Jak přišli jezuité do Čech

Jaroslav Vlček

Obecný církevní sněm tridentský, zasedaje od r. 1545, utužil novou organizaci tělesa římského, jejímž službám s horlivou vytrvalostí nad jiné řehole neohroženěji a důsledněji se oddal zejména nově založený bojovný řád jezuitský. Vznikl r. 1540, a hned první generál jeho, Ignác z Loyoly, muž blouznivě zanícený, vojenskou odvahou, diplomatickou obratností a asketickým sebezapíráním vyzbrojený, bývalý důstojník Karla V., záhy ze své koleje římské postavil dílo své na pevný základ a sítě nového řádu rozestřel po celé jižní a západní Evropě. Opíraje se o katolické rody panovnické, o šlechtu a vyšší duchovenstvo, řád svůj především usazoval u dvorů, na katedrách a kazatelnách; podporován jsa mocí politickou a stavovskou, zabíral školu i literaturu, opanovával vědu i společnost a všemi cestami směřoval k hlavní metě: trvale a nadobro ovládnouti svědomí a vůli nejvyšších i nejnižších. Nový řád vybíral si nejschopnější pracovníky, v železném jednotném ústrojí svém a v slepé poslušnosti svých členů působil všemi dostupnými prostředky, a necouvaje před nijakou překážkou, s lidskou chytrostí a vypočítavostí a s pronikavou znalostí člověka přizpůsoboval se zvyklostem a povahám věků a národů, vyhledával nejpříhodnější okolnosti a chvíle, rozněcoval cit a obraznost a podroboval i řídil ducha, v těžkých počátcích pracoval skrytě, opatrně a vlídně, kde se pak pevně zakotvil a nabyl vlivu, tam postupoval s neúprosnou důsledností a rázností, aby dosáhl naprosté jednoty věroučné a mravoučné jakožto podmínky staré, neobmezené světovlády církve římské.

Vedle zemí románských Tovaryšstvo bezpečnou půdu hned po roce 1540 získalo hlavně v Nizozemí, Porýnsku, Bavorsku a v Rakousích. Nyní šlo o země české.

Nemajíce naděje, že by rázem zabrali univerzitu pražskou jako v Ingolstadtě, kde jim panovník r. 1551 ústav prostě odevzdal, jezuité v Čechách pomýšleli na kolej vlastní. Vyjednávání vedl mladý nadaný Nizozemec doktor Petr Canisius neboli van Hondt, kolegiát vídeňský, a po pražské návštěvě jeho r. 1555 dílo bylo hotovo. Podporován jsa Ferdinandem I., vysokým duchovenstvem a katolickou šlechtou v Čechách, Canisius dostal v Praze darem pro příští českou kolej jezuitskou starý klášter dominikánský u sv. Klimenta na Starém Městě a k němu roční důchod přes dva tisíce tolarů. Aby úsilí řádu šlo do živého, panovník hned téhož roku na svůj vrub poslal dvanáct nadaných jinochů českých na bohosloví do Říma, kde je v koleji jezuitské vyučil sám velmistr Ignác z Loyoly. V literatuře naší jména nabyli hlavně Baltazar Hostounský a Václav Šturm.

Když záhy potom, v dubnu r. 1556, dvanáct vybraných členů Tovaryšstva, provázených požehnáním vetchého již generála řádu, z Říma přibylo do uchystané koleje pražské, octli se před úkolem svrchovaně nesnadným. K církvi římské přiznával se tehdy v zemích Ferdinanda I. jen třicátý díl obyvatelstva. Od válek husitských arcibiskupství pražské zůstávalo neobsazeno a domácí církev katolickou spravovala toliko hradčanská konsistoř, řečená "hořejší". Ochuzené fary řídilo duchovenstvo vzdělání chatrného; zpustlé kláštery, pokud se nečernaly v rozvalinách, nuzně živořily o skrovném počtu zanedbaných řeholníků; řídcí mecénové katoličtí neplýtvali podporou; univerzita pražská v duchu české církve podobojí řídila veškeré školství v zemi; tradice husitsko-bratrské, proniklé novým západním protestanstvím, ovládaly značnou většinu domácího obyvatelstva.

Za takového stavu věcí, když roku 1555 mistři koleje Karlovy doktora Canisia vítali potupným latinským epigramem: "Vari odsud, Pse; za nás bdí Hus!" a když po roce první řečená výprava jezuitská (šest Nizozemců, dva Vlachové, dva Němci, jeden Švýcar a jeden Slovinec) skromně do Prahy připutovala o holích, v krátkých pláštících španělských, od lidu vítána posměchem, blátem a kamením, zajisté tušil sotva kdo, že za necelých osmdesát let Tovaryšstvo Ježíšovo v zemích českých z nepatrných počátků vzroste ve velmoc, která bude říditi církev, politiku, školství v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku, vítězně provede veškeré složité dílo protireformační, od základů promění starý český stavovský stát, téměř úplně vylidní a znovu zalidní zemi, z husté sítě kolejí, far a kostelů svých ovládne českého ducha a české svědomí a takřka neobmezeně přes půl druhého století říditi bude domácí naši literaturu. A sotva tušil i průkopník řádu Canisius, jak skvěle naplní se slova jeho, která r. 1555 psal velmistrovi římskému: "Dobře bude, opáší-li se ti, kdož sem, posláni budou do koleje, svatou trpělivostí a horlivost svou nebudou projevovati hádkami, nýbrž prací a snášením; neboť tak-li síti budou se slzami, úrodu sklidí s radostí."

Kdo má v rukou vyučování, ten ovládá osud národa. První starostí pražské koleje jezuitské bylo založiti a šířiti vlastní školství.

Samovládné utrakvistické školství v zemi, vyjímajíc dobré školy bratrské, přese všecku vnější zřízenost, v polovici století šestnáctého bylo zakrslé a plané. Univerzita pražská, ochuzená hmotně i počtem posluchačstva, v ústrojí svém přímo klášternickém a v dušení osamocenosti, kterou se přísně uzavírala všemu světovému ruchu a pokroku, obmezovala se vlastně toliko na fakultu svobodných umění, filozofickou, rázu výlučně teologického. Samostatnější duchové na ní zakrsávali, anebo, jako Lupáč, Veleslavín a jiní, pokládali ji pouze za jakousi stanici přechodní, z níž při vhodné příležitosti unikali do života praktického. Co literatura česká ve věku šestnáctém zplodila pozoruhodného, to všecko vlastně vzniklo mimo univerzitu pražskou nebo i proti ní. Za jediný semestr, jejž zpravidla zabírala doba studií, zajisté nebylo lze žákům poskytnouti přípravy dostatečné. A málo plodný, zastaralý byl i vyučovací způsob utrakvistických škol městských, které vesměs podléhaly řízení a duchu pražské univerzity.

Jezuité naproti tomu při své koleji klementinské zřídili první gymnázium po způsobu pokročilejších ústavů italských a školu tu spojili s dalším studiem fakultním. Obmezili a účelně roztřídilo učivo, postupovali opatrně a zvolna, dbali nestejné chápavosti a povahy žáků, cizím jazykům učili za pomoci mateřštiny, působili na cit a obraznost, naváděli k uhlazenému vnějšímu chování, pořádali okázalé veřejné zkoušky, ke kterým zvali rodiče svých žáků. úřady a urozené i městské obecenstvo a při kterých dobré žáky vyznamenávali a podněcovali pochvalami a dary, zavedli školní dramatická představení a učené školní disputace, zřídili při koleji seminář chudých alumnů. Následky toho všeho se dostavily záhy. První škola jezuitská plnila se nejen katolickými synky šlechtickými a městskými, nýbrž také příslušníky rodin kališnických, luterských, ano i bratrských, kteréžto jinověrce učitelé získávali zvláštní opatrností, nevtíravostí a vlídností. R. 1588 kolej u sv. Klimenta měla již pět set gymnasistů a akademiků, a odtud počet jejich vzrůstal. Do koleje klementinské záhy docházeli učení utrakvisté na přátelské rozhovory bohoslovné, které se potom zpravidla končívaly návratem do lůna církve římské; kolej klementinská tehdy odchovala značný počet mladých mužů ze šlechty i měšťanstva, kteří později v oboru světském nebo církevním horlivě připravovali obrat politický i náboženský v Čechách, stojíce v prvních řadách průkopníků protireformačních.