou považovány za schopnější než jejich mužské protějšky? Je to proto, že české ženy jsou geneticky podřadnější než švédské ženy, anebo je to proto, že je česká společnost daleko víc sexističtější než švédská společnost? Vraťme se nyní k otázce, jestli existují nějaké české ženy, které by se mohly stát schopnými držitelkami ministerských funkcí. Nevím, jestli byl Jírovec v Praze během jarní předvolební kampaně. Pokud ano, viděl, že na všech sociálně demokratických předvolebních plakátech byly fotografie populární političky. Jestliže čte Jírovec někdy český tisk, věděl by, že je tato žena považována opakovaně za jednoho z nejpopulárnějších politiků v České republice. Normálně je vůbec nejpopulárnějším politikem v ČR. Většinou má podporu dvakrát tolika občanů než Zeman.

Jiným pozoruhodným tvrzením Jiřího Jírovce je to, že v České republice neexistují žádné problémy se situací žen. V této věci se projevuje jako velmi dobrý marxista-leninista, který si uvědomuje, že "diktatura proletariátu" vyřešila problémy s postavením žen, které stále ještě trápí kapitalistický Západ. Pomiňme zatím některé jeho věcné chyby, jako jeho tvrzení, že existuje obecně volný přístup do jeslí a školek - státní podpora pro tyto instituce byla totiž téměř úplně zlikvidována. Skutečnou otázkou je, zda si Jírovec opravdu myslí, že je správné, že méně kvalifikovaní muži normálně získávají přednostně místa, která jsou upírána lépe kvalifikovaným ženám, že když dělají ženy stejnou práci jako muži, dostávají menší plat, že i když ženy pracují po stejně dlouhou pracovní dobu jako muži, musejí kromě toho dělat skoro všechny domácí práce a zastávat skoro všechnu odpovědnost při vychovávání dětí? Myslí si Jírovec, že je správné, že skoro žádní muži nejdou na rodičovskou dovolenou a nevychovávají své děti? Je skutečně uspokojivé, že státní podpora pro školky pro děti byla zlikvidována, a mateřská dovolená byla rozšířena na čtyři roky, což znamená, že většina žen, které mají dvě děti, opouštějí pracovní trh na 6 - 8 let, zatímco muži pokračují v kariéře? To by bylo uspokojivé jen v tom případě, kdyby a) všichni muži byli lepšími pracovníky než ženy, a tak by tedy měli jen muži chodit do práce a kdyby b) všechny ženy uměly lépe se starat o děti než muži.

Píši tento článek ve Švédsku, kde jsem nyní na rodičovské dovolené (ekvivalent mateřské dovolené, kterou si může vybrat po narození dítěte buď jeho matka, nebo jeho otec). I když nechci tvrdit, že jsem lepší než ostatní, chci tvrdit, že jsem schopen starat se o svou dceru a vychovávat ji stejně dobře, jak vychovává své děti většina žen. Nedělám nic zvláštního, co by nedokázali dělat muži v Čechách, pokud mají rádi své děti, kdyby stát zformuloval svou politiku vůči rodině takovým způsobem, který by povzbuzoval české muže brát své rodičovství odpovědně. (Ještě jednou, předpokládám, že čeští muži nejsou geneticky z horšího materiálu než západní muži nebo české ženy.) Odvažuju se tvrdit, že čeští muži jsou zrovna tak schopni vychovávat děti jako české ženy a že české ženy jsou zrovna tak schopny dostat se na vedoucí místa v české společnosti jako čeští muži. Kdyby byl z české společnosti odstraněn sexismus, a na pracovní místa by se dostávali nejlepší kandidáti či kandidátky, bez ohledu na pohlaví, kdyby měli možnost muži i ženy jít na stejně dlouhou rodičovskou dovolenou, takže by nemuseli mít zaměstnavatelé starosti, že jejich zaměstnankyně odejdou na dlouhou mateřskou dovolenou, pak by bylo české hospodářství daleko výkonnější a společnost by byla spravedlivější. Možná se ale lidé jako je Jírovec obávají potenciální konkurence?

Steven Saxonberg