Roger Scruton a jeho vztahy k české kultuře
(Viz též tento článek, z něhož vyplývá, že je Scruton považován západními akademickými kruhy víceméně za výstředníka.)
Roger Scruton byl jeden z hlavních organizátorů podpory nezávislému
prostředí v komunistickém Československu, naučil se kvůli tomu i plynně
česky. Začátkem října proslovil tuto přednášku při přebírání čestného
doktorátu Masarykovy university.
Projev Rogera Scrutona při přebírání doktorátu Honoris Causa Masarykovy
university v Brně 2. října 1998. Prosloven autorem v češtině
Vaše Magnificence,
Spectabiles et Honorabiles,
Vaše Excelence,
dámy a pánové!
Nesmírně si vážím pocty, která je mi dnes prokazována. Mé pohnutí je
ještě umocněno tím, že se tak děje na půdě university, která nese jméno
jednoho z mých hrdinů, ve městě, kde mám tolik přátel, a v zemi, ke
které mě vážou neobyčejná a pro mne tak důležitá pouta. České země
podněcovaly mou fantazii už dlouho před tím, než jsem je poprvé
navštívil. Česká hudba, a zvláště hudba Leoše Janáčka, je mou velkou
láskou. Čapek promlouvá přímo k mému nitru spisovatele a dva vaši velcí
myslitelé - Masaryk a Patočka - jsou pro mne, tak jako pro mnoho Čechů,
ztělesněním filosofie sloužící skutečnému životu, ve světě, kde
filosofie příliš často mlčí.
Se jménem Jana Patočky jsem se poprvé setkal v roce 1979 při své první
návštěvě tehdejšího Československa. Byl jsem pozván, abych přednášel na
neoficiálním semináři u Julia Tomina, pražského filosofa a disidenta,
jenž - zbaven naděje na akademickou dráhu - živil se jako topič. Na
rozdíl od většiny jiných disidentů si Tomin uvědomil, že trávit dny
studiem a nabýváním poznatků nestačí; že večery a noci je nutné věnovat
tomu, aby nabyté poznatky byly předávány dál, a to zvláště mladým lidem,
kteří je nejvíce potřebují. Neohroženě se pustil do práce a zahájil
soukromé semináře filosofie, jež byly navštěvovány nejen jeho kolegy
z disentu, ale také mladými lidmi vyloučenými z university za údajné
zločiny svých rodičů.
Myslím, že zde není třeba dlouze hovořit o tom, jak důležitou roli
zaujímá vzdělání v životě člověka, jemuž bylo právo na vzdělání
odepřeno. Lidé, kteří navštěvovali Tominovy semináře, ve svém studiu
spatřovali nejen odpor proti režimu, jenž se rozhodl vyloučit je ze
společnosti, ale také vstupní bránu do vyššího a duchovnějšího světa.
Dosáhli tím svobody, jež spočívá v myšlení a o něž je žádné otroctví
nemohlo připravit. Jak dojemný byl tento pohled pro návštěvníka ze
Západu, který své vlastní vzdělání pokládal za samozřejmost, nikdy
nezakusil sebemenší těžkosti při obstarávání knih či návštěvách
přednášek, a nikdy mu ani nepřišlo na mysl, že by mu akademická dráha
mohla být znemožněna! Musím se přiznat, že jsem tehdy vůči těmto mladým
lidem riskujícím vězení kvůli Platónovi pocítil závist. Existuje vize
pravdy, kterou potřebuje každý intelektuál: pravda jako útěcha, pravda
trvalá a nevyvratitelná. A já jsem dlouhou dobu žil, aniž bych si
uvědomil, že má filosofie a mé psaní budou vlastně zcela zbytečné, pokud
pravda ztratí své výsadní místo v mém srdci. Mladí lidé navštěvující
seminář doktora Tomina žádnými takovými slabostmi netrpěli. Slova Jana
Husa hlásající, že "pravda vítězí", pro ně byla článkem víry. Navíc jim
připomínala historii jejich národa a význam národních dějin v dobách
cizího útlaku.
Toto první setkání s disidentskou kulturou mělo mnoho následků. O dvou
bych se zde rád zmínil. Jednak jsem se chtěl ze všeho nejdříve dozvědět,
kdo vlastně nejvíce formoval názory a zájmy těchto lidí. Kdo byli jejich
hrdinové a koho pokládali za zločince? Ve které knize, písni či obraze
hledali útěchu a proč? A za druhé, chtěl jsem těmto lidem pomoci.
Velice brzy jsem pochopil, že sám toho příliš nezmůžu. Bylo zřejmé, že
skutečně pomoci může pouze skupina lidí, kteří budou jednat společně
podle přesně promyšleného plánu. Všechno již směřovalo k tomu, aby
taková skupina byla vytvořena. Díky mé neohrožené kolegyni Kathy
Wilkesové, kterou Tominova výuka nadchla, se podařilo získat a přivést
na seminář do Prahy další přednášející. Někteří z nich na vlastní kůži
pocítili hrubé zacházení a někteří byli dokonce vyhoštěni ze země.
Většina přednášejících pocházela z řad mých kolegů, nebo jsem je aspoň
znal. Rozhodli jsme se, že začneme jednat organizovaně, své odlišné
politické názory odsuneme stranou a společně odhalíme lež, kterou tehdy
hlásali komunisté a přijímaly všechny naše vlády, totiž že svoboda
vzdělávání je jen jiné jméno pro politickou subverzi.
Tak vznikla organizace, která si později dala jméno Vzdělávací nadace
Jana Husa a jež má dnes své hlavní sídlo zde v Brně. Zásluhou obětavé
práce Miroslava Pospíšila a jeho kolegů je tato nadace pravděpodobně
nejúspěšnější vzdělávací dobročinnou organizací v České republice.
Ve mně však navíc všechny tyto události podnítily naléhavou potřebu
odhalit pravdu o tom, čeho jsem byl svědkem. Uvědomil jsem si, jak
trestuhodně málo jsem věděl nejen o situaci Čechů a Slováků ale
o komunismu vůbec. Jak se vlastně tito lidé proměnili v psance? Co
studovali a proč? Poprvé jsem se dozvěděl o Chartě 77 a o jejím prvním
mluvčím Janu Patočkovi. Zjistil jsem - ach, jak jsem mohl žít až do té
chvíle v takové nevědomosti? - že Husserl se narodil na Moravě, chodil
do školy v blízké Olomouci a Patočku považoval za jednoho ze svých
nejnadanějších žáků. Dověděl jsem se, že Patočka se těšil nesmírné úctě
nejen pro svou odvahu a pro svůj symbolický význam, ale poněvadž jeho
spisy, jakkoliv jsou těžko srozumitelné, se zabývají otázkami nesmírně
důležitými pro lidi uvězněné komunistickým režimem. Tyto otázky ostatně
neztratily na své aktuálnosti ani dnes, třebaže se okolnosti změnily
a lidé před nimi - někdy až příliš ochotně - zavírají oči.
Nejčastěji diskutovaným tématem při našich setkáních byl smysl dějin.
Někteří lidé zastávají názor, že historie nemá žádný smysl - že to není
nic jiného než sled událostí, s množstvím protichůdných příčin, avšak
bez jakéhokoliv smyslu či poselství. Jiní historii vysvětlují tak, jak
ji vysvětlovali komunisté, tedy jako lineární vývoj hnaný nezadržitelně
vpřed růstem výkonu ekonomiky a vrcholící nakonec v dosažení pozemského
ráje. A existují také lidé, kteří historii chápou jako postupné
zjevování božího poselství a nekonečné Boží Prozřetelnosti.
Patočkovo chápání historie nezapadá ani do jedné z těchto teorií. Pro
Patočku mají dějiny smysl, avšak tento smysl nespočívá ani v budoucnosti
ani ve věčnosti. Význam historie podle něj musíme hledat v minulosti.
Historii porozumíme tehdy, když pochopíme minulost uplynulého a uznáme,
že jsme nějakým záhadným způsobem zodpovědni za události, při nichž jsme
nehráli žádnou roli a které už nikdy nemůžeme změnit. Patočka nás nabádá
k tomu, abychom se "přiznávali" k dějinám, a to nejen tak, že uplynulé
události vezmeme na vědomí, ale že je přijmeme jako součást sebe samých.
Intelektuálové dvacátého století byli slepě hnáni vírou v pokrok
a přitom ztratili víru v Boha. Jejich morálka byla morálkou účelu
světícího jakékoli prostředky ve jménu fiktivní budoucnosti. Výsledkem
byly války a revoluce, obojí nebývalého rozsahu. Odtržen od minulosti
a živ ve stavu exaltovaného nihilismu ztrácí intelektuál dvacátého
století víru v polis a její instituce a na prostý život obyčejných lidí
nahlíží jako na zradu budoucnosti. Minulost pro něj není nikdy překážkou
v jeho konání a právo na zničení všeho a všech, co mu stojí v cestě,
pokládá za samozřejmost.
Namísto této destruktivní vize Patočka nabízel mnohem mírnější vztah
k dějinám, který byl, jak jsem zjistil, velmi přitažlivý pro mé podzemní
kolegy a studenty. Musíme se vracet se do minulosti, abychom pochopili
vlastní společnost a politický řád, jenž poci»ujeme jako přirozený
a který nás definuje. Funkce polis, jak řekl Platón, tkví v "péči
o duši". Tuto myšlenku Patočka dále rozvíjel ve svých tajných
přednáškách o Platónovi a Evropě a snažil se vysvětlit, jak může český
národ ve svém myšlení znovu získat sociální a politickou identitu, o niž
byl realitou oloupen.
Tím, že Patočka otvíral staré téma smyslu českých dějin, se zároveň
dotýkal dalšího a mnohem hlubšího problému. Za šílenstvím nacistické
a komunistické politiky viděl prachobyčejné modloslužebnictví. Jak
nacisté tak i komunisté vytvořili idol z vědy a svůj vědecký světový
názor potom zneužívali ke zničení lidskosti. Vědecký rasismus nacistů
a marxistické vědecké pojetí historie jsou jakožto vědecké disciplíny
neudržitelné. Přesto však neobvyklou měrou ovlivňují způsob, jakým lidé
nazírají jeden na druhého. Jejich teorie představuje lidské bytosti jako
vedlejší produkty historických či genetických sil: jako kusy bezvýznamné
organické hmoty unášené proudy, které nemohou ani ovládat ani usměrnit.
Jak můžeme tváří v tvář této pochmurné vizi svého osudu znovu objevit
svou svobodu a svou lidskou hodnotu? Jak si můžeme znovu přivlastnit
lidskou podobu a lidskou tvář? To byly problémy, jež nedávaly Patočkovi
spát.
Netvrdím, že jeho odpověď na tyto otázky je naprosto srozumitelná; avšak
právě tato vágnost se stala podnětem pro mé přátele z podzemí. Nic pro
ně nebylo tak důležité jako otázka hledání alternativy. Čím by měl být
komunistický materialismus nahrazen? Na čem můžeme založit záchranu
lidskosti? Husserl zavedl pojem Lebenswelt, jež je základem lidské
zkušenosti a který propůjčuje smysl materiální realitě. Právě tato
myšlenka se stala výchozím bodem pro Patočku: myšlenka světa (sám jej
nazýval "přirozeným" světem), který je jednak totožný se světem vědy
a zároveň se od něj radikálně liší, protože je vnímán jiným způsobem.
Podobně jako si zvířata budují svůj habitat, i my budujeme tento
přirozený svět prostřednictvím svých osobních vztahů, morálních ideálů
a především prostřednictvím vlastní oběti. A tento dlouhý proces
společného budování domova, kdy se stáváme součástí země a země součástí
nás samých, také podstatně přispívá ke smyslu dějin.
Komunismus se pustil do ničení tohoto přirozeného světa tím, že
odstranil veškeré spontánní lidské vztahy, čili vztahy založené na
dohodě a historickém kompromisu. Namísto přirozeného světa komunisté
vynalezli mohutný stroj zvaný Pokrok a do něj naházeli všechnu víru,
ideály i zásady prosté lidské slušnosti, aby je potom rozdrtili na kaši.
Naším úkolem proto není nahradit komunismus jiným systémem, začít hájit
nějaké jiné konkurenční vědecké pojetí historie nebo hledat podobný
absolutní výklad lidského bytí. Tak by byl jeden nelidský stroj pouze
nahrazen jiným. Naším úkolem je obnovit přirozený svět - svět, který
tvoříme slovy, úsměvy a gesty, jimiž dáváme výraz své lidské
vzájemnosti.
Zatímco jsem následoval své podzemní přátele do tajuplného království
jejich studia, zalila mě nová a ještě větší vlna obdivu k české kultuře.
Pomocí Němcové, Dvořáka, Nerudy, Janáčka a Čapka jsem začal vstupovat do
Patočkova "přirozeného světa". Společnost prezentována těmito umělci je
společností, kde na sebe lidé vzájemně pohlížejí jako na lidi, a ne jako
na součástky nějakého obrovského stroje. Hrdinou české kultury je
obyčejný člověk, jehož obyčejnost je reálná a zároveň transcendentní,
čímž se dotýká Boha.
Od své první návštěvy Prahy jsem se v následujícím desetiletí snažil od
svých českých přátel učit stejnou měrou, jakou se oni chtěli učit ode
mne. Přišel jsem na to, že Praha není tím správným měřítkem, podle něhož
by měly být české země posuzovány, a že všechno v Praze, dokonce
i disidenti, se vyznačuje jakousi na odiv vystavovanou mondénností.
Pražák, to je Pařížan narozený na nesprávném místě, člověk, který si
pěstuje svůj vyšší duchovní svět za ochrannou stěnou ironie. Naproti
tomu Brňák, jak jsem zjistil, je jeho pravým opakem; je to člověk, který
věří, že se narodil na správném místě a který chce tuto víru sdílet
s ostatními a dokázat ji celému světu. Nejlépe bych snad tento kontrast
mohl ilustrovat na příkladech dvou disidentských přátel.
V roce 1983 se ke mně začaly neoficiálními cestami dostávat kapitoly
vynikající knihy, důvtipné analýzy komunistického jazyka, jejíž autor
užíval pseudonym Petr Fidelius. Pustil jsem se do pátrání po autorovi,
jehož skutečné jméno (Karel Palek) jsem se dozvěděl až o sedm let
později. Dostat se k němu a promluvit s ním nebylo vůbec jednoduché,
nebo» ani jeho nejdůvěrnější přátelé neznali jeho adresu. Až po výměně
spousty tajných vzkazů se s ním člověk mohl setkat někde na rohu ulice.
Poté jste se procházeli po ulicích sem a tam, a teprve až si byl
naprosto jist, že nejste nikým sledováni, zavedl vás rychle do kotelny
pod starou nemocnicí, kde trávil své dny jako topič. Oděn švihácky do
rozevlátého sametového kabátu, vesty s blyštivými knoflíky a s hedvábným
šátkem kolem krku, s tváří ozdobenou c. a k.1) plnovousem, vás pak
bezvadnou francouzštinou s vybranou a zároveň ironickou zdvořilostí
uvedl do svého království: ke svým kotlům, do kterých bylo jeho
povinností každou hodinu přiložit, a do sousední místnosti, kde
přebývaly jeho "objects d'art et de vertu". Shora do místnosti pronikalo
malými okny, jež byla zvenčí na úrovni chodníku, matné světlo a spoře
osvětlovalo sbírku šokujících kýčů. Vadnoucí krásky s klobouky
přetékajícími květy; sladkobolné panenky Marie s překypujícími ňadry;
vemlouvavě mrkající zamilovaní husaři; okaté dětičky s holými zadečky
a růžičkami ve vlasech - všechny objekty Fidelius popisoval s naprosto
vážnou tváří a oddanou úctou jako průvodce v nějakém málo navštěvovaném
venkovském muzeu. "Komunistická kultura," říkal mi, "je kýč s vyceněnými
zuby"; proto jeho ironická záliba v jeho bezzubé variantě.
Mezi těmito cukrkandlovými kreacemi stály police s knihami, skříňky
a piáno. Uprostřed místnosti byl pak psací stůl, na kterém vznikalo
skutečné Fideliovo dílo. Zde psal a redigoval samizdatový časopis
Kritický sborník, který s kýčem neměl nic společného; naopak, zabýval se
skutečnou kulturou a historií střední Evropy. Fidelius se každou hodinu
zvedl od stolu, sundal si svůj sametový kabátec, natáhl si pracovní
kombinézu a sestoupil dolů do kotelny s neznatelným ironickým úsměškem
na rtech. Když se potom vrátil, znovu zaujal pozici estéta z 19.
století, pracovní oděv opět vyměnil za samet, elegantními pohyby si
zamnul ruce a upravil si šátek na krku tak, že připomínal vousatého
Baudelaira. Na závěr každé návštěvy vždy zasedl k piánu a s bravurními
gesty zahrál ragtime Scotta Joplina. S očima upřenýma ke stropu a
s prsty divoce pobíhajícími po klávesách vypadal jako mladý Brahms in
dem Bierkeller. Pro mne byl ztělesněním ryzího pražského disidenta,
lyrickým vyvržencem, vysmívajícím se svým originálním způsobem života
tupé rutině, k níž byl odsouzen, zatímco ve své podzemní říši snů pod
nemocnicí čekal, až osud zaklepe na dveře.
Ještě před tím, než jsem se setkal s Fideliem, jsem se snažil dostat
k jinému disidentovi, Jiřímu Müllerovi, který tehdy pracoval v Brně jako
prostý dělník v továrně na hasicí přístroje. Nakonec jsem ho dostihl
v úsporně zařízeném bytě na Jugoslávské, kde na mě čekal shrbený
u holého stolu jako liška zahnaná do kouta. Pod kšticí rozcuchaných
vlasů na mě hleděly ostražité a podezřívavé oči. Nechal mě vymluvit
a sám se omezil pouze na pár dobře volených jednoslabičných slov. Mluvil
jsem o Husově nadaci a o naší touze pomoci tím, že budeme posílat knihy,
materiály a návštěvníky, kamkoliv bude potřeba. Zmínil jsem se o našich
donkichotských nadějích a překvapivých úspěších. V té době už jsem
docela dobře ovládal ironické a cynické způsoby, které tak dobře
fungovaly v Praze. Jiří však nehnul ani brvou a jen čekal, až odhalím
všechno, co mám na srdci. Udělal si pár poznámek na kus papíru, který
hned poté roztrhal na kousky, zmačkal do malých kuliček a zasunul do
kapes své ušpiněné bundy. Byl však stále stejně lakonický a nijak mi
nevycházel vstříc. Uvědomil jsem si, že takto se nikam nedostanu, a tak
začal jsem mluvit otevřeně o tom, na čem mi opravdu záleželo - o tom, že
není zapotřebí neúčinných donkichotských gest, ale že je nutné kousíčky
vědění jako tenké tyčinky dynamitu zasunovat do tvrdých útesů komunismu.
A vida - jeho tvář se náhle rozjasnila vřelým a upřímným úsměvem.
Konečně viděl, že bych mohl být užitečný.
Bez zbytečných řečí začal rozvíjet plány. Satira ho nezajímala;
komunismus pro něj nebyl terčem vtipů, ale strategickou výzvou. ®ádal
o spoustu věcí, avšak nic z toho pro sebe. Každá akce se podle něj měla
rozšířit jak nejdál to půjde a zasáhnout tolik lidí, kolik je jen možné.
Účelem neměla být pomoc tomu nebo onomu napůl bláznivému disidentovi,
ale lidem a kultuře na Moravě. Požadoval magnetofonové pásky pro
nahrávání přednášek, které by byly šířeny mezi školní mládeží;
počítačový software pro vytvoření kódované komunikační sítě; oficiální
návštěvy oficiálních institucí, za nimiž by se mohly ukrýt jiné, tajné
aktivity; kontakty mezi ekologickými skupinami na Západě a ekology
v Brně; právní rady těm, kteří testovali hranice komunistické
zákonnosti; veřejné kampaně na pomoc lidem vystaveným perzekuci. A to
vše za předpokladu, že tyto aktivity budou na sobě navzájem natolik
nezávislé, aby v případě rozbití jedné sítě zůstaly ty ostatní
nedotčeny. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem se později dověděl, že Jiří
strávil šest let ve vězení.
Ze schůzky jsem odcházel ve skvělé náladě. Podařilo se mi navázat
kontakt s někým, kdo nebyl lyrickým psancem, nýbrž člověkem, který chtěl
opravdu věci změnit tak, aby se mohl ve své rodné zemi zase cítit jako
doma. Naše přátelství bylo důvěrné, avšak skoupé na slovo, téměř
vojenské; Jiří byl také se mnou, když mě zatkli a nakonec vypověděli ze
země. Pochyboval jsem, že ho ještě někdy uvidím. Rozhodně by mě ani ve
snu nenapadlo, že ho jednou navštívím v honosné pražské kanceláři, odkud
řídil transformaci tajné policie, která celých dvacet let dělala všechno
proto, aby jej zneškodnila. Pamatuji si, jak mě při této návštěvě
potěšilo zjištění, že stále nosí stejný pracovní oděv a že si dokonce
nepřestal dělat poznámky na kousky papíru, které hned potom zmačká
a zasune do kapes.
Ne všechno, co se od těch zlých dob přihodilo, bylo dobré. Někdy se
nostalgicky ohlížím zpět do doby, kdy mohlo být všechno utrpení v této
zemi přisuzováno vnějším příčinám a kdy platil pro všechny jakýsi
generální pardon za jejich poklesky a nedostatky, protože za všechno
mohli komunisté. Vím však, že takový postoj je slabošský a že se musím
radovat ze změn, jež skutečné nedostatky Čechů zviditelnily stejně tak,
jako zviditelnily jejich skutečné a daleko větší ctnosti. Za těchto
nových okolností mě nejvíce ze všeho těší, že jsem poznal dva druhy
češství. Poznal jsem, jak se cyničtí Češi a zemití Moravané navzájem
doplňují, aby tak společně vytvořili kulturu, jež nemá mezi kulturami
Evropy obdoby. A na své vlastní jedinečné zkušenosti jsem se přesvědčil,
jak je kultura Čechům dražší než kterémukoli jinému národu moderního
světa. Zkušenost, kterou jsem u vás prošel, změnila můj život. Přijetí
čestného titulu doktora Vaší university je pro mne zpečetěním vztahu,
v němž kultura byla motivující silou a zdrojem naděje do budoucna. V tom
pro sebe spatřuji pravý smysl českých dějin.
Roger Scruton
Brno, 2. října 1998
