Historie cenzury v Čechách

Jan Čulík

(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)

(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno později. JČ)

Část třetí: 19. století

Některé liberální reformy, které zavedl Josef II., byly po jeho smrti v roce 1790 zrušeny. Nicméně české časopisy šířily duch josefinského liberalismu až do dvacátých let devatenáctého století, navzdory tomu, že na trůn nastoupil císař František I. (1792-1835), který proměnil Rakousko v reakční, absolutistický policejní stát. V roce 1795 vydal František I. nový zákon o cenzuře, který zrušil mnoho liberálních zvyklostí, jež zavedl Josef II. Zrušeno bylo josefinské právo na odvolán vůči cenzuře. Byl-li publikován rukopis v zahraničí, i když o tom autor nevěděl, autor byl pohnán k odpovědnosti. Knihkupci museli předkládat knihy, které byly na prodej, k oficiálním prověrkám. Od roku 1798 bylo zakázáno, aby byly literární časopisy a letáky vystavovány ve veřejných prostorách. To znamená, že mnoho knihoven a čítáren, otevřených v předchozích letech, ztratilo důvod existence a musely být uzavřeny. V roce 1801 byly znovu zkoumány dosud vydané tituly a více než 2000 vydaných knih bylo zakázáno. Císařský dekret z 18. května 1793 zakázal otevírání nových tiskáren na venkově. Dekret si stěžoval, že předchozí "neomezená svoboda" vedla ke vzniku příliš mnoha tiskáren. Proto si tiskaři nestačili vydělat na živobytí oficiálně povolenými publikacemi a riskovali vydávání zakázaných knih. Nařízení ze 14. dubna 1801 přikazovaly, aby byl počet tiskáren v Praze a v jiných velkých městech snížen a dekret z 18. března 1806 požadoval, aby byly nové tiskárny zakládány pouze ve velkých městech, kde jsou pod dohledem úřadů. Nová tiskárna směla být otevřena pouze tehdy, když měla nahradit jinou tiskárnu, která měla být uzavřena.

14. září 1810 dostal rakouský cenzor téměř absolutní moc. Od toho okamžiku měl cenzor rozhodovat, které publikace jsou vědecké a které jsou určeny široké veřejnosti. Vědecké práce měl cenzor posuzovat mírně, tituly určené veřejnosti přísně. Knihy o státu a o vládě nebyly nutně zakazovány. Kritika v nich obsažená však musela být skromná, věcná a konstruktivní a nesměla být zaměřena vůči konkrétním osobám. Zcela zakázány byly publikace o rakouském císaři a jeho rodině. Nepovoleny také byly knihy šíříci nespokojenost a pověru, tituly obsahující materialistickou a deistickou filzofii a pomlouvačné texty. Cenzoři rozdělovali zkoumané knihy do čtyř kategorií: Na povolené knihy se směla tisknout reklama, tolerované knihy se směly rozšiřovat bez reklamy, některé zakázané tituly byly přístupné zvlášť vybranému seznamu čtenářů, známých císařovi, literatura zaměřená proti státu a proti náboženství byla zakázána.

V této době bylo nesmírně obtížné zřizovat nová knihkupectví. Tak když majitelka knihkupectví v Karlových Varech podala žádost, aby si směla otevřít druhé knihkupectví v blízkých Mariánských Lázních, regionální úřady tuto žádost odmítly. Vyjádřily názor, že Mariánské Lázně knihkupectví nepotřebují. Je to prý příliš malé město na to, aby dokázalo udržet knihkupectví při životě. Existuje podezření, že majitelka si chce otevřít v Mariánských Lázních veřejnou půjčovnu knih, není vyloučeno, že by v ní mohly být zakázané tituly a ve městě není nikdo, kdo by mohl činnost knihkupectví kontrolovat, protože šéf místního úřadu je hlupák.

První polovina devatenáctého století byla érou českého národního obrození. Nejprve bylo toto obrození v první řadě kulturní a literární. V dusivém absolutistickém režimu kancléřů Metternicha a Bacha nebylo možno se věnovat politické činnosti. Až do roku 1848 a pak znovu v letech 1851 - 1860 trpěla nově vzkřísená česká literatura velmi silně cenzurním útlakem. Všechny čelné osobnosti českého národního obrození si trpce stěžovaly v dopisech přátelům na cenzuru. Přísná cenzura šla ruku v ruce s policejním útlakem, který byl ve dvacátých letech devatenáctého století zaměřen především proti studentům a jejich asociacím.

"Cenzura je horší než loterie," povzdechl si český básník František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852), jehož první básně zakázal cenzor. Čelakovský byl vyloučen ze školy za to, že četl Husovu Postillu, sbírku Husových kázání. V roce 1820 byla zakázána sbírka raných básní od Čelakovského a jeho přátel. Později, když Čelakovský zamýšlel vydat sbírku lidových písní, s titulem Slovanské národní písně (1822 - 1827), cenzur požadoval, aby bylo z titulu vyškrtnuto slovo "Slovanské". Od roku 1834 redigoval Čelakovský Pražské noviny. V listopadu 1835 kritizoval v Pražských novinách postoj ruského cara vůči polským prosebníkům po potlačeném polském povstání. Byl proto propuštěn z redakce i z místa na univerzitě a sedm let žil bez příjmu v naprosté chudobě.

Cenzuru vykonával úřad pražského guvernéra. Cenzoři se přidržovali předpisů z Vídně. František Němeček, Mozartův přítel a životopisec, a Jan Zimmermann, scriptor na pražské univerzitě, patřili ve dvacátých letech devatenáctého století v Praze mezi nejbigotnější cenzory.

Historik Pavel Josef Šafařík (1795-1861) kritizoval "zbytečné konflikty a cenzory, rodilé Čechy, kteří byli největší překážkou rozvoje literatury". Když v roce 1822 přeložil Šafařík Schillerovu tragédii Marie Stuartovna do češtiny, cenzura nepovolila její vydání. Nová verze překladu vyšla až roku1831. Šafařík zničil po potlačení revoluce roku 1848 většinu své korespondence s učenci a přáteli v Čechách i v zahraničí, protože se obával policejního útlaku. Učebnice literatury Slovesnost (1820) od Josefa Jungmanna (1773 - 1847) byla podstatně postižena cenzurními zásahy. Celá řada milostných sonetů od Jána Kollára (1793 - 1852) byla potlačena cenzurou. Kollárova politická a vlastenecká sbírka Slávy dcera (1824) musela být vydána v Budapešti. Nikdo se ji v době vydání neodvážil v Čechách recenzovat. Až roku 1831 otiskl Čelakovský kritické zhodnocení Slávy dcery. Známá Kollárova povstalecká politická báseň Vlastenec kolovala jen v rukopisných opisech a vyšla tiskem až v roce 1868.

Od roku 1827 vydávali čeští aktivisté kulturně literární čtvrtletník - Časopis českého muzea. Časopis začal vycházet ve dvou jazykových mutacích, česky a německy, ale zatímco se českému časopisu vedlo dobře, německá mutace musela být zrušena pro nedostatek zájmu. Německý časopis nemohl najít v Německu odběratele, protože němečtí čtenáři považovali rakouskou cenzuru za absurdně omezenou a svazující.

Roku 1823 se pokusil Václav Hanka (1791 - 1861) vydat českou Dalimilovu kroniku ze začátku 14. století. Cenzura Hankovu žádost zamítla, že je prý kronika "prodchnuta ostře protiněmeckým duchem". V roce 1848 zorganizoval Hanka tisk Dalimilovy kroniky v Lipsku. Mezitím dočasně padla v Rakousku cenzura a výroba knihy byla dokončena v Praze.

Rakouské úřady se zejméa obávaly neokatolických, reformních názorů Bernarda Bolzana (1781 - 1848), který měl velký vliv na pražské univerzitní studenty, z nichž se později mnozí stali důležitými osobnosti českého národního obrození. Od roku 1805 byl Bolzano profesorem na pražské univerzitě, kde vyučoval teologii a později matematice a filozofii. V roce 1819 byl ze svého univerzitního místa propuštěn. Dvě filozofická díla od Bolzanova žáka, Vincence Zahradníka, Jednání o svrchovaném zákonu ctnosti (napsáno roku 1829) a Dušesloví byla potlačena cenzurou, která se v tomto období velmi snažila, aby se do tisku nedostaly žádné originální myšlenky. Máj (1836) od Karla Hynka Máchy (1810 - 1836), romantická byronská báseň, významné dílo české literatury z devatenáctého století, mohlo být vydáno tiskem teprve až po dlouhých diskusích mezi autorem a cenzorem. Máchův román Cikáni, který vznikl v roce 1835, cenzura potlačila. Výňatek z něho vyšel v časopise Lumír v roce 1851, ale celý román mohl spatřit světlo světa v tištěné formě až roku 1857.

Levicový filozof a básník František Matouš Klácel (1808 - 1882) měl vážné potíže při snaze vydat své Lyrické básně (1836) a Básně (1837). Paradoxně, Klácelova báseň Hlas z Blaníka, otevřené líčení ozbrojeného boje proti utlačitelům českého národa, vyjít tiskem směla. Přímost takových veršů jako "Češi, Češi! Hr na nepřítele! Zabme ho!" byla v tehdejší poezii nezvyklá - cenzor jim nerozuměl. Klácel byl propuštěn jako stoupenec Hegelovy filozofie, pantheista, volnomyšlenkář a nadšenec pro slovanskou kulturu z profesorského místa na pražské univerzitě v roce 1844.

Hodnotový systém rakouského mocnářství za Metternicha lze výmluvně shrnout tímto citátem z projevu císaře Františka I., proneseného před shromážděním profesorů jednoho lycea v Ljubljaně v roce 1821:

"Přidržujte se starých hodnot: jsou dobré a naši předkové při nich dobře žili, proč ne my? Nyní převládají nové myšlenky. Nemohu je schválit a nikdy je neschválím. Držte se od nich, protože nepotřebuju učence, potřebuju dobré občany. Vaším úkolem je vychovávat mladé lidi za tímto cílem. Ti, kteří mi slouží, musí učit, co já nařídím. Ti, kteří to nemohou dělat anebo přicházejí s novými myšlenkami, ti mohou jít, anebo já je odstraním."

Navzdory velkému úsilí rakouských úřadů potlačit nezávislé myšlení, české kulturní a literárn úsilí začalo v druhé polovině čtyřicátých let devatenáctého století nabývat politického rozměru, zejména v díle Karla Havlíčka (1821 - 1856), prvního velkého českého novináře. Od roku 1846 byl Havlíček redaktorem pražského vládního listu Pražské noviny a poté, co na jaře 1848 padla cenzura, Havlíček založil svůj vlastní opoziční deník, Národní noviny. Tento vynikající list, na jehož stránkách Havlíček vysvětlil a bránil základní zásady liberálně demokratické politiky, vycházel od dubna 1848 do 19. ledna 1850, kdy ho rakouská vláda zlikvidovala. Havlíček se pak přestěhoval z Prahy do Kutné Hory a vydával tam, od 8. května 1850 do 14. srpna 1851, politický časopis Slovan, který vycházel dvakrát týdně. Roku 1851 se Havlíčkovi podařilo vydat dva svazky nejdůležitějších článků z Národních novin a ze Slovana, Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské. Rakouská vláda postavila Havlíčka dvakrát před soud, v dubnu 1849 a v listopadu 1851, a obvinila ho, že podvrací stát, avšak Havlíček se u soudu brilantně hájil a porota ho v obou případech jednomyslně osvobodila. Ve dvě hodiny ráno v noci na 16. prosince 1851, Havlíček byl zatčen a deportován bez soudu do tyrolského města Brixenu. Bylo mu povoleno vrátit se teprve v roce 1855, ale tou dobou mu již zemřela manželka, většina jeho pražských přátel se obávala se s ním sekat a Havlíček sám onemocněl tuberkulózou. V brixenském exilu napsal Havlíček tři dlouhé satirické básně, zaměřené proti absolutismu, Král Lávra (1870), Tyrolské elegie (1870) a Křest svatého Vladimíra (1876, vydáno anonymně). Tyto básně a úryvky z nich kolovaly v rukopisech a směly být vydány tiskem až v sedmdesátých letech devatenáctého století.

Dočasné zrušení cenzury v letech 1848 - 1849 vedlo k tomu, že náhle vzniklo více než 30 novin. V Čechách se objevila dvě odlišná politická hnutí, centrističtí liberální demokraté a levicoví radikálové. V období obnoveného absolutismu v letech 1850 - 1860 se stali především radikálové teerčem ostrého politického útlaku. Byli internováni, žalářováni a posíláni do exilu.

Radikálně demokratické noviny Pražský večerní list, který vydával Prokop Chocholoušek (1819 - 1864) od dubna 1849, zakázaly rakouské úřady 1. února 1851. Všechny ostatní nezávislé noviny byly také likvidovány. V letech 1852 - 1860 nevycházely v Čechách žádné nezávislé noviny. Radikální spisovatel Karel Sabina (1813 - 1877) vydal Básně (1841), ale většina jeho nejvýznamnější poezie nebyla ani předložena cenzuře, a tak nevyšla tiskem. Sabinův šestidílný román Husité odmítla cenzura pětkrát. Autor ho přepsal a začal ho v roce 1844 vydávat na pokračování pod jiným jménem, ale cenzura po několika svazcích vydávání zakázala. V roce 1848 působil Sabina jako novinář a podílel se na radikální politické činnosti. Od května 1849 byl krutě vyšetřován policií a byl posléze odsouzen k smrti. Trest smrti byl změněn na 18 let vězení. Sabina byl propuštěn z vězení v roce 1857.

Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856) byl další postavou českého národního obrození, kterou rakouské úřady po roce 1848 zničily. Tyl byl novinář a dramatik a snažil se zvýšit politické uvědomění českých lidí tím, že psal a inscenoval srozumitelné, zábavné hry s implicitním politickým obsahem. Tylova historická dramata s politickým podtextem byla po roce 1848 zakázána. V období "normalizace" po roce 1848 byl Tyl policejně sledován, přišel o zaměstnání jako dramaturg v pražském Stavovském divadle (vláda přestala dotovat inscenace českých her), nedostal koncesi k provozování kočovného divadla, tak se pokusil kočovat s divadelním souborem za pomoci koncese, vydané někomu jinému, a zemřel v naprosté chudobě.

Poté, co bylo Rakousko v červnu 1859 poraženo u Magenta a u Solferina spojenými armádami Sardinie a Francie, Bachův absolutismus padl a byl zdiskreditován, když vyšlo najevo, že někteří jeho významní představitelé páchali rozsáhlou korupci. V říjnu 1860 vydala rakouská vláda "říjnový diplom", jímž přislíbila ústavu. Ústava byla vydána v únoru 1861, a jejím prostřednictvím vzniklo několik regionálních a jedno národní shromáždění. První volby, které se konaly v březnu 1861, silně volebně preferovaly venkovskou aristokracii a bohaté vrstvy. Většina českého národa v Čechách byla znevýhodněna. Všeobecné hlasovací právo bylo v Rakousku zavedeno až v roce 1907.

Ústava z roku 1867 zaručila v Rakousku základní občanská práva. S určitými omezeními, danými většinou nespravedlivým volebním zákonem, se Češi v letech 1867 - 1914 mohli těšit základním demokratickým svobodám. Absolutistický tiskový zákon z května 1851 byl v prosinci 1862 nahrazen liberálním zákonem, který byl pozměněn v roce 1868 a 1894 a po roce 1918 ho převzala Československá republika (s dalšími změnami v letech 1934 a 1935).

Ústava z roku 1867 určila, že odpovědnost za cenzuru mají mít provinční místodržící rakousko-uherského mocnářství. Články v tisku byly často konfiskovány, vydávání novin bylo dočasně suspendováno a novináři byli vězněni, často na krátká období za "pobuřování" a za trestné činy proti veřejnému pořádku.

Český spisovatel a novinář Jakub Arbes (1840 - 1914) shromáždil ve svém díle Pláč koruny české (1894) více než tisíc případů malicherného politického pronásledování, které páchaly rakouské úřady proti Čechům v letech 1868 - 1873, během pěti let silné české nacionalistické politické činnosti za autonomii v rámci Rakouska. Rakouské úřady se snažily minimalizovat nacionalistické napětí v mocnářství tím, že potlačovaly kritické hlasy. Vláda se také snažila potlačovat levicové spisovatele a novináře a kohokoliv, koho považovala za extrémistické. V sedmdesátých a v osmdesátých letech devatenáctého století se stal terčem pronásledování rakouských úřadů právě Jakub Arbes. Arbes pracoval jako novinář v redakci hlavního opozičního českého deníku Národní listy, ale jeho radikální názory začaly být nepřijatelné a byl propuštěn. Po krátkou dobu redigoval Arbes v roce 1880 a pak znovu roce 1883 satirický časopis Šotek, při obou příležitostech byl potlačen. Arbesovy Sebrané spisy, které vycházely v letech 1902 - 1916 sice obsahovaly čtyřicet svazků, ale edice nebyla dokončena: nakladatel odmítl vydat některé Arbesovy texty pro jejich politický obsah. V roce 1883 byla zkonfiskována báseň Lešetínský kovář od Svatopluka Čecha (1846 - 1908), protože poukazovala na některé krutější rysy agresivního kapitalismu a spojovala svou kritiku s českými národnostními protesty.

Nicméně, tiskový zákon z roku 1862 byl relativně liberální. Poskytoval právo každému redigovat a vydávat knihy a časopisy, v souladu s aktuálními zákony o podnikání, i když místa, kde se měly knihy a časopisy prodávat, musela být registrována na policii. V roce 1894 bylo ustanoveno, že držitelům živnostenského listu nesmí být odpíráno právo prodávat periodika, vydávaná na území Rakouska - Uherska. Živnostenský list mohl být odňat, pokud se prodávaná periodika svým obsahem dopustila trestného činu. Ti, kdo spáchali trestný čin anebo kdo byli ve vazbě, nesměli být šéfredaktory periodické publikace. I když se rakousko-uherské mocnářství postupně v posledních desetiletích své existence liberalizovalo, během první světové války v letech 1914 - 1918 se vrátilo k přísné absolutistické vládě a k tvrdé cenzuře.

Pokračování příště