"Stará levice", "Nová levice", "Staronová pravice" nebo "Nový střed?" ČSSD si musí vybrat
Stručná výměna e-mailů, namísto motta:
JČ: Přeložil jsem váš článek, navrhující změny v politice české sociální demokracie, ale očekávejte množství odporu.
SS: Co si myslíte, že bude lidem nejvíc vadit? To, že kritizuju jadernou energetiku, nebo že kritizuju Klausovu politiku o rodině, nebo má naděje, že by ČSSD dokázala lépe spolupracovat s pragmatičtějšími lidmi v KDU-ČSL a US? Asi hlavní odpor vyvolají ty dva první body. Samozřejmě, bylo by zábavnější, kdyby přišla hlavní kritika od stoupenců "nové levice", ale to se asi v Čechách dnes ještě nedá očekávat.
JČ: Myslím, že pro některé lidi v ČR je váš článek jaksi příliš "zelený", nedovedu to přesně definovat. Mnoho lidí taky bude asi iritovat, že vůbec debatujete o politice sociálně demokratické strany. Ta se podle nich má odmítat jako bolševismus, ne že by se měl někdo pokoušet ji upravovat a zlepšovat.
SS: Samozřejmě máte pravdu, že mnozí lidé budou tento článek považovat za příliš "zelený". Zajímavá je ta paralela, kterou v článku činím mezi Čechy a Švédy: obě tyto skupiny rádi tráví víkendy na chatách, houbaří, jezdí stanovat a chodí do lesa, Češi si však ale ještě neuvědomili politicko-hospodářské důsledky těchto postojů. Až se osvobodí od Klausova kouzla, myslím (doufám), že jim začne být zřejmá souvislost mezi láskou k přírodě a potřebou přísnější ochrany životního prostředí.
Poprvé v historii České republiky a Československa převzala moc úplně sociálně demokratická vláda. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy prochází sociálně demokratické hnutí svou největší ideologickou krizí ve své historii, i když zároveň mají nyní sociálně demokratické strany své největší volební úspěchy. Drtivá většina zemí Evropské unie má nyní sociálně demokratické ministerské předsedy a ve 13 z 15 členských zemí EU zastávají sociálně demokratické strany funkce ve vládě. Dosud však nevznikl žádný nový sociálně demokratický model, který by nahradil model "staré levice". Vzniká otázka: bude se ČSSD vracet k myšlenkám staré levice v modifikované formě, anebo se otevře "modernějším" alternativám?
Stará levice prosazovala centralizovanou státní kontrolu hospodářského vývoje. Původně podporovala státní vlastnictví a plánované hospodářství. Když začala být zjevná selhání sovětského typu příkazní ekonomiky, sociálně demokratické strany přešly ke keynesovské politice, jejímž cílem bylo stimulovat spotřebitelskou poptávku prostřednictvím sociálních výdajů a přerozdělování příjmů. V éře "globalizace" je složitější udržovat tuto politiku. Evropské země mají všechny otevřené ekonomiky a jsou neobyčejně silně závislé na mezinárodních tocích kapitálu a finančních prostředků. Když se pokusí jedna země stimulovat svou ekonomiku tradičním keynesovským způsobem tím, že zvýší sociální výdaje, aniž by zvýšila daně, odradí tím investory, kteří se obávají, že vzniklý rozpočtový schodek povede ke zvýšení úrokových měr, sníží hodnotu místní měny a zvýší inflaci. Na druhé straně, pokud ta země financuje zvýšení sociálních výdajů vyššími daněmi, investoři velmi pravděpodobně utečnou do zemí s nízkými daněmi, kde mohou vydělat větší zisky. Je ironické, že Spojené státy jsou pravděpodobně jedinou zemí, která je dostatečně velká na to, aby mohla udržovat rozsáhlý rozpočtový schodek a nemusela se obávat, že ze země uteče investiční kapitál. A tak Ronald Reagan se svými rekordně vysokými rozpočtovými schodky byl pravděpodobně poslední velký stoupenec keynesovské hospodářské politiky na Západě! Bylo by možné provádět keynesovskou politiku na úrovni Evropské unie, nyni, když všechny hlavní země EU mají sociálně demokratickou vládu, ale to by vyžadovalo revizi Maastrichtské smlouvy, podle níž nesmí rozpočtový schodek v žádné zemi Evropské unien překročit 3 procenta hrubého národního produktu (hodnoty všeho, co se v zemi vyrobí za rok).
V této otázce se ČSSD profiluje jako umírněná keynesovská strana. Chce udržovat relativně malý rozpočtový deficit. Pokud jsou její výpočty správné, je možné, že takový deficit neodradí příliš mnoho zahraničních investorů. Ale pokud je pravdivé tvrzení opozice, že bude rozpočtový schodek ve skutečnosti daleko vyšší, mohla by se ČSSD dostat do velmi vážné situace.
V současnosti to vypadá, že ČSSD praktikuje politiku "staré levice" i v mnoha jiných otázkách. Ještě předtím, než se dostaly hospodářské představy "staré levice" do krize, začali stoupenci "nové levice" kritizovat důraz "staré levice" na materialismus a na třídní otázky. Nová levice začala zdůrazňovat, že jiné vztahy nadřazenosti jsou stejně důležité jako vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zejména důležité je podle ní ničení životního prostředí, vztahy mezi pohlavími a diskriminace menšin. Kromě toho, nová levice rebelovala proti paternalismu a centralismu staré levice. I když nová levice souhlasila se starou levicí, že volný trh vede k nadvládě zaměstnavatelů nad zaměstnanci, argumentovala, že cestou k osvobození je více účastnické demokracie, nikoliv státní řízení. Tak se dává přednost zaměstnaneckému vlastnictví akcií, vlivu zaměstnanců na řízení podniků, družstevních firem a kodeterminačním zákonům o sdílení moci v soukromých podnicích před státním vlastnictvím a ústředním plánováním. Ve veřejném sektoru potřebuje mít moderní, dobře vzdělaný občan větší možnost výběru a vlivu například k jakému lékaři chce chodit. Vzhledem k tomu, že nová levice podporuje účastnickou demokracii, stavěla se vstřícně k požadavkům východoevropských disidentů, aby vznikla občanská společnost s aktivními občany.
V mnoha těchto otázkách zůstává ČSSD připoutána ke staré levici. Její plány stavět jaderné elektrárny jsou typickým příkladem. V dlouhodobé prespektivě budou jaderné elektrárny pravděpodobně mít katastrofální dopad na životní prostředí a také budou daleko nejnákladnější energetickou alternativou, když zahrneme všechny společenské náklady. I když pomineme možnost, že by mohlo dojít k roztavení radioaktivního jádra elektrárny, takže by se stala polovina země neobyvatelnou, problém, co si počít s jadernými zplodinami, zůstává. Vyhořelý jaderný materiál zůstane smrtelně radioaktivní po dobu přibližně 100 000 let. To znamená, že kontejnery musejí být konstruovány tak, aby přežily několik dob ledových (!) a neproděravěly, jinak budou kontaminovány velké části světa a stanou se neobyvatelnými. Možná bude v důsledku jaderné energie jednou neobyvatelný celý svět. V tom případě by příští generace mohly vzpomínat na rozhodnutí stavět jaderné elektrárny jako na největší zločin tohoto století.
Jaderná energie patří k tradici "staré levice", stejně jako její centralismus. Je to nejcentralizovanější a nejvíce kapitálově intenzívní forma výroby energie. Je to také druh výroby energie, který vytváří nejmenší počet pracovních příležitosti v poměru k investovaným finančním prostředkům. Téměř všechny druhy jiných státních investic by vytvořily daleko větší množství pracovních příležitostí za stejné peníze.
Zeman se také naprosto nezajímá o otázka vztahů mezi pohlavími. Příkladem je, že se rozhodl nejmenovat do své vlády žádné ženy. Ani se příliš nezajímá o otázky menšin, jako je zlepšování životních podmínek pro Romy, i když alespoň podpořil zákon, zakazující skinheady. Avšak i tento zákon se zabývá spíše důsledky než příčinami problémů.
Argumentuji snad pro přijetí strategie "nové levice"? Po mnoha letech autoritářské vlády jedné strany by mohla být nová levice atraktivní, protože v mnoha ohledem představuje daleko radikálnější rozchod s minulostí než Klausův tržní liberalismus. Jako komunisté, i Klaus je přesvědčen, že hospodářský růst je důležitější než životní prostředí, že by se nemělo nic dělat proti diskriminaci žen nebo Romů, že by politika měla být ponechána na starost elitám (i když Klaus aspoň zastává názor, že by tyto elity měly být demokraticky voleny), že není nutné vytvářet aktivní občanskou společnost a že by zaměstanci neměli mít na pracovišti žádný vliv. Naproti tomu radikální demokracie se snaží maximalizovat vliv, který má každý jednotlivý člověk na vlastní život. Přitom se snaží žít solidárně s přírodou a s chudšími skupinami ve společnosti.
Navzdory tomu, že by učení "nové levice" v České republice teoreticky vyniklo nad vším ostatním, pro ČSSD není jeho příjetí realistickou strategií. Zaprvé, veřejnost by v současnosti nepodpořila politiku, která by byla vnímána jako příliš "levicová". Většina obyvatelsta v současnosti žije ve středu či na pravém středu politického spektra. Občanské hnutí se pokusilo zmobilizovat podporu národa pro myšlenku aktivní občanské společnosti, ale selhalo. Kromě toho, většina ekonomiky je už zprivatizována a dá se pochybovat, že by mnoho Čechů souhlasilo s další vlnou privatizace, v jejímž rámci by byl majetek přesunut od nových soukromých vlastníků k zaměstnancům. Takže v oblasti průmyslové demokracie lze maximálně doufat jen v určitý zákon o spoluúčasti na řízení podniků, jako existuje v Německu. Zadruhé, hospodářská situace je příliš špatná na to, aby bylo možno zavádět radikální hospodářskou politiku. Česká republika závisí neobyčejně silně na zahraničních investorech a radikální hospodářská politika by odstrašila zahraniční kapitál. Podniky, vlastněné zaměstnanci, by také těžko sháněly investiční prostředky na modernizaci zařízení.
Znamená to, že navzdory všemu, ČSSD musí praktikovat liberálně-tržní politiku? Sdělovací prostředky v západní Evropě často podporují takové tendence a hovoří v tomto smyslu o debatě mezi "tradicionalisty" proti "obroditelům" či "modernizátorům". Dávám sám přednost termínům "stará levice" a "nová levice", protože jediné, co je na tržním liberalismu "nové" nebo "moderní" je to, že ho silněji přijímají údajně "socialistické" strany. Jinak je ideologie neoliberalismu několik století stará. Bez ohledu na ekonomické důsledky takového obratu, politicky je v dlouhodobé perspektivě sebevražedný. Buď dospějí voliči k názoru, že je tato politika úspěšná, a v tom případě se přesunou k pravici a budou hlasovat v budoucích volbách pro "skutečné" pravicové strany, anebo dospějí voliči k názoru, že tato politika selhala, a v tom případě také potrestají sociální demokraty tím, že budou hlasovat pro další levicové nebo populistické strany. Například na Novém Zélandě zahájila Labouristická strana pohyb země směrem doprava, tím, že deregulovala měnu a kapitálové trhy a omezila výdaje na sociální a welfarové programy. Většina obyvatelstva nakonec tuto politiku schválila. V důsledku toho se posunula doprava i konzervativní strana a stala se neoliberáolní. Konzervativci pak v příštích volbách bez potíží vyhráli. Mezitím si velká část novozélandského obyvatelstva uvědomila, že jí v důsledku těchto reforem poklesla životní úroveň. To povzbudilo levicové křídlo Labouristické strany k rebelii proti jejímu vedení. Pak se novozélandská Labouristická strana rozštěpila na několik stran a labouristé už tam nejsou jednou z hlavních stran, soutěžících o moc.
Ve Švédsku byla všeobecně považována i méně radikální liberální tržní politika za chybu. Poté, co sociální demokraté deregulovali finanční a kapitálové trhy a zavedli tržně-liberální snížení daní, rozpočtový přebytek zmizel a vznikl druhý největší rozpočtový schodek v Evropě, zatímco nezaměstnanost stoupla z přibližně 1 procenta na více než 8 procent. Strana rychle prohrála další volby, poté, co ve Švédsku předtím vládla po dobu 53 z předchozích 59 let. Voliči opustili švédské sociální demokraty a dali svou podporu oficiálním liberálním stranám, straně Zelených a pravicové populistické straně. Od té doby se sociální demokraté vrátili k moci, protože v období nesocialistické vlády hospodářství ve Švédsku dále upadalo. Nicméně je nynější švédská sociálně-demokratická strana daleko slabší než kdy předtím. V nedávných volbách zaznamenala nejhorší volební výsledky od zavedení všeobecného volebního práva. Tradiční sociálně demokratičtí voliči buď zůstali doma, anebo hlasovali pro stranu Zelených nebo pro zreformované komunisty (kteří si nyní říkají "Levicová strana"). Tato "Levicová strana" zdvojnásobila ve volbách svou volební podporu až na 12 procent.
Pokud nejsou "staronová pravice" a "nová levice" politicky realistickým řešením, má ČSSD jinou alternativu, než zůstat pevně v zajetí postojů "staré levice"? Možným řešením by bylo vytvořit českou verzi "nového středu", jehož prostřednictvím nedávno zvítězili němečtí sociální demokraté ve volbách. Původně se Schroeder profiloval jako tržně-liberální "modernizátor". Ale aby mohl být zvolen kancléřem, musel zmírnit svou tržní politiku, aby uspokojil phalanx staré levice, soustředěné kolem ministra financí La Fontaina, a potřeboval podporu strany Zelených, která má kořeny v "nové levici". Tento kompromis se stal směsicí více tržně orientované, pragmatické hospodářské politiky, relativně velkomyslné sociální politiky a nových hospodářských idejí "nové levice", jako je například příslib začít uzavírat jaderné elektrárny.
ČSSD by pravděpodobně nalezla pro takovou politiku širokou podporu. Klaus přesvědčil obyvatelstvo, že vyrovnaný rozpočet a všeobecná tržně orientovaná politika je v podstatě správná. Kromě toho, rozsáhlá keynesovská opatření na stimulaci ekonomiky zjevně nemají šanci získat podporu parlamentu. Sociální programy by však mohly být rozsáhlejší. Češi si nemyslí, že je jejich země v současnosti dostatečně bohatá na to, aby mohla realizovat rozsáhlé, všeobecné sociální zabezpečení švédského typu. Tak se sociálně demokratická hospodářská politika asi nebude příliš odlišovat od politiky předchozích vlád pravicového středu Klause a Tošovského.
To znamená, že by se ČSSD mohla nejlépe profilovat v neekonomických oblastech. Existuje v ČR množství nevyužitého "zeleného" potenciálu, kterého by strana mohla využít. Češi jsou velmi podobní Švédům, když přijde na jejich přírodní romantismus. V ČR i ve Švédsku jezdí o víkendu velké množství obyvatelstva z měst na chaty. V obou zemích má mnoho lidí malé pozemky, kde si pěstují vlastní zeleninu. V obou zemích je národním sportem chodit do lesa na houby. Ale zatímco Švédsko má velmi silné ekologické hnutí, taková síla v České republice skoro vůbec neexistuje. Nejenže existuje ve Švédsku několik mocných ekologických organizací, v parlamentě kromě toho zasedají tři strany, které odmítají jadernou energetiku a zdůrazňují ekologické otázky. Dvě z nich ("Levicová strana" a Strana pro životní prostředí) v současnosti spolupracují se sociálně demokratickou vládou. Mezitím, v Německu vstoupili sociální demokraté do koalice se Zelenými, což znamená, že je ministr pro životní prostředí ze strany Zelených.
V České republice nečelí ČSSD takovýmto tlakům od ekologických skupin, aby změnila svou strategii. Avšak nová ekologická strategie by mohla být pro ČSSD velkou výhodou. Znamená to, že by ČSSD získala u obyvatelstva plné ocenění za populární opatření, které by zlepšily životní prostředí. Například, místo vydávání mnoha miliard korun na dvě jaderné elektrárny by mohla ČSSD vyu žít tytéž peníze pro rozvoj alternativních zdrojů energie. Česká republika má obrovský potenciál - mohla by se stát významným světovým střediskem pro nové technologie, vstřícné vůči životnímu prostředí. ČR má velmi vzdělané pracovní síly, mnoho vynikajících inženýrů, ale daleko nižší mzdy než inženýři v západní Evropě. Takže by mělo být lehké přilákat zahraniční investice pro takové projekty.
ČSSD by také mohla napodobit německý rudozelený model v tom, že by snížila odvody firem na sociální a jiné zabezpečení zaměstnanců a toto snížení by mohla nahradit zavedením ekologických daní, uvalených na fosilní paliva a další ekologicky škodlivé produkty. To by přimělo podniky, aby využívaly efektivněji energie. Vytvořilo by to pracovní příležitosti v ekologicky čistších odvětvích, vzhledem k tomu, že by náklady na pracovní síly byly po snížení daní nižší. Představte si, kdyby byly zvýšeny ceny benzínu tak, aby odrážely plné sociální náklady na emise kysličníku uhličitého a získané finance by byly využity pro dotace výroby benzínu z ethanolu. Ovzduší by bylo daleko čistší, kdyby české automobily jezdily na ethanol, a čeští zemědělci by mohli rozšířit svou výrobu tak, že by dodávali tento benzín, který lze vyrábět z některých druhů plodin. Tak by na českém venkově vzniklo mnoho nových pracovních příležitostí, a obchodní bilance by se zlepšila, protože by země mohla radikálně omezit dovoz ropy. Někteří vlastníci automobilů by se hněvali, pokud se jim líbí levný benzín víc než čistý vzduch. Ale mohli by být částečně odškodněni, kdyby část daní z benzínu byla určena na dotace veřejné dopravy, což by bylo pro ně pobídkou jezdit do práce metrem.
I když by byla velká část obyvatelstva ráda, kdyby byl vzduch čistší, voda pitnější a kdyby lesy žily, otázkou je, zda by získala ČSSD v parlamentě podporu pro takovouto politku. Je možné, že by v této oblasti byla ochotna spolupracovat KDU-ČSL. Konec konců, nyní do té strany vstoupil Martin Bursík, poté, co zazářil jako ministr životního prostředí v Tošovského vládě. Je také možné, že by byli ochotni takováto opatření podpořit alespoň někteří členové Unie svobody či komunistické strany.
Otázky rodiny a vztahů mezi pohlavími také poskytují potenciální zdroj velké popularity pro "nový střed". Čeští vědci často zdůrazňují, že Východoevropané všeobecně a Češi konkrétně jsou velmi skeptičtí vůči západnímu feminismu. Jedním z důvodů však je, že vůbec nechápou myšlenky hlavního proudu západního komunismu. Vnímají tito západní aktivistky jako kryptokomunistky, které zároveň nenávidí muže. Přitom je však stále více zjevné, že je nutno něco podniknout pro zlepšení situace v českých rodinách. Klaus byl přesvědčen, že příliš mnoho žen chodí do zaměstnání a chtěl je povzbuzovat, aby zůstaly doma. Zlikvidoval dotace pro školky a prodloužil období rozšířené mateřské dovolené. Jeho vláda také způsobila, že je obtížné, aby muži šli na "otcovskou" dovolenou (tj. podíleli se na vychovávání malých dětí) a zajistil, aby byly sociální dávky pro rodičovskou dovolenou v době, kdy jsou děti malé, tak nízké, aby jen málo mužů projevilo zájem uplatnit svá práva starat se o své děti. Pokud mají rodiny nízké příjmy a pokud ve většině rodin muži vydělávají více než ženy, většina mužů nebude schopna dovolit si jít na rodičovskou dovolenou, jestliže nedostanou dostatečnou náhradu za plat, o který v té době přijdou.
V současnosti odmítá většina českého obyvatelstva myšlenku, že by měla být mezi pohlavími rovnost, a buď zastává Klausův názor, že by ženy měly zůstat doma a starat se o rodinu, anebo je přesvědčena, že ženy by měly mít dvojí zaměstnání (jedno neplacené doma a druhé placené), zatímco muži mohou mít zaměstnání jen jedno. Klausova konzervativní alternativa, v jejímž rámci se snažil přesvědčit ženy, aby zůstaly doma, selhala. I kdyby ženy chtěly opustit zaměstnání, jejich manželé nevydělávají dost na to, aby rodina přežila z jediného příjmu. Proto nedošlo k velkému vzrůstu žen v domácnosti, ale došlo k šokujícímu poklesu porodnosti. Od roku 1990 do roku 1996 poklesl počet živých porodů o více než třicet procent, tak je zjevné, že je nutno něco podniknout.
Mnoho žen, které v současnosti mají dvojí zaměstnání, není se svou situací spokojeno a z nedávného průzkumu, který uspořádal Sociologický ústav ČAV, vyplývá, že jedna třetina Čechů dává přednost manželskému vztahu, který je založen na "partnertství". Takže opatření, která by mohla zlepšit postavení žen, budou pravděpodobně populární. To by mohlo obsahovat taková opatření, jako lepší přístup do školek, zvýšení finanční podpory v době rodičovské dovolené a podpora mužům, aby se podíleli na rodičovské dovolené. Zároveň by mohly být přijaty zákony proti diskriminaci žen na pracovním trhu. Bude možná obtížné získat od ostatních stran podporu pro takovouto politiku. Nicméně, už to, že by se objevily tyto otázky v politické agendě, by bylo velkým zlepšením ve srovnání s nynější situací. Také by to přimělo politické strany, aby se zabývaly otázkou klesající porodnosti a otázkou nespravedlnosti toho, že ženy musejí mít dvojí břemeno domácí práce a k tomu ještě výdělečné práce v zaměstnání.
A dále, pak existují otázky zlepšení situace pro Romy a vytvoření silnější občanské společnosti. Tyto záležitosti však většinu Čechů příliš nezajímají. Nicméně existuje mezi vzdělanými lidmi v ČR potenciální podpora pro tyto otázky. Tito akademičtí vzdělanci většinou dosud hlasovali pro pravicové strany, jako ODA a nyní Unie svobody, a to zejména od té doby, co vstoupil Mlynář do US. Poskytl této nové straně tolerantní profil jako ministr pro romské otázky. Také se mu podařilo získat romské kandidáty pro kandidátku této strany. Tím získal pro US centristické voliče a dokonce i voliče levého centra, kteří se obávali Zemanova údajného populismu a autoritářství.
Takže by bylo možno získat některé voliče pro ČSSD, kdyby ČSSD začala podporovat myšlenky nového středu. Podpora pro tyto otázky by od ČSSD pravděpodobně neodradila její dosavadní voliče. V ČR není mnoho lidí, kteří se silně stavějí proti občanské společnosti a i když mnozí zastávají rasistické pocity vůči Romům, neexistuje příliš mnoho lidí, kteří by byli tak otevřeně rasističtí, že by kvůli této otázce opustili ČSSD. Naopak, i rasisty by bylo možno přesvědčit, že z toho budou mít všichni prospěch, jestliže se Romové zlepší. Vedlo by to k nižší zločinnosti, lepší mezinárodní publicitě a silnějšímu hospodářství.
Vzhledem k tomu, že Unie svobody má dosud nejlepší politiku týkající se romského problému a vzhledem k tomu, že tato strana také zdůrazňuje ve svém programu potřebu silnější občanské společnosti, US by pravděpodobně byla ochotna takovou politiku podpořit, pokud ji přijala ČSSD.
Je také pravděpodobné, že moralistická KDU-ČSL by měla potíže, kdyby si zachovala nezájem vůči Romům, přestože zastává křesťanské hodnoty.
Teď by si už čtenář měl uvědomit, že vzniká určitý systém: je pravděpodobné, že ve všech těchto otázkách získá ČSSD pravděpodobněji podporu pro politiku nového středu od US a KDU-ČSL než od ODS. Avšak ČSSD uzavřela smlouvu o spolupráci s jedinou stranou, o níž je nejméně pravděpodobné, že by tuto politiku podpořila.
Avšak ODS by pravděpodobně nevadilo, kdyby ČSSD ve specializovaných otázkách spolupracovala s ostatními stranami pravicového středu, protože to by ODS umožnilo udržet si od svých bývalých nepřátel bezpečný odstup.
Klaus by mohl tvrdit, že musel uzavřít dohodu o spolupráci, aby zachránil zemi a vytvořil stabilní vládu. Naštěstí však nemusí nést odpovědnost za konkrétní politiku této vlády. Kdyby US a KDU-ČSL nepodpořily ČSSD, Klaus by nakonec musel v otázkách konkrétní politiky s ČSSD spolupracovat. Není totiž možné podporovat existenci vlády, o níž se člověk zapřísahá, že ji nesvrhne, a zároveň vytvořit takovou situaci, v níž by ta vláda nemohla vládnout.
Kdyby získala politika nového středu pro ČSSD další volební podporu, co by z toho měly US a KDU-ČSL, kdyby ČSSD pomáhaly? Nepomáhaly by tím také ODS, protože by jí tím umožnily, aby se znovu vyprofilovala jako pravicová strana, po nedávné opoziční smlouvě, která tuto její "pravicovost" zpochybnila?
Tyto dvě menší strany by měly několik dobrých důvodů pro podporu nového středu. Zaprvé, znovu by tím získaly alespoň část ztracené dobré vůle, o niž přišly v důsledku tvrdošíjných postojů v povolebním vyjednávání o vytvoření nové vlády.
Zadruhé, lepší styky s ČSSD by zlepšily jejich šance ovlivňovat vyjednávání o ústavní reformě. Mohly by si to určit jako podmínku spolupráce. Zatřetí, některé součásti politiky nového středu jsou podobné jejich vlastním politickým plánům. Měly by větší šanci na realizaci těchto plánů společně s ČSSD, než v budoucé vládě pravého středu, která by obsahovala ODS. Také by mohly pomoci sociálním demokratům odstranit korupci, kterou po sobě zanechala klausovská privatizace. Pokud je totiž ČSSD závislá na ODS, "čisté ruce" bude jen prázdné heslo a nomenklatura ODS bude i nadále mít finanční moc.
Jaký je toho všeho morální smysl? Téměř všichni by na tom byli lépe, kdyby se bývala ČSSD stala stranou nového středu a kdyby KDU-ČSL a US bývaly ochotny hned po volbách vstoupit do vlády levého středu. Bursík mohl pokračovat ve své práci jako ministr životního prostředí a Mlynář jako ministr pro romskou otázku. Existovala by stabilní vláda, bývalo by možné podniknout skutečné kroky proti korupci a nebylo by nutno hovořit o ústavní reformě. Avšak angličtina má úsloví, "Better late than never", "Lépe to učinit později než to neučinit nikdy."
