čtvrtek 22. října

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Udělování čestného doktorátu Václavu Havlovi na Glasgow University:
  • Je třeba rekonstituovat lidskou solidaritu: Projev Václava Havla při přijímání čestného doktorátu na Glasgow University dne 21. října 1998
  • Projev profesora Michaela J. Kirkwooda, při příležitosti udělení čestného doktorátu Václavu Havlovi na University of Glasgow
  • A speech, given by Michael J. Kirkwood, Professor of Slavonic Languages and Literatures at Glasgow University, on the occasion of the presentation of an Honorary Degree of Doctor of Letters at the University of Glasgow
  • Zájem místního tisku o Václava Havla je mizivý (Pavel Trtík) Debata o změnách českého volebního systému:
  • ČR: jsou nutné ústavní změny (Steven Saxonberg)
  • Czech Republic: Constitutional Change is Necessary (Steven Saxonberg)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • The weekly English-language electronic NEW PRESENCE, edited by Andrew Stroehlein, is here.
  • Zde je minulé vydání Britských listů.
  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
  • Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
  • Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
  • Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
  • archívu Britských listů jsou nyní k dispozici tematicky uspořádané články, zveřejněné v BL v letech 1996 - 1997.
  • Měsíčník Nová přítomnost je nyní k dispozici na síti.
  • Stránky české skupiny Amnesty International najdete na adrese http://www.amnesty.cz.
  • Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.

    Co je nového v České republice

  • Známá moderátorka České televize, především v pořadu Jednadvacítka, a reportérka Událostí Jana Bobošíková, požádala o rozvázání pracovního poměru v České televizi. Žádost odůvodnila nesouhlasem s editoriální a personální politikou a celkovým řízením České televize, zejména redakce zpravodajství.

  • Čeští poslanci připouštějí, že ČR přejímá zákony EU pomalu a že přístup k EU v roce 2003 bude asi nereálný. Malý pokrok v modernizaci soudnictví, reformě veřejné správy a privatizaci bankovnictví vytkl ČR hlavní vyjednavač pro přidružení k EU Nikolaus van der Pas. Stejný názor má i evropský komisař pro vztahy se střední Evropou Hans van den Broek. Stínový ministr zahraničí ODS Jan Zahradil však v kritice vidí možný nátlak Evropské unie, že si prý EU možná "připravuje půdu pro negociace" (Zahradil míní "jednání").

  • Zdá se, že český parlament s  uspokojením přívítá plánovaná zpřísněná opatření proti uprchlíkům v Evropské unii, o nichž psaly Britské listy včera a proti nimž se chystají protestovat mezinárodní aktivisté pro lidská práva. Představitelé parlamentních stran se shodují v názoru na potřebu zpřísnění procesní úpravy přijímání uprchlíků a vyřizování jejich záležitostí. "Nebudeme moci být tak benevolentní jako dosud," řekl poslanec ODS Petr Koháček. (Doufám, že se Petr Koháček nikdy neoctne v žádné zemi v situaci uprchlíka - žadatele o asyl. Nebo možná bych měl doufat, aby to Koháček musel zažít na vlastní kůži?) - Poslanci chtějí rychle zavést víza pro některé země. Protiřečí to výrokům ministra zahraničních věcí Jana Kavana tento týden v Londýně, který konstatoval, že zavedení víz pro východní sousedy ČR, které bude vyžadovat Evropská unie, bude ponecháno až úplně na poslední chvíli. Poslanci zastávají názor, nebudou-li zavedena pro některé východní země víza, "hrozí zcela nekontrolovatelný průlom organizovaného zločinu do ČR". - Avšak organizovaný zločin si do ČR z Východu cestu vždycky najde, víza nevíza. Vždyť se víza především udělují vlivným a bohatým lidem, a to mafiáni vždycky budou. Zavedením víz budou postiženi obyčejní, většinou slušní lidé. Proti organizovanému zločinu je možno bojovat prostřednictvím efektivní policie. - V posledních měsících roste počet ilegálních migrantů do ČR. Je to problém, který asi Evropa nevyřeší. Tlak z chudých zemí je příliš velký.

  • Loni nebyl postaven nepostaven v 65 procentech obcí žádný byt. Ani jeden byt nebyl v loňském roce dokončen ve 3992 obcích, což představuje 65 procent z celkového počtu 6234 českých obcí. V roce 1997 bylo postaveno 15.159 nových bytů, o 25 procent více než v roce 1995. V roce 1997 byla zahájena výstavba více než 31.000 bytů. Podle prognóz by však bylo potřebné dosáhnout do roku 2010 průměrné roční výstavby přes 50.000 bytů.

  • Chybí i formálně projevovaná nezávislost českých novinářů? V doprovodu prezidenta Václava Havla během jeho cesty po Velké Británii byla i skupina českých novinářů. Kdo myslíte, že financoval tuto jejich cestu? Svezli se s Havlem jeho letadlem, na úkor daňových poplatníků zadarmo. Jak mohou psát novináři o zahraniční cestě českého politika neúplatně, objektivně a kriticky, když jsou mu zároveň zavázáni tím, že je vezme do letadla? (V Británii sice novináři cestují mnohdy s premiérem do zahraničí také tímž letadlem, ale jejich deníky za to platí. Vede to ale ale někdy k trochu nezdravému novinářskému jevu: protože jsou zahraniční cesty reportérů nákladné, na reportéra je vyvíjen tlak, aby se cesta finančně vyplatila, a tak nepřirozeně na politika, kterého doprovází, hledají během zahraniční cesty britští novináři skandály. Většina skandálů britských politiků proto často "vypuká" v tisku během jejich zahraničního pobytu.) - Cituji Fredericka Kempa, šéfredaktora evropské mutace ekonomického deníku Wall Street Journal (viz Listy č. 4/1996, str. 43): "Velká evropská firma plánuje otevřít novou továrnu v Číně a nabídne novinářům, že je tam dopraví letadlem zadarmo. Naši zaměstnanci žádnou takovou pomoc přijímat nesmějí. Pokud se rozhodneme do Číny cestovat, zaplatíme si letenku sami. Je to výraz naší nezávislosti." - Že by Mladá fronta Dnes neměla dost peněz na to, aby svému reportérovi zaplatila - jako výraz jeho nezávislosti cestu v prezidentském letadle samostatně? A kdo vlastně rozhoduje, a podle jakého klíče, která česká média mají dostat tato přednostní místa v prezidentských či premiérských letadlech?

  • Středeční ceremonie udělování doktorátu na Glasgow University se zdařila. Působila velmi autenticky. Mnozí přítomní Britové svědčili o tom, že byli dojati. Václav Havel přednesl krátkou a přesvědčivou řeč o krizi solidarity v dnešním světě - poděkoval Glasgowu za to, že mu projevil před devíti lety solidaritu, když byl ve vězení. Řeč prý docela zaujala místní skotské novináře. Mnozí přítomní se však shodovali na tom, že jazykový projev Havlovy tlumočnice do angličtiny nebyl příliš příjemný. Aby nebylo mýlky: překladatelka tlumočila věty Havlova projevu do angličtiny velmi kompetentně. Potíž však byl však s její velmi nepřirozenou výslovností a velmi nepřirozeným přízvukem a intonací. Přitom zněl její ostrý hlas v porovnání s tichým, kultivovaným hlasem prezidentovým, univerzitní kaplí z reproduktorů velmi hlasitě. - Vzpomínám na to, jak se občas v britské televizi objeví historické záběry Jana Masaryka, někdejšího československého ministra zahraničí. Jan Masaryk byl bilingvní: uměl mluvit česky stejně dobře, jako rodilý mluvčí, jako anglicky. Rozuměl Británii jako málokdo - dokázal svou dokonalou angličtinou a Britům blízkou mentalitou velmi efektivně vysvětlovat české názory a českou situaci. Napadlo mě - neměly by české instituce, jako je třeba prezidentská kancelář nebo ministerstvo zahraničních věcí, zaměstnávat jako tlumočníky rodilé Brity nebo Američany, kteří by dokázali tlumočit projevy českých politiků do angličtiny dokonale, a opravovat v anglických projevech případné gramatické nedokonalosti? Působilo by to velmi profesionálně. Investice by se vyplatila.

  • Tak jaká byla tato čtyřdenní návštěva Václava Havla v Británii? zeptal jsem se včera jednoho pražského novináře, který byl přítomen všem jejím etapám. "Byla to dost formální, oficiální věc," zněla odpověď. Někteří čeští novináři, přítomní během Havlovy cesty, projevovali určitý neklid, protože neměli vlastně příliš moc o čem psát. - Tak nevím, jestli ta celá cesta byla jen formální věc. Potíž je, že čeští politikové jsou povětšinu doby zavřeni v pražském skleníkovém prostředí, a mám pocit že ne vždycky úplně rozumějí diskursu, který se v zahraničí vede o celé řadě aktuálních témat. Nejsem přesvědčen o tom, že dosti krátké setkání řekněme Václava Havla s britskou královnou či Tony Blairem může českým politikům poskytnout hlubší vhled do té problematiky, o co v dnešním "vnějším" světě hlavně jde. Z tohoto hlediska jsou myslím na tom lépe než čeští politikové, už i řadoví čeští občané, žijící na Západě. Západní, zejména anglosaské sdělovací prostředky jsou totiž kriticky profesionální, a  občanům zprostředkují probíhající diskurs daleko efektivněji, než jak ho mohou během krátkých cest do zahraničí pochopit i ti nejvyšší čeští politikové - jakkoliv důvěrná mohou být jednání se západními partnery, čeští politikové podrobněji asi neznají aktuální jednací kontext. - Přesto však jsou na tom asi lidé jako Jan Kavan či Václav Havel lépe než jiní čeští politici. Byli jsme svědky toho, že Václav Havel i Jan Kavan mají v Británii dosti velkou přirozenou autoritu u novinářů i u politických odborníků - Kavan kromě toho má i zkušenost oněch dvaceti let života na Západě. Když jsem však odcházel v úterý dopoledne po londýnské Park Lane a u chodníku stála nablýskaná britská černá vládní limuzína, v níž seděl Josef Tošovský, napadla mě varovná myšlenka - aby čeští politikové, jimž se formálně dostává při cestách do zahraničí tolik pozornosti (policejní doprovod, bezpečnostní opatření, černé limuzíny) trochu nepropadli velikášství a nezapomněli, že je to vlastně všechno do značné míry jen formální cirkus a že hlouběji pod povrch se při krátkých setkáních se svými zahraničními partnery asi stejně nedostanou... Systematické zahraniční hoštění českých politiků jako celebrit by totiž asi mohlo k tomuto určitému, velikášskému pominutí mysli vést. Že bych se na celou věc díval příliš skepticky? JČ

  • Omluva. Benjamin Kuras, Čech žijící v Londýně, se ohradil proti výroku Britských listů z  25.9.1998, že "Benjamin Kuras v České republice, tedy v české 'společnosti' nežije a v britské 'společnosti' ho nikdo nezná." - Britské listy se mu omlouvají.

  • Přestože ministr kultury Pavel Dostál tento postoj kritizuje, generální ředitel Jakub Puchalský utajuje svůj projekt, na jehož základě zvítězil letos na jaře v konkursu na svou nynější funkci. Tento jeho postoj schvaluje i Rada České televize, viz tento rozhovor Tomáše Peciny s místopředsedou Rady Vladislavem Kučíkem. (Viz též zde). Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal odmítl odpovědět na třináct závažných otázek, týkajících se zhoršování úrovně zpravodajství ČT a označil Britské listy za "nenávistný, téměř goebbelsovský list".

    Výběr textů z posledních dní:


    Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.


    Je třeba rekonstituovat lidskou solidaritu

    Projev Václava Havla při přijímání čestného doktorátu na Glasgow University dne 21. října 1998

    Pane kancléři, dámy a pánové,

    tento doktorát, který jsem ted přijel převzít, mi byl udělen před dlouhou dobou, v éře komunismu. To byla doba, kdy jsem byl střídavě ve vězení a na svobodě, kdy jsem byl označován spolu s mými přáteli z Charty 77 za nepřítele vlasti, kdy se nám mnoho a mnoho našich přátel z dřívějších dob vyhýbalo, aby neměli těžkosti. Nejužitečnější pro nás tehdy bylo, projevil-li někdo k nám solidaritu. Mám tím na mysli veřejná vyjádření, politická stanoviska, publikaci našich textů. Mám tím na mysli samozřejmě i takové pocty, jako je čestný doktorát či nějaká mezinárodní cena. Já jsem celkově byl ve vězení asi něco málo přes pět let, ale nebýt této velké podpory mezinárodní, možná bych tam býval byl deset let nebo patnáct. Význam této podpory, kterou musí i totalitní režim určitým způsobem brát na vědomí, jsem si tedy nesmírně dobře uvědomoval v těchto letech a jaksi zakoušel na vlastní kůži. Já bych proto rád zdejší akademické obci poděkoval za jejich tehdejší solidaritu, za zájem o naši zemi, za zájem o Chartu 77, za tento doktorát i za pozornost, která je tu věnována slavistickým studiím i bohemistickým studiím.

    O té solidaritě jsem mluvil z jednoho důvodu. Totiž, že dnes po téměř devíti letech pobytu v mé vysoké politické funkci zjišťuji, že jeden z velkých problémů dnešního světa je krize solidarity. Nemyslím tím pouze velmoci či vyspělé západní demokracie. Já tím myslím i své spoluobčany v České republice. I v mé zemi po desítiletích přikrčeného života pod komunistickou diktaturou nyní, když se otevřel prostor svobody, najednou můžeme pozorovat prazvláštní lhostejnost a apatii k osudu druhých, prazvláštní rozkvět starosti pouze o vlastní zahrádku, vlastní domeček, vlastní dvoreček.

    Čína je mocná země, velký obchodní partner, prostor velkých příležitostí pro investice. Nač to komplikovat starostí například o postavení disidentů v Číně. Nač to komplikovat starostí o duchovní autonomii Tibetu, nač to komplikovat starostí o mezinárodní postavení Tchajwanu. To je, prosím pěkně, velmi rozšířený názor nejen v různých jiných zemích, ale i v mé, a i mezi politiky, nikoliv tedy jenom mezi těmi průmyslníky, kteří se domnívají, že ty investice mohly být umožněny jim.

    Proč se máme starat o nějakou paní Su v Barmě? Proč se má náš prezident kamarádit se Salmonem Rushdiem? Mimo jiné předevčírem jsem se s ním setkal. Proč má naše polní nemocnice jet do Kosova pomáhat lidem, kteří prožívají nesmírné utrpení? To je stále ještě velmi rozšířený názor mezi mými spoluobčany.

    Když přemýšlím o stavu dnešního světa, o jeho rozmanitých ohroženích a o cestách, jak čelit těmto ohrožením, mezi mnoha a mnoha nápady se mi vždy znovu vrací myšlenka, že je třeba rekonstituovat lidskou solidaritu. Solidaritu mezi bližními, solidaritu mezi občany, solidaritu mezi lidmi různého přesvědčení, různé víry. Mám tím na myslí solidaritu s trpícími, smysl pro soužití mezi různými etniky a národy. Mám tím na mysli solidaritu jako jeden z principů, na nichž by měla být založena společenství nejen státní, ale i mezinárodní.

    Já vám děkuji za solidaritu, kterou jste projevili s mou osobou a skrze to jste ji projevili i s mými spoluobčany.

    Václav Havel


    Projev profesora Michaela J. Kirkwooda, při příležitosti udělení čestného doktorátu Václavu Havlovi na University of Glasgow

    Pane kancléři, z rozhodnutí Senátu vám představuji tuto osobu, které si Senát přeje udělit čestný titul doktora filozofie (Doctor of Letters)

    Václava Havla

    Členové Senátu si budou pamatovat, že se Senát rozhodl 2. listopadu 1989, aby byl pozván dr. Václav Havel k udělení čestného doktorátu filozofie na promoční ceremonii, která se měla konat v říjnu 1990, když oslavovalo město Glasgow své jmenování Evropským městem kultury. Bohužel bylo možné, aby se dr. Havel dostavil na univerzitu pro udělení čestného doktorátu teprve dnes. Původně měl dr. Havel obdržet svůj titul 7. listopadu 1997, v den, který byl osmdesátým výročím Říjnové revoluce roku 1917. Tato revoluce byla prvním článkem v řetězci událostí, z nichž nejprve vznikl stát, který se posléze nazýval Sovětský svaz a pak, po druhé světové válce, ve východní Evropě, totalitní systém vlády, který svou leviatanskou všudypřítomností usiloval o potlačení jednotlivce, údajně v zájmu kolektivu. Vznikla tak, jak to charakterizuje Alexander Zinověv, "atmosféra lži". Václav Havel prosazoval zásadu "života v pravdě". Sám se stal jejím příkladem. Dnešek, den 21. října 1998, můžeme tedy považovat za příležitost, kdy se oslavuje vítězství pravdy nad lží.

    Ale je to samozřejmě především příležitost k oslavě vynikající životní práce významného dramatika, esejisty, intelektuála a politika, člověka, jehož vrozená slušnost, síla vůle, humanismus a odvaha jsou příkladné. Pane kancléři, musím vám říci, že snažit se plně vyjmenovat v čase, který mám k dispozici, všechno, co Václav Havel dokázal, je velmi obtížný úkol a obávám se, že si mi ho nepodařilo odpovídajícím způsobem splnit. Rád bych se se všemi dnes podělil o potěšení, které vyvolalo mé studium díla Václava Havla, rád bych podrobně citoval z mistrovských textů, jako je jeho otevřený dopis dr. Husákovi, jeho pozoruhodný esej "Moc bezmocných", z jeho her, které zesměšňují absurditu totalitního vládního systému a zároveň vyvolávají vážné zamyšlení nad univerzálností dialektiky moci, či z jeho dopisů manželce Olze, které vznikly, když byl v letech 1979 - 1983 ve vězení. V tomto díle je obsaženo tolik moudrosti, lidskosti, odvahy, humoru a prostého (nebo mám spíš na mysli hlubokého?) zdravého rozumu, tolik toho, co je stále aktuální nejen pro postkomunistické prostředí, ale pro veškerou lidskou zkušenost. Vzhledem k tomu, jaké množství času mám k dispozici, nebudu moci učinit o mnoho více než jen hrubě načrtnout životní dílo tohoto muže.

    Václav Havel se narodil 5. října 1936 v přední podnikatelské rodině. Toto privilegované zázemí pro něho nebylo výhodou ve "státě dělníků", který vznikl v roce 1948. Když ukončil v roce 1951 školní docházku, jeho buržoazní původ mu byl překážkou pro vyšší vzdělání. Byl tedy nucen hledat jinou cestu. V letech 1951 - 1954 pracoval během dne jako technik v chemické laboratoři a večer chodil do dělnických vzdělávacích kursů. V roce 1955 začal studovat na hospodářské fakultě ČVUT v Praze. Ze školy odešel v roce 1957. To, že dospíval Havel v komunistickém státě jako člověk "buržoazního původu", mělo jednu velkou výhodu. Václav Havel měl možnost získat zkušenosti, jak sám uvedl, "života dole", "života, jaký skutečně existuje". Havel připisuje těmto zkušenostem svou citlivost vůči životní absurditě, citlivosti, kterou projevil ve svých dramatech.

    Havel sám hovoří o významu roku 1956. Byl to rok Chruščevova "tajného projevu", byla to doba odhalení, doba mizení iluzí, doba počátků naděje. Krátce poté začal Václav Havel psát pro divadlo. Sám o sobě prohlásil, že ho nezajímá politika. V jeho hrách však nacházíme ostře analytické povědomí o "rozporech" ve společnosti, které odrážely, jak sám uvedl "napětí mezi stalinismem a destalinizací".

    V roce 1960 začal Havel pracoval jako jevištní technik v pražském avantgardním Divadle na zábradlí, pak se stal asistentem režie a dramaturgem. Jeho první hry byly inscenovány v tomto divadle, včetně Zahradní slavnosti (1963) která se stala jeho prvním mezinárodním úspěchem a přinesla slávu jemu i divadlu. Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968) byly také významnými úspěchy.

    V letech 1962 - 1966 mohl Havel studovat na divadelní fakultě AMU v Praze, poté, co mu bylo předtím odepřeno studium na divadelní škole. V roce 1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou, s níž se seznámil v Divadle na zábradlí. Olga mu hojně pomáhala v komunistické éře při jeho disidentské činnosti a redigovala a rozšiřovala samizdatové texty, když byl její manžel ve vězení. Založila Nadaci Olgy Havlové, která poskytuje humanitární pomoc lidem s trvalými či dlouhodobými zdravotními problémy. Zemřela 27. ledna 1996. V roce 1997 se Václav Havel oženil s Dagmar Veškrnovou, populární českou divadelní, televizní a filmovou herečkou.

    Od roku 1965 spolupracoval Havel s experimentálním literárním časopisem Tvář, avšak časopis byl brzo zakázán pro svou ideologickou nekonformnost. V roce 1967 kritizoval Václav Havel sjezd spisovatelů pro byrokratičnost a vystoupil proti cenzuře v literatuře. Během roku 1968, v době "Pražského jara", byl Havel aktivním a otevřeným stoupencem reforem. Stal se proto terčem útoků ze sovětského bloku.

    Od roku 1969 bylo dílo Václava Havla v Československu zakázáno. On sám se přestěhoval z Prahy na venkov a tam se soustředil na literární práci. Po určitou dobu byl zaměstnán jako manuální pracovník v pivovaře. Tato zkušenost mu poskytla materiál pro jeho tři pozdější jednoaktovky, které zkoumají různé aspekty života obyčejných lidí za tzv. "reálného socialismu" a kompromisy, které tito lidé musejí dělat, aby mohli "normálně žít". Jeho činnost za komunistického režimu pokračovala. Částečně se odrážela v jeho zájmu o  současnou rockovou hudbu a v jeho podpoře pro ni. Několikrát uspořádal na svém venkovském sídle koncerty zakázané hudby.

    Období takzvané "normalizace", které nastalo po invazi Varšavského paktu v roce 1968, přišlo po opojných dnech "Pražského jara", kdy se odvažovalo mnoho lidí domnívat se, že skutečná reforma je možná. Normalizace byla proto velmi obtížným obdobím. Vznikla celonárodní apatie. Odrážela se v zachmuřené nepsané dohodě mezi obyčejnými lidmi a režimem: lidem režim dopřál určité množství hmotného blahobytu, založeného na konsumerismu, ale zároveň se očekávalo, že režim budou občané tolerovat a nebudou ho otevřeně kritizovat. Z vnějšího pohledu skutečně existovala určitá "normální" rovnováha: zjevná stabilita, zjevné (i když nikoliv dramatické) zlepšování životní úrovně.

    V roce 1975 napsal Václav Havel otevřený dopis dr. Husákovi, který byl v čele československé vlády. Tento dopis odhalil základy, na nichž spočíval tento na první pohled normální stav. Dopis byl Havlovým prvním veřejným projevem od doby, kdy se dramatik octl v roce 1969 na černé listině. Považuji to za neobyčejně odvážnou věc: zveřejnit tak ostrý odsudek sociálně-politického systému, v němž Havel a jeho spoluobčané byli nuceni žít, a adresovat ho šéfu vlády. Otevřeně, jednoznačně, aniž by pomýšlel na vlastní bezpečí, vysvětluje Václav Havel dr. Husákovi, že zjevná nepsaná dohoda mezi vládou a ovládanými je založena na strachu. Že procesem "normalizace" vznikl svět lži, kdy lidé jsou nuceni na veřejnosti - na všech úrovních, ve všech aspektech a v každou dobu - předstírat něco, v co nevěří (je to zkušenost, které jsme my na Západě byli dosud ušetřeni). "Učitel se bojí, že přijde o zaměstnání," píše Havel, "proto učí to, čemu sám nevěří; žák se obává o svou budoucnost, a tak to po něm opakuje." A dále: "Lidé chodí na všechny ty oficiální oslavy, demonstrace a průvody ze strachu. Strach, že nebudou dále moci pracovat ve svém oboru, nutí mnoho umělců a vědců podporovat myšlenky, v které nevěří, psát to, s čím nesouhlasí nebo o čem vědí, že to není pravda, vstupovat do oficiálních organizací nebo se podílet na práci, o jejíž hodnotě si myslí jen to nejhorší, nebo zkreslovat a ničit svou práci." Jinde v dopise obviňuje Havel vládu Husákova režimu, že podporuje kult prostřednosti. Husákova vláda neustále vydává "otevřený zatykač na všechno, co je vnitřně svobodné". Havlova konečná obžaloba je zničující: "Dosud jste si vy a vaše vláda zvolili pro vás lehké východisko, ale pro společnost je to nejnebezpečnější cesta: je to cesta vnitřního rozkladu v zájmu toho, aby vnějškově všechno vypadalo dobře, cesta umrtvování života v zájmu zvyšující se uniformnosti; prohlubování duchovní a morální krize naší společnosti a neustálého ponižování lidské důstojnosti jen pro tu malichernost, abyste si ochránili vlastní moc."

    Je možná překvapující, že autor dopisu začínajícího slovy Vážený pane doktore Husáku, nebyl zatčen, i když byl na tu eventualitu plně připraven. V roce 1976 byl Havel jedním z mála vnějších pozorovatelů, kterým bylo dovoleno, aby byli přítomni procesu se čtyřmi rockovými hudebníky. Tento proces se stal bodem obratu. Bylo to představení, které se během svému průběhu stalo ztrapňujícím pro všechny, kteří se ho účastnili, pro soudce, žalobce, obviněné i diváky. Jak Havel napsal: "Čím měl při tomto procesu žalobce původně být? Bezpochyby přesvědčivým mluvčím a ochráncem zájmů společnosti, měl přesvědčivě dokázat, jak urážlivé, vulgární, nemorální a protispolečenské bylo tvůrčí dílo obžalovaných. Ale čím se tento muž stal? Symbolem přehnané, úzkoprsé moci, která pronásleduje všechno, co nezapadá do jejího sterilního pojetí života, všechno nezvyklé, riskantní, samostatně naučené a nepodplatitelné, všechno, co je příliš jednoduché a příliš složité, příliš přístupné a příliš záhadné, všechno, co se odlišuje od ní. Žalobce byl mluvčím pro svět duchovní manipulace, oportunismu, citové sterility, banálnosti a morální prudérie."

    Postoje lidí se po tomto procesu změnily. Zdálo se, že je nutno něco udělat. A něco opravdu bylo učiněno. Vznikla Charta 77. 6. ledna 1977 byli zadrženi a předvedeni k výslechu Václav Havel, Pavel Landovský a Ludvík Vaculík, oficiální mluvčí Charty 77, když byli na cestě na poštu odeslat kopie tohoto prohlášení 240 signatářům a československé vládě. Plný text byl následujícího dne zveřejněn německy v listě Frankfurter Allgemeine Zeitung a v mnoha jiných novinách po celém světě. Charta 77 sama přiznávala, že je "svobodným, neformálním otevřeným sdružením lidí nejrůznějších přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle usilovat, jednotlivě i kolektivně, o respekt pro občanská a lidská práva". Byla založena v lednu 1977, v roce, který byl vyhlášen jako Rok politických vězňů a jejím cílem bylo "podporovat všeobecný veřejný zájem".

    V důsledků své činnosti pro Chartu 77 a pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl založen v roce 1978, byl Havel v letech 1978 - 1979 držen v domácím vězení. V říjnu 1978 napsal svůj slavný esej "Moc bezmocných," v němž se zabývá otázkou, jak se může jednotlivec věnovat v totalitním systému tomu, co Havel charaterizoval jako "životní cíle". Havlovo řešení problému, jak "žít ve lži" bylo zároveň neobyčejně jednoduché pochopit, ale přitom zoufale obtížné vykonat. Havel radil svým spoluobčanům, aby "žili v pravdě". Mně se zdá na tomto receptu pozoruhodné, že Havel toto radil, aniž by se v dohledné době dalo čekat, že dojde v politickém režimu k nějaké změně. Havel radil, aby se lidé předem starali o to, aby někomu nespadla na hlavu okenní římsa a nezabila je. Byl proti tomu, aby se takové incidenty zametaly v zájmu "zářných zítřků" pod koberec. Havel radil, aby se lidé chovali vůči bližním ve svém prostředí taktně, s respektem a s důstojností. Mělo by se usilovat, konstatoval Havel, "o rehabilitaci hodnot jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska". Havel předpovídal vznik toho, co nazvýval slovy "paralelní polis". V takové paralelní společnosti jednají lidé tak, jak jsem to právě popsal. Vedle ní měla existovat externí, formalizovaná, zbyrokratizovaná polis.

    Havlův esej měl ve Východní Evropě obrovský vliv. Jak uvedl Zbygniew Bujak, aktivista polské Solidarity: "Tento esej se k nám dostal v továrně Ursus v roce 1979 v době, kdy jsme měli pocit, že jsme na konci. Když jsme si ho přečetli, poskytl nám teoretický základ pro naši činnost. Udržoval nás v činnosti. Nevzdali jsme se a o rok později - v srpnu 1980 - začalo být zjevné, že se nás stranický aparát a vedení podniku bojí. Měli jsme najednou význam. A řadoví dělníci nás začali považovat za vedoucí představitele hnutí. Když pohlédnu na vítězství Solidarity a Charty 77, vidím v nich překvapivé splnění proroctví a znalostí, obsažených v Havlově eseji."

    V kontextu vývoje po roce 1989, který vedl k porážce komunismu ve Východní Evroě a k rozkladu Sovětského svazu je v tomto eseji jedna pasáž, která je pozoruhodně předvídavá. Havlova naděje, že rozhodnutí stále většího počtu lidí "žít v pravdě" povede ke vzniku paralelní polis, ho přivedlo k této myšlence. Napsal: "buď se bude posttotalitní systém dále rozvíjet, a nutně se tím přiblíží nějaké hrůzné orwellovské vizi světa absolutní manipulace, anebo se nezávislý život společnosti (paralelní polis) včetně 'disidentských' hnutí, stane pomalu, ale jistě společenským jevem rostoucího významu." Události onoho pozoruhodného podzimu roku 1989, kdy východní Evropa provedla svou "pokojnou revoluci" prokázaly, do jak velké míry nabyla "paralelní polis" skutečně na významu.

    Neúnavná angažovanost Václava Havla ve věci pravdy nezůstala nepotrestána a několikrát byl za své přesvědčení vězněn, naposledy od ledna do května 1989. Nejdéle byl vězněn v letech 1979 - 1983, údajně za "podvracení republiky".

    V listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním z vedoucích představitelů opozičního hnutí Občanské fórum, které pomohlo zlikvidovat komunistickou moc. 29. prosince 1989 byl zvolen československým prezidentem . Nový, svobodně zvolený parlament ho znovu zvolil 5. července 1990 na dva roky. Jako prezident České a Slovenské Federativní Republiky vybudoval Václav Havel celou řadu styků s mnoha světovými představiteli a pomohl položit základy nové československé zahraniční politiky. Když začalo být po červnových volbách v roce 1992 zjevné, že dojde k rozčlenění československé federace, Václav Havel odstoupil 20. července 1992 z prezidentské funkce. 26. ledna 1993 byl zvolen prvním prezidentem České republiky. Prezidentem České republiky na další funkční období byl znovu zvolen 20. ledna 1998.

    Vážený pane kancléři, vzdávám-li čest vynikající činnosti prezidenta Havla jako odpovědného občana své země, nechci pominout práci, kterou vykonal pro divadlo a pro kulturu všeobecně. Jeho hry se hrají po celém světě. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. V angličtině vyšly mimo jiné Letters to Olga (Dopisy Olze), Disturbing the Peace (Narušitel pořádku), Open Letters (Otevřené dopisy), Selected Plays by Václav Havel (Vybrané hry Václava Havla), Summer Meditations (Letní přemítání) a Towards Civil Society (Směrem k občanské společnosti).

    Mezi mnoha poctami, udělenými Václavu Havlovi jsou Obie Award (USA, 1968, 1970), státní cena za evropskou literaturu (Rakousko, 1968), Prix Plaisir du Théatre (Francie, 1981), Cena Erasma Rotterdamského (Holandsko, 1986), Cena Olafa Palmeho (Švédsko, 1989), Ordre des Arts et Letters (Francie, 1989), Mírová cena německých knihkupců (1989), Grande Croix de la Légion d'Honneur (Francie, 1990), Franklin D. Roosever Four Freedoms Medal (USA, 1990), medaile Rady Evropy (1990) W. Averell Harrimann Democracy Award (USA, 1991), Sonningova cena (Dánsko, 1991) Internationaler Karlspreis (Aachen, Německo, 1991) čestné členství britské královské legie (1991) cena Athinai nadace Onassis (Řecko, 1993), Theodor Heuss Preis (Německo, 1993), cena Indiry Gahdiové (Indie, 1994), Philadelphia Liberty Medal (USA, 1994), the Order of the Bath (1996)

    Václavu Havlovi bylo také uděleno mnoho čestných akademických titulů z mnoha institucí, včetně York University v Torontě v Kanadě, Le Mirail University v Tolouse ve Francii, Columbia University v New Yorku v USA, Hebrejské university v Jezuralémě v Izraeli, Bayreutské univerzity v Bayreuthu v Německu, Karlovy univerzity v Praze, Svobodné univerzity v Bruselu v Belgii, Vratislavské univerzity v Polsku a Stanfordské a Harvardské univerzity v USA.

    Vážený pane kancléři, nikdo nepředvídal rozklad komunismu. Podzim roku 1989 byl triumfálním ospravedlněním inspirujících rad Václava Havla, jak se věnovat životním cílům. V této souvislosti je v životopise Václava Havla jeden okamžik, na nějž bych chtěl upozornit. V eseji, kterou Havel napsal v roce 1987, je tato věta: "Skepse je nyní tak všeobecná a tak hluboká, že se nedovedu představit, jaký čelný politik by mohl převzít Husákovo místo a uvést tuto společnost znovu do pohybu". No, jak říkáme ve Skotsku, "Ye ken noo, Teď už to víte". Odpověď je: bylo zapotřebí člověka jako je Václav Havel, člověk, který, svým příkladným chováním jako občan, umělec a lidská bytost je inspirací nejen pro své spoluobčany, ale pro nás pro všechny.

    Proto vás s velkým potěšením, vážený pane kancléři, vyzývám, abyste nyní udělil Václavu Havlovu čestný doktorát filozofie.

    Michael Kirkwood

    profesor slovanských jazyků a literatury

    (do češtiny přeložil Jan Čulík)


    A speech, given by Michael J. Kirkwood, Professor of Slavonic Languages and Literatures at Glasgow University, on the occasion of the presentation of an Honorary Degree of Doctor of Letters at the University of Glasgow

    Mr Chancellor, by the authority of the Senate, I present to you this person on whom the Senate desires you to confer the honorary degree of Doctor of Letters:

    Václav Havel

    Members of the Senate will recall that the Senate resolved on 2 November 1989 that Dr Václav Havel be invited to receive the award of Honorary Degree of Doctor of Letters at a Graduation Ceremony to be held in October 1990 when the City of Glasgow was celebrating its appointment as European City of Culture. Unfortunately, it has not been possible for Dr Havel to come to the University for the conferment of the Honorary Degree until today. Originally Dr Havel was to have received his Degree on 7 November 1997, a date which happened to mark the 80th anniversary of the October Revolution of 1917. That Revolution was the first link in a chain of events which established firstly in what was to become the Soviet Union and then, after the Second World War, in Eastern Europe, a totalitarian system of government which, in its Leviathan omnipresence, sought to suppress the individual, allegedly in the interests of the collective. It created what Alexander Zinoviev has called the 'atmosphere of the lie'. Václav Havel advocated and exemplified the following principle: 'live within the truth'. Today, 21 October 1998, can be seen, therefore, as an occasion for celebrating the victory of the truth over the lie.

    But it is, of course, primarily an occasion for celebrating the outstanding achievements of a major playwright, essayist, intellectual and politician, of a man who's innate decency, strength of will, humanism and courage is quite simply exemplary. Mr Chancellor, I have to tell you that trying to do justice to President Havel's achievements in the time at my disposal has been a major challenge, and one which I fear I have not adequately met. I would dearly like to share with everyone here today the pleasure that I have derived from my study of Václav Havel's writing, to quote extensively from such masterpieces as his open letter to Dr Husák, his remarkable essay entitled 'The Power of the Powerless', from his plays which ridicule the absurdities of a totalitarian system of government and at the same time provoke serious thought as to the universality of the dialectics of power, from his letters to his wife Olga, written when he was in prison between 1979 and 1983. Therein is contained so much wisdom, humanity, courage, humour, and simple (or do I mean profound?) common sense, so much that is still relevant not only to the post-Communist environment/ but to the human experience 'tout court'. But given the time at my disposal, I shall be able to do little more than list the bare outlines of this man's achievements.

    Václav Havel was born on 5 October 1936 in Prague into a prominent businessman's family. This privileged background was not to his advantage in the 'workers' state' which came into being in 1948. When he finished his schooling in 1951 his bourgeois background hindered his prospects for higher education. He was obliged therefore to seek another path. Between 1951 and 1954 he worked as a chemical laboratory technician during the day, attending workers' education classes in the evening. In 1955 he was admitted to the Economics Faculty at the Czech Technical University, Prague, leaving there in 1957. There was, however, one great advantage to being brought up with a bourgeois background in a communist state: Václav Havel was able to experience, in his own words, 'life from below', 'life as it really is'. To this experience he attributes his sensitivity to the dimension of the absurd in life, a sensitivity which he will reveal in his plays.

    He himself notes the importance of the year 1956. It was the year of Khrushchev's 'secret speech', a time of revelations, of the disappearance of illusions, of the glimmerings of hope. It is shortly afterwards that Václav Havel began to write for the theatre. He himself professed not to be interested in politics, but his plays reveal a sharply analytical awareness of the 'contradictions' in society reflecting, in his own words, 'the tension between Stalinism and de-Stalinisation'. In 1960 he began work at Prague's avant-garde Theatre on the Balustrade as stagehand, and then as assistant director, and dramaturge. His first plays were produced there, including The Garden Party (1963) which became his first major international success, bringing fame both to the theatre and to himself. The Memorandum (1965) and The Increased Difficulty of Concentration (1968) were also major successes.

    Between 1962 and 1966 he was allowed to study drama at the Academy of Performing Arts in Prague, having earlier been denied admission to drama school after his military service. In 1964 he married Olga Šplíchalová, whom he met at the Theatre on the Balustrade. She was to assist him in many of his dissident activities during the communist era and produced and disseminated samizdat materials while her husband was in prison. Founder of the Olga Havel Foundation, which provides humanitarian assistance to people with permanent or long-term health problems, she died on 27 January 1996. In 1997 he married Dagmar Veškrnová, a popular and acclaimed Czech theatrical, television and film actress.

    From 1965 Havel was associated with the experimental literary journal Face, but it was soon forced to shut down on the grounds of its ideological non-conformism. In 1967 he attacked the Congress of Writers for its bureaucratic character and spoke out against literary controls. During 1968, the time of the 'Prague Spring', he was an active and outspoken advocate of reform and became thereby a target for attack from the Soviet bloc.

    In 1969 Václav Havel's work was banned in Czechoslovakia and he himself moved from Prague to the country, where he concentrated on his writing. For a time he worked as a labourer in a brewery, an experience which provided him with material for three later one-act plays, each of which examines an aspect of the lives of ordinary people under 'real socialism' and the compromises they have to make in order to 'live normally'. His activity against the Communist regime continued, reflected in part in his support for and interest in contemporary rock-music. On more than one occasion he hosted concerts of banned music at his country cottage.

    The period of so-called 'normalisation' which set in after the Warsaw Pact invasion of 1968, coming as it did after the heady days of the 'Prague Spring' when many people dared to hope that genuine reform was possible, was very hard to bear and a national apathy set in, reflected in a kind of sullen pact between the ordinary people and the regime whereby the former were offered a measure of material well-being based on consumerism in exchange for their acceptance of the regime and abstention from overt criticism. Outwardly, there was indeed a kind of 'normal' equilibrium: apparent stability, apparent (if unspectacular) material improvement in the standard of living.

    In 1975 Václav Havel wrote an open letter to Dr Husák, the leader of the Czechoslovak government, in which he laid bare the foundation on which this apparently normal state of affairs was based. It was his first public statement since being blacklisted in 1969. I regard it as an astonishingly brave thing to have done: to have published such a withering condemnation of the socio-political system under which he and his fellow citizens were forced to live and to have addressed it to the head of the government. Openly, unambiguously, with no thought for his own safety, Václav Havel calmly explains to Dr Husák that the apparent pact between the government and the governed is based primarily on fear. That the process of 'normalisation' has created a world of the lie, within which people in their public lives - at all levels and in every aspect and at all times (which is an experience that we in the West so far have been spared)- are forced to dissimulate. 'For fear' he writes 'of losing his job, the schoolteacher teaches things he does not believe; fearing for his future, the pupil repeats them after him.' Or again: 'Fear causes people to attend all those official celebrations, demonstrations and marches. Fear of being prevented from continuing their work leads many artists and scientists to give allegiance to ideas they do not in fact accept, to write things they do not agree with or know to be false, to join official organisations or to take part in work of whose value they have the lowest opinion, or to distort and mutilate their own works.' Elsewhere in the letter he accuses the authorities under Husák of promoting the 'cult of right-thinking mediocrity'. His government permanently issues an 'open warrant for the arrest of anything inwardly free'. His final accusation is devastating: 'So far, you and your government have chosen the easy way out for yourselves, and the most dangerous road for society: the path of inner decay for the sake of outward appearances; of deadening life for the sake of increasing uniformity; of deepening the spiritual and moral crisis of our society, and ceaselessly degrading human dignity, for the puny sake of protecting your own power.'

    Perhaps surprisingly, the author of Dear Dr Husák was not arrested, although he was fully prepared for that eventuality. In 1976 he was one of the few non-participants who was allowed to witness the trial of four rock-band musicians. That trial provided what the Germans call a 'Wendepunkt', a turning point. It was a spectacle which, in its enacting, became embarrassing for everyone involved, judge, prosecutor, accused, spectator. As Havel wrote: 'What was the public prosecutor originally supposed to have been in this trial? Undoubtedly a plausible spokesman and guardian of society's interests, convincingly demonstrating how offensive, vulgar, immoral, and antisocial the defendants' creative work was. But what did this man become? The symbol of an inflated, narrow-minded power, persecuting everything that does not fit into its sterile notions of life, everything unusual, risky, self-taught, and unbribable, everything that is too artless and too complex, too accessible and too mysterious, everything in fact that is different from itself. He was a mouthpiece for the world of spiritual manipulation, opportunism, emotional sterility, banality and moral prudery.'

    Attitudes changed after that trial. Something, it seemed, had to be done. And something indeed was done. Charter 77 was born. On 6 January 1977 Václav Havel, Pavel Landovský and Ludvík Vaculík, the official spokesmen for Charter 77 were detained for questioning while on route to the post office to mail copies to its 240 signatories and to the government of Czechoslovakia. The full text was published in German the following day in the Frankfurter Allgemeine Zeitung, and in many other newspapers throughout the world. Charter 77 by its own admission was a 'free informal open community of people of different convictions, different faiths and different professions united by the will to strive, individually and collectively, for the respect of civic and human rights'. It was launched in January 1977 in a year proclaimed as the Year of Political Prisoners and its aim was to 'promote the general public interest'.

    As a consequence of his involvement with Charter 77 and the Committee for the Defence of the Unjustly Prosecuted which was founded in 1978, Havel was subject to house arrest during 1978-79. In October 1978 he wrote his famous essay 'The Power of the Powerless', in which he tackles the question of how the individual can pursue what he called 'the aims of life' within a totalitarian environment. Václav Havel's solution to the problem of 'living in the lie' was at once breath-takingly simple to understand and at the same time desperately difficult to execute. It was the advice to his countrymen and women to 'live in the truth'. What I find remarkable about that formula is that it was advice given without the expectation of any change in the political system in the foreseeable future. It was advice to worry about the consequences of window ledges falling on people and killing them, rather than sweeping such incidents under the carpet in the interests of the bright future. It was advice to act towards people in ones immediate environment with consideration, respect, dignity, to work for, as he put it, 'the rehabilitation of values like trust, openness, responsibility, solidarity, love.' He envisioned the development of what he called a 'parallel polis', within which people acted in their immediate environment along the lines just advocated, and which would co-exist with the external, formalised, ritualised, bureaucratised polis.

    His essay had an immense impact in Eastern Europe. As Zbygniew Bujak, a Solidarity activist, said: 'This essay reached us in the Ursus factory in 1979 at a point when we felt we were at the end of the road. Reading it gave us the theoretical underpinnings for our activity. It maintained our spirits; we did not give up, and a year later - in August 1980 - it became clear that the party apparatus and the factory management were afraid of us. We mattered. And the rank and file saw us as the leaders of the movement. When I look at the victories of Solidarity, and of Charter 77, I see in them an astonishing fulfilment of the prophesies and knowledge contained in Havel's essay'.

    In the context of the post 1989-developments which have led to the defeat of communism in Eastern Europe and the collapse of the Soviet Union, there is a passage in this essay which is remarkably prescient. Václav Havel's hope that the decision by increasing numbers of people to 'live in the truth' would lead to the development of a parallel polis led him to the following realisation. He wrote: 'either the post-totalitarian system will go on developing, thus inevitably coming closer to some dreadful Orwellian vision of a world of absolute manipulation, or the independent life of society (the parallel polis), including the 'dissident' movements, will slowly but surely become a social phenomenon of growing importance'. The events of that remarkable autumn in 1989, when Eastern Europe effected its 'peaceful revolution', demonstrate the extent to which the 'parallel polis' had indeed become important.

    Václav Havel's tireless devotion to the cause of truth did not go unpunished and he has been incarcerated several times for his beliefs, the last time from January to May, 1989. His longest prison term lasted from 1979-83, allegedly for 'subversion'.

    In November 1989 Václav Havel became one of the leaders of the Civic Forum opposition movement, which helped bring about the end of communist rule. On 29 December 1989 he was elected President of Czechoslovakia. The new, freely elected Parliament re-elected him on 5 July, 1990, for a two-year term. As President of the Czech and Slovak Federative Republic, he established new relationships with many world leaders and helped lay the foundations for Czechoslovakia's new foreign policy. When, after the June 1992 parliamentary elections, it began to be clear that the federation was heading for dissolution, Václav Havel resigned from the federal presidency on 20 July. On 26 January 1993 he was elected the first President of the Czech Republic. He was re-elected Elected President of the Czech Republic on 20 January 1998. Mr Chancellor, in paying tribute to President Havel's outstanding contribution as a responsible citizen of his country, I do not wish to neglect the contribution he has made to the theatre, and to culture in general. His plays have been performed around the world. His books have been translated into many languages. Books in English include Letters to Olga, Disturbing the Peace, Open Letters, Selected Plays by Václav Havel, Summer Meditations and Towards Civil Society.

    Among his many honours are the Obie Award (USA, 1968, 1970); the State Prize for European Literature (Austria, 1968); the Prix Plaisir du Thťatre (France, 1981); the Erasmus of Rotterdam Prize (Netherlands, 1986); Olaf Palme Prize (Sweden, 1989); Ordre des Arts et Lettres (France, 1989); the Peace Prize of the German Book Trade (1989); Grande Croix de la Lťgion d'Honneur (France, 1990); the Franklin D. Roosevelt Four Freedoms Medal (USA, 1990); the Council of Europe Medal (1990); the W. Averell Harriman Democracy Award (USA, 1991); the Sonning Prize (Denmark, 1991); the Internationaler Karlspreis (Aachen, Germany 1991); honorary membership in the Royal British Legion (1991); the Athinai Prize of the Onassis Foundation (Greece, 1993); the Theodor Heuss Preis (Germany, 1993); the Indira Gandhi Prize (India, 1994); the Philadelphia Liberty Medal (USA 1994); the Order of the Bath (1996).

    Václav Havel has also been awarded honorary academic degrees from many institutions, including York University, Toronto, Canada, Le Mirail University,Toulouse, France, Columbia University, NewYork, USA, the Hebrew University, Jerusalem, Israel, Bayreuth University, Bayreuth, Germany, Charles University, Prague, Universitť Libre de Bruxelles, Belgium, Wroclaw University, Wroclaw, Poland, Stanford and Harvard Universities, USA.

    Mr Chancellor, no one foresaw the collapse of communism. The Autumn of 1989 was a triumphant vindication of Václav Havel's inspirational advice to pursue the aims of life. In this connection there is a moment in Václav Havel's biography to which I should like to draw attention. In an essay he wrote in 1987, there is the following sentence: 'Skepticism is now so general and so deep-seated that I find it impossible to imagine the kind of leader it would take to stand in Husák's place and get this society moving again'. Well, as we say in Scotland, 'ye ken noo.' The answer is: it takes a man like Václav Havel, a man who, by his exemplary behaviour as citizen, artist and human being is an inspiration not only to his countrymen but to us all.

    It is thus with great pleasure, Mr Chancellor, that I now invite you to confer upon Václav Havel the Honorary Degree of Doctor of Letters.

    Michael Kirkwood
    Professor of Slavonic Languages and Literatures


    Zájem místního tisku o Václava Havla je mizivý

    Pavel Trtík

    Jak že se to jmenuje manželka českého prezidenta? No přece Havlová!

    Chci kratce upozornit na vec, kterou jsem objevil az ted vecer, a to jen proto, ze jsem jednoduse nemel cas podivat se do novin drive nez v posteli. Myslim, ze by stalo za to na ni upozornit alespon v BL. Koupil jsem si dnes (20.10.) The Herald, a tam jsem na ctvrte strance objevil osmivety clanecek, ktery ctenare seznamuje s planem navstevy presidenta Havla v Britanii.

    Tato narocna stat sepsana Johnem MacCalmanem je doprovazena dvema fotografiemi. Prvni by mohla byti pasovou fotografii ceskeho presidenta; ma totiz priblizne stejnou velikost a z pozadi nelze poznat nic. Tato je doplnena uzasne aktualni notickou

    'Vaclav Havel: from playwright to president'.

    Druha fotka zabira asi tak dve tretiny plochy, kterou The Herald navsteve ceskeho presidenta v Britanii venoval. Je to snimek agentury AP znazornujici spolecne se smejici britskou kralovnu a manzelku ceskeho presidenta. Titulek k teto druhe fotce je ovsem perlou celeho clanku.

    'Havlova Havel, wife of the Czech president, with the Queen yesterday before lunch at Buckingham Palace.'

    Pri prvnim pohledu jsem si myslel, ze jde o preklep, jenze ve druhe vete te sagy, ktera obe fotografie tak krehce dopravazi je veta

    'Accompanied by his wife, Havlova, President Vaclav Havel had lunch at Buckingham Palace before talks with Prime Minister....'

    Ze si vymyslim? Presne tuto vetu si muze kdokolive kdekoliv precist i v elektronicke versi The Herald na http://www.theherald.co uk. Obzvlaste pri pokusu o prelozeni teto vety do cestiny se dere usmev na tvare.

    Jak, ze se o jmenuje ta Havlova manzelka? No preci Havlova...to da rozum.

    Ja vim, ze je pro Brity tezke pochopit, ze v ceskych zemich se manzelky nejmunuji stejne jako jejich manzele, ale novinar by to snad vedet mohl. Tedy, mohl by si to alespon zjistit, kdyz uz chce o tom psat do novin.

    Nanestesti to svedci o jedne veci. Zajem mistniho tisku o navstevu ceskeho presidenta je mizivy.

    Z Paisley zdravi

    Pavel Trtik


    ČR: jsou nutné ústavní změny

    Steven Saxonberg

    Po nedávné toleranční dohodě mezi ODS a ČSSD vznikla hysterie. Křesťanští demokraté a Unie svobody charakterizovali dohodu jako neústavní, zatímco Havel vyjádřil pochybnosti a uvedl, že požádá své právní odborníky, aby dohodu prozkoumali. Někteří novinoví komentátoři vyjádřili obavy, že je mladá demokracie České republiky ohrožena.

    Proč všechen ten rozruch? Dvě strany se dohodly, že budou spolupracovat. Není snad spolupráce ústředním rysem mnohostranické demokracie? V parlamentních systémech, založených na proporčním zastoupení, získává jediná strana absolutní většinu jen málokdy. A tak každá strana, která zasedne ve vládě, musí spolupracovat s jinými stranami. Forma spolupráce se různí. Většinou vzniká určitý druh koalice, v níž získávají jiné strany křesla ve vládě. Může to také být svého druhu toleranční dohoda, v níž jedna strana souhlasí, že bude podporovat vládnoucí stranu, ale odmítne se podílet na vládě. V některých případech nedojde k žádné dohodě. Namísto toho, minoritní vláda se rozhodne získat podporu různých politických stran pokaždé znovu, pro různá politická témata. Na dohodě ODS-ČSSD je pozoruhodné, jak je mírná. Obě strany se pouze dohodly, že zabrání tomu, aby došlo k předčasným všeobecným volbám tím, že vždycky budou podporovat druhou stranu při hlasování o důvěře vlády. Nedohodly se, že se navzájem budou podporovat při schvalování nových zákonů. Jen musejí druhou stranu o těchto zákonech zpravit. Neznám žádný jiný dokument o spolupráci dvou stran v historii parlamentní demokracie, jehož obsah by byl tak minimální.

    Kritikové také tvrdí, že tato dohoda ohrožuje demokracii, protože obě strany plánují, že navrhnou volební reformu. Tato reforma by pravděpodobně znamenala posun směrem k většinovému systému. Zase je velmi obtížné pochopit, proč vznikl všechen rozruch. Unie svobody i Havel přiznávají, že podporují většinový systém, a přesto z jakéhosi důvodu jsou přesvědčeni, že by bylo nedemokratické, kdyby většinový systém navrhly "nesprávné" politické strany.

    Abychom byli spravedliví, Havel také vyjádřil obavu, že by mohla volební reforma oslabit pluralismus. To je oprávněný strach, protože některé strany by pravděpodobně z parlamentu úplně zmizely, kdyby Česká republika přijala většinový systém. Existuje totiž mnoho důvodů, proč dát přednost proporčnímu volebnímu systému před systémem většinovým. Když funguje proporční systém dobře, tak, jak tomu je ve Skandinávii a v Německu, má mnoho výhod nad většinovými volbami, konanými podle amerického vzoru. Větší počet politických stran dává voličům větší možnost volby, takže nejsou omezeni na to, aby si vybírali jen "menší ze dvou zel". Když budou velké strany ignorovat palčivé problémy, mohou vždycky vzniknout nové strany a vrátit tyto otázky do politické arény. Příkladem toho jsou evropské Strany zelených. V zemích, jako je Německo a Švédsko, byly donuceny i strany, které mají velmi blízko k průmyslu, se vážně zabývat ekologickými problémy. Proporční systém také posiluje strany na úkor jednotlivých kandidátů, protože občané hlasují pro strany a nikoliv pro kandidáty. Proto se soustřeďují volební kampaně obyčejně velmi silně na politické problémy, protože strany musejí vysvětlovat, proč je jejich program lepší než program jejich konkurentů. Ve Spojených státech, kde si voliči vybírají mezi individuálními kandidáty, volební kampaně často degenerují v otázky, jako například, jestli Bill Clinton jednou, když studoval v Oxfordu, vdechoval nebo nevdechoval marihuanu (!) Kromě toho, americký druh volebních kampaní je neobyčejně nákladný. Každý kandidát si sám sobě musí dělat reklamu a to znamená obrovské výdaje na reklamní kampaň. Z toho vyplývá, že jsou členové amerického Kongresu velmi silně závislí na speciálních zájmových skupinách, které poskytují politikům finanční dary. Vede to také ke korupci a k všeobecnému přesvědčení, že je možno si volby koupit. To jsou některé z důvodů, proč se ve Spojených státech účastní prezidentských voleb sotva padesát procent voličů, kteří mají právo volit, kdežto ve Švédsku devadesát procent.

    Proporční zastoupení vyžaduje tolerantní politickou kulturu

    Když proporční zastoupení řádně funguje,, má mnoho výhod nad většinovým systémem. Bohužel, proporční zastoupení velmi často pořádně nefunguje. V České republice nepřinesly dvoje z posledních tří voleb stabilní vládu. Žádný politický systém nemůže takovou situaci přežít beze změny.

    Jsem přesvědčen, že pro tuto nestabilitu existují dva důvody. Zaprvé je to relativně velké množství voličů, kteří hlasují pro nedemokratické strany. V předchozích volbách dostali komunisté a republikáni celkem skoro dvacet procent hlasů. Naštěstí, v posledních volbách nezdolali republikáni pětiprocentní práh. Nicméně, existence "párijských" stran v parlamentě, s nimiž ostatní strany nechtějí spolupracovat, vede k tomu, že je obtížnější vytvořit stabilní vlády. Pokud zůstanou komunisté v parlamentě a pokud budou i nadále nereformovatelní, sociální demokraté nebudou nikdy schopni utvořit levicovou vládu nebo vládu levého středu bez podpory stran středu či pravého středu. Mohli by sice vládnout po jedno funkční období s podporou komunistů, ale voliči by je za to pravděpodobně v dalších volbách potrestali. Pokud budou pravicové strany odmítat utvořit s nimi koalice, sociální demokraté nebudou moci vytvořit stabilní vládu a tak nebudou moci poskytnout realistickou alternativu k předchozí vládě pravého středu.

    Na druhé straně, existence pravicové extrémistické strany, republikánů, způsobila, že bylo obtížnější pro tři pravicové strany získat v parlamentě většinu. Nyní, když se republikánům nepodařilo dostat se do parlamentu, ODS převzala jejich roli jako (téměř) párijská pravicová strana, navzdory tomu, že má ODS jasné demokratické zázemí. Vedoucí představitel KDU-ČSL Lux a vedoucí představitel US Ruml způsobili pád minulé vlády tím, že požadovali rezignaci šéfa ODS Klause a dále to, aby si ODS očistila své financování. Ruml konec konců odešel z ODS a založil Unii svobody právě z těchto důvodů. Tito dva vedoucí představitelé mohou těžkou utvořit s nezreformovanou ODS koalici a předstírat, že se nic nestalo. Takže dokud neučiní ODS radikální změny, je obtížné předvídat, že by mohla vzniknout vláda pravého středu.

    Druhým důvodem pro nestabilní politickou situaci v České republice je nedostatek snášenlivosti v politické elitě. Po nedávných volbách, někteří čeští vedoucí politikové dali najevo, že nejsou ochotni umístit zájmy České republiky nad vlastní osobní antipatie. Namísto toho byl nuceni sledovat nešťastní čeští voliči politický televizní seriál. Fakta jsou dobře známá. Lux, Ruml a Havel nemohou vystát Klause. Ruml nenávidí Zemana a Havel nemá Zemana taky moc rád. Zeman údajně nenávidí (nebo nenáviděl?) Klause a není zrovna fanouškem Rumla. Klaus považuje Rumla a Luxe za zrádce a Zemana považuje za hlupáka (i když během volební kampaně se Klaus naučil respektovat svého protivníka). V této džungli nenávistí a antipatií bylo obtížné, aby vznikla jakákoliv vláda, navzdory podivné skutečnosti, že rozdíly mezi těmito politickými stranami v politickém programu jsou ve skutečnosti relativně malé, ve srovnání s rozdíly mezi stranami zastoupenými v mnoha západoevropských parlamentech.

    Existují nějaké alternativy?

    Pokud spolu nedokáží vedoucí představitelé politických stran spolupracovat, pak by bylo pro ČR pravidelně lepší, kdyby vznikl systém, který posílí největší stranu natolik, že by mohla vládnout bez podpory malých stran. Avšak toto neznamená, že by Česká republika musela stoprocentně přejít k většinovému systému. Pokud chtějí čeští politikové vytvořit systém, který v sobě slučuje nejlepší rysy většinového a proporčního systému, nemusejí hledat dále než v blízkém Maďarsku. Tam se volí polovina poslanců na základě proporčního systému a druhá polovina poslanců je volena v osobních volbách, v nichž vybírají voliči v každém okrese jednoho představitele. Samotné většinové volby jsou pluralističtější než americký systém "první vítězí". Maďarsko využívá francouzského systému, kde se koná druhé kolo voleb v těch okrscích, kde nezískal žádný kandidát více než padesát procent hlasů. Tak mohou voliči v prvním kolem stále ještě vybírat kandidáta ze své oblíbené politické strany, vzhledem k tomu, že mají možnost v druhém kolem hlasovat "pro menší ze dvou zel".

    Dosud byly výsledky voleb v Maďarsku vždy velmi dobré. Od pádu sovětského bloku se konaly v Maďarsku troje všeobecné volby. Každé tyto volby vedly ke změně vlády a ke změně ideologie. Konzervativní maďarské Demokratické fórum zvítězilo v prvních volbách, reformovaní komunisté vyhráli v druhých volbách jako sociálně demokratická stana a po nedávných volbách je v čele nové vlády demokratická FIDEZ. Navzdory tomuto pluralismu politických stran v parlamentu a ve vládě byla a je politická situace v Maďarsku neobyčejně stabilní. Maďarsko je jediná země v celém regionu, kde dosud vydržela každá vláda vládnout po celé své volební období. Nekonaly se žádné předčasné volby ani nedošlo ke změnám ve vládních koalicích.

    Dodatečnou ironií je, že i když umožňuje většinový prvek v maďarském systému jedné straně získat absolutní většinu, političtí představitelé jsou ochotnější vytvářet koalice přes ideologické hranice než jak je tomu v České republice. Například, ve volbách z  roku 1994 získali maďarští socialisté 32.6 procent hlasů, což je podobné nedávným volebním výsledkům českých sociálních demokratů. Podle maďarského volebního systému to bylo dost hlasů pro socialisty, aby získali většinu křesel v parlamentě. I když socialisté nepotřebovali koaličního partnera, chtěli utvořit koalici. A nadto si zvolili jako partnery stranu SZDSZ, která je orientovaná na volný trh, i když tato strana bývala kdysi jejich nejpříkrejším kritikem! Jaký je to rozdíl od českého politického klimatu!

    Maďarský příklad ukazuje, že většinový prvek ve volebním systému způsobuje, že je lehčí utvářet stabilní vlády. Tento systém, který posiluje zastoupení největších stran, je zvlášť výhodný pro takovou zemi, jako je Česká republika, kde je politická scéna tak konfrontační, že nejsou strany schopny utvořit koalice. Ale maďarský příklad také ukazuje, že i když je maďarský systém lepší pro řešení konfrontačních situací, neposiluje konfrontační tendenci. Naopak, ideologičtí nepřátele byli schopni se více soustředit než v České republice.

    Česká alternativa?

    I když funguje maďarský model lépe než český, to neznamená, že by Česká republika měla slepě kopírovat maďarskou ústavu. Dvě kola hlasování pro osobní volby - to má určité nevýhody. Zaprvé, je zjevně nákladnější pořádat dvoje volby než jen jedny. Kromě toho, volební účast je v druhých volbách obyčejně nižší. Voliči s jen nízkým zájmem se neobtěžují dostavit se k volbám v krátkém období podruhé.

    Existují dva způsoby, jak se vyhnout tomuto problému. Jednou možností je zavést americko-britský systém, v němž vítězí první, pro přímo volená křesla. To je levnější, ale zůstává problém, že je to méně pluralitní než francouzsko-maďarský model, protože si voliči musejí vybírat "menší zlo" od samého začátku.

    Druhou možností je poskytnout voličům dva hlasy. Voliči by mohli na volebních lístcích označit svou první a druhou preferenci. Kdyby nevyhrál žádný kandidát většinu prvních preferencí, pak by se přidaly druhé preference k prvním. To poskytuje dvě alternativy. Obojí preference by mohly mít stejnou váhu. V tom případě by vyhrál volby ten kandidát, který by dostal největší množství prvních i druhých preferencí. Anebo by druhé preference mohly platit jako půl hlasu. Pokud by měly obojí preference stejnou váhu, je lehčí vypočítat konečné výsledky.

    Výhoda toho, že by se prvním preferencím dala větší váha, spočívá v tom, že to bere v úvahu sílu podpory pro každého kandidáta. Lze si představit situaci, kdy kandidaát A získá 45 procent hlasů první prference, ale jen tři procenta hlasů druhé preference, kdežto kandidát B získá jen 4 procenta hlasů první preference, ale 45 procent hlasů druhé preference. Pokud budou mít hlasy první i druhé preference stejnou váhu, pak volby vyhraje kandidát B, i když má silnou podporu jen malé části obyvatel.

    Ať už si čeští představitelé vyberou jakoukoliv variantu, kombinace přímo volených kandidátů a proporčního zastoupení by bylo radikální zlepšení, ve srovnání s nynějším volebním systémem. Zároveň by to mělo výhodu nad čistě většinovým systémem, protože by takovýto systém byl více pluralitní a vedl by k volbám, více orientovaným na konkrétní problémy.

    Oslabený prezidentský úřad

    Velkým znepokojením pro Českou republiku je možnost, že se ODS A ČSSD dohodnou oslabit roli prezidenta. Je dobře známo, že Klaus a Zeman s Havlem nevycházejí zrovna moc dobře. Proto se obecně očekává, že se budou chtít Havlovi pomstít a v nové ústavě dále omezit roli prezidenta.

    Mladá demokracie, jako je demokracie v ČR a v dalších výchdoevropských a středoevropských zemích, je křekčí než demokracie, která existovala bez přerušení po mnoho let. Trvá to určitou dobu vybudovat instituce a vytvořit tolerantní politickou kulturu. Za těchto podmínek je zvlášť důležité, aby existovaly určité zábrany, které by zabránily autoritářským vedoucím představitelům - jako Mečiar - aby nahromadili přílši mnoho moci. Lze si lehce představit, jak odlišná by byla v posledních několika letech politika na Slovensku, kdyby měla země silného prezidenta, který by býval získal svou funkci v přímých volbách.

    Na druhé straně, neměl by se přehánět záporný dopad omezení role českého prezidenta. Zaprvé, role českého prezidenta je už nyní velmi silně omezena, v důsledku nové ústavy, kterou Klaus protlačil po rozčlenění Československa. Úřad prezidenza měl v poslední době význam jen kvůli Havlovi. Havel je nejrespektovanější a nejobdivovanější morální autorita v zemi. Je nepravděpodobné, že příští český prezident bude schopen hrát takovouto roli.

    Zadruhé, Česká republika už má daleko více kontrolních pák omezujících vládní moc než mnoho západních parlamentních demokracií. Ani jedna skandinávská země, například, nemá senát. Nadto bude český senát ještě více stabilizující silou než polský, protože v každých volbách se bude volit jen třetina senátorů. To vylučuje radikální změny jeho politického složení. Mnoho parlamentních demokracií nemá prezidenta (například Švédsko). V mnoha jeiných zemích parlament má prezidenta, ale jeho role je omezena čistě na ceremoniální funkci. Například, německý a izraelský prezident pravděpodobně nemají více moci než bude mít příští český prezident, bez ohledu na to, jak mnoho budou Klaus a Zeman chtít pozměnit ústavu. Takže i když bude mít český prezident v příští ústavě pravděpodobně menší pravomoci, nemělo by to vyvolávat velké znepokojení. Výhody stabilní vlády pravděpodobně převáží nevýhody dalšího omezení prezidentovy moci.

    Steven Saxonberg

    Czech Republic: Constitutional Change is Necessary

    Steven Saxonberg

    (A shortened version of this article was published in the October 1998 issue of the New Presence monthly)

    Hysteria has broken out after the recent toleration agreement between the ODS and social democrats (CSSD). The Christian Democrats (KDU-CSL) and Freedom Union (US) have called the agreement unconstitutional, while Havel expressed his doubts and said he would have his legal experts examine it. Meanwhile, some newspaper commentators have expresses fears that the country's young democracy is in jeopardy.

    What is all the fuss about? Two parties agreed to cooperate. Isn't cooperation central to multiparty democracy? In parliamentary systems based on proportional representation, it is quite rare for one party to gain an absolute majority. Thus, any party sitting in government must cooperate with other parties. The form of cooperation can vary. Most often it takes the form of a coalition, in which other parties have cabinet seats. It can also be some sort of toleration agreement, in which one party agrees to support the ruling party, but declines to participate in government. In some cases, no agreement is reached. Instead, a minority government decides to seek different parties for support on each issue. What is special about the ODS-CSSD agreement is its mildness. The two parties merely agree to prevent early elections by always supporting the other party in votes of no confidence. They do not agree to support each other on any legislative bills. They merely have to consult each other. I am not aware of any cooperation agreement in the history of parliamentary democracy that is so minimal in its contents.

    Critics also claim that the agreement threatens democracy, because the two parties plan to propose electoral reform. This reform would probably be a move toward a majoritarian system. Again it is difficult to understand the fuss. The US and Havel both admit that they support a majoritarian system; yet, for some reason they believe it is undemocratic if the "wrong" parties suggest it.

    To be fair, Havel has also expressed his fears that electoral reform might weaken pluralism. This is a legitimate fear, since some parties might disappear from parliament altogether if the country were to switch to a complete majoritarian system. In fact, there are many reasons for favoring proportional elections over the first-past-the-post method. When a proportional system works relatively well, such as in Scandinavia and Germany, then it has many advantages over the American type of majoritarian elections. The larger number of parties gives voters greater choice, so that they are not limited to choosing between the "lesser of two evils." When the larger parties ignore burning new issues, new parties can always form to put these questions on the political agenda. The European green parties are examples of this. In countries, such as Germany and Sweden, even parties that are closely aligned with industry have been forced to discuss environmental protection. The proportional system also strengthens parties at the expense of individual candidates, since citizens vote for parties rather than candidates. Thus, election campaigns are also normally highly issue oriented, because the parties must explain why their policies are better than their competitors'. In the USA, where the electorate chooses between individual candidates, election campaigns often degenerate into questions, such as, did Bill Clinton inhale a marijuana cigarette once (!), when he studied at Oxford. Moreover, American types of electoral campaigns are extremely expensive. Each candidate must promote him/herself; and this requires spending a lot of money on advertising. This makes members of congress extremely dependent on the special interest groups that donate money. It also leads to corruption and a general feeling that elections can be bought. These are some of the reasons that barely half of the eligible voters participate in presidential elections in the USA, compared to around 90% in Sweden.

    Proportional Representation Requires a Tolerant Political Culture

    When it works, proportional representation has many advantages over majoritarian rule. Unfortunately, it does not always work well. In the Czech Republic, two of its three elections have failed to bring about stable governments. No political system can survive such a situation unscathed.

    I believe there are two main reasons for this instability. First, a relatively large minority votes for undemocratic parties. In previous elections, the communists and republicans polled nearly 20% of the votes together. Fortunately, the republicans fell under the 5% threshold in the latest election. Nevertheless, the existence of "untouchable" parties in parliament makes it more difficult to form stable governments. As long as the communists remain in parliament and as long as they remain unreformable, the social democrats will never be able to form a left or center-left government, without the cooperation of center or center-right parties. They could rule for one mandate period based on the support of the communists, but the electorate would likely punish them for that in the upcoming elections. As long as the rightest parties refuse to form coalitions with them, the social democrats cannot form a stable government, and thus cannot provide a viable alternative to the previous center-right government.

    On the other side, the existence of a rightwing extremist party, the republicans, made it difficult for the three rightwing parties to gain a majority in parliament. Now that the republicans have failed to stay in parliament, the ODS has replaced them as the (almost) untouchable party on the right, despite its clear democratic credentials. KDU-CSL leader Lux and US leader Ruml caused the last government to fall by calling for the resignation of ODS leader Klaus and demanding that the ODS clean up its finances. In fact, Ruml left the ODS and founded the US precisely for these reasons. The two leaders can hardly form a coalition with the unreformed ODS and pretend that nothing has happened. So until the ODS makes some radical changes, it is difficult to forsee a possible center-right government.

    The second reason for the country's unstable political situation is the lack of tolerance among the political elite. After the recent elections, some leaders made it clear that they were not willing to place the country's best interests above their personal animosities. Instead, the hapless electorate observed a political soap opera. The facts are well known. Lux, Ruml and Havel can't stand Klaus. Ruml can't stand Zeman and Havel is not thrilled by him either. Zeman allegedly hates (hated?) Klaus and he is not exactly a fan of Ruml. Klaus considers Ruml and Lux traitors and looks down upon Zeman, (although during the electoral campaign he learned to respect his adversary). Amidst this jungle of hatred and dislike, it was difficult for any government to emerge, despite the odd fact that the differences between these parties on actual policy matters is actually relatively small compared to the differences among parties in many West European parliaments.

    Are There Any Alternatives?

    If the leaders cannot cooperate with each other, then the country would probably be better off with a system which strengthens the largest party so much that it can rule without the support of any small parties. However, this does not mean that the Czech Republic must completely go over to a majoritarian system. If the Czech politicians want to create a system the combines the best of majoritarian and proportional elections, they need look no further than to nearby Hungary. There, half of the members of parliament are chosen on a proportional basis and the other half are chosen in personal elections, in which voters from each district elect one representative. The majoritarian elections themselves are more pluralistic than the American "first-past-the-post-system." Hungary follows the French system, where a second round of polling takes place in districts where no candidate receives more than 50% of the vote. Thus, in the first round voters can still chose the candidate from their favorite party, since they have the opportunity of voting for the "lesser of two evils" in the second round.

    So far the results in Hungary have been impressive. There have been three elections there since the collapse of the Soviet bloc. Each election has led to a change of government and a change of ideology. The conservative Hungarian Democratic Forum won the first election; the reformed communist party won the second election as a social democratic party; after the recent elections, the liberal FIDEZ heads the new government. Despite this pluralism of parties in parliament and government, the political situation has been extremely stable. It is the only country in the region where every government has lasted its entire term. There have not been any early elections or changes of ruling coalitions during a mandate period.

    An added irony is that although the majoritarian element in the Hungarian system makes it easier for one party to gain an absolute majority, the political leaders are more willing to form coalitions across ideological lines than in the Czech Republic. For example, in the 1994 elections the Hungarian socialists received 32.6% of the votes, which is similar to the Czech social democrats recent results. Under the Hungarian electoral system this turned out to be enough votes for the socialists to gain a majority of seats in parliament. Although the socialists did not need a coalition partner, they wanted to form a coalition. Moreover, they chose the market-liberal SZDSZ as their partners, even though this party had once been their harshest critics. What a difference to the Czech political climate!

    The Hungarian example shows that a majoritarian element in the electoral system makes it easier to form stable governments. This system which strengthens the representation of the largest parties is particularly advantageous for such a country as the Czech Republic, where the political scene is so confrontational that parties are unable to form coalitions. Yet, the Hungarian example also shows that although its system is better for dealing with confrontational situations, it does not strengthen this tendency. On the contrary, ideological enemies have been more able to concentrate there than in the Czech Republic.

    A Czech Alternative?

    Although the Hungarian model has functioned better than the Czech one, that does not mean that the Czech Republic should blindly copy the Hungarian constitution. There are some disadvantages of having two rounds of voting for the personal elections. It is obviously more expensive to have two elections instead of one. In addition, voter turnout is usually lower for the second round of voting. The marginally interested voters find it too bothersome to vote twice within a short period.

    There are two ways around this problem. One possibility is to have the American-British first-past-the-post system for the directly elected seats. This is cheaper, but the problem remains that it is less pluralist than the French-Hungarian model, since the electorate must chose the "lesser of two evils" from the beginning.

    Another possibility would be to give the electorate two votes. Voters could indicate their first and second preferences. If no candidate gains a majority of the first preferences, then the second preferences would be added to the first. This, in turn, gives two possibilities. Both of the preferences could be given equal weight. Thus, the candidate that receives the most first and second preferences wins the election. Or the second preference could count as half a vote. If both preferences have equal weight, it easier to calculate the final tallies.

    The advantage of giving more weight to the first preference is that it takes into account the strength of support for each candidate. One can imagine a situation where candidate A receives 45% of the first preference votes, but only 3% of the second preference votes, while candidate B receives only 4% of the first preference votes, but 45% of the second preference votes. If the first and second preferences are treated equally, then candidate B will win the election although he/she only has the strong support of a small portion of the populace.

    Whichever variant the Czech leaders choose, a combination of directly elected candidates and proportional representation would be a vast improvement over the current electoral system. At the same time, it would have the advantage over a purely majoritarian system, since it would be more pluralistic and lead to more issue oriented elections.

    The Weakened Presidency

    A greater concern for the Czech Republic is the possibility that the ODS and CSSD will agree to weaken the role of the president. It is well known that Klaus and Zeman are not exactly on the best of terms with Havel. Therefore, it is widely expected that they will try to get their revenge on Havel by further limiting the role of the president in a new constitution.

    A new democracy, such as in the Czech Republic and other Eastern and Central European countries is more fragile than a democracy that has existed uninterrupted for many years. It takes time to build up institutions and to create a tolerant political culture. Under such conditions it is especially important to have some sort of checks and balances in order to prevent authoritarian leaders - such as Meciar - from amassing too much power. One can just imagine how different Slovak politics would have been in the last few years if the country had had a strong president, who had won his or her seat in a direct election.

    On the other hand, one should not exaggerate the negative effects of limiting the role of the Czech presidency. First, the Czech president is already extremely limited according to the new constitution which Klaus pushed through after the split of Czechoslovakia. The office of the president has only been important because of Havel. He is the most respected and admired moral authority in the country. It is unlikely that his replacement will be able to play such a role.

    Second, the Czech Republic already has more checks on governmental power than many Western parliamentary democracies. None of the Scandinavian countries, for example, have a senate. Furthermore, the Czech senate becomes even more stabilizing than the Polish one, because only one third of its seats are chosen at each election. This prevents radical swings in its make up. Many parliamentary democracies do not even have a president (for example, in Sweden). In many other countries, the parliament does have a president, but the president is limited to strictly ceremonial functions. For instance, the German and Israeli presidents will probably not have any more power than the next Czech president, regardless of how much Klaus and Zeman try to change the constitution. So even if the president will probably have less power in the next constitution, this should not cause unnecessary worrying. The advantages of having a stable government will probably outweigh the disadvantages of further limiting the president's power.

    Steven Saxonberg


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|