Osmdesáté výročí ukončení první světové války: Můžeme inteligentně hovořit o něčem, co jsme nezažili?

Ukončení první světové války je jediným letošním kulatým výročím (pro ČR jich bylo relevantních letos mnoho), které se opravdu přímo týkalo i západní Evropy. Jsem velmi překvapen, jak intenzívní bylo v posledních týdnech a dnech v Británii vzpomínání na první světovou válku.

Nejzajímavější byly nesčetné rozhlasové, televizní a tiskové rozhovory s lidmi, kteří v první světové válce bojovali. V Británii těchto osob žije dodnes ještě asi patnáct: nejstaršímu je 104 let - v roce 1918 mu bylo 24.

Shrnuji dva články z dnešních novin Independent a Times a pak úvahu historika Nialla Fergussona, který se zamýšlí nad tím, že vnímání první světové války očima jejích dosud žijících účastníků je jiné než její vnímání očima pozdějších generací.

Co to vypovídá o našem porozumění událostem, které jsme nezažili? Anebo je naše pojetí těchto událostí "objektivnější" než pojetí očitých svědků?

Bývalý voják vzpomíná o osmdesát let později na své přátele a ptá se: Stálo to za to?

Starý muž, křehkého vzhledu, ale stále ještě stojící hrdě a vzpřímeně, vystoupil v úterý ráno z davu přihlížejících lidí, aby učinil to, co dělá každý rok. Na hlavě měl pevně nasazenou plukovní čepici a na hrudi množství vyznamenání. Sklonil se a položil věnec s nápisem "Ode všech londýnských Skotů" k památníku svých starých přátel.

Prostý nápis na věnci muže identifikuje: "Harold Judd, vojín, 516997, druhý prapor. Věk: 100 let."

Nepamatuje si, kolikrát už sem věnec položil, protože poprvé navštívil město Ypres pouhých osm let poté, co utichly zbraně první světové války. Ale vždycky myslí na totéž: "Vždycky vzpomínám na chlapce, na přátele, o které jsem přišel." Letošek je ovšem výjimečný, uplynulo osmdesát let od ukončení první světové války. Smutné také je, že Harold a pět ostatních veteránů, kteří letos cestovali do Ypres, se už pravděpodobně příští rok nesejdou všichni.

Někdy, říká, Harold Judd, vzpomíná také na to, jak jeho přátelé zemřeli. Například onen muž, s nímž Harold vstoupil ve věku osmnácti let do armády, a který byl zastřel první den na bojišti.

Pamatuje si dobře, jak byli oba vysláni dopředu, aby prostříhali drátěné zátarasy, když se je nepodařilo prorazit dělostřeleckému útoku. Jak zátarasy uvolnili, ale musel mrtvého kamaráda Freda nechat na místě a utíkat kupředu.

"Prostě jen konáte svou povinnost. Jakmile jste jednou v pohybu, běžíte všichni zároveň," hovořil o tom Harold Judd, jako by se to dělo ještě nyní. "Nesmíte se zastavit."

Jiný veterán první světové války, Robbie Burns, kterému je 103 let a je posledním žijícím členem pluku the Queen's Own Cameron Highlanders, uvádí, že si dobře pamatuje úplně všechno - od prvního dne, kdy šel v roce 1914 na frontu, až do doby, kdy se o pět let později vrátil domů. Na dotaz, co si o tom všem dnes myslí, uvedl Robbie Burns, že jako prostí vojáci museli dělat, co jim bylo nařízeno. "Žili jsme prostě den ode dne - navzdory zimě a hladu a zlým snům a všemu ostatnímu. Doufali jsme, že to přese všechno jednoho dne skončí." Jako signalista poslouchal Arthur Halestrap, když mu bylo 20, rozhlas, když bylo oznámeno příměří a začaly zvonit zvony. "Všechno naprosto utichlo, bylo to zvláštní ticho. Nastalo tak obrovské uvolnění, že byl život najednou prázdný. Nebylo nic, co by člověk měl dělat. Byli jsme úplně ztraceni, ale bylo to jen dočasné."

Halestrap dále konstatuje: "Když se sem do Ypres vracím, vzpomínám na desetitisíce mužů mé generace, kteří zemřeli za strašlivých okolností - někdy viseli z ostnatého drátu po dlouhé dny, a někdy byli zastřeleni jejich kamarádi, kteří se je snažili zachránit. A tito muži šli dobrovolně do války pro ideál, na záchranu naší země a pro bezpečí milovaných lidí doma."

Pak ho někdo přerušil, aby podepsal knihu hostů. Napsal jméno, číslo a jednotku. "Tak to dělám," řekl listu Independent.

Šokovaná očitá svědkyně odmítá vyznamenání

Winfired Deaconová nikdy nezapomněla na hrůzy, jichž byla svědky jako řidička sanitky na západní frontě v roce 1915. Tyto zážitky se jí dotkly tak hluboko, že tento týden tato pra-pra-babička, žijící v městě Paignton v Devonu odmítla nejvyšší francouzské vyznamenání Légion d'honneur.

Paní Deaconové je nyní 101 let. Konstatuje, že stále není schopna si připomínat nic, co se týká první světové války.

"Kdyby přišli do mého pokoje nyní se svou medailí, řekla bych jim, aby vypadli a odnesli si to. Mé vzpomínky jsou ty, že jsem viděla mladé chlapce po jednom ústupu od řeky Somme - v šoku, oběti válečného plynu, slepé, muže ve věku mého otce, kteří plakali a čekali na sanity, aby je odvezly z bojiště. Mohla jsem je jen při umírání držet za ruku."

Měla přezdívku Tiny (Maličká), když byla poslána v roce 1915 do Francie ve věku 17 let jako řidička. Vzpomíná, jak to tam vypadalo: "V životě jsem do té doby neviděla mrtvolu. Najednou jsem jich viděla v polích stovky. Nedokážu vyslovit, jak strašný tam byl smrad. Už toho moc nezbylo, co by se pak dalo pohřbít do těch válečných hrobů."

Paní Deaconovou jednou na šest hodin zavalilo rumiště domu při bombardování a poškodilo jí to trvale sluch. Ale nejvíc jí bolelo utrpení, které viděla kolem sebe: "Je nemožné si uvědomit, jak strašným duševním i fyzickým utrpením procházeli ti muži, a to ne jen pár hodin, ale po celé dlouhé roky, zatímco ti lidé, kteří vydělali velké zisky v zbrojařském průmyslu, se nikdy za celý život nevyskytli v blízkosti kulky. Viděla jsou hodně mužů v šoku. Byli to zlomení lidé. Jednou jsem vezla jednoho kapitála, který měl záchvat a nezvládnutelně se třásl. Hodila jsem své tři medaile z první světové války do popelnice, jakmile začala druhá světová válka."

Brání dnešní rituály našemu pochopení války?

ptal se v deníku Independent historik Niall Ferguson:

Historikové, kteří se první světovou válkou zabývají, jako já a John Keegan, jsme se pokusili debatovat o tom, proč se první světová válka vedla: proč začala, proč trvala tak dlouho, proč skončila. Avšak mám podivný pocit, že je naše argumentace irelevantní.

Uvědomuji si, že vzpomínání není totéž jako pochopení. A zvedám číši na počest oněch mužů, kteří jsou dosud v plné síle, poté, co přežili nejen zákopy první světové války, ale i všechno ostatní, co pro ně připravilo dvacáté století.

Nejvíc na mě na těchto očitých svědcích dělá dojem to, jak poctivě a otevřeně hovoří o svých zážitcích. Nejnovější rozhovory, které jsem četl nebo slyšel znovu svědčí o podivné dvojakosti u mužů, kteří bojovali v první světové válce - je to podivná směsice understatementu, umenšování hrůz, o nichž jako by tito muži nechtěli ani mluvit, a nostalgie po přátelství a někdy i černé komedii armádního života. Staří vojáci velmi málokdy používají slova "hrůza".

Mě znepokojuje rozdíl mezi jejich vzpomínáním a naším. Co vlastně máme my, co jsme příliš mladí na to, abychom zažili boje a na to, abychom přišli o přátelé a známé, co dělat na těchto vzpomínkových slavnostech?

V londýnském Imperial War Museum je o první světové válce velmi dojemná výstava - měl jsem slzy v očích, když jsem četl dopis, který napsal voják manželce před bitvou, o níž neočekával, že ji přežije.

V první světové válce zahynulo 9 miliónů lidí, více než akždý osmý z 65,8 miliónů mužů, kteří v ní bojovali.

Vzniklo obrovské množství soukromého zoufalství a smutku. Přesto však je dobře si uvědomit, že lidé, takto postižení první světovou válkou, byli v menšině. "Jen" asi 12 procent britských vojáků zahynulo v první světové válce. 88 procent z nich se vrátilo naživu. A "jen" 6 procent mužů ve věku 15 do 49 let bylo usmrceno.

Účelem veřejných rituálů po roce 1918 bylo především komunikovat smutek a bolest těch, kteří přišli o příbuzné, většině, která měla štěstí a o nikoho nepřišla.

To bylo samozřejmě správné. Jenže od samého počátku bylo vzpomínání postiženo "bombastičností", hovořilo se o tom, že "padlí" se "obětovali za vlast". O tom se hovoří až dodneška.

Nyní, osmdesát let později, bych rád věřil, že jsme došli dost daleko k tomu, abychom byli schopni zpochybňovat onen uklidňující názor, že muži, kteří zahynuli v první světové válce, zahynuli pro dobrou věc.

Silně o tom pochybuji.