úterý 13. října O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy: Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Anonymové a sdělovací prostředky: Neviditelný pes a Česká televize: podivné novinářské priority (Jan Čulík) Anonymní pamflet o údajných poměrech v České televizi na Neviditelném psu (Tomáš Pecina) Česká televize a Rada ČT: Karel Mašita naposledy o navrhovaném filmu o Jazzové sekci Úvaha nad filmem Je třeba zabít Sekala: Musíme bojovat se zlem, pocházejícím z nás (Marek Houša) Politická kultura: Senát z druhé strany (Jiří Jírovec) Otevřený dopis Petru Uhlovi: Důsledky komunistického apartheidu v oblasti vzdělání trvají (Pavel Kozák) Studená válka: Pozoruhodné dědictví dlouhého období, které jakoby nikdy nebylo. Rusko nemoho studenou válku vyhrát (Independent) Děti Země: Už máme právo na ekologické informace? Oznámení: Nové číslo Hurontarie na síti Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Jiří Jírovec

Senátní pojistka demogracie v Kanadě je na rozdíl od Česka jmenovaná. To je kvůli tomu, aby se mezi ty ctihodné kmety nedostal náhodou nějaký s odpuštěním vošoust, který by pak dělal při hlasování dusno.

Kanada je dvojstranná demogracie. Něco na způsob USA. Jen s tím rozdílem, že tady existují tři další strany, které ovšem nemají šanci na to stát se absolutním vítězem, protože buď nemají celostátní základnu (Qubecká a Reformní strana) nebo mají nálepku předem poraženého (Nová demokratická strana). Zůstávají tedy jen Progresivní konservativci a Liberálové. Po volbách většinou vypukne celkem mně známý systém jedné strany a vlády v němž si prvně jmenovaná dělá co chce a opozice předstírá, že do toho alespoň trochu mluví.

Jmenování senátorů je v pravomoci ministerského předsedy, který stojí před těžkým úkolem, jak všechno správně vybalancovat. Na jedné straně jsou známí, kterým je třeba projevit vděčnost (ale nesmí to příliš tlouct do očí). Na druhé straně pak ohleduplnost k politickým oponentů, kteří rovněž potřebují šanci k tomu, aby mohli vládnout. Senát, coby pojistka hlasuje o zákonech, které před tím prošly parlamentem. Je-li u moci strana Liberální, je třeba posunout rovnováhu tímto směrem. Až se dostanou k moci Progresivní Konservativci, budou muset mít zase oni příležitost jmenovat svoje lidi.

Co tedy s tím? Řešení je poměrně jednoduché. Tedy pokud ministerského předsedu nepopadne amok a nenajmenuje do Senátu samé čtyřicetileté junáky, kteří by tam pak dalších pětatřicet let smrděli. Pětasedmdesát let je totiž hranice, kdy musí senátor odstoupit. Ministerský předseda tedy pracuje především s touto věkovou hranicí. Ta je sama od sebe dost vysoká na to, aby tu a tam nějaké to místo uvolnila zubatá. Protože volby jsou tady nejdéle jednou za pět let (v průměru za čtyři) je šikovné jmenovat jednasedmdesátníka. Senátorovi bude kolem voleb pětasedmdesát a může být nahrazen v historicky krátké době člověkem s plackou vítězné strany ve klopě kabátu.

Některým politikům by se víc zamlouval český model volených senátorů. Například v Albertě budou jakoby (a z trucu) zanedlouho volit svého senátora, přestože toto místo už ministerský předseda Chretien (rovněž z trucu) obsadil svým člověkem.

Změnit současnou praxi (sám jsem pro zrušení Senátu, jako instituce naprosto zbytečné - a navíc nevidím šanci na to být, vzhledem ke svému relativnímu mládí, sám jmenován) prakticky nelze, protože to by napřed musel ministerský předseda rozhodnout, že o tom bude jednat s provinciemi a ty by to musely odsouhlasit. To je ovšem v Kanadě věc nevídaná, že by snad deset vedlejších ministerských předsedů souhlasilo s tím hlavním.

Tak si, pane Paříku, z toho českého senátu nic nedělejte. Ani tady není tráva zelenější. A řekněte to taky štamgastům z restaurace Na stadionu.

Jiří Jírovec