Existuje v ČR nějaká konzervativní strana? Pouze KSČM
(Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy č. 4/1998)
Jednoho odpoledne začátkem letošního horkého června zaklepal na naše redakční dveře mladý muž. Na očích "lenonky", na zádech batůžek, vedrem i rozpaky zpocené vlasy. Představil se dojemnou češtinou: Steven Saxonberg. Přednáší politologii na univerzitě v Uppsale, specializuje se na problematiku středoevropských zemí. V Praze byl na stipendium Švédského institutu a napsal pro nás článek. Můžeme ho zveřejnit? Sami vidíte, co jsme mu řekli. Čtenáře méně zběhlé v politologii úvaha doktora Saxonberga možná v lecčems překvapí, rozhodně však je podnětná a zajímavá, jako každý pohled jiných, nezaujatých očí.
V České republice je jedinečná politická situace: V minulém Parlamentu zasedalo sedm stran, z nichž pět bylo pravicových, přesto žádná nebyla konzervativní nebo konzervativní ani sociálně- liberální. Po nedávných předčasných volbách dvě pravicové strany (SPR-RSČ a ODA) z Parlamentu zmizely, ale ojedinělý stav přetrvává.
Ujasněme si pojmy
Abyste k mému tvrzení mohli zaujmout stanovisko, pokusím se nejdříve vysvětlit, jak zmíněné pojmy chápu. Konzervatismus se definuje sám, neboť ve slově obsažená konzerva znamená, že něco se musí uchovávat. Konzervativní strany chtějí udržovat "tradiční" národní hodnoty a kulturu. Protože se o ně obávají, jsou často nacionalistické a zaměřené proti "cizím vlivům".
Těžší je vymezit pojem sociálně liberální, neboť sociálně- liberální strany jsou zpravidla blízké stranám sociálnědemokratickým nebo křesťansko-demokratickým. Sociální liberálové jsou podobní tržním liberálům v názoru, že ekonomika funguje nejlépe, když soukromí podnikatelé vyrábějí všechno zboží. Sociální liberálové proto podporují trh, ale s přívlastky. Soudí, že trh nedokáže řešit všechny sociální problémy, že za ně musí převzít odpovědnost stát.
Sociální liberálové se dříve rozcházeli se sociálními demokraty v otázce vlastnictví, dnes však žádná evropská sociálnědemokratická strana nezamýšlí socializovat průmysl; rozdíl mezi sociálními demokraty a sociálními liberály je často jen otázkou míry státní intervence. Oba směry chtějí relativně štědrou státní sociální politiku. Sociální demokraté mají větší tendenci podporovat státní sociální služby (jako třeba zdravotnictví), zatímco sociální liberálové spíše prosazují stát jako kupce těchto služeb z privátního sektoru.
Podle této vize se sociální liberál blíží křesťansko-demokratické představě o "sociální trhu". Jsou tu však tři důležité rozdíly.
První: jak dokazuje Esping-Andersen ve studii Three Worlds of Welfare Capitalism, má křesťansko-demokratická sociální politika za cíl udržovat společenskou hierarchii. Například němečtí státní úředníci dostávají mnohem lepší důchody než ostatní zaměstnanci veřejného a soukromého sektoru. To je proti liberálním a sociálně liberálním principům, že stát má mít pro všechny stejná pravidla.
Druhý: křesťansko-demokratická sociální politika vytváří takové podmínky, že pro ženy je výhodnější zůstat v domácnosti, zatímco sociálně liberální (a sociálně-demokratická) politika přispívá k větší rovnosti pohlaví.
Třetí: křesťansko-demokratické strany jsou blízké katolické církvi, zatímco sociálně liberální (a liberální, a sociálně- demokratické) strany chtějí společnost sekularizovat.
Jiné než tradiční
Václav Klaus tvrdí, že je konzervativec, a o ODS prohlašuje, že spojuje konzervatismus a liberalismus. To však ještě nemusí znamenat, že Klaus a jeho strana jsou skutečně konzervativní. Co chce ODS udržovat ("konzervovat?") Jistěže ne komunistický systém. Vedení této strany však nikdy nemluví o tradičních českých hodnotách nebo o tradiční české kultuře.
Komunistický režim mj. potlačoval "západní" hudbu, jako je jazz, rock atd., a podporoval českou klasiku a folklor, zatímco postkomunistické pravicové vlády otevřely moderní hudbě všechny brány. Třeba Saša Vondra chodí raději na koncerty Velvet Underground, než na Smetanovy opery. Konzervativní politiky, např. Bushe, Majora nebo Chiraka, si na takových koncertech nedokážu představit. Naproti tomu se čeští pravicoví politici nesnaží (jako Chirac) omezovat příliv hollywoodských filmů, aby měl národní filmový průmysl lepší podmínky.
Bývalý režim bojoval proti kosmopolitní společnosti, polistopadové vlády otevřely hranice, což umožnilo značnou imigraci. Vlivem pravicové politiky je dnes ČR multikulturní zemí, žijí zde Romové, Ukrajinci, Vietnamci, Arabové, Rusové, Američané atd. Současná komunistická strana je proti členství v mezinárodních organizacích NATO a EU, všechny pravicové strany (kromě republikánů) jsou pro členství. V ODS ani v KDU-ČSL není žádné konzervativní křídlo, jako je tomu u anglických toryů nebo francouzských gaullistů, kteří se obávají, že jejich země by členstvím v těchto seskupeních ztratila národní svrchovanost.
Jen v jediném ohledu jsou pravicové strany vskutku konzervativní: v podpoře tradičního rozdělení společenské role mužů a žen. Žádná pravicová strana nepodporuje opatření, která by podnítila muže, aby zůstal doma s dětmi; žádná nedělá nic pro to, aby se vyrovnaly šance mužů a žen na trhu práce; žádná se nesnaží přivádět do politiky ženy. V postkomunistických vládách byly pouze dvě ministryně a jen ODA měla ženu ve vedení. KDU-ČSL a US bezvýhradně ovládají muži.
I v této otázce jsou české strany jiné než strany tradičně konzervativní. Klaus sice tvrdí, že ČR potřebuje zaměstnávat ženy na "normální evropské úrovni" (což znamená, aby ženy méně výdělečně pracovaly), na rozdíl od britských toryů nebo amerických republikánů ovšem ani on, ani jiní pravicoví politikové nehovoří o tradičních rodinných hodnotách.
Lidovci = nejasná ideologie
Snad se mi podařilo objasnit, proč ODS, ODA a Unie svobody nejsou vpravdě konzervativními stranami. Těžší je dokázat, že konzervativní nejsou ani republikáni a KDU-ČSL. Republikáni, stejně jako komunisté, jsou především nacionalisty. Odmítají NATO a EU, jsou ostře protiněmečtí. Nemají ani konzervativní styl: jsou to populisté, zesměšňující politiku, politiky a politický systém. Klasičtí konzervativci však nesnášejí demagogii, mají vytříbený styl.
Lidovci se jeví jako tradiční konzervativci víc než ostatní pravicové strany. Nemají však jasnou ideologii. Jejich sociální politika není typicky křesťansko-demokratická, jak ji popisuje Esping-Andersen. Cílem pro ně není udržovat společenskou hierarchii, spíše kombinují sociální a tržní liberalismus. Stejně jako sociální liberálové si lidovci myslí, že státu přísluší řešení sociálních problémů, ale zároveň se domnívají (stejně jako tržní liberálové), že sociální podpora má mít podobu "dávek na potřeby".
KDU-ČSL také často mění kurs. Loni na podzim měla sociálně liberální profil, zdůrazňovala potřebu lepší sociální politiky. Zdálo se, že Lux už začíná chystat budoucí koalici se Zemanem. Jakmile však začali mít lidovci potíže s odlišením své politiky od programu sociální demokracie, náhle zdůraznili svou tržně liberální tvář.
A co komunisté?
Řekl jsem už, proč žádná velká pravicová strana není doopravdy konzervativní. Teď se ale musím opravit: jedna taková v českém Parlamentu zasedá, ačkoli sama se označuje za levicovou - KSČM. Když tvrdím, že komunisté mají klasicky konzervativní "pravicovou" tradici, kroutí moji čeští posluchači nevěřícně hlavou, neboť se to příčí v Čechách obvyklému chápání politiky. Úlohou politologů však není jenom psát a vykládat o tom, co si lidé myslí. Máme důležitější úkol: zjistit a pochopit, jak politika skutečně funguje. Jsou-li podle naší definice komunisté konzervativní, považujeme je za konzervativní.
Čeští kolegové například nesouhlasí s mým názorem, že komunistická kulturní politika byla konzervativní. "Klasickou hudbu komunisti brali, ale s výhradami," namítají. "Preferovali Smetanu, protože složil Mou vlast a žil v Čechách, Dvořáka zatracovali jako kosmopolitu." Oponuji, že to jen potvrzuje můj názor o nacionalismu a kulturním konzervatismu komunistů - a sklízím útrpný úsměv, ačkoli je zřejmé, že komunisté měli v oblibě vlastenecké skladatele Smetanova typu a nesnášeli dvořákovské kosmopolity. Podobně bych mohl uvádět příklady z výtvarného umění - socialistický realismus má zjevně konzervativní kořeny a etiku, odporující hlavní tendenci moderního umění.
Jiný můj argument o konzervatismu komunistů: po vzoru katolicismu se snažili zavést nové náboženství. Místo bible měli učebnici marxismu-leninismu, místo Ježíše Krista Vladimíra Lenina, místo církve komunistickou stranu, místo papeže generálního tajemníka. Stejně jako církev byla strana neomylná a trestala za kacířské texty. Stalinovi připisované okřídlené heslo Kdo není s námi, je proti nám, ve skutečnosti vymyslela katolická církev. (Připomínám, že Josef Džugašvili-Stalin studoval teologii a původně měl být knězem.)
Ještě jeden známý fakt: komunisté (stejně jako všichni pravicoví politici v současném parlamentě) mají za samozřejmé, že politika je doménou muže, který je současně hlavou rodiny, jejím pánem a živitelem. Ženy odpovídají za výchovu dětí a za veškerý chod domácnosti. Výdělečně činné ženy dostávají za tutéž práci, jakou vykonávají muži, menší plat.
Rozpor jen zdánlivý
Konečně otázka: jak to, že komunisté byli národně konzervativní, když současně tolik propagovali internacionalimus a byli závislí na Sovětském svazu? Nemusí tu být žádný rozpor. Propaganda je jedna věc, skutečnost druhá. Je spíše normální, když komunista - oddaný poddaný Sovětského svazu, je také nacionalistou. Například za studené války existovaly v Latinské Americe konzervativní vlády (demokratické i autoritářské), které měly moc díky podpoře nebo intervenci Spojených států. Vláda může být nacionalistická a konzervativní, a současně chápat, že musí respektovat zájmy velmocí.
Z faktu, že komunistická strana je skutečně konzervativní, vyplývají dvě okolnosti. Zaprvé: velká část konzervativně laděných lidí volí komunisty namísto zřetelně pravicové konzervativní strany. Zadruhé: komunistický režim, prosazující konzervativní hodnoty, byl velmi nepopulární, takže lidem znechutil i konzervativní ideje. Nyní se to projevuje na malém počtu konzervativních voličů.
Někteří konzervativně smýšlející lidé však nechtějí volit komunisty, jejich hlasy jsou rozptýleny mezi pět stran. Mnoho protikomunisticky a současně nacionalisticky laděných občanů (jsou i proti NATO a EU) volí republikány. Katoličtí konzervativci volí KDU-ČSL a zbytek některou z liberálnách stran, neboť mají rádi její lídry, nebo protože jsou antikomunisty a myslí si, že rychlá transformace znemožní návrat komunistů k moci.
Domnívám se, že kdyby např. vojska Varšavské smlouvy nevpadla v roce 1968 do ČSSR a Dubček mohl pokračovat v reformách, byl by zde dnes prostor pro skutečnou konzervativní stranu. V Maďarsku a Polsku uskutečnily bývalé komunistické režimy reformy a po dvě desetiletí prováděly relativně otevřenou kulturní politiku. Po kolapsu komunismu se jim podařilo přeměnit se v sociálně demokratické strany. Tento vývoj usnadnil nástup konzervativním stranám. V Maďarsku vyhrála konzervativní MDF první svobodné volby, v Polsku nedávno zvítězila konzervativní Volební akce Solidarita.
Teď snad je již jasnější, proč v českém Parlamentu nezasedá žádná sociálně liberální strana. Republikáni jsou rasističtí a netolerantní; lidovci katoličtí (zatímco liberální strany jsou sekulární). Klaus proslul heslem o "trhu bez přívlastků". Jak ODA, tak US jeho liberálně tržní ideologii podporují a v souladu s ní přechází jejich politika od univerzální sociální podpory k zásadě "podpory podle potřeby".
Přestože v ČR není žádná sociálně liberální strana, neznamená to ještě, že neexistují čeští voliči se sociálně liberálními názory. Podle všech výzkumů veřejného mínění je většina Čechů ve středu. Důvod, proč v ČR přesto chybí liberální parlamentní strana, spočívá ve stranách samotných.
Na čem ztroskotalo Občanské hnutí
Aspirace na sociálně liberální politiku si dělalo Občanské hnutí. Mělo známé a populární lídry. Největší skupinu ministrů ve federální i české vládě tvořili členové OH; jeho předseda Jiří Dienstbier byl jedním z nejoblíbenějších českých politiků. Přesto se Občanskému hnutí nepodařilo získat ve volbách roku 1992 dost hlasů, aby mohli být v Parlamentu. Nejčastěji se to vysvětluje takto: OH ovládali bývalí disidenti, lidé velmi charakterní, inteligentní a neúplatní, avšak nerozhodní. Proto nebyli dobrými ministry. Klaus se naopak vyšvihl snadno, neboť přesně věděl co chce, a namísto nekonečných diskusí energicky jednal. Podle mého názoru jsou ještě další dva důvody neúspěchu Občanského hnutí.
Zaprvé: rozpor mezi jeho politikou a jeho ideologií. Zatímco politika byla sociálně liberální (což znamená pravostředová, čili protisocialistická), ideologie měla jasně levicové kořeny. Občanské hnutí chtělo radikální účastenskou demokracii s aktivními občany a silnou občanskou společnost. Aby její organizace byla otevřená a vnitřně demokratická, nevznikla strana, ale "hnutí". Toto pojetí je výrazně ovlivněno idejemi italského komunistického politologa Gramsciho, západoevropskou "novou levicí", studentským hnutím z roku 1968, německou Stranou zelených a teoretiky "radikální demokracie", jako je např. Carol Patemenová.
Ti všichni ovšem dobře vědí to, co jejich čeští kolegové nepochopili: o účastenské demokracii nelze mluvit, jestliže se současně neprosazuje ekonomická demokracie a působení každého jednotlivce na záležitosti jeho pracoviště. Teoretici účastenské demokracie proto chtějí, aby majiteli podniků byli zaměstnanci nebo družstva. Českým disidentům (a nejen jim) však po čtyřiceti letech komunistického režimu zněly podobné představy příliš "socialisticky".
Bez radikální politiky, odpovídající ideologii OH, nemohlo hnutí získat podporu svých ideových stoupenců. Protože nemělo sociálně liberální ideologii, která by odpovídala jeho politice, si pak nemohlo získat ani politické (sociálně liberální) stoupence. Však také kvůli ideologii bylo pro Václava Klause snadné kritizovat OH jako "levicovou stranu".
Druhým důvodem propadu OH je fakt, že nemělo koaličního partnera. Malé liberální strany (Svobodná demokracie v Německu, Lidová strana ve Švédsku) mají úspěch, jenom když se představí jako možní podílníci na vládě. Nejlépe se jim daří ve vládách pravého středu, neboť tak mohou lépe udržovat svou protisocialistickou identitu.
V Čechách, stejně jako v jiných postkomunistických zemích, nebylo místo pro středové strany, které by byly jak proti levici, tak proti pravici. Roli takové strany, schopné spolupracovat s oběma směry, hrála KDU-ČSL.
Co je ve hvězdách a co je jisté
V politice může být den jako rok a rok jako věčnost, proto je těžké předpovědět, zda se v českých zemích zrodí konzervativní, nebo sociálně liberální strana. Osobně si myslím, že alespoň jedna z nich má naději.
Především je téměř jisté, že postupně zanikne (vymře a ztratí voličskou základnu) komunistická strana, čímž odpadne největší překážka pro vznik pravicové konzervativní strany. Dále se domnívám, že KDU-ČSL bude usilovat o jasnější politický profil, který bude zřetelněji konzervativně katolický nebo středně sociálně-liberální. Tržně liberální strany jsou dnes tři - hlavně proto, že členové dvou z nich nemají rádi Václava Klause. ODA se vytrácí, zůstávají tedy dvě. Klaus jednou z politiky odejde, a pak už nebude stačit být pro Klause nebo proti Klausovi. Je velmi pravděpodobné, že jak ODS, tak US se pokusí o vlastní, druhé straně nepodobnou tvář. Proto si myslím, že jedna z nich zvolí sociálně liberální, nebo konzervativní směr.
Zůstává otázkou, zda by bylo pro demokracii dobře, kdyby existovala konzervativní anebo sociálně liberální strana. Těžko určit, jaký počet stran je optimální. Někteří politologové preferují systém dvou stran, jiní dávají přednost systému s více stranami. Existuje mnoho demokratických ideologií (demokratický socialismus, sociální demokracie, sociální liberalismus, tržní liberalismus, konzervatismus, feminismus, Zelení...) a nelze objektivně posoudit, které z nich (v případě, že do Parlamentu se dostanou jen dvě či tři), jsou ty nejlepší. Jasné je pouze, že pokud by to byla jedna sociálně tržní, druhá tržně liberální a třetí konzervativní, byla by to lepší situace než ta dnešní - se třemi tržně liberálními stranami - jednou rasisticky populistickou a jednou bez jasné ideologie.
