Jádro sporu

Je férové posuzovat minulost lidí podle dnešních měřítek?

Shrnuji tento článek britského komika a spisovatele Bena Eltona z týdeníku Sunday Times, týkající se Billa Clintona a Moniky Lewinské, protože mě napadlo, že má určitou souvislost s českou posedlostí komunistickou minulostí.

Existují lidé, kteří se dopouštěli za komunismu neetických činů. Mnozí z nich se v dnešní České republice podnikají a dopouštějí se dál velmi podobných neetických činů jako za komunistické totality. Nikoho to příliš nezajímá, s výjimkou pár případů, kdy je potřebí některé lidi z politických důvodů diskreditovat (ti se mnohdy ničeho ani nedopustili) - život v ČR nebyl od podvodnosti a amorálky očištěn.

Kdosi mi v minulých dnech vysvětloval: Co chcete: Češi byli desítky let utlačovaní a vytvořili si systém přežívání. Nakonec život je o umění přežívání. Vytvořili si systémy kamarádšoftství, jánabráchismu, malých podvodků. Tyto kruhy jim nemůžete rušit.

Telefonovala mně v minulých dnech jedna naše bývalý au pair. Po pěti letech od doby, kdy s námi žila v Británii, jí najednou poslaly české úřady účet na dávky sociálního zabezpečení ve výši 9000 Kč. Jako studentka, ona ty peníze nemá. Nemusela by je platit, kdybych jí opatřil z Británie potvrzení, že tam studovala na plný úvazek, tedy více než dvacet hodin týdně.

Jen velmi těžko jsem jí vysvětlovat, že jí takové potvrzení opatřit nemohu, protože je to podvod - že nikdo v Británii - alespoň na takovéto nízké úrovni (neříkám, že se v Británii podvody nevyskytují) ji z kamarádšoftu lživé potvrzení nevystaví, že je to trestný čin.

Co má ovšem dívka dělat? V osmnácti letech se před pěti roky vydala do Británie. Nikdo jí neupozornil, že i po dobu svého pobytu v zahraničí (už samo to je sporné) bude muset platit sociální dávky. Nyní najednou dostala příkaz: plať.

Jistě, zákony v ČR jsou mnohdy špatné. Řešením však nemůže být obejít je, ale snažit se je změnit.

V ČR existují lidé, kteří dělali za komunismu něco, s čímž nyní nesouhlasí a považují to za neetické. Před časem mi napsal jeden čtenář, právě s takovýmto pocitem viny, že mělo být možná po pádu komunismu určeno pro komunisty, jako je on, vykonávání pokání. Jak se totiž může jinak zbavit svých nynějších výčitek svědomí.

Takových lidí je asi víc, i když se neodvažuji individuální zkušenosti zobecňovat. Uvědomuji si ale, že komunistický režim nepoškodil pouze ty slušné lidí, které utlačoval, ale zároveň i slušné lidi, kteří se s ním z nějakých důvodů - z hlouposti, z ješitnosti, z existenční nutnosti - zapletli. Vytvořil jim trauma, kterého se obtížně zbavují.

Máme ale právo lidem, kteří se otevřeně kají, do smrti vyčítat, jak jednali v situaci, jejíž individuální složitost jsme nezažili a nebyli jsme jí osobně vystaveni? Máme právo hodnotit jejich činy ze zpětného pohledu dneška?

Nevím.

Viz níže uvedený článek, na zdánlivě úplně jiné téma.

JČ

Jádro sporu

V hlavě mi běží tento dialog, napsal v týdeníku Sunday Times britský komik a spisovatel Ben Elton. Odehrává se za sto let ode dneška, mezi učitelem dějepisu a žákem. Třída 7B studuje konec devadesátých let dvacátého století, který je jim tak vzdálený, jako je nám vzdálen konec století devatenáctého.

"Rozumím vám dobře, pane učiteli?" říká žák. "Prezident Spojených států, nejmocnější muž na světě, musel celý svět na pár okamžiků zastavit a jít vysvětlovat v televizi, že ve své prezidentské pracovně v Bílém domě praktikoval neejakulační sex s dámou, která nebyla jeho manželkou?"

Učitel odpoví unaveným pokrčením rameny. Porozumět tomuto historickému období není lehké: otázka Šlesvicko-Holštýnska je v této souvislosti jednoduchou hračkou. "Ano, je to pravda," řekne učitel. "I když se prezident snažil tvrdit, že orální sex, o němž se konkrétně nezmínil, není sexuálním aktem, protože, jak už uvedl, neměl s touto ženou nikdy sexuální styk."

Student ale pořád nechápe. "Ale snad žil Clinton ve svobodné společnosti. Prezidentský orální sex možná není příliš povznášející, bezpochyby je však záležitostí čistě mezi prezidentem, jeho manželkou a  třetí stranou, která se účastnila na tom orálním sexu?"

"Neposloucháte," odsekne učitel netrpělivě. "Prezident lhal. O sex vůbec nešlo. Šlo o to, že o tom sexu lhal. Byla to otázka charakteru."

Student se ale nedá jen tak zastrašit. Je to chytrý hoch, který se snaží všechno řádně promyslet, navzdory úsilí centralizovaných britských školních osnov tomu zabránit. "No, samozřejmě, že prezident lhal, pane učiteli. Kdybyste vy byl nevěrný paní Scruttockové a někdo se vás na to zeptal, přiznal byste to?"

"Nebuďte impertinentní, chlapče."

"Jen to nepopírejte. Samozřejmě, že byste to nepřiznal. Samozřejmě, že byste neřekl, 'Ale, panebože, jistě, měl jsem sexuální styk s jinou ženou, než je paní Scruttocková, a mimochodem, možná jsem jí také ejakuloval na šaty.' To je šílené, pane učiteli. Nikdo se na něco takového přece vůbec neměl ptát."

A pak znovu, učitel Scruttock musí vysvětlovat chechtajících se žákům sedmé bé, že nezávislý vyšetřovatel měl plné právo vznášet takovéto infantilní otázky, protože se přímo týkaly případu Pauly Jonesové, která si stěžovala na sexuální obtěžování.

"A všechno se to stalo," dodává učitel, " jen pár týdnů předtím, než v Perském zálivu začala třetí světová válka."

Ať se díváte na nynější osobní potíže prezidenta Clintona jakkoliv, je zjevné, že v budoucích hodinách dějepisu vyvolá jeho prezidentské období značné pobavení., Je skutečně možné, že byl konec dvacátého století tak infantilní?

Samozřejmě, i před Clintonem docházelo k sexuálním skandálům, avšak rozhořčení bylo založeno na činech, které byly jasným porušením vládnoucí morálky.

Clintonovy "přečiny" nejsou příliš povznášející, ale těžko jsou to činy neobvyklé. Díváte-li se na televizní pořad Oprah Winfrey, budí to dojem, že to dělá každý. U rockových hvězd je to podmínkou jejich existence. Jak je tedy možné, že nejbohatší, technologicky nejmodernější země světa riskuje, že se rozerve sama na kusy, tím, že s hrůzou analyzuje podrobnosti orálního sexu?

Prezident Clinton si bezpochyby sám taky klade tutéž otázku. Žádný jiný světový vedoucí představitel nebyl vystaven takovému tlaku jako Clinton. Představte si Caligulu, jak se hájí v římském senátu: "Ano, vsunul jsem svůj pohlavní orgán do klisny. Klisna však nedospěla k orgasmu, takže jsem nespáchal bestialitu. A nemávejte na mne tím poskvrněným sedlem, pane."

Kdo ví, možná že ještě začnou dnešní soudy přehodnocovat osobní život mrtvých osobností, protože moderní politická morálka funguje retrospektivně. Žijeme ve věku, který je si tak jistý pevností své morálky, že se snaží vnutit své hodnoty nejen tomu, co se děje dnes, ale i skrytým činům, o nichž jsme se domnívali, že jsou dávno mrtvé a pohřbené.

Všechny Clintonovy orgasmy se nyní vrátily a pronásledují ho.

Společenské a politické normy se mění tak rychle, že činy, které se zdály být ještě před několika lety zcela normální, jsou nyní velmi pochybné, možná dokonce jsou trestným činem.

Asi před rokem jsem četl pozoruhodný příběh jednoho amerického generála, jmenoval se Joe Ralston. Byl to vysoce uznávaný, velmi schopný voják. Předpokládalo se o něm, že se stane velitelem amerických ozbrojených sil. Avšak jeho nominace nebyla nikdo oficiálně vzata v úvahu, protože se Ralston stal obětí sexuálního skandálu. Nešlo o sexuální skandál Caligulova stylu. Nešlo o vůbec nic šťavnatého. Došlo jen k tomu, že o patnáct let dříve, v době, kdy Ralston už nežil s manželkou, měl tento muž po určitou dobu milostný poměr s nějakou ženou. Cizoložství, bez ohledu na to, že Ralston už s manželkou léta nežil, je podle předpisů americké armády čin, za nějž musí být voják z armády propuštěn. Tak, když to vyšlo najevo, americká armáda přišla pravděpodobně o svého nejlepšího generála.

V minulosti by byl zcela jistě Ralstonův "skandál" zameten pod koberec. Minulost se však mění tak rychle, že už ji vůbec nepoznáváme, a Ralstonova kariéra musela být zničena. Potíž byla v tom, že zároveň v době, kdy se projednával jeho případ, projednával se případ pilotky vojenského letectva Kate Flynnové, která byla propuštěna pro nevhodné chování, včetně cizoložství. V ideologické válce, která následovala, nemohla být z armády za tento přečin propuštěna pouze žena.

Samozřejmě, jak na to náš imaginární učitel historie poukázal, Clintonovy nynější sexuální potíže jsou na hranici legálnosti. To pochází z případu Pauly Jonesové, která Clintona obviňuje ze sexuálního obtěžování. Sexuální obtěžování je vážná věc a jsem si jist, že milióny žen jím trpí příliš dlouho. To však přece neznamená, že každý neelegantní a nepříjemný pokus dostat ženu do postele je sexuálním harašením.

Pokud tomu rozumím, Paula Jonesová přijala jednoho večera pozvání přijít do hotelového pokoje tehdejšího guvernéra Arkansasu Clintona. Ten jí nabídl svůj penis, jehož se Jonesová odmítla dotknout. Načež odešla a tím celá věc na šest let skončila.

Znám ženy, které by byly velmi pobaveny, kdyby před nimi prezident vytáhl svoje nádobíčko. Vyprávěly by o tom přátelům po hospodách: "Víš, co má Clinton mezi nohama?" Jiné ženy, samozřejmě, by tím byly šokovány, možná i zastrašeny. Ale bylo to sexuální harašení? To závisí na tom, zda jste Republikán anebo Demokrat. Clinton je Demokrat, tak většina Demokratů tvrdí, že to sexuální harašení nebylo. Ale kdyby byl ten odhalovač Republikán, tak by jistě Demokraté tvrdili, že o sexuální harašení šlo - konec konců to tvrdili v případě černošského soudce Clarence Thomase.

Clintonova minulost se stala jeho přítomností a musí s tím žít. Všechna minulost je nyní přítomností. Národy zoufale uvažují o tom, zda se mají omluvit (a zaplatit) za hříchy svých předků. Na univerzitách se dotazuj, jestli byl Shakespeare sexista a jestli byl Churchill rasista. Osobně se domnívám, že určitá míra revisionismu je zdravá. Ať obdivuju například Churchilla jakkoliv, vidím, že jeho postoj k různým rasm ovlivňoval jeho rozhodování způsobem, s nímž dnes už nesouhlasíme. Ale je to neobyčejně nebezpečná hra, zejména, když ji uplatníte na osobní životy.

Bude-li náš osobní život znovu a znovu donekonečna souzen v kontextu rozvíjejícího se dneška, pak jen velmi odvážní mužové a ženy nabídnou své schopnosti pro vysoké politické úřady, protože to bude znamenat neustálé přehodnocování toho, co náhodou - možná - učinili před třiceti lety.

(Václav Žák je přesvědčen, že je argumentace Bena Eltona zavádějící: když už byl Bill Clinton tak hloupý, že se tak primitivně zapletl s Paulou Jonesovou a Monicou Lewinskou, měl přiznat svou vinu a odstoupit.)