Britské listy

Je mi špatně z těch, kteří tvrdí, že jsou porušována práva generála Pinocheta. Nemohu zapomenout hrůzný křik Patricie, když ji opakovaně znásilňoval gang "hrdinných" chilských námořníků.

Bylo jí teprve patnáct let. Byla zatčena, jako mnozí z nás, jen proto, že podporovala vládu Lidové jednoty. Nikdy nezapomenu na noc, kdy se snažila spáchat sebevraždu tím, že bila hlavou o zeď.

Hrůza se stala naším trvalým společníkem. V důsledku hrůzy zešedivěly mé matce vlasy, protože mě nemohla najít. Musela podstoupit ponižující a úzkostnou cestu klepání na mnohé vojenské dveře, ale na její dotazy jí nikdo nikdy neodpověděl.

Terorizovali mou těhotnou manželku a maličkou bytost v jejím těle. "Je to válka!" vykřikovali, strhali ze mne šaty, svázali mi ruce za zády a dali mi na hlavu kápi. Střídali se, když mě nepřetržitě bili. Cítil jsem zápach z jejich úst, jejich potěšení, když jejich pěsti nebo kopance narazily na mé maso. Stál jsem tam nahý, svázaný, bezbranný, ale hrdý.

Ano, hrdý, protože jsem byl lepší než oni, protože jsem se nemusel za nic stydět. Co vědí oni o ideálech, o etice nebo o morálce, oni, kteří byli vycvičeni v "umění" zabíjení? Byla to šílící zvířata, zatímco já jsem byl lidštější než kdy předtím, podařilo se mi překonat strach jménem svobody.

Bolest zachvátila celé mé tělo. Bylo v té místnosti stále větší vedro, mučení pokračovalo donekonečna. Byla snad ještě noc, nebo už vycházelo slunce, jeli už lidé do práce a děti šly do školy, nevědomi si toho, že v temném suterénu mučí další lidskou bytost skupina zbabělců?

Odpovědi na tyto otázky se nikdy nedovím. Vím jen, že v určité chvíli mě odvedli do jiné místnosti, přivázali mě k židli a hrozili mi popravou, než mi připevnili na zápěstí a do rozkroku malé elektrody.

Byla to elektřina. Cítil jsem, jak přichází, prochází mým tělem, jako milión špendlíků, zabodávajících se do masa, do kostí, do ledvin, do mozku. Je to bolestný výbuch ostrách barev, který vychází vašimi ústy formou výkřiku, který nezvládnete. Je to, jako kdyby v té místnosti křičel někdo jiný, není to váš výkřik, není to vaše tělo, ale je to vaše bolest. Polykáte elektřinu a zvracíte elektřinu. Bolí to, a oni to vědí.

Proto je tenhle dopis tak osobní.

Strávil jsem čtyři měsíce v sádře od krku po pás, protože mi zlomili záda - ne na soukromé klinice, ne v nemocnici, ale ve vězení.

Ten dopis je tak osobní, protože trvalo deset let, než mě někde přijali do zaměstnání. Protože mě izolovali od mých dětí a bolelo to.

Moje manželka byla pět měsíců těhotná, když ji zatkla zvláštní jednotka tajné policie. Kde byli tehdy nynější hluční Pinochetovi stoupenci, když ji poslali do mužského vězení a drželi ji na samotce? Pomysleli vůbec na utrpení našeho dítěte? Dítě se narodilo s mírným poškozením mozku, ale bohatí politikové, podnikatelé a právníci, kteří si nyní stěžují, jak se zachází s Pinochetem, mu nikdy nepomohli.

Tento dopis je osobní a je mezi Pinochetem a mnou. Chci, aby celý svět věděl, že je to vrah, terorista, zločinec a zvíře. Chci, aby věděl celý svět, že je mi velmi trapně, že občanská vláda hájí diktátora. Je mi špatně z toho, že dvě evropské země nakonec zatkly Pinocheta, protože náš vlastní soudní systém byl neschopen nebo neochoten ho přivést k spravedlnosti. s

Je mi úplně jedno, jestli je mu 80 nebo 100 let. Musí za své strašné zločiny zaplatit. Nikdy neustaneme v úsilí, dokud on a všichni ti, odpovědní za zločiny proti našim lidem, nebudou přivedeni ke spravedlnosti.

Není to jen právní nebo politický problém: je to osobní, protože jsem měl štěstí, protože jsem přežil, protože je mou povinností vyjadřovat úctu všem mým bratrům a sestrám, kteří padli v boji proti diktatuře.

Tito Tricot pracuje v Centre for International Training, Valparaiso.