Projev profesora Michaela J. Kirkwooda, při příležitosti udělení čestného doktorátu Václavu Havlovi na University of Glasgow

Pane kancléři, z rozhodnutí Senátu vám představuji tuto osobu, které si Senát přeje udělit čestný titul doktora filozofie (Doctor of Letters)

Členové Senátu si budou pamatovat, že se Senát rozhodl 2. listopadu 1989, aby byl pozván dr. Václav Havel k udělení čestného doktorátu filozofie na promoční ceremonii, která se měla konat v říjnu 1990, když oslavovalo město Glasgow své jmenování Evropským městem kultury. Bohužel bylo možné, aby se dr. Havel dostavil na univerzitu pro udělení čestného doktorátu teprve dnes. Původně měl dr. Havel obdržet svůj titul 7. listopadu 1997, v den, který byl osmdesátým výročím Říjnové revoluce roku 1917. Tato revoluce byla prvním článkem v řetězci událostí, z nichž nejprve vznikl stát, který se posléze nazýval Sovětský svaz a pak, po druhé světové válce, ve východní Evropě, totalitní systém vlády, který svou leviatanskou všudypřítomností usiloval o potlačení jednotlivce, údajně v zájmu kolektivu. Vznikla tak, jak to charakterizuje Alexander Zinověv, "atmosféra lži". Václav Havel prosazoval zásadu "života v pravdě". Sám se stal jejím příkladem. Dnešek, den 21. října 1998, můžeme tedy považovat za příležitost, kdy se oslavuje vítězství pravdy nad lží.

Ale je to samozřejmě především příležitost k oslavě vynikající životní práce významného dramatika, esejisty, intelektuála a politika, člověka, jehož vrozená slušnost, síla vůle, humanismus a odvaha jsou příkladné. Pane kancléři, musím vám říci, že snažit se plně vyjmenovat v čase, který mám k dispozici, všechno, co Václav Havel dokázal, je velmi obtížný úkol a obávám se, že si mi ho nepodařilo odpovídajícím způsobem splnit. Rád bych se se všemi dnes podělil o potěšení, které vyvolalo mé studium díla Václava Havla, rád bych podrobně citoval z mistrovských textů, jako je jeho otevřený dopis dr. Husákovi, jeho pozoruhodný esej "Moc bezmocných", z jeho her, které zesměšňují absurditu totalitního vládního systému a zároveň vyvolávají vážné zamyšlení nad univerzálností dialektiky moci, či z jeho dopisů manželce Olze, které vznikly, když byl v letech 1979 - 1983 ve vězení. V tomto díle je obsaženo tolik moudrosti, lidskosti, odvahy, humoru a prostého (nebo mám spíš na mysli hlubokého?) zdravého rozumu, tolik toho, co je stále aktuální nejen pro postkomunistické prostředí, ale pro veškerou lidskou zkušenost. Vzhledem k tomu, jaké množství času mám k dispozici, nebudu moci učinit o mnoho více než jen hrubě načrtnout životní dílo tohoto muže.

Václav Havel se narodil 5. října 1936 v přední podnikatelské rodině. Toto privilegované zázemí pro něho nebylo výhodou ve "státě dělníků", který vznikl v roce 1948. Když ukončil v roce 1951 školní docházku, jeho buržoazní původ mu byl překážkou pro vyšší vzdělání. Byl tedy nucen hledat jinou cestu. V letech 1951 - 1954 pracoval během dne jako technik v chemické laboratoři a večer chodil do dělnických vzdělávacích kursů. V roce 1955 začal studovat na hospodářské fakultě ČVUT v Praze. Ze školy odešel v roce 1957. To, že dospíval Havel v komunistickém státě jako člověk "buržoazního původu", mělo jednu velkou výhodu. Václav Havel měl možnost získat zkušenosti, jak sám uvedl, "života dole", "života, jaký skutečně existuje". Havel připisuje těmto zkušenostem svou citlivost vůči životní absurditě, citlivosti, kterou projevil ve svých dramatech.

Havel sám hovoří o významu roku 1956. Byl to rok Chruščevova "tajného projevu", byla to doba odhalení, doba mizení iluzí, doba počátků naděje. Krátce poté začal Václav Havel psát pro divadlo. Sám o sobě prohlásil, že ho nezajímá politika. V jeho hrách však nacházíme ostře analytické povědomí o "rozporech" ve společnosti, které odrážely, jak sám uvedl "napětí mezi stalinismem a destalinizací".

V roce 1960 začal Havel pracoval jako jevištní technik v pražském avantgardním Divadle na zábradlí, pak se stal asistentem režie a dramaturgem. Jeho první hry byly inscenovány v tomto divadle, včetně Zahradní slavnosti (1963) která se stala jeho prvním mezinárodním úspěchem a přinesla slávu jemu i divadlu. Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968) byly také významnými úspěchy.

V letech 1962 - 1966 mohl Havel studovat na divadelní fakultě AMU v Praze, poté, co mu bylo předtím odepřeno studium na divadelní škole. V roce 1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou, s níž se seznámil v Divadle na zábradlí. Olga mu hojně pomáhala v komunistické éře při jeho disidentské činnosti a redigovala a rozšiřovala samizdatové texty, když byl její manžel ve vězení. Založila Nadaci Olgy Havlové, která poskytuje humanitární pomoc lidem s trvalými či dlouhodobými zdravotními problémy. Zemřela 27. ledna 1996. V roce 1997 se Václav Havel oženil s Dagmar Veškrnovou, populární českou divadelní, televizní a filmovou herečkou.

Od roku 1965 spolupracoval Havel s experimentálním literárním časopisem Tvář, avšak časopis byl brzo zakázán pro svou ideologickou nekonformnost. V roce 1967 kritizoval Václav Havel sjezd spisovatelů pro byrokratičnost a vystoupil proti cenzuře v literatuře. Během roku 1968, v době "Pražského jara", byl Havel aktivním a otevřeným stoupencem reforem. Stal se proto terčem útoků ze sovětského bloku.

Od roku 1969 bylo dílo Václava Havla v Československu zakázáno. On sám se přestěhoval z Prahy na venkov a tam se soustředil na literární práci. Po určitou dobu byl zaměstnán jako manuální pracovník v pivovaře. Tato zkušenost mu poskytla materiál pro jeho tři pozdější jednoaktovky, které zkoumají různé aspekty života obyčejných lidí za tzv. "reálného socialismu" a kompromisy, které tito lidé musejí dělat, aby mohli "normálně žít". Jeho činnost za komunistického režimu pokračovala. Částečně se odrážela v jeho zájmu o  současnou rockovou hudbu a v jeho podpoře pro ni. Několikrát uspořádal na svém venkovském sídle koncerty zakázané hudby.

Období takzvané "normalizace", které nastalo po invazi Varšavského paktu v roce 1968, přišlo po opojných dnech "Pražského jara", kdy se odvažovalo mnoho lidí domnívat se, že skutečná reforma je možná. Normalizace byla proto velmi obtížným obdobím. Vznikla celonárodní apatie. Odrážela se v zachmuřené nepsané dohodě mezi obyčejnými lidmi a režimem: lidem režim dopřál určité množství hmotného blahobytu, založeného na konsumerismu, ale zároveň se očekávalo, že režim budou občané tolerovat a nebudou ho otevřeně kritizovat. Z vnějšího pohledu skutečně existovala určitá "normální" rovnováha: zjevná stabilita, zjevné (i když nikoliv dramatické) zlepšování životní úrovně.

V roce 1975 napsal Václav Havel otevřený dopis dr. Husákovi, který byl v čele československé vlády. Tento dopis odhalil základy, na nichž spočíval tento na první pohled normální stav. Dopis byl Havlovým prvním veřejným projevem od doby, kdy se dramatik octl v roce 1969 na černé listině. Považuji to za neobyčejně odvážnou věc: zveřejnit tak ostrý odsudek sociálně-politického systému, v němž Havel a jeho spoluobčané byli nuceni žít, a adresovat ho šéfu vlády. Otevřeně, jednoznačně, aniž by pomýšlel na vlastní bezpečí, vysvětluje Václav Havel dr. Husákovi, že zjevná nepsaná dohoda mezi vládou a ovládanými je založena na strachu. Že procesem "normalizace" vznikl svět lži, kdy lidé jsou nuceni na veřejnosti - na všech úrovních, ve všech aspektech a v každou dobu - předstírat něco, v co nevěří (je to zkušenost, které jsme my na Západě byli dosud ušetřeni). "Učitel se bojí, že přijde o zaměstnání," píše Havel, "proto učí to, čemu sám nevěří; žák se obává o svou budoucnost, a tak to po něm opakuje." A dále: "Lidé chodí na všechny ty oficiální oslavy, demonstrace a průvody ze strachu. Strach, že nebudou dále moci pracovat ve svém oboru, nutí mnoho umělců a vědců podporovat myšlenky, v které nevěří, psát to, s čím nesouhlasí nebo o čem vědí, že to není pravda, vstupovat do oficiálních organizací nebo se podílet na práci, o jejíž hodnotě si myslí jen to nejhorší, nebo zkreslovat a ničit svou práci." Jinde v dopise obviňuje Havel vládu Husákova režimu, že podporuje kult prostřednosti. Husákova vláda neustále vydává "otevřený zatykač na všechno, co je vnitřně svobodné". Havlova konečná obžaloba je zničující: "Dosud jste si vy a vaše vláda zvolili pro vás lehké východisko, ale pro společnost je to nejnebezpečnější cesta: je to cesta vnitřního rozkladu v zájmu toho, aby vnějškově všechno vypadalo dobře, cesta umrtvování života v zájmu zvyšující se uniformnosti; prohlubování duchovní a morální krize naší společnosti a neustálého ponižování lidské důstojnosti jen pro tu malichernost, abyste si ochránili vlastní moc."

Je možná překvapující, že autor dopisu začínajícího slovy Vážený pane doktore Husáku, nebyl zatčen, i když byl na tu eventualitu plně připraven. V roce 1976 byl Havel jedním z mála vnějších pozorovatelů, kterým bylo dovoleno, aby byli přítomni procesu se čtyřmi rockovými hudebníky. Tento proces se stal bodem obratu. Bylo to představení, které se během svému průběhu stalo ztrapňujícím pro všechny, kteří se ho účastnili, pro soudce, žalobce, obviněné i diváky. Jak Havel napsal: "Čím měl při tomto procesu žalobce původně být? Bezpochyby přesvědčivým mluvčím a ochráncem zájmů společnosti, měl přesvědčivě dokázat, jak urážlivé, vulgární, nemorální a protispolečenské bylo tvůrčí dílo obžalovaných. Ale čím se tento muž stal? Symbolem přehnané, úzkoprsé moci, která pronásleduje všechno, co nezapadá do jejího sterilního pojetí života, všechno nezvyklé, riskantní, samostatně naučené a nepodplatitelné, všechno, co je příliš jednoduché a příliš složité, příliš přístupné a příliš záhadné, všechno, co se odlišuje od ní. Žalobce byl mluvčím pro svět duchovní manipulace, oportunismu, citové sterility, banálnosti a morální prudérie."

Postoje lidí se po tomto procesu změnily. Zdálo se, že je nutno něco udělat. A něco opravdu bylo učiněno. Vznikla Charta 77. 6. ledna 1977 byli zadrženi a předvedeni k výslechu Václav Havel, Pavel Landovský a Ludvík Vaculík, oficiální mluvčí Charty 77, když byli na cestě na poštu odeslat kopie tohoto prohlášení 240 signatářům a československé vládě. Plný text byl následujícího dne zveřejněn německy v listě Frankfurter Allgemeine Zeitung a v mnoha jiných novinách po celém světě. Charta 77 sama přiznávala, že je "svobodným, neformálním otevřeným sdružením lidí nejrůznějších přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle usilovat, jednotlivě i kolektivně, o respekt pro občanská a lidská práva". Byla založena v lednu 1977, v roce, který byl vyhlášen jako Rok politických vězňů a jejím cílem bylo "podporovat všeobecný veřejný zájem".

V důsledků své činnosti pro Chartu 77 a pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl založen v roce 1978, byl Havel v letech 1978 - 1979 držen v domácím vězení. V říjnu 1978 napsal svůj slavný esej "Moc bezmocných," v němž se zabývá otázkou, jak se může jednotlivec věnovat v totalitním systému tomu, co Havel charaterizoval jako "životní cíle". Havlovo řešení problému, jak "žít ve lži" bylo zároveň neobyčejně jednoduché pochopit, ale přitom zoufale obtížné vykonat. Havel radil svým spoluobčanům, aby "žili v pravdě". Mně se zdá na tomto receptu pozoruhodné, že Havel toto radil, aniž by se v dohledné době dalo čekat, že dojde v politickém režimu k nějaké změně. Havel radil, aby se lidé předem starali o to, aby někomu nespadla na hlavu okenní římsa a nezabila je. Byl proti tomu, aby se takové incidenty zametaly v zájmu "zářných zítřků" pod koberec. Havel radil, aby se lidé chovali vůči bližním ve svém prostředí taktně, s respektem a s důstojností. Mělo by se usilovat, konstatoval Havel, "o rehabilitaci hodnot jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska". Havel předpovídal vznik toho, co nazvýval slovy "paralelní polis". V takové paralelní společnosti jednají lidé tak, jak jsem to právě popsal. Vedle ní měla existovat externí, formalizovaná, zbyrokratizovaná polis.

Havlův esej měl ve Východní Evropě obrovský vliv. Jak uvedl Zbygniew Bujak, aktivista polské Solidarity: "Tento esej se k nám dostal v továrně Ursus v roce 1979 v době, kdy jsme měli pocit, že jsme na konci. Když jsme si ho přečetli, poskytl nám teoretický základ pro naši činnost. Udržoval nás v činnosti. Nevzdali jsme se a o rok později - v srpnu 1980 - začalo být zjevné, že se nás stranický aparát a vedení podniku bojí. Měli jsme najednou význam. A řadoví dělníci nás začali považovat za vedoucí představitele hnutí. Když pohlédnu na vítězství Solidarity a Charty 77, vidím v nich překvapivé splnění proroctví a znalostí, obsažených v Havlově eseji."

V kontextu vývoje po roce 1989, který vedl k porážce komunismu ve Východní Evroě a k rozkladu Sovětského svazu je v tomto eseji jedna pasáž, která je pozoruhodně předvídavá. Havlova naděje, že rozhodnutí stále většího počtu lidí "žít v pravdě" povede ke vzniku paralelní polis, ho přivedlo k této myšlence. Napsal: "buď se bude posttotalitní systém dále rozvíjet, a nutně se tím přiblíží nějaké hrůzné orwellovské vizi světa absolutní manipulace, anebo se nezávislý život společnosti (paralelní polis) včetně 'disidentských' hnutí, stane pomalu, ale jistě společenským jevem rostoucího významu." Události onoho pozoruhodného podzimu roku 1989, kdy východní Evropa provedla svou "pokojnou revoluci" prokázaly, do jak velké míry nabyla "paralelní polis" skutečně na významu.

Neúnavná angažovanost Václava Havla ve věci pravdy nezůstala nepotrestána a několikrát byl za své přesvědčení vězněn, naposledy od ledna do května 1989. Nejdéle byl vězněn v letech 1979 - 1983, údajně za "podvracení republiky".

V listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním z vedoucích představitelů opozičního hnutí Občanské fórum, které pomohlo zlikvidovat komunistickou moc. 29. prosince 1989 byl zvolen československým prezidentem . Nový, svobodně zvolený parlament ho znovu zvolil 5. července 1990 na dva roky. Jako prezident České a Slovenské Federativní Republiky vybudoval Václav Havel celou řadu styků s mnoha světovými představiteli a pomohl položit základy nové československé zahraniční politiky. Když začalo být po červnových volbách v roce 1992 zjevné, že dojde k rozčlenění československé federace, Václav Havel odstoupil 20. července 1992 z prezidentské funkce. 26. ledna 1993 byl zvolen prvním prezidentem České republiky. Prezidentem České republiky na další funkční období byl znovu zvolen 20. ledna 1998.

Vážený pane kancléři, vzdávám-li čest vynikající činnosti prezidenta Havla jako odpovědného občana své země, nechci pominout práci, kterou vykonal pro divadlo a pro kulturu všeobecně. Jeho hry se hrají po celém světě. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V angličtině vyšly mimo jiné Letters to Olga (Dopisy Olze), Disturbing the Peace (Narušitel pořádku), Open Letters (Otevřené dopisy), Selected Plays by Václav Havel (Vybrané hry Václava Havla), Summer Meditations (Letní přemítání) a Towards Civil Society (Směrem k občanské společnosti).

Mezi mnoha poctami, udělenými Václavu Havlovi jsou Obie Award (USA, 1968, 1970), státní cena za evropskou literaturu (Rakousko, 1968), Prix Plaisir du Théatre (Francie, 1981), Cena Erasma Rotterdamského (Holandsko, 1986), Cena Olafa Palmeho (Švédsko, 1989), Ordre des Arts et Letters (Francie, 1989), Mírová cena německých knihkupců (1989), Grande Croix de la Légion d'Honneur (Francie, 1990), Franklin D. Roosever Four Freedoms Medal (USA, 1990), medaile Rady Evropy (1990) W. Averell Harrimann Democracy Award (USA, 1991), Sonningova cena (Dánsko, 1991) Internationaler Karlspreis (Aachen, Německo, 1991) čestné členství britské královské legie (1991) cena Athinai nadace Onassis (Řecko, 1993), Theodor Heuss Preis (Německo, 1993), cena Indiry Gahdiové (Indie, 1994), Philadelphia Liberty Medal (USA, 1994), the Order of the Bath (1996)

Václavu Havlovi bylo také uděleno mnoho čestných akademických titulů z mnoha institucí, včetně York University v Torontě v Kanadě, Le Mirail University v Tolouse ve Francii, Columbia University v New Yorku v USA, Hebrejské university v Jezuralémě v Izraeli, Bayreutské univerzity v Bayreuthu v Německu, Karlovy univerzity v Praze, Svobodné univerzity v Bruselu v Belgii, Vratislavské univerzity v Polsku a Stanfordské a Harvardské univerzity v USA.

Vážený pane kancléři, nikdo nepředvídal rozklad komunismu. Podzim roku 1989 byl triumfálním ospravedlněním inspirujících rad Václava Havla, jak se věnovat životním cílům. V této souvislosti je v životopise Václava Havla jeden okamžik, na nějž bych chtěl upozornit. V eseji, kterou Havel napsal v roce 1987, je tato věta: "Skepse je nyní tak všeobecná a tak hluboká, že se nedovedu představit, jaký čelný politik by mohl převzít Husákovo místo a uvést tuto společnost znovu do pohybu". No, jak říkáme ve Skotsku, "Ye ken noo, Teď už to víte". Odpověď je: bylo zapotřebí člověka jako je Václav Havel, člověk, který, svým příkladným chováním jako občan, umělec a lidská bytost je inspirací nejen pro své spoluobčany, ale pro nás pro všechny.

Proto vás s velkým potěšením, vážený pane kancléři, vyzývám, abyste nyní udělil Václavu Havlovu čestný doktorát filozofie.

Michael Kirkwood

profesor slovanských jazyků a literatury

(do češtiny přeložil Jan Čulík)