Britský premiér vyjadřuje nevůli nad úsilím komerční televize přesunout hlavní večerní zprávy z 22 hodin na 18. 30
Premiér Tony Blair charakterizoval úsilí celostátního okruhu britské komerční televize (která se skládá z navzájem si konkurujících sedmnácti regionálních televizních stanic, nikoliv tedy jedné mocné televize Nova) nahradit News at Ten, hlavní půlhodinové večerní zpravodajství půlhodinou v 18. 30 a další půlhodinou ve 23.00 jako snahu snížit kvalitu tohoto komerčního televizního okruhu. Blair otevřeně konstatoval, že se staví proti tomuto rozhodnutí.
V Británii se nesmějí hlavní zpravodajské pořady na terestrických televizních stanicích vysílat v tutéž dobu, neboť diváci musejí mít možnost srovnávat informace z různých zdrojů. Komerční televize ITV má velký problém, neboť už 31 let vysílá půlhodinové zprávy ve 22.00 hodin, což znamená, že chce-li vysílat celovečerní film, musí s ním začít příliš brzo, v cca 19.30 nebo 20 hodin, kdy britští televizní diváci ještě zdaleka v klidu neusedli před televizní obrazovku. (V Británii se pracuje od 9 nebo 9. 30 dopoledne a chodí se později spát.) Veřejnoprávní televize BBC vysílá hlavní večerní zpravodajství v 21.00 hodin.
Blair prostřednictvím svého mluvčího konstatoval: " Chci, aby News at Ten zůstaly tam, kde jsou, protože tato zpravodajská relace má zaslouženou pověst, že informuje o často složitých politických, mezinárodních a jiných otázkách velmi srozumitelným a objektivním způsobem."
Blair dále uvedl, že by to považoval za "politováníhodné", kdyby rozhodnutí britské komerční televize ITV vedlo k další marginalizaci zpravodajství, nebo kdyby se v jeho důsledku posunula ITV dále "downmarket", ke snížené kvalitě programů.
Blairovy výroky byly velmi podobné výrokům premiéra Johna Majora, který se už v roce 1993 postavil proti tomu, aby byly News at Ten přesunuty na nějaké jiné misto.
Komerční televize ITV prohrává boj o reklamu se satelitními televizními stanicemi a v konkurenci o sledovanost zaostává za veřejnoprávní společností BBC. Od roku 1994 do roku 1997 poklesla sledovanost komerčního okruhu ITV z 44,3 procent na 38,8 procent.
ITV navrhuje, že by se vysílaly večerní zprávy v 18.30 a další půlhodinové večerní zprávy až ve 23.00 hodin. ITV plánuje ústupek politikům, že by se každou hodinu ve vysílání tohoto komerčního okruhu vysílal jednominutový přehled zpráv, kde by se informovalo o všech důležitých událostech, včetně výsledků důležitého hlasování v parlamentu.
V uvolněném čase chce ITV vysílat nové celovečerní filmy a vlastní původní televizní dramata.
Britská Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Independent Television Commission, zahajuje dnes období veřejných konzultací o této otázce. Toto období bude trvat osm týdnů a kdokoli může během této doby Radě vyjádřit svůj názor na tuto věc.
Existuje v ČR nějaká konzervativní strana? Pouze KSČM
(Tento článek vyšel v dvouměsíčníku Listy č. 4/1998)
Jednoho odpoledne začátkem letošního horkého června zaklepal na naše redakční dveře mladý muž. Na očích "lenonky", na zádech batůžek, vedrem i rozpaky zpocené vlasy. Představil se dojemnou češtinou: Steven Saxonberg. Přednáší politologii na univerzitě v Uppsale, specializuje se na problematiku středoevropských zemí. V Praze byl na stipendium Švédského institutu a napsal pro nás článek. Můžeme ho zveřejnit? Sami vidíte, co jsme mu řekli. Čtenáře méně zběhlé v politologii úvaha doktora Saxonberga možná v lecčems překvapí, rozhodně však je podnětná a zajímavá, jako každý pohled jiných, nezaujatých očí.
V České republice je jedinečná politická situace: V minulém Parlamentu zasedalo sedm stran, z nichž pět bylo pravicových, přesto žádná nebyla konzervativní nebo konzervativní ani sociálně- liberální. Po nedávných předčasných volbách dvě pravicové strany (SPR-RSČ a ODA) z Parlamentu zmizely, ale ojedinělý stav přetrvává.
Ujasněme si pojmy
Abyste k mému tvrzení mohli zaujmout stanovisko, pokusím se nejdříve vysvětlit, jak zmíněné pojmy chápu. Konzervatismus se definuje sám, neboť ve slově obsažená konzerva znamená, že něco se musí uchovávat. Konzervativní strany chtějí udržovat "tradiční" národní hodnoty a kulturu. Protože se o ně obávají, jsou často nacionalistické a zaměřené proti "cizím vlivům".
Těžší je vymezit pojem sociálně liberální, neboť sociálně- liberální strany jsou zpravidla blízké stranám sociálnědemokratickým nebo křesťansko-demokratickým. Sociální liberálové jsou podobní tržním liberálům v názoru, že ekonomika funguje nejlépe, když soukromí podnikatelé vyrábějí všechno zboží. Sociální liberálové proto podporují trh, ale s přívlastky. Soudí, že trh nedokáže řešit všechny sociální problémy, že za ně musí převzít odpovědnost stát.
Sociální liberálové se dříve rozcházeli se sociálními demokraty v otázce vlastnictví, dnes však žádná evropská sociálnědemokratická strana nezamýšlí socializovat průmysl; rozdíl mezi sociálními demokraty a sociálními liberály je často jen otázkou míry státní intervence. Oba směry chtějí relativně štědrou státní sociální politiku. Sociální demokraté mají větší tendenci podporovat státní sociální služby (jako třeba zdravotnictví), zatímco sociální liberálové spíše prosazují stát jako kupce těchto služeb z privátního sektoru.
Podle této vize se sociální liberál blíží křesťansko-demokratické představě o "sociální trhu". Jsou tu však tři důležité rozdíly.
První: jak dokazuje Esping-Andersen ve studii Three Worlds of Welfare Capitalism, má křesťansko-demokratická sociální politika za cíl udržovat společenskou hierarchii. Například němečtí státní úředníci dostávají mnohem lepší důchody než ostatní zaměstnanci veřejného a soukromého sektoru. To je proti liberálním a sociálně liberálním principům, že stát má mít pro všechny stejná pravidla.
Druhý: křesťansko-demokratická sociální politika vytváří takové podmínky, že pro ženy je výhodnější zůstat v domácnosti, zatímco sociálně liberální (a sociálně-demokratická) politika přispívá k větší rovnosti pohlaví.
Třetí: křesťansko-demokratické strany jsou blízké katolické církvi, zatímco sociálně liberální (a liberální, a sociálně- demokratické) strany chtějí společnost sekularizovat.
Jiné než tradiční
Václav Klaus tvrdí, že je konzervativec, a o ODS prohlašuje, že spojuje konzervatismus a liberalismus. To však ještě nemusí znamenat, že Klaus a jeho strana jsou skutečně konzervativní. Co chce ODS udržovat ("konzervovat?") Jistěže ne komunistický systém. Vedení této strany však nikdy nemluví o tradičních českých hodnotách nebo o tradiční české kultuře.
Komunistický režim mj. potlačoval "západní" hudbu, jako je jazz, rock atd., a podporoval českou klasiku a folklor, zatímco postkomunistické pravicové vlády otevřely moderní hudbě všechny brány. Třeba Saša Vondra chodí raději na koncerty Velvet Underground, než na Smetanovy opery. Konzervativní politiky, např. Bushe, Majora nebo Chiraka, si na takových koncertech nedokážu představit. Naproti tomu se čeští pravicoví politici nesnaží (jako Chirac) omezovat příliv hollywoodských filmů, aby měl národní filmový průmysl lepší podmínky.
Bývalý režim bojoval proti kosmopolitní společnosti, polistopadové vlády otevřely hranice, což umožnilo značnou imigraci. Vlivem pravicové politiky je dnes ČR multikulturní zemí, žijí zde Romové, Ukrajinci, Vietnamci, Arabové, Rusové, Američané atd. Současná komunistická strana je proti členství v mezinárodních organizacích NATO a EU, všechny pravicové strany (kromě republikánů) jsou pro členství. V ODS ani v KDU-ČSL není žádné konzervativní křídlo, jako je tomu u anglických toryů nebo francouzských gaullistů, kteří se obávají, že jejich země by členstvím v těchto seskupeních ztratila národní svrchovanost.
Jen v jediném ohledu jsou pravicové strany vskutku konzervativní: v podpoře tradičního rozdělení společenské role mužů a žen. Žádná pravicová strana nepodporuje opatření, která by podnítila muže, aby zůstal doma s dětmi; žádná nedělá nic pro to, aby se vyrovnaly šance mužů a žen na trhu práce; žádná se nesnaží přivádět do politiky ženy. V postkomunistických vládách byly pouze dvě ministryně a jen ODA měla ženu ve vedení. KDU-ČSL a US bezvýhradně ovládají muži.
I v této otázce jsou české strany jiné než strany tradičně konzervativní. Klaus sice tvrdí, že ČR potřebuje zaměstnávat ženy na "normální evropské úrovni" (což znamená, aby ženy méně výdělečně pracovaly), na rozdíl od britských toryů nebo amerických republikánů ovšem ani on, ani jiní pravicoví politikové nehovoří o tradičních rodinných hodnotách.
Lidovci = nejasná ideologie
Snad se mi podařilo objasnit, proč ODS, ODA a Unie svobody nejsou vpravdě konzervativními stranami. Těžší je dokázat, že konzervativní nejsou ani republikáni a KDU-ČSL. Republikáni, stejně jako komunisté, jsou především nacionalisty. Odmítají NATO a EU, jsou ostře protiněmečtí. Nemají ani konzervativní styl: jsou to populisté, zesměšňující politiku, politiky a politický systém. Klasičtí konzervativci však nesnášejí demagogii, mají vytříbený styl.
Lidovci se jeví jako tradiční konzervativci víc než ostatní pravicové strany. Nemají však jasnou ideologii. Jejich sociální politika není typicky křesťansko-demokratická, jak ji popisuje Esping-Andersen. Cílem pro ně není udržovat společenskou hierarchii, spíše kombinují sociální a tržní liberalismus. Stejně jako sociální liberálové si lidovci myslí, že státu přísluší řešení sociálních problémů, ale zároveň se domnívají (stejně jako tržní liberálové), že sociální podpora má mít podobu "dávek na potřeby".
KDU-ČSL také často mění kurs. Loni na podzim měla sociálně liberální profil, zdůrazňovala potřebu lepší sociální politiky. Zdálo se, že Lux už začíná chystat budoucí koalici se Zemanem. Jakmile však začali mít lidovci potíže s odlišením své politiky od programu sociální demokracie, náhle zdůraznili svou tržně liberální tvář.
A co komunisté?
Řekl jsem už, proč žádná velká pravicová strana není doopravdy konzervativní. Teď se ale musím opravit: jedna taková v českém Parlamentu zasedá, ačkoli sama se označuje za levicovou - KSČM. Když tvrdím, že komunisté mají klasicky konzervativní "pravicovou" tradici, kroutí moji čeští posluchači nevěřícně hlavou, neboť se to příčí v Čechách obvyklému chápání politiky. Úlohou politologů však není jenom psát a vykládat o tom, co si lidé myslí. Máme důležitější úkol: zjistit a pochopit, jak politika skutečně funguje. Jsou-li podle naší definice komunisté konzervativní, považujeme je za konzervativní.
Čeští kolegové například nesouhlasí s mým názorem, že komunistická kulturní politika byla konzervativní. "Klasickou hudbu komunisti brali, ale s výhradami," namítají. "Preferovali Smetanu, protože složil Mou vlast a žil v Čechách, Dvořáka zatracovali jako kosmopolitu." Oponuji, že to jen potvrzuje můj názor o nacionalismu a kulturním konzervatismu komunistů - a sklízím útrpný úsměv, ačkoli je zřejmé, že komunisté měli v oblibě vlastenecké skladatele Smetanova typu a nesnášeli dvořákovské kosmopolity. Podobně bych mohl uvádět příklady z výtvarného umění - socialistický realismus má zjevně konzervativní kořeny a etiku, odporující hlavní tendenci moderního umění.
Jiný můj argument o konzervatismu komunistů: po vzoru katolicismu se snažili zavést nové náboženství. Místo bible měli učebnici marxismu-leninismu, místo Ježíše Krista Vladimíra Lenina, místo církve komunistickou stranu, místo papeže generálního tajemníka. Stejně jako církev byla strana neomylná a trestala za kacířské texty. Stalinovi připisované okřídlené heslo Kdo není s námi, je proti nám, ve skutečnosti vymyslela katolická církev. (Připomínám, že Josef Džugašvili-Stalin studoval teologii a původně měl být knězem.)
Ještě jeden známý fakt: komunisté (stejně jako všichni pravicoví politici v současném parlamentě) mají za samozřejmé, že politika je doménou muže, který je současně hlavou rodiny, jejím pánem a živitelem. Ženy odpovídají za výchovu dětí a za veškerý chod domácnosti. Výdělečně činné ženy dostávají za tutéž práci, jakou vykonávají muži, menší plat.
Rozpor jen zdánlivý
Konečně otázka: jak to, že komunisté byli národně konzervativní, když současně tolik propagovali internacionalimus a byli závislí na Sovětském svazu? Nemusí tu být žádný rozpor. Propaganda je jedna věc, skutečnost druhá. Je spíše normální, když komunista - oddaný poddaný Sovětského svazu, je také nacionalistou. Například za studené války existovaly v Latinské Americe konzervativní vlády (demokratické i autoritářské), které měly moc díky podpoře nebo intervenci Spojených států. Vláda může být nacionalistická a konzervativní, a současně chápat, že musí respektovat zájmy velmocí.
Z faktu, že komunistická strana je skutečně konzervativní, vyplývají dvě okolnosti. Zaprvé: velká část konzervativně laděných lidí volí komunisty namísto zřetelně pravicové konzervativní strany. Zadruhé: komunistický režim, prosazující konzervativní hodnoty, byl velmi nepopulární, takže lidem znechutil i konzervativní ideje. Nyní se to projevuje na malém počtu konzervativních voličů.
Někteří konzervativně smýšlející lidé však nechtějí volit komunisty, jejich hlasy jsou rozptýleny mezi pět stran. Mnoho protikomunisticky a současně nacionalisticky laděných občanů (jsou i proti NATO a EU) volí republikány. Katoličtí konzervativci volí KDU-ČSL a zbytek některou z liberálnách stran, neboť mají rádi její lídry, nebo protože jsou antikomunisty a myslí si, že rychlá transformace znemožní návrat komunistů k moci.
Domnívám se, že kdyby např. vojska Varšavské smlouvy nevpadla v roce 1968 do ČSSR a Dubček mohl pokračovat v reformách, byl by zde dnes prostor pro skutečnou konzervativní stranu. V Maďarsku a Polsku uskutečnily bývalé komunistické režimy reformy a po dvě desetiletí prováděly relativně otevřenou kulturní politiku. Po kolapsu komunismu se jim podařilo přeměnit se v sociálně demokratické strany. Tento vývoj usnadnil nástup konzervativním stranám. V Maďarsku vyhrála konzervativní MDF první svobodné volby, v Polsku nedávno zvítězila konzervativní Volební akce Solidarita.
Teď snad je již jasnější, proč v českém Parlamentu nezasedá žádná sociálně liberální strana. Republikáni jsou rasističtí a netolerantní; lidovci katoličtí (zatímco liberální strany jsou sekulární). Klaus proslul heslem o "trhu bez přívlastků". Jak ODA, tak US jeho liberálně tržní ideologii podporují a v souladu s ní přechází jejich politika od univerzální sociální podpory k zásadě "podpory podle potřeby".
Přestože v ČR není žádná sociálně liberální strana, neznamená to ještě, že neexistují čeští voliči se sociálně liberálními názory. Podle všech výzkumů veřejného mínění je většina Čechů ve středu. Důvod, proč v ČR přesto chybí liberální parlamentní strana, spočívá ve stranách samotných.
Na čem ztroskotalo Občanské hnutí
Aspirace na sociálně liberální politiku si dělalo Občanské hnutí. Mělo známé a populární lídry. Největší skupinu ministrů ve federální i české vládě tvořili členové OH; jeho předseda Jiří Dienstbier byl jedním z nejoblíbenějších českých politiků. Přesto se Občanskému hnutí nepodařilo získat ve volbách roku 1992 dost hlasů, aby mohli být v Parlamentu. Nejčastěji se to vysvětluje takto: OH ovládali bývalí disidenti, lidé velmi charakterní, inteligentní a neúplatní, avšak nerozhodní. Proto nebyli dobrými ministry. Klaus se naopak vyšvihl snadno, neboť přesně věděl co chce, a namísto nekonečných diskusí energicky jednal. Podle mého názoru jsou ještě další dva důvody neúspěchu Občanského hnutí.
Zaprvé: rozpor mezi jeho politikou a jeho ideologií. Zatímco politika byla sociálně liberální (což znamená pravostředová, čili protisocialistická), ideologie měla jasně levicové kořeny. Občanské hnutí chtělo radikální účastenskou demokracii s aktivními občany a silnou občanskou společnost. Aby její organizace byla otevřená a vnitřně demokratická, nevznikla strana, ale "hnutí". Toto pojetí je výrazně ovlivněno idejemi italského komunistického politologa Gramsciho, západoevropskou "novou levicí", studentským hnutím z roku 1968, německou Stranou zelených a teoretiky "radikální demokracie", jako je např. Carol Patemenová.
Ti všichni ovšem dobře vědí to, co jejich čeští kolegové nepochopili: o účastenské demokracii nelze mluvit, jestliže se současně neprosazuje ekonomická demokracie a působení každého jednotlivce na záležitosti jeho pracoviště. Teoretici účastenské demokracie proto chtějí, aby majiteli podniků byli zaměstnanci nebo družstva. Českým disidentům (a nejen jim) však po čtyřiceti letech komunistického režimu zněly podobné představy příliš "socialisticky".
Bez radikální politiky, odpovídající ideologii OH, nemohlo hnutí získat podporu svých ideových stoupenců. Protože nemělo sociálně liberální ideologii, která by odpovídala jeho politice, si pak nemohlo získat ani politické (sociálně liberální) stoupence. Však také kvůli ideologii bylo pro Václava Klause snadné kritizovat OH jako "levicovou stranu".
Druhým důvodem propadu OH je fakt, že nemělo koaličního partnera. Malé liberální strany (Svobodná demokracie v Německu, Lidová strana ve Švédsku) mají úspěch, jenom když se představí jako možní podílníci na vládě. Nejlépe se jim daří ve vládách pravého středu, neboť tak mohou lépe udržovat svou protisocialistickou identitu.
V Čechách, stejně jako v jiných postkomunistických zemích, nebylo místo pro středové strany, které by byly jak proti levici, tak proti pravici. Roli takové strany, schopné spolupracovat s oběma směry, hrála KDU-ČSL.
Co je ve hvězdách a co je jisté
V politice může být den jako rok a rok jako věčnost, proto je těžké předpovědět, zda se v českých zemích zrodí konzervativní, nebo sociálně liberální strana. Osobně si myslím, že alespoň jedna z nich má naději.
Především je téměř jisté, že postupně zanikne (vymře a ztratí voličskou základnu) komunistická strana, čímž odpadne největší překážka pro vznik pravicové konzervativní strany. Dále se domnívám, že KDU-ČSL bude usilovat o jasnější politický profil, který bude zřetelněji konzervativně katolický nebo středně sociálně-liberální. Tržně liberální strany jsou dnes tři - hlavně proto, že členové dvou z nich nemají rádi Václava Klause. ODA se vytrácí, zůstávají tedy dvě. Klaus jednou z politiky odejde, a pak už nebude stačit být pro Klause nebo proti Klausovi. Je velmi pravděpodobné, že jak ODS, tak US se pokusí o vlastní, druhé straně nepodobnou tvář. Proto si myslím, že jedna z nich zvolí sociálně liberální, nebo konzervativní směr.
Zůstává otázkou, zda by bylo pro demokracii dobře, kdyby existovala konzervativní anebo sociálně liberální strana. Těžko určit, jaký počet stran je optimální. Někteří politologové preferují systém dvou stran, jiní dávají přednost systému s více stranami. Existuje mnoho demokratických ideologií (demokratický socialismus, sociální demokracie, sociální liberalismus, tržní liberalismus, konzervatismus, feminismus, Zelení...) a nelze objektivně posoudit, které z nich (v případě, že do Parlamentu se dostanou jen dvě či tři), jsou ty nejlepší. Jasné je pouze, že pokud by to byla jedna sociálně tržní, druhá tržně liberální a třetí konzervativní, byla by to lepší situace než ta dnešní - se třemi tržně liberálními stranami - jednou rasisticky populistickou a jednou bez jasné ideologie.
Vzdělání ve vládním programu ČSSD
V Hospodářských novinách 10.8. (i jinde) čteme programové prohlášení, zejména kapitoly 2. Cíle, kapitolu 4. Navrhovaná opatření vlády a kap. 4.3.2 Vzdělání. Na první pohled je potěšující, že jako integrální cíl vyhlašuje vláda ČSSD "přispět k tomu, aby se česká společnost stala společností vzdělání, spoluúčasti a solidarity" (zvýraznil O.H.). Další libé výrazy jsou "Jen taková společnost bude dlouhodobě úspěšná, která dokáže investovat do celoživotního vzdělávání svých občanů...", "můžeme prorazit efektivním využíváním kvalifikované a dobře placené pracovní síly s vysokou produktivitou práce", "...investice do lidského kapitálu či do rozvoje lidského potenciálu považuje vláda za neúčinnější formu vládních investic". Bravo! To jsou hesla ražená ve vzdělávací politice EU, a u nás nalezla takto poprvé vládního sluchu a hlasu. Kritický rozum ovšem velí nepřehlédnout slůvka přispět k tomu; považuje vláda. Jistě by bylo upřílišněné vyhlašovat, že takovou společnost někdo z Čechů opravdu učiní, nebo že se mu investovat dost peněz do vzdělání národa opravdu podaří, když je kasa takřka prázdná...
Ostatně první čin nového ministra ve vládě: když je kasa prázdná, netrvá na přidělení 5 miliard na školství pro rok 1999. Očekával jsem, že při uvedeném vládním prohlášení ministr nabídne své křeslo, kdyby snad vláda chtěla tuto svou prioritu prosazovat leda tehdy, na ni měla hotové peníze... Buďme realisti - ale i skromnost má své meze při setkání s bídou...
Budeme sledovat, jak se takto vyhlášená priorita v programu dál vyjevuje. Tam, kde se mluví o tom, že pro dlouhodobé zakotvení své politiky chce vláda vypracovat "koncepci bytové, energetické i dalších politiky" (na konci kap. 2. Cíle) měla být prioritní vzdělávací politika jmenována nahlas, ne jen jako další.
Musíme také bedlivě číst dále, co chce vláda udělat pro naplnění těchto cílů, co navrhuje, a musíme kalkulovat, jestli to zvládne a kde na to vezme. Čtu tedy hned v kap. 2. jednu větu: "Tuto formu (vládních investic), zejména v podobě investic do vzdělání, chce (vláda) vyjádřit i ve svých rozpočtových prioritách tak, aby se naše společnost postupně stávala znalostní společností." V oddílu 4.3.2 Vzdělání pak slibuje zvýšit do roku 2002 podíl výdajů na vzdělávání až k 6 % HDP. Už v Cílech se mluví o spoluúčasti občanů na správě veřejných věcí, ale vzdělávání jakožto pole, kde se subsidiarita (co nejspodnější možná úroveň rozhodování) musí vehementně uplatňovat, už jmenovitě uvedena není. Ve větách jsou tu obsažena jen slova o produktivitě práce, podnikatelské tradici nebo řízení politických celků. Princip solidarity do vzdělávání zasahuje ovšem také, přístup ke vzdělání musí podle programového prohlášení záviset jen a jen na schopnostech uchazeče. Bohatí tedy budou podporovat sebe i chudé.
(Hned však musím učinit poznámku: solidarita není jen platit chudším školu, ale je to také to, že akademicky nadaní respektují to, že manuálně nebo umělecky nadaní mají jiný způsob učení se, a protože akademicky nadaní jsou u nás tradičně upřednostňováni, mají tedy oni povinnost zasadit se o to, aby školství sloužilo i těm druhým - nejde jen solidaritu v penězích, ale i v pojetí cílů a obsahu vzdělávání!)
Finančních problémů je si vláda vědoma - prohlašuje, že ekonomické možnosti budou omezovat kapacitu veřejných služeb, a přesto o dva odstavce dál stanovuje, že vzdělání (vedle základního výzkumu) musí být součástí veřejného sektoru, protože je v něm výrazné časové zpoždění mezi investicí a jejím efektem. Neříká se tu naplno, jestli má být veškeré vzdělávání jen veřejným sektorem, tedy státním a nanejvýše neziskovým.
(To by mohl, ale nemusel být rozpor: půjde o konkrétní návrh zákona o vzdělání, o dotace soukromým školám ap., a tu se ukáže, jestli bude vláda chtít veřejného školství s jeho omezenou kapacitou prosazovat monopolně, nebo jestli nechá soukromé subjekty doplňovat to, na co vláda mít peníze nebude. Tady se prokáže míra "levosti" socialistické vlády: snese myšlenku, že by soukromníci mohli aspoň zčásti kompenzovat to, na co stát nemá peníze? Dokáže pro soukromníky připravit takové dotační podmínky, aby chtěli dávat stipendia i chudým studentům? Možná by se dal použít princip podobný, jaký vláda chce prosadit pro železnici. Sociální solidarita v komunistickém pojetí byla "odřezat přečnívající hlavy", solidarita humanistická by mohla být "zavázat nadané, aby pomáhali druhým". Naštěstí prohlášení hned přiznává, že se o hranici sektorů povede diskuse.)
V kapitole 3. Výchozí situace měl být stav vzdělávání určitě jasně vysloven. Sice tu tvůrci programu mnoho průzkumů k dispozici nemají, ale existují např. doporučení OECD k vývoji školství. Právě ta doporučení, která směřovala k solidaritě a rovnému přístupu ke vzdělávání, splněna nejsou. Vláda by měla o dnešním stavu české vzdělanosti hodně vědět, jestli ji chce do budoucna hodně vylepšit.
V kapitole 4. Navrhovaná opatření vlády je slovo školství jen jednou: "Změna rozpočtových priorit zvýšením výdajů na školství". To je sice zásadní krok, ale víme, jak bude těžké ho naplnit, a uvítal bych, kdyby i zde vláda dala konkrétněji najevo, že má představu, jakými obecnými opatřeními ve školství začít. Peněžní injekci by uvítal každý resort... Pokud se vláda orientuje na praxi a požadavky EU, mělo se někde v hospodářských opatřeních objevit také zvýhodnění podniků, které investují do vzdělávání zaměstnanců. Přitom na stát jako na investora vláda pamatuje: v oddílu 4.5 Veřejná správa chystá systém vzdělávání zaměstnanců státní správy.
Za smutné však považuji to, že v kap. 4.1 Demokratický právní stát je o vzdělávání jenom jedno slovo, i když se týká programů ke zvýšení vzdělanosti Romů. Ostatní opatření jsou všechna vedena v duchu toho, že se demokracie dá jaksi zařídit, a chybí tu pojetí, že k demokracii se národ, hlavně skrze děti, musí vychovat. Sám sebe vychovat, nikoli být kýmsi převychován. A programy pro vývoj k demokratickému občanství musejí začínat už ve školním věku.
Podobně jako s demokracií je to s udržitelným rozvojem. Troufám si říct, že na cestě k němu budou vlády muset často zasahovat do trhu v rozporu s ekonomickým liberalismem, a tím se dostanou do sporů se svobodnou vůlí konzumních voličů. K udržitelnosti rozvoje se společnost dobere také teprve přes výchovu budoucích generací. A přesto se programové prohlášení sociálních demokratů omezuje právě jen na úlohu ústředních orgánů, o souvislosti se vzděláváním ani zmínky. (Ekologická výchova dnes běžná i ve škole je něco jiného.)
A v oddílu 4.4.2 Obrana se také nechystá žádné vzdělávací či osvětové opatření, přestože průzkumy veřejného mínění ukazují jen malou převahu přívrženců vstupu do NATO. S brannou ochotou občanů bude v budoucnu vůbec problém, jakkoliv působení školy tu může být víc než ošemetné, jak si pamatujeme.
Oddíl 4.3.2 Vzdělání je o málo kratší než Sociální politika i než Zdravotnictví. Obsahuje však onu zlatou větu "Péči o vzdělávání považuje vláda za svou prioritu." Dobře se tu spojuje úsilí osobní s úsilím institucí, správně je stát považován za garanta rovného přístupu ke vzdělávání pro všechny. Za poněkud problematické bych považoval tvrzení, že se vláda "plně hlásí k odpovědnosti za školskou a vzdělávací politiku i za její výsledky". Takové braní plné zodpovědnosti implikuje také to, že chce mít výlučná práva. Jestli se "politikou" míní strategický plán a jeho realizace, pak souhlasím, jestli však se tím myslí celkový budoucí stav v této oblasti - ty "její výsledky" to naznačují -, pak musím upozornit naše vládce, že ne vše ve vzdělávání rozhodují a ovlivňují oni, že naopak maximální autonomie vzdělavatelů i vzdělávaných je jedním z pilířů občanské svobody a klíčem k efektivnímu vzdělávání.
Rozumím tomu, že vzdělávací problematika je mnohem složitější než třeba bytová politika - do vzdělávání zahrává mnohem víc partnerů (dítě, rodiče, učitelé, školský management, zaměstnavatelé, kulturní tradice, také okamžité a stále proměnlivé poměry mezi vlivy těchto partnerů). Přesto bych uvítal v tomto oddílu výroky blízké svou konkrétností např. bytovému slibu "podporu vlastníkům zdevastovaných bytových domů". Sliby zvýšených financí pro vědu a vysoké školy, pro motivaci a mzdy pedagogů, pro provoz škol, pro investice do infrastruktury budou totiž přímo závislé na výši HDP - vláda sice slibuje v budoucnu 6% HDP na vzdělávání, jenže jak velký ten domácí produkt bude, a bude tu ještě tahle vláda...? A bude--li malý, bude snadné ony nekonkretizované sliby tiše ořezávat. Jako bod programu mi nestačí číst, že vláda "předloží zákon o vzdělávání, kterým bude řešit problematiku regionálního vzdělávání komplexně". Chtěl bych spíš číst prohlášení zásad, kterými se takový návrh bude řídit. (A úřednický slang by do veřejného politického prohlášení přijít neměl vůbec: regionální školství je to, které se zakládá a řídí místně, tedy školství základní, ale už ne např. gymnázia, protože jejich zakladatelem je ministerstvo - jenže kdo z čtenářů tomuhle rozuměl?)
Slib provést změny v síti škol "které odpovídají reálným požadavkům s důrazem na rozvoj technického a učňovského školství a potřebám trhu práce" mi zní hodně dirigisticky. Není řečeno, co jsou reálné požadavky, kdo jejich reálnost posuzuje, a ten důraz na nevšeobecné vzdělávání sice jistě vychází z naléhavé okamžité situace, ale stejně naléhavé budou trendy evropské, k nimž se program vlády o pár řádek nad tím také hlásí, ale které předpokládají posílení všeobecné složky středního vzdělávání a posouvání specifických znalostí a dovedností odborných do školství vyššího.
Podstatou vzdělávání je sebeopravování. Jestliže se konečně stalo, že se vláda hlásí ke konceptu informační a učící se společnosti, pak mohla uvažovat i o jednom velmi netradičním, dalo by se říct nepolitickém kroku, na jaký rozhodně v politice nebo zákonodárství zvyklí nejsme: dát si závazek, že politika, zákon, strategie budou v průběhu realizace zodpovědně zhodnocovány a opravovány. V dnešním světě (a asi v žádném předchozím) to asi vůbec není tak, že jsou nějaké ekonomické nebo politické a tím méně kulturní pravdy, že podle nich se udělá plán a ten se bude věrně plnit. Jenže průběžné přehodnocování a změny strategie bychom v politice nazvali oportunismem, kdežto ve vzdělávání je to základní postup rozvoje. Ejhle: s informační a učící se společností možná skončí politikářská politika. (Jestlipak to jednou nebude důvod, aby se ti méně vzdělaní mezi politiky proti vzdělanosti národa bránili?)
Ondřej Hausenblas pro Sdružení pro vzdělávací politiku
Vratislavu Kuškovi není pomoci
Vratislav Kuška ve svém článku v Britských listech (24.8. 1998) uhodil hřebík na hlavičku. V podstatě totiž řekl, že zjednodušíme-li dějiny na úroveň myšlení třináctiletého synovce, pak se (na této úrovni) zdá vše jasné, argumenty neotřesitelné a logika pevná. Začneme-li však dějinné události stavět do širších souvislostí, zjistíme že věci jsou složitější, takže vynášet jednoznačné soudy je při nejmenším velmi obtížné pokud ne nemožné.
Není žádný důvod, proč by právě toto nemohl svému synovcovi (ať již skutečnému nebo fiktivnímu) říct.
Srovnání nacistického a komunistického režimu se samozřejmě nabízí a to na základě jednoduché logiky. Nacistický režim byl odsouzen jako zločinný a protože řada projevů obou režimů byla podobná je tudíž i komunistický režim zločinný.
VK píše, že "obě zřízení, jak nacismus v Německu, tak komunismus v Československu byla odsouzena morálně i legálně jako zločinná." Jenže kým a proč?
Nacismus byl odsouzen vítěznými velmocemi po roce 1945. Formální záminkou byly rasové zákony, které vedly k persekuci Židů a posléze k jejich masovému vyhlazováni v koncentračních táborech. K Norimberskému procesu nejspíš vedl pocit viny velmocí, kterým (stejně tak jako valné části jejich občanů) antisemitismus nijak nevadil a Hitlera tolerovali nebo s ním spolupracovali, když se jim to hodilo. Kolik našich synovců dnes ví třeba to, že Velká Britanie, blokovala emigraci Židů do Palestiny, protože to tak vyhovovalo jejím mocenským zájmům nebo že mnozí čeští pravicoví politikové otevřeně sympatizovali s Hitlerem.
Komunismus, na rozdíl od nacismu neměl, jak se domnívám, žádné zákony, které by se vymykaly běžným zvyklostem. Jinými slovy, zločiny nacistického období vyplývaly z dodržování (některých) zákonů kdežto zločiny období komunismu z jejich porušování. Je dost pravděpodobné, že i takové věci jako vedoucí úloha strany (tedy víry) nebo nenarušitelnost celistvosti států dané soustavy mají svoji obdobu jinde.
Domnívám se rovněž, že pravým důvodem odporu proti komunistické ideologii nebyla lidská práva, ale její postoj k soukromému vlastnictví.
Důvod proč zločiny na obou stranách nebyly patřičně potrestány je skryt ve světovém nedostatku morální autority. Svět, který si po válce rozebral "užitečné" Němce bez ohledu na jejich minulost, svět, který oslavuje bývalého vysokého aparatčíka Jelcina jako spasitele demokracie v Rusku to ani jinak zařídit neumí. Mocní tohoto světa nemají zájem na existenci universálních morálních kriterií jimiž by mohly být poměřovány jejich vlastní činy.
Otázka třináctiletého synovce je nezodpověditelná, protože jeho dilema vzniklo vytržením dvou historických událostí z kontextu světové historie. Ale to Vratisla Kuška jistě dobře ví. Jeho vlastní dilema je v tom, jak svůj nepochybně daleko komplikovanější obraz světa synovci předložit.
Žili jsme si "nad poměry" - jak a kdo
V poslední době slyšíme téměř každý den paušální tvrzení - žili jsme si "nad poměry", a za problémy české ekonomiky může neadekvátní růst mezd. Jako poslední vyřkl toto tvrzení přední ekonomický analytik pan ing. Kočenda v souvislosti s výší platů v rozpočtové sféře. Pan Kočenda připustil sice, že platy v rozpočtové sféře zaostávají za úrovní platů v podnikatelském sektoru, ale důrazně se postavil proti jejich růstu. Argumentoval mzdovou nákazou - v podnikatelském sektoru by prý došlo ke zvrácení pozitivního mzdového vývoje. To je pozoruhodné tvrzení. Pan Kočenda nám zde podsouvá tvrzení, že platy zaměstnanců v podnikatelském sektoru významně ovlivňují úplně jiné faktory než je produktivita práce, a že problémy v nesouladu mezi produktivitou práce a neadekvátním růstem mezd ovlivníme a zřejmě i vyřešíme regulací mezd v nevýrobním sektoru. V nevýrobním sektoru nelze nalézt přímou souvislost mezi produktivitou práce a výší mzdy a tudíž zde regulací těžko vyřešíme výše uvedený nesoulad.
Pan Kočenda tvrdí, že jsme si všichni žili nad poměry. Platí to však pro všechny kategorie zaměstnanců? Např. v kategorii vědecko-pedagogičtí pracovníci činila mzda v dubnu 1996 (tj. v době, kdy jsme si všichni žili "nad poměry") 91.45% mzdy v červnu 1988 a u učitelů zákl. škol 88.5% (EKONOM 36/1997, str.32). Zřejmě si tito zaměstnanci žili za komunistického režimu jako v ráji. Pro připomenutí p. Kočendovi za r. 1997 a 1998 poklesne reálná mzda těmto zaměstnancům o cca 15% a ještě více, pokud vláda poslechne jeho doporučení. Pan Kočenda nám rovněž sdělil, že ve vyspělých západoevropských zemích existuje mzdové znevýhodnění pracovníků v rozpočtové sféře. Zapomněl nám ale říci, kolik procent mzdy zedníka činí např. mzda vysokoškolského učitele ve vyspělých západoevropských zemích. Pro informaci pro pana Kočendu, který zřejmě nečte odborný tisk (výše citovaný EKONOM), je to cca 115% v České republice a cca 200% v SRN. Další relace si najde čtenář v srpnovém EKONOMU (nevím konkrétně - asi č.32).
Asi by bylo poctivější říci, že nejsou rozpočtové zdroje, a vládní úředníci spolu s ekonomickými odborníky to často tvrdí. Skutečně je toto konstatování pravdivé? Ve výši výdajů na školství je Česká republika (4.2% HDP) na jednom z posledních míst mezi VŠEMI evropskýmí zeměmi. Výdaje na vědu a výzkum činí 0.46% HDP. O adekvátnosti výše výdajů na vědu a výzkum nechť rozhodne čtenář po přečtení citace z publikace The Japan of Today - In final 1955 (A. 55 - M. 56) Japan's total spending on research and development was Yen 40 billion, or 0.84% of the country's gross national product. This share of the GNP was smaller than the figures for the Federal Republic of Germany, the Soviet Union, ... . Necht' čtenář vezme v potaz stav ekonomik Japonska a Německa v r. 1945 (t.j. 10 let před výše uvedeným fiskálním rokem) a srovná ho objektivně se stavem české ekonomiky v r. 1988 (tj. před 10 lety). Pozn. se zemí nebyla srovnána pouze Hirošima a Berlín, jak si leckdo myslí, ale takřka všechny výrobní podniky.
Uvítám reakci na výše uvedené údaje a mé závěry od zainteresované odborné veřejnosti.
