|
|
Václav Havel devět let poté Pařík nesoudí Havla spravedlivě Tomáš PecinaObávám se, že Jindřich Pařík ve svém příspěvku věnovaném Václavu Havlovi podléhá do značné míry stereotypnímu vidění této osobnosti.Chybou Václava Havla bezpochyby je, že po roce 1989 připustil symbiózu s lidmi, pro které snad lze - z nedostatku lepšího termínu - použít označení "tvůrci Havlova kultu". K nejtypičtějším patří Jiří Pehe; na jeho příkladu se pokusím vysvětlit, co mám na mysli. Když Pehe přijímal místo ředitele politického odboru Havlovy kanceláře, poskytl tisku sérii interview, v nichž zopakoval stejnou myšlenku: jsem nesmírně poctěn možností pracovat po boku Václava Havla, ale kdyby byl prezidentem kdokoli jiný, funkci bych nepřijal. Jinak řečeno, Havel je tak velkou postavou politiky, že pro něj budu pracovat dokonce i já - rozuměj veliká postava českého žurnalismu a/nebo politické vědy (ve skutečnosti je Jiří Pehe zcela průměrný novinář, jehož články se nevyznačují ani pronikavými vhledy do problematiky, ani osobitým a poutavým stylem). Pompézní a nadutý způsob vyjadřování je u lidí kolem Havla spíš pravidlem než výjimkou a prezidenta nezdobí ani patolízalský mluvčí Špaček; ve zkratce by se dalo říct, že celá Havlova kancelář funguje, jako by vyšla z pera geniálního Járy da Cimrmana, a zejména poté, co přiložila ruku k dílu prezidentova druhá žena, skýtá národu spíš než důstojnou reprezentaci zdroj povyražení. Potud má Jindřich Pařík pravdu, v tom směru Václav Havel nesplnil, co se od něj očekávalo, a obklopil se hlupáky. Ve dvou dalších aspektech ale hodnotím význam Havlovy osobnosti jako pozitivní. Ať se nám to líbí nebo ne, Václav Havel je v zahraničí nejpopulárnějším žijícím Čechem a patří do úzkého okruhu "celebrit mezi celebritami"; jsem přesvědčen, že hořká animozita ze strany Václava Klause má původ právě v poznání, že on sám na tento společenský status nikdy nedosáhne, a třebaže by se jeho image-makeři snažili sebevíc, zůstane "pouhým" premiérem nebo ex-premiérem jedné z mnoha východoevropských zemí. Jako převážně pozitivní hodnotím i Havlovo vnitropolitické působení. Havel byl mezi prvními, kdo si uvědomili, že hrozba opakované totality pramení z pasivity a apatie postkomunistické společnosti (já dodávám: a z neprůbojnosti a snadné zastrašitelnosti sdělovacích prostředků), a již několik let hovoří o významu občanské společnosti jako protikladu k autoritativnímu modelu posttotalitního státu, v jehož čele stojí charismatický a národem milovaný vůdce-budovatel, garant zvláštní české/slovenské/běloruské cesty k prosperitě. Připouštím, že k uskutečnění svých vizí si Havel nedokázal vybrat vhodné partnery a současný stav, kdy strany prosazující autoritativní model vládnutí získaly ústavní většinu v parlamentu a v reakci na - jak ony říkají - "hradní pletichy" začaly jednat ve shodě, je asi výrazem konečné porážky této koncepce. Trvám však na tom, že tato snaha zaslouží úctu a ocenění. Rovněž tak připouštím, že několikrát v minulosti ustoupil Havel tlaku a místo zásadového postoje zvolil kompromis. Souhlasím, že mu lze vytknout přílišnou shovívavost ke lidem, kteří v době komunistického režimu porušovali u vědomí mocensky zajištěné beztrestnosti zákony, a ustoupil ze svých pozic i v případě sudetoněmecké otázky. Není ovšem náhoda, že si Havla zvolily za cíl útoků antidemokratické strany, které vědí, že destrukci stávajícího politického systému musejí zahájit u lidí, již ho v obecném povědomí personifikují. Bude-li demokracie zbavena těchto osobností, rozloží se pod tlakem sama. Z tohoto pohledu je Václav Havel novodobou obdobou Karla Čapka nebo Jana Masaryka a moudrý občan by se měl postavit na Havlovu obranu. Lidí, kteří by byli ochotni nastoupit na Havlovo místo, se najde celá řada, ale - vzpomeňme na "havlovský" novoroční projev Milana Uhdeho v roce 1993 - v okamžiku první zkoušky se tito ambiciózní aspiranti na vůdcovskou roli promění v žalostné kašpary. Z těchto důvodů se stále počítám mezi tu polovinu národa, která schvaluje působení Václava Havla v prezidentské funkci. Praha, 2.10.1998
Tomáš Pecina |
|