Jiří Orten

Jiří Holý

Jiří Orten zemřel ve svých dvaadvaceti letech, přesto však zanechal výrazné dílo, zejména básnické. Patřil k tzv. válečné generaci, která vstupovala do literatury na konci třicátých let a formovala se v opozici vůči předchozí generaci avantgardní. Ortenova poezie - i v důsledku autorova tragického lidského osudu - se často stávala kultem, navazovali na ni mladí básníci jak po válce, tak v 60. a 70. letech.

Občanským jménem se jmenoval Jiří Ohrenstein. Pocházel z asimilované židovské rodiny ve starobylém městě Kutná Hora ve středních Čechách. Vyrůstal v harmonickém rodinném prostředí. Otec byl středostavovským obchodníkem, matka hrávala v místním ochotnickém divadle. Strýc z matčiny strany, Josef Rosenzweig-Moir, patřil na počátku století k anarchistickým básníkům. Umělecký talent měli i oba Ortenovi bratři, starší Ota, jenž byl jeho uctívaným vzorem, psal básně, byl režisérem a hercem (pseudonym Ota Ornest), mladší Zdeněk byl po druhé válce rovněž známým hercem (pseudonym Zdeněk Ornest).

Jako šestnáctiletý až sedmáctiletý sympatizoval Orten s komunistickým hnutím, publikoval verše a úvahy v Haló novinách a Mladé kultuře. Brzy však zcela převážil zájem o poezii a divadlo. Na letních studentských táborech 1935 a 1936 se seznámil s generačními druhy a aniž by dokončil poslední ročník gymnázia následoval bratra Otu do Prahy s úmyslem studovat na divadelní konzervatoři. Přijímací zkoušku na konzervatoř úspěšně složil až 1937, do té doby se živil jako archivář a studoval jazyky. Účastnil se uměleckého života mladé generace, hrál v experimentálních divadelních souborech, publikoval poezii i eseje. V létě 1938 strávil měsíc v Paříži - byla to jeho jediná zahraniční cesta. Po okupaci Čech a Moravy Německem v březnu 1939 nesměl jako Žid už cestovat. Některým přátelům a také bratru Otovi se podařilo ještě v létě 1939 emigrovat do Británie. Orten tuto možnost odmítl, hlavním důvodem byla patrně obava, že by v cizině přestal být básníkem.

Jiří Orten byl předním představitel tzv. válečné generace v české literatuře. Ta formovalo své vidění zcela jinak než předchozí generace avantgardní. Avantgardní generace (např. Nezval, Seifert, Biebl), nastupující ve dvacátých letech, obdivovala komunistickou revoluci a chtěla v souladu s ní ve svých verších dobývat a proměňovat svět, vytyčovala obrazy krásné budoucnosti. Naproti tomu Orten a jeho vrstevníci (Bednář, Urbánek, Blatný, Kainar, Kolář) prožívali v době zrání krizi a pak národní i světovou katastrofu. Pohlíželi s nedůvěrou na velké proklamativní ideje a obecné pravdy. Obzor budoucnosti se pro ně zamlžoval, upínali se proto k prožívané přítomnosti a konkrétnímu lidskému osudu. Velký význam nabývá existenciální filosofie a spiritualismus, který nemusí mít zakotvení v náboženské víře. Básník už není dobrodružným cestovatelem a radostným dobyvatelem, ale vnímavým, úzkostlivým "naslouchajícím", pozorným "svědkem". "K ničemu jinému jsem nebyl zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí," zapisuje si Jiří Orten do deníku 19. 3. 1939.

Deníky jsou vlastně nejrozsáhlejším i nejvýznamnějším Ortenovým literárním dílem. Vedl si je od počátku roku 1938. Tvoří je tři knihy, které autor nazýval podle barvy obalu, Modrá kniha (do prosince 1939), Žíhaná kniha (od prosince 1939 do prosince 1940) a Červená kniha (od prosince 1940, nedokončeno, poslední zápis je datován den před smrtelným úrazem). V denících jsou obsaženy všechny Ortenovy básně - tedy nejenom ty, které zahrnul do tří sbírek, jež vydal za svého života a dalších dvou, jež uspořádal a vyšly posmrtně - a dále výpisky z četby, záznamy snů, rozhovorů, dopisů, setkání atp. Z Ortenova osobního života se v denících obráží zejména milostný vztah k "Věře" (herečce Věře Fingerové), dramatický, s několika peripetiemi (v létě 1938 Orten odmítl otcovství a manželství, Věra byla nucena přerušit těhotenství), který ke konci roku 1940 vyvrcholil problematickou milenčinou "zradou" a následným básníkovým trýzněním sebe i okolí.

V denících nejsou zachyceny významem spíše okrajové autorovy pokusy prozaické (někdy jsou to tzv. klíčová díla s prototypy reálných postav, jako "román" Malá víra z let 1938-1939 nebo krátká, úděsně snová próza Eta, Eta, žlutí ptáci z prosince 1938) a dramatické (hra Blahoslaveni tiší z roku 1941, inspirovaná prózou přítele Zdeňka Urbánka Florián z jeho knihy Úžeh tmou, 1940). Těžiště Ortenovy tvorby je v poezii, založené na melodičnosti, poetickém nádechu, sugestivním opakování, umění rýmů a point. Statistický rozbor prokázal, že nejužívanějšími substantivy v denících jsou smrt, láska, Bůh, sen a bolest. To jsou také časté motivy Ortenových básní. Autorův tvůrčí vývoj je přitom možné rozdělit do dvou období. Pro první je charakteristická prvotina Čítanka jaro (1939), která vyšla pod patronací Ortenova staršího přítele a básnického vzoru válečné generace Františka Halase, a některé verše dalších knih Cesta k mrazu (1940) a Ohnice (1941). Zde převládá naivismus, důvěrný vztah k věcem a živým bytostem, láska je pojata jako bezvýhradné naplnění, spočinutí a jistota (milenka splývá s představou matky). Téma smrti se promítá převážně do obrazů zániku, míjení, loučení. Proti necitelnému "velkému světu" se lyrický hrdina brání uzavřením do světa malého, do dětství, prozářeného bezpečím. Poezie a něha místy působí jako magické zaklinadlo.

V roce 1940 prochází Orten vnitřní krizí. V létě toho roku pracuje jako čeledín na statku v Kutné Hoře, vrací se do Prahy a pak ji už nesmí opustit. Jako Žid je též vyloučen z konzervatoře a jen omezeně se může stýkat s přáteli. Živí se příležitostně např. shrabováním sněhu, jistou dobu je zaměstnán jako redaktor Židovských listů. Matka zůstává v Kutné Hoře, mladší bratr Zdeněk je v pražském židovském sirotčinci. Pro Ortena se stává riskantní publikovat i pod krycími jmény, neboť je vystaven denunciacím antisemitského tisku. O svém budoucím osudu si nedělá iluze. V této mezní situaci, znásobené rozchodem s milovanou dívkou, kdy je "obrán o všecko, orván docela", horečnatě dál píše zejména verše. Inspiruje se některými starozákonními texty (téma Joba, delší báseň Jeremiášův pláč, 1940). Z jeho básní zvolna ustupuje melodicky splývavý tvar i zdůvěrňující něha, stávají se více disonantními, drsnými a útočnými (zejména sbírka Scestí, vydaná až posmrtně v souboru Dílo Jiřího Ortena, 1947). Motiv smrti se vynořuje s úsečnou a krutou naléhavostí - "Hle, pomatení biřici, / jsou bohaprázdnou ulicí, / životy zhasínat." (Černý obraz) Dialog s dětstvím, zrádnou milenkou i s Bohem je obsahem devíti rozsáhlých básní Elegií (posmrtně, 1946). Východisko nachází lyrický hrdina posléze v jediném: přijmout zoufalou situaci bez jakýchkoli útěšných iluzí, navzdory všemu setrvat a "zpívat do konce" (báseň Scestí). V červnu 1940 si Orten do deníku poznamenává: "Ale miluji velmi slepce, kteří se učí chodit bez bílé hole. Ať padají, ať klopýtají, ale chodí, podepřeni sami o sebe."

30. srpna 1941, v den svých dvaadvacátých narozenin, byl Jiří Orten na ulici sražen německým autem. Přítelkyně jej dopravila do Všeobecné nemocnice, tam však jako Žid nemohl být ošetřen a musel být převezen do jiného ústavu. Za dva dny nato zemřel.

Ortenova poezie zaznamenala v české literatuře neobyčejně silný ohlas. Jménem jeho sbírky Ohnice se nazvala skupina jeho přátel i mladších básníků, která se zformovala v roce 1945. Po nástupu komunistického totalitarismu po roce 1948 se stal Orten nepřijatelný a dlouho nesměl vycházet (jeho dílo bylo nazváno "poezií odumírající buržoazie" a "bahnem úpadku", což byly odsudky podobného druhu jako za války, když antisemitský tisk psal o "židovských perverzitách" a "rozvratu mravnosti"). O to více se jej chopila a obdivovala jej generace 60. let (Hanzlík, Gruša, Brousek, Wernisch) - Ortenův důraz na mravnost, osobní neideologickou odpovědnost a čistotu souzněl s jejími vlastními postuláty. Ortenovo dílo, k němuž přitahovaly pozornost i básníkův tragický osud a jeho předčasná smrt, se stalo vzorem pro řadu mladých autorů v 60. a později i 70. letech.