Úvahy nad rokem 1968
26. listopadu 1998 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny ČAV dr. Viléma Prečana celodenní konferenci na téma Rok 1968 v historické paměti české společnosti. Podle přítomných to byla jedna z mála analytičtějších akcí, která se o dědictví a průběhu roku 1968 v České republice vůbec konala.
Konference však byla víceméně zklamáním. Její jednání bylo nestrukturované (daleko lepší, shodli jsme se s historikem Karlem Bartoškem při odchodu) by asi bývalo, kdyby celé řadě otázek a témat, jimiž se konference zabývala, bylo pevně určeno každému tématu po půlhodině a kdyby předsedající debatu ostře řídil a držel se časových limitů.
Tak, jak to bylo, hovořili svědci roku 1968 většinou neforemně a dlouze, bez jasných a originálních myšlenek - anebo byly myšlenky pro přítomného reportéra Britských listů až příliš specializované či zaobalené. (Spíš ne.)
Jedním z nejzajímavějších vystoupení však byl projev Petra Pitharta, pronesený spatra, který přinášíme níže, v tomto vydání Britských listů. Osvětluje totiž novým způsobem vznik kritické Pithartovy analýzy o roce 1968, kterou autor napsal v roce 1977 a vydal ji v roce 1980 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod pseudonymem J. Sládeček.
Tato Pithartova kniha vyšla po roce 1989 i v Československu a doporučuji ji pozornosti každého čtenáře BL.
Zde pro názornost uvádím jen pár namátkou vybraných myšlenek z první kapitoly Petra Pitharta knihy "Osmašedesátý". Na výše uvedené konferenci Pitharta stoupenci roku 1968 za tuto knihu dost kritizovali. Proto zaujal ve svém projevu Petr Pithart posléze dosti defenzívní postoj. Viz níže. (JČ)
J. Sládeček (Petr Pithart), Osmašedesátý
1. kapitola: Myšlenky a tanky
V roce 1968 se odehrálo poslední dějství dlouhého konfliktu mezi intelektuály a mocí. Intelektuálové nesou přímou odpovědnost za Pražské jaro. Invaze z 21. srpna 1968 s konečnou platností osvobodila komunistické reformátory od hříchů komunismu.
Role vzdělanců v Čechách: vždycky měli vzdělanci sociální prestiž. Česká scéna však byla postižena lyrickými emocemi. Politická praxe vždycky pokulhávala za myšlenkami. Česká kultura je plebejsky demokratická a má sklon ke kacířství.
Čeští vzdělanci podcenili volní aspekty politiky, měli příliš velkou víru v moc slova.
Mravní rozhořčení bylo pro ně motivem politického jednání. Byli zahleděni do minulosti.
Úkolem intelektuálů je přesně myslet a v pravý čas promluvit. Masaryk a Havlíček byli v českém národě v tomto smyslu výjimkou.
Čeští intelektuálové schvalovali stalinské politické procesy. V roce 1968 měli zlé svědomí. Místo zdrženlivosti jednali v roce 1968 zbrkle. Nemohli jednat umírněně, protože se museli očistit před národem z komunistické viny.
V roce 1968 promluvili poprvé veřejně i ti druzí, nekomunisté, poražení. Byli přehlušeni komunistickými radikály, kteří objevili Ameriku.
Reformní komunisté neměli schopnost vidět se zvnějšku.
První organizací, která se vymkla komunistické moci, byl Svaz československých spisovatelů. Spisovatelé řekli nahlas, co všichni věděli. Samozřejmě řekli pravdu.
Chyběla ale věcná analýza systému. Nic nebylo připraveno. Jen se diskutovalo o minulosti.
Reformní komunisté byli v Československu spojeni s mocí. Nedistancovali se dostatečně od systému a nebylo jasné, že je systém zralejší pro zásadní změnu.
Publicistika v roce 1968 byla jednak rekriminující, jednak ideologická, nikoliv však taktická. Lidé si odreagovávali nahlas ponížení.
Nezvládnutá minulost vedla k radikalizaci.
Náhlá popularita politiků byla neznámý a slastný zážitek.
Neexistovala koncepční politika. Nikdo nečetl Machiavelliho.
Reformní komunisté se nezbavili ideologického stylu - zabraňovalo to konkrétní analýze.
Akční program komunistické strany přišel pozdě. Naděje veřejnosti už byly mnohem dál.
Ve vakuu sil ztratili novináři vědomí reality. Nebyla viditelná protisíla.
Časopisy jako týdeník Student měly odvahu říkat neslýchané, měly přitom méně odvahy vidět možné důsledky.
Média pak pozdvihla politiku na pokrytecký piedestal "národní důvěry".
Přípravy k okupaci zahájili Rusové v březnu 1968. Češi se nijak na možnost okupace nepřipravovali. Intelektuálové si nesejmuli brýle mámení. Dalo by se říci, že vyprovokovali okupaci, aby se očistili od komunismu. V srpnu 1968 přestalo na pár dní platit dělení na komunisty a nekomunisty.
Po okupaci se všichni politikové sebezlikvidovali. Zavládl všeobecný marasmus. Bylo třeba říci otevřenou pravdu. Nikdo to neučinil.
Je nereálné, že by se mohla komunistická strana znovu pokusit o reformy. Podniky komunistické strany už nikdy nebudou v Čechách přijaty s důvěrou.
Petr Pithart o vzniku své knihy "Osmašedesátý"
Praha dne 26.11.1998
O okolnostech, jak ta kniha vznikla, z jaké atmosféry a co jsem já přitom s prominutím cítil, když jsem to psal, jsem nikdy nemluvil. Protože se mě na to nikdo neptal. Myslím si, že to není úplně bez významu.
Mně už dělá potíž to, že to je kniha. Kdybych tady měl před sebou a vy ten strojopis, čtený více nebo méně, tak by se mi nad tím mluvilo lépe. Protože motiv byl existenciální, s prominutím.
Opravdu pocit veliké deprese. Představa, že to, co píšu, by někdy mohla být kniha, nebo že by se dokonce mohla prodávat, byla naprosto absurdní.
Nejspíše jsem měl zato, že to je prostě - dopis v láhvi, kterou někdo najde nebo nenajde, otevře nebo neotevře, přečte nebo nepřečte.
Bylo to jaro - léto 1977, po té euforii prvních týdnů a měsíců Charty, tedy první větší vlna emigrace, kamarádi odcházeli. Mnozí k tomu byli téměř doslova přinuceni, mnozí se takto rozhodli.
Představa, že by se poměry mohly změnit, dokonce zásadně, tu já jsem tedy neměl. Absolutně ne.
A co s tou depresí, co s tou beznadějí? Jediná představa, že když se ty věci pojmenují a popíší, že se člověku uleví, tomu, kdo to píše, a možná i někomu z těch, kteří to přečtou.
Prosím, nic víc. Nic víc.
Psal jsem to během asi šesti týdnů v jednom suterénním pokoji, kdesi třicet kilometrů za Prahou, jsem se tam ne snad schoval, ale ulil, abych měl klid.
Jednou za týden tam za mnou jezdili už právě moji kolegové z rýsujícího se Podivena, Milan Otáhal, Petr Příhoda. Četli to po mně, kritizovali to, připomínkovali to, já jsem psal jako blázen a za šest týdnů jsem to napsal.
Inspirace byla skutečně z přípravných rozhovorů k Podivenovi. Původně jsme si umanuli, že napíšeme knížku pro středoškoláky, něco o českých dějinách, něco jiného, než co mají ve škole. Pak jsme zjistili, že sami nevíme, co bychom napsali, protože spousta věcí je, jak jsme se do toho začali zahloubávat, nejasných, otevřených, a pak jsme zjistili, že musíme napsat knihu vůbec.
Už na podzim 1976 jsme hledali spolupracovníky. Také jsme mluvili kdysi s Emanuelem Mandlerem. Především s Janem Patočkou jsme vedli rozhovory, které nás asi orientovaly.
Tenhle "Osmašedesátý" je už první plod prvních úvah, prvního rozvrhu tématu. Já jsem to psal hlavně proto, že jsem očekával, že se k té události postupně v podmínkách rodícího se samizdatu budou lidé vracet a samozřejmě kriticky.
Ale protože se tak nedělo a já jsem začal mít pocit, že tím bezděčně vzniká už jakási mytologie osmašedesátého, a Podiven je vlastně celý protimýtický, tak napuzen úvahami o Podivenu jsem si já řekl, že si střihnu jednu kapitolu budoucího Podivena.
Společné to má hledání základních příčin, kde se to všechno stéká. Táhlo to hodně do minulosti. Ty čtyři kapitoly jsou pokusem o takové, hodně vzdálené příčiny a prapříčiny.
Moje potřeba byla pochopit, jak se to všechno mohlo stát. Jak se to mohlo stát, že jsme se dostali do takové mizérie, ze které já jsem cestu neviděl.
Proto je to takové až zlé, možná, přepjaté, občas, určitě. A provokující dokonce asi místy záměrně. Ale to všechno je vysvětlitelné z toho existenciálního prožitku, z toho, že to nebude lepší. Tak aspoň, dokud ještě jsme při rozumu, aspoň se snažme pochopit, jak jsme se do toho dostali.
Tak jsem se to snažil depatetizovat už tím názvem, "Osmašedesátý", to bylo zcela vědomé.
Zároveň, a to snad tady říkám úplně poprvé, ačkoliv jsem to nikdy netajil. V létě už jsem cítil i v disentu takové věci, které mě iritovaly. Uzavírání se do sebe, nekritičnost. Podepsal jsem tu knihu "J. Sládeček", protože to byla taková polemika s Havlem.
Mně bylo Sládka v pivovaře z Havlovy hry Audience tak trochu líto. Že je na něj moc zlej, že se na něj vytahuje, tak jsem napsal "Sládeček". I to byl dobový příznak.
Vyprávím takové detaily, aby bylo pochopitelné, z čeho, z jakých pocitů ta kniha vznikla. Vůbec ne proto, abych ji za každou cenu obhájil.
Ale: vždycky jsem si byl jist, že jedna kapitola víceméně sedí, a že sedí pořád. Myslím, že se jmenuje "Češi a 'soudruzi ze Slovenska'". Proto jsem taky mluvil o Podivenovi, jehož hlavní motiv je kritika českého nacionalismu, a to je taky Patočkova inspirace.
Tam si myslím, že to trefa byla. Myslím si, že se ta kapitola dá přečíst jako varování před rozpadem státu.
Je tam jeden motiv, na který tady dneska někteří narazili. "Komunisté jen napravují chyby, které sami udělali," že to já tam tvrdím a František Šamalík to vidí jinak, a pak tady byla řeč o tom, že komunisté objevují objevené.
To je pravda, to byl určitý osten. Ne, že objevují objevené, ne, že napravují chyby, ale že to skutečně mnozí činili s takovým zvěstovatelským zápalem, který musel spoustu lidí odrazovat až iritovat. a mě taky. Proto já jsem tady byl takový hodně tvrdý a možná v zevšeobecnění nespravedlivý.
Ale představa, že to bude jednou kniha, o které se bude mluvit anebo na kterou budou vycházet recenze ... musím počítat s tím, text je text a jakmile člověk vypustí text, musí počítat se vším. Ale takto to bylo psáno.
Poselství v láhvi: Tady vám jeden člověk, který nevidí žádnou naději, nabízí jedno vysvětlení a dělejte si s tím, co chcete. Já jsem žádný pocit odpovědnosti neměl. Bylo to velmi osobní. Byl to pokus, jak se dostat z první pochartovní deprese.
Takže jsem se vám tady přiznal k takovým intimitám. Jestli je ta kniha ještě zajímavá, pro její porozumění to snad má nějaký smysl.
Vilém Prečan: A ty si nepamatuješ, že jsem ti poslal ten první rukopis zpátky s mnoha poznámkami? A tys to přepracoval a pak mně to přišlo a pak jsem to teprve dal Indexu.
Petr Pithart: V Indexu, to vím, že to vyšlo poprvé v Indexu.
Vilém Prečan: Nevěděls, že jsme spolu o té věci korespondovali?
Petr Pithart: Už jsem to zapomněl.
Vilém Prečan: A že jsem na tebe naléhal ještě jednou na to sednout a ještě to dotáhnout? Pro mě je to důležité vědomí. Když ta kniha přišla, já jsem ji četl teď ještě jednou, když jsem se připravoval na tento seminář, a tady jsou věci, které, většinu z toho, cos, Petře, napsal, lze podepsat. Třeba v té kapitole "My a za humny" nebo "Svět a my". Ta bezstarostnost, to co se nám dneska jeví jako naprostá lehkomyslnost, se kterou se vedení pustilo do věcí... Československo se pustilo na riskantní cestu, odmítne možnost vzít vážně na vědomí daný stav sil v Evropě a začne připravovat velkolepou přestavbu zchátralé budovy socialismu. Pak jsou ty strašné konce a ta strašná cena, kterou za to celá ta společnost zaplatila. Základní otázku, kterou tady postavil tehdy Sládeček - Pithart je, zda bylo možné invazi předvídat, zda to nakonec nebyla ta nejzákladnější povinnost a odpovědnost politického vedení v roce 1968. Neměli připravenou vůbec žádnou alternativu.
