Američané a Britové už dvakrát bombardovali Irák
Ve čtvrtek večer provedly britské a americké jednotky druhou sérii vzdušných útoků proti Iráku, konkrétně proti cílům v Bagdádu. Svědkové zaznamenali více než deset různých explozí a na iráckým hlavním městem visí oblak kouře. Když útočící rakety rozzářily oblohu, bylo vidět, že nejméně na jednom místě v Bagdádu zuří požár.
Irák reagoval palbou protiletecké obrany. Ulice iráckého hlavního města jsou prázdné.
Činitelé amerického ministerstva obrany uvedly, že na vzdušných útocích se podílejí bombardéry B 52 amerického letectva a námořní útočná letadla. Útočí střelami s plochou dráhou letu a bombami.
K první vlně útoků došlo ve středu večer ve 23.00 hodin. Ve 00.15 ospravedlňoval prezident Clinton veřejně útoky. Ve 2. 20 ráno odsoudil letecké útoky generální tajemník OSN Kofi Annan. Ve 4.40 ráno byl v Bagdádu vyhlášen konec leteckého poplachu. V 7 hodin ráno ukázaly irácké úřady novinářům mrtvé a raněné. V 16.30 ve čtvrtek jednaly o leteckých útocích britská a americká vláda. Posléze byla zahájena druhá vlna útoků.
Při vzdušných útocích jsou také využívána britská letadla typu Tornado, která jsou umístěna v Kuvajtu. Podle britských zdrojů se do pozdního večera ve čtvrtek všechna letadla vrátila bezpečně na základny. Ve středu zasáhly americké jednotky více než 50 samostatných iráckých cílů. Bylo vypáleno více než 200 střel s plochou dráhou letu typu Tomahawk. Útoky byly zaměřeny proti iráckým špionážním operacím a proti ústředí zvláštních iráckých jednotek.
Iráčtí lékaři v Bagdádu konstatovali, že alespoň pět lidí bylo usmrceno a 30 osob bylo zraněno, včetně civilistů.
Irácký ministr zahraničních věcí Mohammed Said al-Sahhaf uvedl, že bylo zasaženo ústředí irácké tajné policie a ústředí vojenské špionáže, a také rezidence nejmladší dcery Saddáma Husajna Haly.
Britský premiér Tony Blair a americký prezident Bill Clinton se vyjádřili, že cílem útoků je poškodit irácké zbraně hromadného ničení.
Rusko, Čína, Indie a Pákistán, vzdušné útoky kritizovaly. Moskva uvedla, že nebude ratifikovat smlouvu Start II o jaderném odzbrojení. Ruský premiér Primakov také opakoval požadavek, aby byl propuštěn hlavní zbrojní inspektor OSN Richard Butler za to, že prý vyvolal tyto vzdušné útoky.
Arabská liga útoky odsoudila jako agresi, stejně jako Sýrie, Libanon a Palestinci. Ale některé země vzdušné útoky podpořili, například Japonsko a mnohé členské země Evropské unie.
Washington a Londýn se rozhodly zaútočit na Irák poté, co konstatovali zbrojní inspektoři OSN, že Saddám Husajn odmítá spolupracovat.
Bill Clinton ve čtvrtek popřel, že jsou vzdušné útoky oddalovací taktikou, aby nebyly ve Spojených státech zahájeny procedury k jeho odvolání z funkce amerického prezidenta. Navzdory kritice od některých republikánů, že zorganizoval Clinton vzdušné útoky tak, aby to odlákalo pozornost od jeho domácích politických problémů, zdá se, že americká sněmovna reprezentantů prezidenta podpořila.
Američtí a britští činitelé varovali, že útoky budou pokračovat tak dlouho, dokud to bude zapotřebí. Avšak existují pochybnosti, zda by Spojené státy bombardovaly Irák během svatého muslimského měsíce Ramadánu, který začne za několik dní.
Úvahy nad rokem 1968
26. listopadu 1998 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny ČAV dr. Viléma Prečana celodenní konferenci na téma Rok 1968 v historické paměti české společnosti. Podle přítomných to byla jedna z mála analytičtějších akcí, která se o dědictví a průběhu roku 1968 v České republice vůbec konala.
Konference však byla víceméně zklamáním. Její jednání bylo nestrukturované (daleko lepší, shodli jsme se s historikem Karlem Bartoškem při odchodu) by asi bývalo, kdyby celé řadě otázek a témat, jimiž se konference zabývala, bylo pevně určeno každému tématu po půlhodině a kdyby předsedající debatu ostře řídil a držel se časových limitů.
Tak, jak to bylo, hovořili svědci roku 1968 většinou neforemně a dlouze, bez jasných a originálních myšlenek - anebo byly myšlenky pro přítomného reportéra Britských listů až příliš specializované či zaobalené. (Spíš ne.)
Jedním z nejzajímavějších vystoupení však byl projev Petra Pitharta, pronesený spatra, který přinášíme níže, v tomto vydání Britských listů. Osvětluje totiž novým způsobem vznik kritické Pithartovy analýzy o roce 1968, kterou autor napsal v roce 1977 a vydal ji v roce 1980 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem pod pseudonymem J. Sládeček.
Tato Pithartova kniha vyšla po roce 1989 i v Československu a doporučuji ji pozornosti každého čtenáře BL.
Zde pro názornost uvádím jen pár namátkou vybraných myšlenek z první kapitoly Petra Pitharta knihy "Osmašedesátý". Na výše uvedené konferenci Pitharta stoupenci roku 1968 za tuto knihu dost kritizovali. Proto zaujal ve svém projevu Petr Pithart posléze dosti defenzívní postoj. Viz níže. (JČ)
J. Sládeček (Petr Pithart), Osmašedesátý
1. kapitola: Myšlenky a tanky
V roce 1968 se odehrálo poslední dějství dlouhého konfliktu mezi intelektuály a mocí. Intelektuálové nesou přímou odpovědnost za Pražské jaro. Invaze z 21. srpna 1968 s konečnou platností osvobodila komunistické reformátory od hříchů komunismu.
Role vzdělanců v Čechách: vždycky měli vzdělanci sociální prestiž. Česká scéna však byla postižena lyrickými emocemi. Politická praxe vždycky pokulhávala za myšlenkami. Česká kultura je plebejsky demokratická a má sklon ke kacířství.
Čeští vzdělanci podcenili volní aspekty politiky, měli příliš velkou víru v moc slova.
Mravní rozhořčení bylo pro ně motivem politického jednání. Byli zahleděni do minulosti.
Úkolem intelektuálů je přesně myslet a v pravý čas promluvit. Masaryk a Havlíček byli v českém národě v tomto smyslu výjimkou.
Čeští intelektuálové schvalovali stalinské politické procesy. V roce 1968 měli zlé svědomí. Místo zdrženlivosti jednali v roce 1968 zbrkle. Nemohli jednat umírněně, protože se museli očistit před národem z komunistické viny.
V roce 1968 promluvili poprvé veřejně i ti druzí, nekomunisté, poražení. Byli přehlušeni komunistickými radikály, kteří objevili Ameriku.
Reformní komunisté neměli schopnost vidět se zvnějšku.
První organizací, která se vymkla komunistické moci, byl Svaz československých spisovatelů. Spisovatelé řekli nahlas, co všichni věděli. Samozřejmě řekli pravdu.
Chyběla ale věcná analýza systému. Nic nebylo připraveno. Jen se diskutovalo o minulosti.
Reformní komunisté byli v Československu spojeni s mocí. Nedistancovali se dostatečně od systému a nebylo jasné, že je systém zralejší pro zásadní změnu.
Publicistika v roce 1968 byla jednak rekriminující, jednak ideologická, nikoliv však taktická. Lidé si odreagovávali nahlas ponížení.
Nezvládnutá minulost vedla k radikalizaci.
Náhlá popularita politiků byla neznámý a slastný zážitek.
Neexistovala koncepční politika. Nikdo nečetl Machiavelliho.
Reformní komunisté se nezbavili ideologického stylu - zabraňovalo to konkrétní analýze.
Akční program komunistické strany přišel pozdě. Naděje veřejnosti už byly mnohem dál.
Ve vakuu sil ztratili novináři vědomí reality. Nebyla viditelná protisíla.
Časopisy jako týdeník Student měly odvahu říkat neslýchané, měly přitom méně odvahy vidět možné důsledky.
Média pak pozdvihla politiku na pokrytecký piedestal "národní důvěry".
Přípravy k okupaci zahájili Rusové v březnu 1968. Češi se nijak na možnost okupace nepřipravovali. Intelektuálové si nesejmuli brýle mámení. Dalo by se říci, že vyprovokovali okupaci, aby se očistili od komunismu. V srpnu 1968 přestalo na pár dní platit dělení na komunisty a nekomunisty.
Po okupaci se všichni politikové sebezlikvidovali. Zavládl všeobecný marasmus. Bylo třeba říci otevřenou pravdu. Nikdo to neučinil.
Je nereálné, že by se mohla komunistická strana znovu pokusit o reformy. Podniky komunistické strany už nikdy nebudou v Čechách přijaty s důvěrou.
Petr Pithart o vzniku své knihy "Osmašedesátý"
Praha dne 26.11.1998
O okolnostech, jak ta kniha vznikla, z jaké atmosféry a co jsem já přitom s prominutím cítil, když jsem to psal, jsem nikdy nemluvil. Protože se mě na to nikdo neptal. Myslím si, že to není úplně bez významu.
Mně už dělá potíž to, že to je kniha. Kdybych tady měl před sebou a vy ten strojopis, čtený více nebo méně, tak by se mi nad tím mluvilo lépe. Protože motiv byl existenciální, s prominutím.
Opravdu pocit veliké deprese. Představa, že to, co píšu, by někdy mohla být kniha, nebo že by se dokonce mohla prodávat, byla naprosto absurdní.
Nejspíše jsem měl zato, že to je prostě - dopis v láhvi, kterou někdo najde nebo nenajde, otevře nebo neotevře, přečte nebo nepřečte.
Bylo to jaro - léto 1977, po té euforii prvních týdnů a měsíců Charty, tedy první větší vlna emigrace, kamarádi odcházeli. Mnozí k tomu byli téměř doslova přinuceni, mnozí se takto rozhodli.
Představa, že by se poměry mohly změnit, dokonce zásadně, tu já jsem tedy neměl. Absolutně ne.
A co s tou depresí, co s tou beznadějí? Jediná představa, že když se ty věci pojmenují a popíší, že se člověku uleví, tomu, kdo to píše, a možná i někomu z těch, kteří to přečtou.
Prosím, nic víc. Nic víc.
Psal jsem to během asi šesti týdnů v jednom suterénním pokoji, kdesi třicet kilometrů za Prahou, jsem se tam ne snad schoval, ale ulil, abych měl klid.
Jednou za týden tam za mnou jezdili už právě moji kolegové z rýsujícího se Podivena, Milan Otáhal, Petr Příhoda. Četli to po mně, kritizovali to, připomínkovali to, já jsem psal jako blázen a za šest týdnů jsem to napsal.
Inspirace byla skutečně z přípravných rozhovorů k Podivenovi. Původně jsme si umanuli, že napíšeme knížku pro středoškoláky, něco o českých dějinách, něco jiného, než co mají ve škole. Pak jsme zjistili, že sami nevíme, co bychom napsali, protože spousta věcí je, jak jsme se do toho začali zahloubávat, nejasných, otevřených, a pak jsme zjistili, že musíme napsat knihu vůbec.
Už na podzim 1976 jsme hledali spolupracovníky. Také jsme mluvili kdysi s Emanuelem Mandlerem. Především s Janem Patočkou jsme vedli rozhovory, které nás asi orientovaly.
Tenhle "Osmašedesátý" je už první plod prvních úvah, prvního rozvrhu tématu. Já jsem to psal hlavně proto, že jsem očekával, že se k té události postupně v podmínkách rodícího se samizdatu budou lidé vracet a samozřejmě kriticky.
Ale protože se tak nedělo a já jsem začal mít pocit, že tím bezděčně vzniká už jakási mytologie osmašedesátého, a Podiven je vlastně celý protimýtický, tak napuzen úvahami o Podivenu jsem si já řekl, že si střihnu jednu kapitolu budoucího Podivena.
Společné to má hledání základních příčin, kde se to všechno stéká. Táhlo to hodně do minulosti. Ty čtyři kapitoly jsou pokusem o takové, hodně vzdálené příčiny a prapříčiny.
Moje potřeba byla pochopit, jak se to všechno mohlo stát. Jak se to mohlo stát, že jsme se dostali do takové mizérie, ze které já jsem cestu neviděl.
Proto je to takové až zlé, možná, přepjaté, občas, určitě. A provokující dokonce asi místy záměrně. Ale to všechno je vysvětlitelné z toho existenciálního prožitku, z toho, že to nebude lepší. Tak aspoň, dokud ještě jsme při rozumu, aspoň se snažme pochopit, jak jsme se do toho dostali.
Tak jsem se to snažil depatetizovat už tím názvem, "Osmašedesátý", to bylo zcela vědomé.
Zároveň, a to snad tady říkám úplně poprvé, ačkoliv jsem to nikdy netajil. V létě už jsem cítil i v disentu takové věci, které mě iritovaly. Uzavírání se do sebe, nekritičnost. Podepsal jsem tu knihu "J. Sládeček", protože to byla taková polemika s Havlem.
Mně bylo Sládka v pivovaře z Havlovy hry Audience tak trochu líto. Že je na něj moc zlej, že se na něj vytahuje, tak jsem napsal "Sládeček". I to byl dobový příznak.
Vyprávím takové detaily, aby bylo pochopitelné, z čeho, z jakých pocitů ta kniha vznikla. Vůbec ne proto, abych ji za každou cenu obhájil.
Ale: vždycky jsem si byl jist, že jedna kapitola víceméně sedí, a že sedí pořád. Myslím, že se jmenuje "Češi a 'soudruzi ze Slovenska'". Proto jsem taky mluvil o Podivenovi, jehož hlavní motiv je kritika českého nacionalismu, a to je taky Patočkova inspirace.
Tam si myslím, že to trefa byla. Myslím si, že se ta kapitola dá přečíst jako varování před rozpadem státu.
Je tam jeden motiv, na který tady dneska někteří narazili. "Komunisté jen napravují chyby, které sami udělali," že to já tam tvrdím a František Šamalík to vidí jinak, a pak tady byla řeč o tom, že komunisté objevují objevené.
To je pravda, to byl určitý osten. Ne, že objevují objevené, ne, že napravují chyby, ale že to skutečně mnozí činili s takovým zvěstovatelským zápalem, který musel spoustu lidí odrazovat až iritovat. a mě taky. Proto já jsem tady byl takový hodně tvrdý a možná v zevšeobecnění nespravedlivý.
Ale představa, že to bude jednou kniha, o které se bude mluvit anebo na kterou budou vycházet recenze ... musím počítat s tím, text je text a jakmile člověk vypustí text, musí počítat se vším. Ale takto to bylo psáno.
Poselství v láhvi: Tady vám jeden člověk, který nevidí žádnou naději, nabízí jedno vysvětlení a dělejte si s tím, co chcete. Já jsem žádný pocit odpovědnosti neměl. Bylo to velmi osobní. Byl to pokus, jak se dostat z první pochartovní deprese.
Takže jsem se vám tady přiznal k takovým intimitám. Jestli je ta kniha ještě zajímavá, pro její porozumění to snad má nějaký smysl.
Vilém Prečan: A ty si nepamatuješ, že jsem ti poslal ten první rukopis zpátky s mnoha poznámkami? A tys to přepracoval a pak mně to přišlo a pak jsem to teprve dal Indexu.
Petr Pithart: V Indexu, to vím, že to vyšlo poprvé v Indexu.
Vilém Prečan: Nevěděls, že jsme spolu o té věci korespondovali?
Petr Pithart: Už jsem to zapomněl.
Vilém Prečan: A že jsem na tebe naléhal ještě jednou na to sednout a ještě to dotáhnout? Pro mě je to důležité vědomí. Když ta kniha přišla, já jsem ji četl teď ještě jednou, když jsem se připravoval na tento seminář, a tady jsou věci, které, většinu z toho, cos, Petře, napsal, lze podepsat. Třeba v té kapitole "My a za humny" nebo "Svět a my". Ta bezstarostnost, to co se nám dneska jeví jako naprostá lehkomyslnost, se kterou se vedení pustilo do věcí... Československo se pustilo na riskantní cestu, odmítne možnost vzít vážně na vědomí daný stav sil v Evropě a začne připravovat velkolepou přestavbu zchátralé budovy socialismu. Pak jsou ty strašné konce a ta strašná cena, kterou za to celá ta společnost zaplatila. Základní otázku, kterou tady postavil tehdy Sládeček - Pithart je, zda bylo možné invazi předvídat, zda to nakonec nebyla ta nejzákladnější povinnost a odpovědnost politického vedení v roce 1968. Neměli připravenou vůbec žádnou alternativu.
Pětiletý posun ve vnímání roku 1968
Jiří Vančura
Předneseno 26. 11. 1998 na konferenci Ústavu pro soudobé dějiny Rok 1968 v historické paměti české společnosti.
Dal jsem si za úkol zjistit, zda a jak se změnilo vnímání tzv. Pražského jara v uplynulých pěti letech, tedy mezi jeho 25. výročím v roce 1992 a letošním 30. výročím. Nejdřív mi však dovolte, abych stručně vyslovil svůj názor na reflexi osmašedesátého roku v celých uplynulých třiceti letech.
Všichni víme, že po celou dobu normalizace bylo jediným oficiálním výkladem roku 1968 "Poučení z krizového vývoje atd." Každá jiná interpretace byla nepřípustná, případně byla perzekvována, zároveň však měla tato kapitola našich dějin půvab zakázaného ovoce. Když se po Listopadu politické podmínky náhle změnily a Pražské jaro bylo jedinou obecně živou vzpomínkou na občanskou svobodu, zájem o téma osmašedesátého roku náhle vzrostl. Vznikla obrovská poptávka, provázená rozsáhlou nabídkou. Tehdy se snad rozepsal každý, kdo po dvacet let musel abstenovat, a je přirozené, že tito autoři většinou sáhli právě po období, které právem či neprávem pokládali za vrchol svých osobních prožitků.
Podle mého názoru došlo v devadesátém a částečně ještě i v dalším roce k určité inflaci, která posléze vedla k tomu, že veřejnost byla námětem Pražského jara přesycena. Přemíra publicistiky věnované roku 1968 nejenže zatlačila do pozadí jiné, neméně významné stránky naší společné minulosti, ale svým způsobem se podílela i na přeměně Pražského jara z živé historické kapitoly v záležitost politickou.
Připomeňme si, že na počátku devadesátých let bylo obecné povědomí převážně černo-bílé. Favorizovalo "pravici" (aniž se ovšem s podstatou pravicové politiky ztotožnilo) a přejímalo názor, podle něhož všechno, co je předlistopadové, zavání levičáctvím a znamená hrozbu pro "návrat Československa do Evropy". Při takto zjednodušeném chápání minulosti nebylo těžké vydávat Pražské jaro za riskantní, naštěstí neúspěšný, ale stále ještě nezažehnaný pokus o nastolení jakéhosi obrozeného socialismu.
Účelová publicistika, jako vždy zjednodušující, shrnula všechny aktivní účastníky Pražského jara pod společný název "osmašedesátníci", plošně jim přisoudila označení "reformní komunisté" a s větší nebo menší určitostí je vydávala za stoupence "třetí cesty", ohrožující princip tržní ekonomiky. Bez velké nadsázky se dá říci, že ve třetím polistopadovém roce se Pražské jaro - alespoň v české publicistice - stalo záležitostí spíš trapnou než s respektem vzpomínanou a účast na něm spíš znakem záporným než doporučujícím. A právě do této doby spadá 25. výročí, jehož vyznění chci srovnat s výročím uplynulým.
Veřejné mínění se nemění samo od sebe, ale je - zejména v naší době - závislé na prezentaci toho či onoho námětu v médiích. Hledáme-li určitý posun, hledejme ho nejprve ve sdělovacích prostředcích. Na místě by tedy bylo úplné monitorování všech deníků, televizních i rozhlasových stanic, tedy výzkum, který přesahuje dokonce i možnosti všech komisí, ustavených proto, aby se činností médií zabývaly. Navíc by výsledek takového zkoumání výrazně překračoval rozsah patnáctiminutového vystoupení a byl by statisticky nudný.
Proto jsem si svůj úkol zjednodušil tím, že jsem porovnal obsah dvou deníků a jedné revue, které pokládám - a v diskusi jsem ochoten to obhájit - za signifikantní. Jde o Lidové noviny, MF Dnes a dvouměsíčník Listy. Odolal jsem lákavé možnosti vybírat jednotlivé citáty a polemizovat s nimi, ale snažil jsem se postihnout základní přístup k tomu, jak se jedni i druzí s daným výročím vypořádávali. Konečně jsem ve snaze porovnat působení sdělovacích prostředků se skutečným smýšlením lidí prostudoval výsledky průzkumu veřejného mínění k otázkám týkajícím se roku 1968, a to jak průzkumy letošní, tak i ty, které byly provedeny před pěti lety.
Ve dnech 25. výročí, tedy v roce 1993, přistupovala MFD k nadcházejícímu jubileu s běžnou novinářskou rutinou, podobně jako řada ostatních médií. Přinesla několik faktografických zajímavostí, jejichž osvětový význam nelze podceňovat, nějaké dobové fotografie, neměla však snahu začlenit tzv. Pražské jaro do širšího rámce soudobých českých dějin. Uvádím to bez jakékoliv snahy o kritiku, takový postoj je svatým právem každé redakce.
V Lidových novinách z léta 1993 je naproti tomu patrný tehdejší svár mezi těmi, které zde nazvu "obhájci roku 1968" a jeho kritiky. Tento svár, mám-li být konkrétní, se projevil na stránkách LN 19. srpna 1993 články Jiřího Kantůrka, který význam roku 1968 vyzvedl, a článkem neméně významného protagonisty tehdejších událostí Jiřího Rumla, jehož reflexe roku 1968 obsahovala značný kritický, snad až sebekritický, odstup.
Aby tato názorová různost nevyzněla nerozhodně, vystoupil zde do třetice, a to pod hlavičkou "Názor Lidových novin", Karel Steigerwald, jehož komentář byl vůči pozitivnímu významu Pražského jara velmi skeptický.
Pokud se alespoň v osobních vzpomínkách vrátíme do roku 1993, do tehdejších nálad, do tehdejšího společenského očekávání a připomeneme si vládnoucí paradigmata, pochopíme, že šlo o postoj v této době zcela příznačný a že Lidové noviny tomuto dobovému syndromu jen vycházely vstříc, i když ho do značné míry také spoluutvářely.
Do třetice už zmiňované Listy. Ani ty nelze pokládat za názorově neutrální. Vznikly před osmadvaceti lety v tzv. posrpnovém exilu a protagonisté osmašedesátého roku dodnes tvoří podstatnou část jejich čtenářů. Beseda devatenácti účastníků na téma roku 1968, kterou Listy na jaře 1993 zveřejnily, měla převážně obranářský charakter. Vzápětí ji kritizoval Pavel Tigrid v komentáři pro Svobodnou Evropu, který pak přetiskly Lidové noviny.
Mediální odraz 25. výročí lze tedy označit jako střetání obhájců osmašedesátého roku s jeho kritiky, jako diskurs, ve kterém politická stanoviska obou stran dominují nad historickým zkoumáním a předsudky nad věcným hodnocením. Pokdu bych měl označit jádro tohoto sporu, shrnul bych je do otázky zformulované v roce 1993 Institutem pro výzkum veřejného mínění: Bylo Pražské jaro pokusem o obnovu demokracie, nebo šlo pouze o boj dvou frakcí v KSČ?
Převažující mediální odpovědi se v té či oné míře klonily k názoru, že šlo o mocenský boj dvou frakcí. Jestliže jsem v úvodu řekl, že veřejné mínění vytvářejí média, chtěl bych zde zároveň složit veřejnosti poklonu za její rezistenci vůči názorům, které odporují jejím vlastním zkušenostem. Na zmíněnou otázku, pokládanou v roce 1993 Institutem pro výzkum veřejného mínění, odpovědělo 41 procent respondentů, že šlo o pokus obnovit demokracii, a pouze 21 procent se přiklonilo k názoru o dvou vzájemně rivalizujících frakcích. Zajímavé je i věkové rozvrstvení odpovídajících, které zde z časových důvodů neuvádím, ale zájemcům mohu výtisk tehdejších a letošních průzkumů předat.
Přejdeme-li k letošnímu, třicátému výročí, zjistíme, že se charakter jeho mediálního ztvárnění změnil. Tak v MF Dnes našel letošní čtenář řadu informací, umožňujících vytváření vlastního názoru. Ale aby situace nevyzněla tak růžově, nechybí tu hlas Karla Steigerwalda, který zatím z Lidových novin přešel do MF Dnes. 21. srpna v ní exceloval článkem nadepsaným Řekněme roku 1968: Merde! - ano, právě to slovo, jímž francouzští granátníci odpověděli u Waterloo. Karel Steigerwald v tomto svém článku tvrdí, že o rok 1968 zatím není velký zájem a že k jeho hlavnímu zkreslení teprve dojde.
Pokud nedáváme přednost politickým stanoviskům před věcnými údaji, pak nás potěší rešerše Lidových novin, reflektujících 30. výročí. Čtenářská anketa Měli jsme se v srpnu 1968 bránit? A jak? je sice spíš dosti fádním opakováním zavedeného žánru než myšlenkovým přínosem, ale 31 postupně otiskovaných portrétů Lidé roku 68, na nichž se hojně podíleli pracovníci Ústavu soudobých dějin, nebo studie Jiřího Hoppeho Obnova občanské společnosti v roce 1968 obsahují cenné informace a podněty k přemýšlení.
A do třetice Listy: Také tento dvouměsíčník letos vypsal anketu, třicet známých, domácích a zahraničních osobností požádal o odpověď na prostou otázku: Co byl československý rok 1968? Listy usoudily - poctivější je říci - usoudili jsme - že doba, kdy bylo nutné rok 1968 především hájit před zkreslováním jeho událostí a jejich významu, už minula, a že užitečnější bude dovědět se, jak ho chápou různí lidé v různých zemích. Myslím, že se tento záměr zdařil. V příspěvcích Ralfa Dahrendorfa, Larisy Bogorazovové, ale i třeba Michaila Gorbačova a řady našich osobností jsou nové a zajímavé myšlenky, například o reformě jako počátku nezamýšlené likvidace starého režimu, úvahy o tom, zda a kdy vůbec tzv. Pražské jaro skončilo, a jiné.
Nakonec ještě jeden údaj: srovnání odpovědí, které získal a sumarizoval Institut pro výzkum veřejného mínění v roce 1993 a 1998. Zeptal se svých respondentů, zda je potřebné vracet se k událostem roku 1968. Počet lidí, zastávajících názor, že je účelné zabývat se událostmi roku 1968, se oproti době 25. výročí o dvě třetiny zvýšil, zatímco počet odpůrců se zmenšil na polovinu.
Také důvody, proč si to myslí, mohou historiky potěšit. Průzkumy poskytují řadu dalších poznatků, například o zarážející neinformovanosti čtrnácti až osmnáctiletých, z nichž polovina neví o událostech roku 1968 zhola nic.
Srovnání nejviditelnějších mediálních reflexí roku 1968 mi dovoluje učinit, nebo alespoň nabídnout tento závěr: Při letošním výročí naštěstí nepřevládala názorová konfrontace mezi "kritiky" a "obránci" roku 1968. Mnohem větší pozornost byla věnována prohloubení obecných poznatků a hledání místa, které událostem roku 1968 v našich dějinách přísluší. Tedy tomu, co je posláním historiků a co je odlišuje od lidí angažovaných ve všední, krátkodobě chápané politice.
V době, kdy si stěžujeme na nedostatek dobrých zpráv, vám toto své zjištění s potěšením předávám.
Jiří Vančura
Dr. Jiří Vančura je historik, donedávna byl šéfredaktorem dvouměsíčníku Listy.
