Czech media, Czech politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in
English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
Tady je minulé vydání Britských listů.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.
(Redaktor Britských listů Jan Čulík je v tomto vánočním týdnu na dovolené. BL budou vycházet pravidelně do středy 23.12., další číslo vyjde v pondělí 28.12. Přejeme čtenářům hezké vánoce!)
Vánoční vydání
Jeremiášův pláč
Jiří Orten
Poněvadž ty se vztěkáš proti mě, a tvé
zpouzení přišlo v uši mé, protož vpustím udici
svou v chřípě tvé, a udidla svá v ústa tvá, a
odvedu té zase tou cestou, kterouž jsi přišel.
Izaiáš, 37, 29
Ó, přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil,
chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
a věky harcoval a s vesmírem se bil.
Snad není bezedna, snad je jen pohroužení,
jímž lze se dotýkat žen z žalu procitlých
a přenocovat smrti, jenž s povětřím se žení
a býti volnější před ukrutenstvím zlých.
Pro horu posvátnou, že po ní chodí lišky,
že opuštěna jest, jak strom jen může být,
četl jsem proroctví té milované knížky,
v níž tolik světla je a v níž je mír a klid.
Oblaky zastřel ses a skryl ses za vodami,
abys už neslyšel, co křičím k nebi až
a mne jsi zastřel též, noc dal jsi, v níž se zdá mi,
že nesmím usnouti, že mne snad zavoláš.
Poslouchám celý čas, jsi tiše, jako němý.
Poslouchám slzami, poslouchám, neslyším.
Poslouchám polibky, dálkami, alejemi,
bázní a neklidem, věcmi a tichem, vším.
Já jsem ta země Tma, co hněv tvůj okoušela,
co, zavalena zlem, nemohla viděti.
Já jsem ta země tma, jež pod tvým bičem mřela
a mléka ztratila z pramene pro děti.
Já jsem ta země Tma, dal jsi jí kameníčko,
dal jsi jí holou stráň a smrt a močály,
dal jsi jí oko dne a nedal jsi jí víčko
pro její temnotu. A matky počaly.
A matky počaly a sladce obtížené
šly česat ovoce, česati s podzimem,
šly, dotýkaly se půdy, již touha žene
za věčným počátkem, za světlem v mládí mém.
A světla nebylo. To světlo, Pane, zhaslo.
A slunce spálil mráz, všemocný vypínač.
A zábli všichni tví a jejich těly třáslo
nesmírné vzlykání, veliký vnitřní pláč.
Tvá odvrácená tvář, tvá záře odvrácená
smála se nad nimi a mstila loupežné,
mstila je radostí a dávala jim jména
ztracených synáčků, jež čas a zítřek žne.
Já jsem však země Tma, jsem nahý hřbet své metly.
jsem matka světelných a věřím v světlo své
a ty jsi mi je vzal, vzal jsi je pro rozkvetlý
sad. Ano, ano, sad. Rozkvetlý hřbitove!
Já jsem však země Tma, tvá milenka, tvá dcera,
zpustošil jsi můj klín, mou zahradu, můj les,
mé víno ohnivé jsi nalil do jezera
s lesklými anděly, již chtěli do nebes
a cestou zemdleli, ty nechtěl jsi, ó, Pane,
aby tě spatřili, marný byl jejich let,
byli to andělé, byli to nebešťané
a já jsem země Tma a musím krvácet.
A tiše krvácím a pláči , hříšně pláči
a rouhám se, ach, vím a hlava bolí mne,
tvé milosrdenství doznívá v karabáči.
Když přicházela noc, jím přikrývali mne.
Jaké to procházky, jaké to putování!
Na proplakaný stud bolesti měřící.
Na vločku volnosti oceán zlého tání.
A já jsem země Tma, jsem tvá, jsem věřící.
Modlím se do noci, modlím se k minulosti,
modlím se jiskrami, z nichž ohně rozvíjí
jednou, ach, jedenkrát, až bude po úzkosti,
až bude vyčerpán hněv pro symfonii,
až zloba zhroutí se, tvá zlova, Hospodine,
až budeš laskavý, až zase rozeznáš,
že trpím pro tebe, ne pro království jiné,
že zmírám pro tebe, pro tebe v nebi až.
Polnice zimy zní. Svolává zabloudilé
jiskřičky na oknech, na pláních, ve sněhu,
jiskřičky těžkých slov a v nedokončeném díle,
sklánějícím se teď na propast příběhu.
Polnice jara zní a hlásek se jí chvěje,
neumí zatroubit, neumí zavolat,
je zkřehlá, po hrdlo vnořená do závěje
jak jako každý čas, který je příliš mlád.
Polnice léta zní, neurčitého léta,
jež létá s ženami a padá za lesy,
jež jako ony sní a ve snu nedolétá
a dlouho čekává a potom zvykne si.
Polnice podzimu. Na koho ona volá?
Ach, na mne, věděl jsem, za dne i za noci
vábí můj dávný strach z roztočeného kola
po smrti v útrobách, po červech v ovoci.
Čím tedy zavolat, čím chtít, abys byl při mně,
u slz a bídy mé, ty, který nejsi můj?
Volám tě vánicí v třeskuté, tvrdé zimě,
volám tě hlasem luk: spi, čekej, přezimuj!
Vánice nicoty z nejpravdivější věty.
Země a dlaň a mír. To mi měl život dát?
Hle, tryskem ujíždí vůz zradou rozejetý
a věčně pojede, až do věrnosti snad.
Ó přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil,
chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
a věky harcovcal a s vesmírem se bil.
Já jsem ta země Tma, jsem tma, jsem ze tmy země,
čekám, že do lásky s krutosti rozkveteš,
čekám a chvěji se, vždyť, je-li světlo ve mně,
je také v bolesti, je v tobě, v tobě též!
Výběr textů z posledních dní:
Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.
Třetí elegie
Jiří Orten
Sen touhy zdá se mi. A vím, že zapomenu,
ještě než procitnu. Království za kořist.
Bolestně prozpíván k všeobsažnému jménu,
odnáším píseň svou z těchto slunečných míst
do krajin bezčasých, kde mizí přirovnání,
kde nahým nitrem svět je třeba ze tmy rvát,
kde, běda, zmenšuje se vše, čím zde jsme zváni,
kde nelze propasti již s pádem rýmovat.
Více než podzimní jsou vlasy, které hladím,
více než smutným snem, jak pláč, jak řeka jsou.
více než jarní hruď běžela stromořadím
a rozvlnila se úprkem za krásou,
tak jako za zimy mladinká sněžná rána
jsou tato ramena a prudkých boků sráz,
letní je tento klín, zahrada požehnaná,
již hnojil malíř Křeč, když rval se o obraz.
Proč ale plátno sňal z podstavce radostného
a trhal jeho běl a barvy rozházel
a větru daroval a věčně tvořit chce ho?
Proč mastí pálící se vtírá v břicha zel?
Dívky spí na ložích. Ach, kdo jen rozestlal je?
Střed sladké kružnice kdo vbodl v jejich stud?
A pláč jim přinesl a miloval a lhal je?
Kdo krutou památkou si zahrál na osud?
Kdo zemi vyrval je a stvořil onen jícen,
jenž bude zasypán bolestí jedenkrát?
Kdo tolik hladověl, že ještě nenasycen,
nechal je zpevněti a zovocnět a zrát?
Kdo, ne-li ten, co nadiktoval Rollu
zpitému andělu, co štval ho do krčem
a jed mu proléval čistými ústy dolů
do útrob spálených, a mučil světce v něm,
kdo, ne-li ten, jenž budí touhu naši
po řece bez konce, po víně zástupů,
jenž tím, že trpíme, nás na okamžik snáší
a snámi připoutal k zemi i potupu,
kdo, ne-li ten, jejž tolik milovali
ubozí pěšáci, když večer před spaním
nebe se nížilo a hýbaly se skály,
kdo, ne-li ten, jenž tvoří čekáním!
Ó, není samoty! A ani lásky není!
Dívky spí na ložích a jejich lože lžou!
On vstoupí, ztěžkne je, strašně je rozplamení
jakousi propastnou a slepou modlitbou,
rozváže řeménky a všechno pozotvírá,
tam, kde bys dychtil pít, palčivost zanechá
a duši vyplení, až nechce nic už, sirá,
než zapomenou sen. A to je útěcha.
Byl jeden převozník. V kraji, kde není mostů,
převážel pocestné na nedostupný břeh.
Měl dům a pevnou loď. Říkal jí: pohleď, rostu,
když ruce ponořím do proudu ve veslech.
Co o něm věděli ti, co se nevraceli!
Co o nich věděl on! Co řeka! A co proud!
Jen to, že prostě je, že na chvíli ho zřeli.
Jen to, že musili přijít a odplynout.
Přišel jsi také ty. Tisíce tudy minou.
Po ničem neptej se a dej se převézti.
A zaplať poplatek. A mlč. A nad hladinou
nehledej pravou tvář své dávné bolesti.
Už brzo vystoupíš a loď se zase vrátí.
Až půjdeš kupředu, vším vzadu podveden.
Cosi je před tebou. Je pozdě umírati.
Rozvědky obzoru říkají, že jde den.
Jiří Orten
Jiří Holý
Jiří Orten zemřel ve svých dvaadvaceti letech, přesto však zanechal výrazné dílo, zejména básnické. Patřil k tzv. válečné generaci, která vstupovala do literatury na konci třicátých let a formovala se v opozici vůči předchozí generaci avantgardní. Ortenova poezie - i v důsledku autorova tragického lidského osudu - se často stávala kultem, navazovali na ni mladí básníci jak po válce, tak v 60. a 70. letech.
Občanským jménem se jmenoval Jiří Ohrenstein. Pocházel z asimilované židovské rodiny ve starobylém městě Kutná Hora ve středních Čechách. Vyrůstal v harmonickém rodinném prostředí. Otec byl středostavovským obchodníkem, matka hrávala v místním ochotnickém divadle. Strýc z matčiny strany, Josef Rosenzweig-Moir, patřil na počátku století k anarchistickým básníkům. Umělecký talent měli i oba Ortenovi bratři, starší Ota, jenž byl jeho uctívaným vzorem, psal básně, byl režisérem a hercem (pseudonym Ota Ornest), mladší Zdeněk byl po druhé válce rovněž známým hercem (pseudonym Zdeněk Ornest).
Jako šestnáctiletý až sedmáctiletý sympatizoval Orten s komunistickým hnutím, publikoval verše a úvahy v Haló novinách a Mladé kultuře. Brzy však zcela převážil zájem o poezii a divadlo. Na letních studentských táborech 1935 a 1936 se seznámil s generačními druhy a aniž by dokončil poslední ročník gymnázia následoval bratra Otu do Prahy s úmyslem studovat na divadelní konzervatoři. Přijímací zkoušku na konzervatoř úspěšně složil až 1937, do té doby se živil jako archivář a studoval jazyky. Účastnil se uměleckého života mladé generace, hrál v experimentálních divadelních souborech, publikoval poezii i eseje. V létě 1938 strávil měsíc v Paříži - byla to jeho jediná zahraniční cesta. Po okupaci Čech a Moravy Německem v březnu 1939 nesměl jako Žid už cestovat. Některým přátelům a také bratru Otovi se podařilo ještě v létě 1939 emigrovat do Británie. Orten tuto možnost odmítl, hlavním důvodem byla patrně obava, že by v cizině přestal být básníkem.
Jiří Orten byl předním představitel tzv. válečné generace v české literatuře. Ta formovalo své vidění zcela jinak než předchozí generace avantgardní. Avantgardní generace (např. Nezval, Seifert, Biebl), nastupující ve dvacátých letech, obdivovala komunistickou revoluci a chtěla v souladu s ní ve svých verších dobývat a proměňovat svět, vytyčovala obrazy krásné budoucnosti. Naproti tomu Orten a jeho vrstevníci (Bednář, Urbánek, Blatný, Kainar, Kolář) prožívali v době zrání krizi a pak národní i světovou katastrofu. Pohlíželi s nedůvěrou na velké proklamativní ideje a obecné pravdy. Obzor budoucnosti se pro ně zamlžoval, upínali se proto k prožívané přítomnosti a konkrétnímu lidskému osudu. Velký význam nabývá existenciální filosofie a spiritualismus, který nemusí mít zakotvení v náboženské víře. Básník už není dobrodružným cestovatelem a radostným dobyvatelem, ale vnímavým, úzkostlivým "naslouchajícím", pozorným "svědkem". "K ničemu jinému jsem nebyl zrozen na tuto zemi, než abych svědčil, jsa přichycen svou vahou, svou tíhou i svou lehkostí," zapisuje si Jiří Orten do deníku 19. 3. 1939.
Deníky jsou vlastně nejrozsáhlejším i nejvýznamnějším Ortenovým literárním dílem. Vedl si je od počátku roku 1938. Tvoří je tři knihy, které autor nazýval podle barvy obalu, Modrá kniha (do prosince 1939), Žíhaná kniha (od prosince 1939 do prosince 1940) a Červená kniha (od prosince 1940, nedokončeno, poslední zápis je datován den před smrtelným úrazem). V denících jsou obsaženy všechny Ortenovy básně - tedy nejenom ty, které zahrnul do tří sbírek, jež vydal za svého života a dalších dvou, jež uspořádal a vyšly posmrtně - a dále výpisky z četby, záznamy snů, rozhovorů, dopisů, setkání atp. Z Ortenova osobního života se v denících obráží zejména milostný vztah k "Věře" (herečce Věře Fingerové), dramatický, s několika peripetiemi (v létě 1938 Orten odmítl otcovství a manželství, Věra byla nucena přerušit těhotenství), který ke konci roku 1940 vyvrcholil problematickou milenčinou "zradou" a následným básníkovým trýzněním sebe i okolí.
V denících nejsou zachyceny významem spíše okrajové autorovy pokusy prozaické (někdy jsou to tzv. klíčová díla s prototypy reálných postav, jako "román" Malá víra z let 1938-1939 nebo krátká, úděsně snová próza Eta, Eta, žlutí ptáci z prosince 1938) a dramatické (hra Blahoslaveni tiší z roku 1941, inspirovaná prózou přítele Zdeňka Urbánka Florián z jeho knihy Úžeh tmou, 1940). Těžiště Ortenovy tvorby je v poezii, založené na melodičnosti, poetickém nádechu, sugestivním opakování, umění rýmů a point. Statistický rozbor prokázal, že nejužívanějšími substantivy v denících jsou smrt, láska, Bůh, sen a bolest. To jsou také časté motivy Ortenových básní. Autorův tvůrčí vývoj je přitom možné rozdělit do dvou období. Pro první je charakteristická prvotina Čítanka jaro (1939), která vyšla pod patronací Ortenova staršího přítele a básnického vzoru válečné generace Františka Halase, a některé verše dalších knih Cesta k mrazu (1940) a Ohnice (1941). Zde převládá naivismus, důvěrný vztah k věcem a živým bytostem, láska je pojata jako bezvýhradné naplnění, spočinutí a jistota (milenka splývá s představou matky). Téma smrti se promítá převážně do obrazů zániku, míjení, loučení. Proti necitelnému "velkému světu" se lyrický hrdina brání uzavřením do světa malého, do dětství, prozářeného bezpečím. Poezie a něha místy působí jako magické zaklinadlo.
V roce 1940 prochází Orten vnitřní krizí. V létě toho roku pracuje jako čeledín na statku v Kutné Hoře, vrací se do Prahy a pak ji už nesmí opustit. Jako Žid je též vyloučen z konzervatoře a jen omezeně se může stýkat s přáteli. Živí se příležitostně např. shrabováním sněhu, jistou dobu je zaměstnán jako redaktor Židovských listů. Matka zůstává v Kutné Hoře, mladší bratr Zdeněk je v pražském židovském sirotčinci. Pro Ortena se stává riskantní publikovat i pod krycími jmény, neboť je vystaven denunciacím antisemitského tisku. O svém budoucím osudu si nedělá iluze. V této mezní situaci, znásobené rozchodem s milovanou dívkou, kdy je "obrán o všecko, orván docela", horečnatě dál píše zejména verše. Inspiruje se některými starozákonními texty (téma Joba, delší báseň Jeremiášův pláč, 1940). Z jeho básní zvolna ustupuje melodicky splývavý tvar i zdůvěrňující něha, stávají se více disonantními, drsnými a útočnými (zejména sbírka Scestí, vydaná až posmrtně v souboru Dílo Jiřího Ortena, 1947). Motiv smrti se vynořuje s úsečnou a krutou naléhavostí - "Hle, pomatení biřici, / jsou bohaprázdnou ulicí, / životy zhasínat." (Černý obraz) Dialog s dětstvím, zrádnou milenkou i s Bohem je obsahem devíti rozsáhlých básní Elegií (posmrtně, 1946). Východisko nachází lyrický hrdina posléze v jediném: přijmout zoufalou situaci bez jakýchkoli útěšných iluzí, navzdory všemu setrvat a "zpívat do konce" (báseň Scestí). V červnu 1940 si Orten do deníku poznamenává: "Ale miluji velmi slepce, kteří se učí chodit bez bílé hole. Ať padají, ať klopýtají, ale chodí, podepřeni sami o sebe."
30. srpna 1941, v den svých dvaadvacátých narozenin, byl Jiří Orten na ulici sražen německým autem. Přítelkyně jej dopravila do Všeobecné nemocnice, tam však jako Žid nemohl být ošetřen a musel být převezen do jiného ústavu. Za dva dny nato zemřel.
Ortenova poezie zaznamenala v české literatuře neobyčejně silný ohlas. Jménem jeho sbírky Ohnice se nazvala skupina jeho přátel i mladších básníků, která se zformovala v roce 1945. Po nástupu komunistického totalitarismu po roce 1948 se stal Orten nepřijatelný a dlouho nesměl vycházet (jeho dílo bylo nazváno "poezií odumírající buržoazie" a "bahnem úpadku", což byly odsudky podobného druhu jako za války, když antisemitský tisk psal o "židovských perverzitách" a "rozvratu mravnosti"). O to více se jej chopila a obdivovala jej generace 60. let (Hanzlík, Gruša, Brousek, Wernisch) - Ortenův důraz na mravnost, osobní neideologickou odpovědnost a čistotu souzněl s jejími vlastními postuláty. Ortenovo dílo, k němuž přitahovaly pozornost i básníkův tragický osud a jeho předčasná smrt, se stalo vzorem pro řadu mladých autorů v 60. a později i 70. letech.
