Studená válka: jde o pozoruhodné dědictví dlouhého období, které jakoby nikdy nebylo,

napsal v sobotu v deníku Independent pravicový historik Niall Ferguson. Je autorem nové knihy The Pity of War, kterou vydá nakladatelství Penguin 5. listopadu 1998, cena 16.99 liber.

Poprvé jsem si uvědomil, že se studená válka stala historií, píše Ferguson, když jsem se setkal se studenty, kteří neměli už naprosto žádné povědomí o revoluci, k níž došlo v roce 1989.

Nynějším studentům bylo tou dobou 11 let: a jak známo, jedenáctileté děti se nedívají na televizní zpravodajství. Pro ně je pád komunismu stejně tak vzdálený jak konec druhé světové války.

Vzpomínám, píše Ferguson, jak mě to naprosto šokovalo. Poprvé jsem si uvědomil, jak obrovský rozdíl existuje mezi mnou, dítětem šedesátých let, a mými studenty, kteří se narodili koncem sedmdesátých let. Pro mně, pokračuje Ferguson, byl rok 1989 vždycky annus mirabilis, zázračný rok. Pro mé nynější studenty, které sledují na okruhu BBC 2 historii studené války, jde o něco podivně zastaralého, zcela irelevantního. Bylo vždycky obtížné skutečně věřit, že železná opona existuje, pokud jste sami necestovali vlakem z berlínské Friedrichstrasse onou betonovou džunglí s ostnatým drátem směrem do západního Berlína. Teď železná opona zmizela a přidružila se ke ztracené Atlantidě a Kolosu rhódskému jako jedna z oněch architektonických podivuhodností minulé éry, o níž je velmi obtížné si představovat, že vůbec existovala.

Ještě bizarnější, píše Niall Ferguson, jsou záběry západoevropských a amerických studentů, kteeří podporovali komunistický blok. Dnešní univerzitní studenti většinou nezastávají vyhraněná politická stanoviska, jedině, že se bojí, že po absolutoriu neseženou práci.

Jak vysvětlit nynějším studentům rebelující západní studenty roku osmašedesátého? Proč demonstrovali inteligentní děti ze střední třídy tváří v tvář policejním útokům obušky a slzným plynem na podporu komunistických režimů, které by bývaly s nimi naložily daleko krutěji?

Ani poslední fáze studené války se dost dobře nedá dnešním studentům vysvětlit, míní Niall Ferguson, zejména v dnešní atmosféře proměnlivé Labouristické strany, kdy se původně levicová strana stala stranou, zároveň pravicovou, středovou i levicovou. Jak dávno, nenávratně v minulosti se zdají být ony doby ostré polarizace mezi pravicí a levicí, které oddělovaly Konzervativní stranu Margaret Thatcherové a Labouristickou stranu Michaela Foota.

Ze zpětného pohledu je dnes zjevné, že hlavním důvodem této polarizace byla právě studená válka.

Niall Ferguson pak v článku vzpomíná na vlastní studentská léta: být stoupencem Thatcherové jako student začátkem osmdesátých let znamenalo milovat studenou válku. Byli jsme malá, odporná skupinka. Pamatuju si ještě, jak jsme v Oxfordu organizovali mejdany na oslavu rozmístění amerických jaderných raket v Británii. Na pozvánce na mejdan byla lahev šampaňského, nad níž se vznášel mrak od výbuchu jaderné pumy.

Pod vlivem pravicových autorů jako byl Roger Scruton, Norman Stone a Timothy Garton Ash se vydal Niall Ferguson do východního Německa, jako novinář. Cesta do východního bloku byla pro mě zjevením, píše: ta první cesta vlakem z Hamburku do Berlína mě stále pronásleduje: zejména, protože vlak zastavoval na pustých stanicích, jako byl Magdeburg, kde se nesmělo vystupovat. Jak jasně vzpomínám na zápach lignitu, na prázdné silnice, na ošklivé šedivé boty z umělé hmoty, na zdi bez graffitti.

Máme-li být ale my stárnoucí studenoválečníci schopni vysvětlit mladé generaci, o co šlo, argumentuje Ferguson, musíme se odchýlit od propagandistického scénáře osmdesátých let. Tehdy jsme mnozí z nás tvrdili, že je studená válka ideologický konflikt mezi kapitalismem a komunismem, mezi tržním hospodářstvím a plánovanou ekonomikou To byla polopravda.

Pravda je, že po roce 1945 nebyla západní ekonomika nikdy v žádném případě čistě kapitalistický systém. Vládní výdaje dosahovaly v Británii v roce 1950 38 procent hrubého národního produktu a  do roku 1985, za vlády Margaret Thatcherové, dosáhly 51 procent. V některých jiných západních zemích bylo procento přerozdělování dokonce ještě vyšší. Ani Margeret Thatcherová, navzdory rétorice, nesnížila výrazněji státní výdaje, jen z 53,7 procent v roce 1982 na 44,5 procent v roce 1990.

Západní společnosti jdou od roku 1945 "třetí cestou", argumentuje Ferguson.

Po druhé světové válce využíval Západ i Východ dosti podobných metod, jak dosáhnout sociální stability. Nedošlo k živelnému odzbrojování jako po roce 1918. Naopak, na obou stranách železné opony státní výdaje na zbrojení výrazně vzrostly.

Západ i Východ silně využíval redistributivní hospodářské politiky, aby ve svých společnostech rozšířil sociální rovnost. Na první pohled se některé západní instituce, spojované se západním ekonomickým "korporatismem" podobaly státním podnikům na Východě. Když už nic jiného, byrokracie na obou stranách vypadala podobně: nesportovní muži v krabicovitých kancelářích s pořadači.

Západ ovšem měl demokracii, Východ nikoliv. Západ měl zákonnost, Východ nikoliv. Západ měl občanskou společnost, Východ nikoliv.

Avšak - a to je na studené válce to nejzajímavější, míní Ferguson - všechny tyto nedostatky Východu nebyly důvodem, proč Východ nakonec studenou válku prohrál. Komunismus se nerozložil, protože na Východě nebyla svoboda.

Hlavním důvodem, proč sovětský komunismus selhal, bylo podle Fergusona to, že se studená válka nikdy neproměnila ve skutečnou válku. Základním hospodářským rozdílem mezi oběma systémy bylo, že Sověti vytvořili ve čtyřicátých letech systém pro vedení války ve velkém měřítku. Jak nyní víme, na Stalina neudělala americká atomová bomba velký dojem. Poznamenal: "Amerika má technický potenciál pro válku, má letectvo, má atomovou bombu, ale kde vezme vojáky pro vedení třetí světové války?"

To bylo přesné. Američané by bývali nevyhráli třetí světovou válku, zatímco Rusové, kteří přežili ztrátu více než 20 miliónů lidí, by ji vyhrát mohli. Útok atomovou pumou na jedno z amerických měst by vyvolal pandemonium. Atomový útok na Moskvu nemusel být sovětskému systému osudný - sovětský systém totiž naprosto od samého začátku ignoroval životy vlastních občanů.

Problém pro Sověty bylo opakovaně to, že Američané a v menší míře i Sověti se třetí světové válce vyhýbali. Možnosti vzájemného naprostého zničení se báli i ortodoxní komunisté. Tak se bojovalo prostřednictvím náhražkových válek v Koreji, ve Vietnamu, v Angole, v Afghánistánu. K velkému konfliktu mezi supervelmocemi nikdy nedošlo.

To, že nedošlo k válce, umožnilo Západu, aby vyvinul to, co uměl nejlépe: spotřebitelský průmysl. Příkazní hospodářství něco takového mohlo jen vzdáleně napodobovat, protože konzumerismus závisí na pružné reakci svobodných trhů na cenu a další signály od jednotlivých zákazníků.

Pád komunismu způsobil především Michail Gorbačov, svým šíleným a nerealistickým plánem pokusit se v Rusku o politickou a hospodářskou modernizaci. Hospodářskou krizi v Rusku způsobila perestrojka, nebylo to obráceně. Kdyby býval Andropov nezemřel, Sovětský svaz mohl existovat ještě dalších deset let. A kdyby poslal v roce 1989 Gorbačov do střední Evropy tanky, Západ by proléval krokodýlí slzy a brzo poté by zahájil vstřícnou prosovětskou diplomatickou politiku.

Sovětský systém ale nemohl vyhrát studenou válku. Bývala by se musela proměnit ve válku skutečnou. Nyní je jasné, že nejpravděpodobnější to bylo 22. října 1962, kdy uvažovali Chruščev a Kennedy, že proti sobě použijí v konfliktu týkajícím se Kuby jaderných zbraní.