Historie cenzury v Čechách
Jan Čulík
(Napsáno v angličtině pro International Encyclopaedia on Censorship)
(Citáty jsou překládány zpětně z angličtiny, nemám zde původní zdroje, bude opraveno
později. JČ)
Část třetí: 19. století
Některé liberální reformy, které zavedl Josef II., byly po jeho smrti v roce 1790 zrušeny. Nicméně
české časopisy šířily duch josefinského liberalismu až do dvacátých let devatenáctého století,
navzdory tomu, že na trůn nastoupil císař František I. (1792-1835), který proměnil Rakousko v
reakční, absolutistický policejní stát. V roce 1795 vydal František I. nový zákon o cenzuře, který
zrušil mnoho liberálních zvyklostí, jež zavedl Josef II. Zrušeno bylo josefinské právo na odvolán vůči
cenzuře. Byl-li publikován rukopis v zahraničí, i když o tom autor nevěděl, autor byl pohnán k
odpovědnosti. Knihkupci museli předkládat knihy, které byly na prodej, k oficiálním prověrkám. Od
roku 1798 bylo zakázáno, aby byly literární časopisy a letáky vystavovány ve veřejných prostorách. To
znamená, že mnoho knihoven a čítáren, otevřených v předchozích letech, ztratilo důvod existence a
musely být uzavřeny. V roce 1801 byly znovu zkoumány dosud vydané tituly a více než 2000
vydaných knih bylo zakázáno. Císařský dekret z 18. května 1793 zakázal otevírání nových tiskáren
na venkově. Dekret si stěžoval, že předchozí "neomezená svoboda" vedla ke vzniku příliš mnoha
tiskáren. Proto si tiskaři nestačili vydělat na živobytí oficiálně povolenými publikacemi a riskovali
vydávání zakázaných knih. Nařízení ze 14. dubna 1801 přikazovaly, aby byl počet tiskáren v Praze a
v jiných velkých městech snížen a dekret z 18. března 1806 požadoval, aby byly nové tiskárny
zakládány pouze ve velkých městech, kde jsou pod dohledem úřadů. Nová tiskárna směla být
otevřena pouze tehdy, když měla nahradit jinou tiskárnu, která měla být uzavřena.
14. září 1810 dostal rakouský cenzor téměř absolutní moc. Od toho okamžiku měl cenzor
rozhodovat, které publikace jsou vědecké a které jsou určeny široké veřejnosti. Vědecké práce měl
cenzor posuzovat mírně, tituly určené veřejnosti přísně. Knihy o státu a o vládě nebyly nutně
zakazovány. Kritika v nich obsažená však musela být skromná, věcná a konstruktivní a nesměla být
zaměřena vůči konkrétním osobám. Zcela zakázány byly publikace o rakouském císaři a jeho rodině.
Nepovoleny také byly knihy šíříci nespokojenost a pověru, tituly obsahující materialistickou a
deistickou filzofii a pomlouvačné texty. Cenzoři rozdělovali zkoumané knihy do čtyř kategorií: Na
povolené knihy se směla tisknout reklama, tolerované knihy se směly rozšiřovat bez reklamy, některé
zakázané tituly byly přístupné zvlášť vybranému seznamu čtenářů, známých císařovi, literatura
zaměřená proti státu a proti náboženství byla zakázána.
V této době bylo nesmírně obtížné zřizovat nová knihkupectví. Tak když majitelka knihkupectví v
Karlových Varech podala žádost, aby si směla otevřít druhé knihkupectví v blízkých Mariánských
Lázních, regionální úřady tuto žádost odmítly. Vyjádřily názor, že Mariánské Lázně knihkupectví
nepotřebují. Je to prý příliš malé město na to, aby dokázalo udržet knihkupectví při životě. Existuje
podezření, že majitelka si chce otevřít v Mariánských Lázních veřejnou půjčovnu knih, není
vyloučeno, že by v ní mohly být zakázané tituly a ve městě není nikdo, kdo by mohl činnost
knihkupectví kontrolovat, protože šéf místního úřadu je hlupák.
První polovina devatenáctého století byla érou českého národního obrození. Nejprve bylo toto
obrození v první řadě kulturní a literární. V dusivém absolutistickém režimu kancléřů Metternicha a
Bacha nebylo možno se věnovat politické činnosti. Až do roku 1848 a pak znovu v letech 1851 - 1860
trpěla nově vzkřísená česká literatura velmi silně cenzurním útlakem. Všechny čelné osobnosti českého
národního obrození si trpce stěžovaly v dopisech přátelům na cenzuru. Přísná cenzura šla ruku v ruce
s policejním útlakem, který byl ve dvacátých letech devatenáctého století zaměřen především proti
studentům a jejich asociacím.
"Cenzura je horší než loterie," povzdechl si český básník František Ladislav Čelakovský (1799 -
1852), jehož první básně zakázal cenzor. Čelakovský byl vyloučen ze školy za to, že četl Husovu
Postillu, sbírku Husových kázání. V roce 1820 byla zakázána sbírka raných básní od Čelakovského a
jeho přátel. Později, když Čelakovský zamýšlel vydat sbírku lidových písní, s titulem Slovanské
národní písně (1822 - 1827), cenzur požadoval, aby bylo z titulu vyškrtnuto slovo "Slovanské". Od
roku 1834 redigoval Čelakovský Pražské noviny. V listopadu 1835 kritizoval v Pražských novinách
postoj ruského cara vůči polským prosebníkům po potlačeném polském povstání. Byl proto propuštěn
z redakce i z místa na univerzitě a sedm let žil bez příjmu v naprosté chudobě.
Cenzuru vykonával úřad pražského guvernéra. Cenzoři se přidržovali předpisů z Vídně.
František Němeček, Mozartův přítel a životopisec, a Jan Zimmermann, scriptor na pražské univerzitě,
patřili ve dvacátých letech devatenáctého století v Praze mezi nejbigotnější cenzory.
Historik Pavel Josef Šafařík (1795-1861) kritizoval "zbytečné konflikty a cenzory, rodilé Čechy,
kteří byli největší překážkou rozvoje literatury". Když v roce 1822 přeložil Šafařík Schillerovu
tragédii Marie Stuartovna do češtiny, cenzura nepovolila její vydání. Nová verze překladu vyšla až
roku1831. Šafařík zničil po potlačení revoluce roku 1848 většinu své korespondence s učenci a přáteli
v Čechách i v zahraničí, protože se obával policejního útlaku. Učebnice literatury Slovesnost (1820) od
Josefa Jungmanna (1773 - 1847) byla podstatně postižena cenzurními zásahy. Celá řada milostných
sonetů od Jána Kollára (1793 - 1852) byla potlačena cenzurou. Kollárova politická a vlastenecká
sbírka Slávy dcera (1824) musela být vydána v Budapešti. Nikdo se ji v době vydání neodvážil v
Čechách recenzovat. Až roku 1831 otiskl Čelakovský kritické zhodnocení Slávy dcery. Známá
Kollárova povstalecká politická báseň Vlastenec kolovala jen v rukopisných opisech a vyšla tiskem až
v roce 1868.
Od roku 1827 vydávali čeští aktivisté kulturně literární čtvrtletník - Časopis českého muzea. Časopis
začal vycházet ve dvou jazykových mutacích, česky a německy, ale zatímco se českému časopisu vedlo
dobře, německá mutace musela být zrušena pro nedostatek zájmu. Německý časopis nemohl najít v
Německu odběratele, protože němečtí čtenáři považovali rakouskou cenzuru za absurdně omezenou a
svazující.
Roku 1823 se pokusil Václav Hanka (1791 - 1861) vydat českou Dalimilovu kroniku ze začátku
14. století. Cenzura Hankovu žádost zamítla, že je prý kronika "prodchnuta ostře protiněmeckým
duchem". V roce 1848 zorganizoval Hanka tisk Dalimilovy kroniky v Lipsku. Mezitím dočasně padla v
Rakousku cenzura a výroba knihy byla dokončena v Praze.
Rakouské úřady se zejméa obávaly neokatolických, reformních názorů Bernarda Bolzana (1781 -
1848), který měl velký vliv na pražské univerzitní studenty, z nichž se později mnozí stali
důležitými osobnosti českého národního obrození. Od roku 1805 byl Bolzano profesorem na pražské
univerzitě, kde vyučoval teologii a později matematice a filozofii. V roce 1819 byl ze svého
univerzitního místa propuštěn. Dvě filozofická díla od Bolzanova žáka, Vincence Zahradníka, Jednání o
svrchovaném zákonu ctnosti (napsáno roku 1829) a Dušesloví byla potlačena cenzurou, která se v tomto
období velmi snažila, aby se do tisku nedostaly žádné originální myšlenky. Máj (1836) od Karla
Hynka Máchy (1810 - 1836), romantická byronská báseň, významné dílo české literatury z
devatenáctého století, mohlo být vydáno tiskem teprve až po dlouhých diskusích mezi autorem a
cenzorem. Máchův román Cikáni, který vznikl v roce 1835, cenzura potlačila. Výňatek z něho vyšel v
časopise Lumír v roce 1851, ale celý román mohl spatřit světlo světa v tištěné formě až roku 1857.
Levicový filozof a básník František Matouš Klácel (1808 - 1882) měl vážné potíže při snaze
vydat své Lyrické básně (1836) a Básně (1837). Paradoxně, Klácelova báseň Hlas z Blaníka, otevřené
líčení ozbrojeného boje proti utlačitelům českého národa, vyjít tiskem směla. Přímost takových veršů
jako "Češi, Češi! Hr na nepřítele! Zabme ho!" byla v tehdejší poezii nezvyklá - cenzor jim nerozuměl.
Klácel byl propuštěn jako stoupenec Hegelovy filozofie, pantheista, volnomyšlenkář a nadšenec pro
slovanskou kulturu z profesorského místa na pražské univerzitě v roce 1844.
Hodnotový systém rakouského mocnářství za Metternicha lze výmluvně shrnout tímto citátem z
projevu císaře Františka I., proneseného před shromážděním profesorů jednoho lycea v Ljubljaně v
roce 1821:
"Přidržujte se starých hodnot: jsou dobré a naši předkové při nich dobře žili, proč ne my? Nyní
převládají nové myšlenky. Nemohu je schválit a nikdy je neschválím. Držte se od nich, protože
nepotřebuju učence, potřebuju dobré občany. Vaším úkolem je vychovávat mladé lidi za tímto cílem.
Ti, kteří mi slouží, musí učit, co já nařídím. Ti, kteří to nemohou dělat anebo přicházejí s novými
myšlenkami, ti mohou jít, anebo já je odstraním."
Navzdory velkému úsilí rakouských úřadů potlačit nezávislé myšlení, české kulturní a literárn úsilí
začalo v druhé polovině čtyřicátých let devatenáctého století nabývat politického rozměru, zejména v
díle Karla Havlíčka (1821 - 1856), prvního velkého českého novináře. Od roku 1846 byl Havlíček
redaktorem pražského vládního listu Pražské noviny a poté, co na jaře 1848 padla cenzura, Havlíček
založil svůj vlastní opoziční deník, Národní noviny. Tento vynikající list, na jehož stránkách Havlíček
vysvětlil a bránil základní zásady liberálně demokratické politiky, vycházel od dubna 1848 do 19. ledna
1850, kdy ho rakouská vláda zlikvidovala. Havlíček se pak přestěhoval z Prahy do Kutné Hory a
vydával tam, od 8. května 1850 do 14. srpna 1851, politický časopis Slovan, který vycházel dvakrát
týdně. Roku 1851 se Havlíčkovi podařilo vydat dva svazky nejdůležitějších článků z Národních
novin a ze Slovana, Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské. Rakouská vláda postavila Havlíčka
dvakrát před soud, v dubnu 1849 a v listopadu 1851, a obvinila ho, že podvrací stát, avšak Havlíček
se u soudu brilantně hájil a porota ho v obou případech jednomyslně osvobodila. Ve dvě hodiny ráno v
noci na 16. prosince 1851, Havlíček byl zatčen a deportován bez soudu do tyrolského města Brixenu.
Bylo mu povoleno vrátit se teprve v roce 1855, ale tou dobou mu již zemřela manželka, většina jeho
pražských přátel se obávala se s ním sekat a Havlíček sám onemocněl tuberkulózou. V brixenském
exilu napsal Havlíček tři dlouhé satirické básně, zaměřené proti absolutismu, Král Lávra (1870),
Tyrolské elegie (1870) a Křest svatého Vladimíra (1876, vydáno anonymně). Tyto básně a úryvky z
nich kolovaly v rukopisech a směly být vydány tiskem až v sedmdesátých letech devatenáctého století.
Dočasné zrušení cenzury v letech 1848 - 1849 vedlo k tomu, že náhle vzniklo více než 30 novin. V
Čechách se objevila dvě odlišná politická hnutí, centrističtí liberální demokraté a levicoví radikálové. V
období obnoveného absolutismu v letech 1850 - 1860 se stali především radikálové teerčem ostrého
politického útlaku. Byli internováni, žalářováni a posíláni do exilu.
Radikálně demokratické noviny Pražský večerní list, který vydával Prokop Chocholoušek (1819 -
1864) od dubna 1849, zakázaly rakouské úřady 1. února 1851. Všechny ostatní nezávislé noviny byly
také likvidovány. V letech 1852 - 1860 nevycházely v Čechách žádné nezávislé noviny. Radikální
spisovatel Karel Sabina (1813 - 1877) vydal Básně (1841), ale většina jeho nejvýznamnější poezie
nebyla ani předložena cenzuře, a tak nevyšla tiskem. Sabinův šestidílný román Husité odmítla
cenzura pětkrát. Autor ho přepsal a začal ho v roce 1844 vydávat na pokračování pod jiným jménem,
ale cenzura po několika svazcích vydávání zakázala. V roce 1848 působil Sabina jako novinář a
podílel se na radikální politické činnosti. Od května 1849 byl krutě vyšetřován policií a byl posléze
odsouzen k smrti. Trest smrti byl změněn na 18 let vězení. Sabina byl propuštěn z vězení v roce 1857.
Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856) byl další postavou českého národního obrození, kterou rakouské
úřady po roce 1848 zničily. Tyl byl novinář a dramatik a snažil se zvýšit politické uvědomění
českých lidí tím, že psal a inscenoval srozumitelné, zábavné hry s implicitním politickým obsahem.
Tylova historická dramata s politickým podtextem byla po roce 1848 zakázána. V období
"normalizace" po roce 1848 byl Tyl policejně sledován, přišel o zaměstnání jako dramaturg v pražském
Stavovském divadle (vláda přestala dotovat inscenace českých her), nedostal koncesi k provozování
kočovného divadla, tak se pokusil kočovat s divadelním souborem za pomoci koncese, vydané někomu
jinému, a zemřel v naprosté chudobě.
Poté, co bylo Rakousko v červnu 1859 poraženo u Magenta a u Solferina spojenými armádami
Sardinie a Francie, Bachův absolutismus padl a byl zdiskreditován, když vyšlo najevo, že někteří jeho
významní představitelé páchali rozsáhlou korupci. V říjnu 1860 vydala rakouská vláda "říjnový
diplom", jímž přislíbila ústavu. Ústava byla vydána v únoru 1861, a jejím prostřednictvím vzniklo
několik regionálních a jedno národní shromáždění. První volby, které se konaly v březnu 1861, silně
volebně preferovaly venkovskou aristokracii a bohaté vrstvy. Většina českého národa v Čechách byla
znevýhodněna. Všeobecné hlasovací právo bylo v Rakousku zavedeno až v roce 1907.
Ústava z roku 1867 zaručila v Rakousku základní občanská práva. S určitými omezeními, danými
většinou nespravedlivým volebním zákonem, se Češi v letech 1867 - 1914 mohli těšit základním
demokratickým svobodám. Absolutistický tiskový zákon z května 1851 byl v prosinci 1862 nahrazen
liberálním zákonem, který byl pozměněn v roce 1868 a 1894 a po roce 1918 ho převzala
Československá republika (s dalšími změnami v letech 1934 a 1935).
Ústava z roku 1867 určila, že odpovědnost za cenzuru mají mít provinční místodržící
rakousko-uherského mocnářství. Články v tisku byly často konfiskovány, vydávání novin bylo dočasně
suspendováno a novináři byli vězněni, často na krátká období za "pobuřování" a za trestné činy proti
veřejnému pořádku.
Český spisovatel a novinář Jakub Arbes (1840 - 1914) shromáždil ve svém díle Pláč koruny české
(1894) více než tisíc případů malicherného politického pronásledování, které páchaly rakouské úřady
proti Čechům v letech 1868 - 1873, během pěti let silné české nacionalistické politické činnosti za
autonomii v rámci Rakouska. Rakouské úřady se snažily minimalizovat nacionalistické napětí v
mocnářství tím, že potlačovaly kritické hlasy. Vláda se také snažila potlačovat levicové spisovatele a
novináře a kohokoliv, koho považovala za extrémistické. V sedmdesátých a v osmdesátých letech
devatenáctého století se stal terčem pronásledování rakouských úřadů právě Jakub Arbes. Arbes
pracoval jako novinář v redakci hlavního opozičního českého deníku Národní listy, ale jeho radikální
názory začaly být nepřijatelné a byl propuštěn. Po krátkou dobu redigoval Arbes v roce 1880 a pak
znovu roce 1883 satirický časopis Šotek, při obou příležitostech byl potlačen. Arbesovy Sebrané
spisy, které vycházely v letech 1902 - 1916 sice obsahovaly čtyřicet svazků, ale edice nebyla
dokončena: nakladatel odmítl vydat některé Arbesovy texty pro jejich politický obsah. V roce 1883
byla zkonfiskována báseň Lešetínský kovář od Svatopluka Čecha (1846 - 1908), protože
poukazovala na některé krutější rysy agresivního kapitalismu a spojovala svou kritiku s českými
národnostními protesty.
Nicméně, tiskový zákon z roku 1862 byl relativně liberální. Poskytoval právo každému redigovat a
vydávat knihy a časopisy, v souladu s aktuálními zákony o podnikání, i když místa, kde se měly knihy a
časopisy prodávat, musela být registrována na policii. V roce 1894 bylo ustanoveno, že držitelům
živnostenského listu nesmí být odpíráno právo prodávat periodika, vydávaná na území Rakouska -
Uherska. Živnostenský list mohl být odňat, pokud se prodávaná periodika svým obsahem dopustila
trestného činu. Ti, kdo spáchali trestný čin anebo kdo byli ve vazbě, nesměli být šéfredaktory
periodické publikace. I když se rakousko-uherské mocnářství postupně v posledních desetiletích své
existence liberalizovalo, během první světové války v letech 1914 - 1918 se vrátilo k přísné
absolutistické vládě a k tvrdé cenzuře.
Pokračování příště
History of Censorship in Bohemia
Part Three - The Nineteenth Century
Jan Čulík
Some of the liberal reforms, instituted by Joseph II. were abolished after his death in 1790.
Nevertheless, Czech periodicals perpetuated the spirit of Josephinian liberalism well until the 1820s, in
spite of the accession of Emperor Francis I. (1792 - 1835), who turned Austria into a reactionary,
absolutist police state. In 1795, Francis I. issued a new law on censorship, which curtailed many liberal
practices, brought about by Joseph II. The Josephinian right of appeal was abolished. Henceforth, the
decisions made by censors were not to be questioned. If a banned manuscript was published abroad,
even without the author knowing about it, the author was held responsible. Booksellers had to submit
books offered for sale to official scrutiny. From 1798, literary periodicals and leaflets were no longer
allowed to be displayed on premises accessible to the public. This meant that many libraries and reading
rooms, opened in previous years, lost their raison d'etre and had to close down. In 1801 titles published
to date were subjected to a new review and more than 2000 titles which were previously freely available
were now banned. An imperial decree from 18th May, 1793 outlawed the setting up of new printing
offices in the coutryside. The decree complains that the previous "unlimited freedom" led to the
establishment of far too many printing offices. Thus apparently the printers could not reasonably support
themselves by publishing the officially approved materials and ventured into the publication of banned
books. A decree of 14th April, 1801 ordered that the number of printing offices in Prague and other
large towns was to be reduced and a decree from 18th March, 1806 stipulated that new printing offices
could be set up only in large towns, where they could be under the supervision of the authorities. A new
printing office could be opened only if replacing another printing office which was about to close down.
On 14th September, 1810, the power of the censor was made almost absolute. From this time
onwards, the censor was free to decide which publications were to be regarded as scholarly and which
publications were intended for the general public. While scholarly works were to be judged leniently by
the censor, the titles intended for the general public were judged strictly. Books dealing with the state and
the government were not necesssarily to be banned outright. The criticism contained within them had to
be modest, factual and constructive and was not supposed to be directed against concrete persons. No
works dealing with the Austrian Emperor and his family were allowed. Books spreading dissatisfaction
and superstition, titles disseminating materialistic and deistic teaching and libellous material were
outlawed. The censors placed the examined books in four categories: Freely admitted books could be
advertised, tolerated books could be disseminated without advertising, some banned works could be
made accessible to a specially selected list of readers, known to the Emperor, writings directed against
the state and religion were prohibited.
It was extremely difficult at the time even to open new bookshops. Thus when in 1818 a bookseller
from the Bohemian town of Karlovy Vary applied for permission to open another bookshop in the nearby
Mariánské Lázně, the regional authorities turned this application down, expressing the view that
Mariánské Lázně did not need a bookshop. It was too small to support a bookshop and there was a
suspicion that the bookseller wanted to open a lending library in Mariánské Lázně which might include
banned books and there was nobody in town who could oversee such a bookshop since the head of the
local authority was not sufficiently qualified to do this.
The first half of the 19th century was the era of the Czech National Revival. At first, the Revival was
primarily cultural and literary. No political activity would have been possible under the stifling absolutist
regime of Chancellors Metternich and Bach. Up to 1848 and then again between 1851 - 1860, the newly
resurrected Czech literature suffered from the vagaries of censorship. All the major figures of the Czech
National Revival complained bitterly of censorship in their letters to friends. Strict censorship went hand
in hand with police oppression, which in the 1820s was directed especially against students and their
associations.
"Censorship is worse than a lottery," sighed the Czech poet František Ladislav Čelakovský (1799 -
1852), whose first poems were prohibited by the censor. Čelakovský was expelled from school for
reading Jan Hus's Postilla, a collection of sermons. In 1820, a collection of early poems by Čelakovský
and his friends was suppressed. Later, when Čelakovský wanted to publish a collection of folk songs,
entitled Slovanské národní písně (Slavonic National Folk Songs, 1822 - 1827), the censor wanted to
suppress the adjective "Slavonic" in the title. From 1834, Čelakovský edited the Prague newspaper
Pražské noviny. In November 1835, he criticised in Pražské noviny the Russian tsar's refusal to listen
to the demands of Polish petitioners. As a result, he was sacked both from the newspaper and from his
university post and lived in destitution for seven years.
Censorship was carried out at the Prague governor's office. The censors followed instructions from
Vienna. František Němeček, Mozart's friend and biographer and Jan Zimmermann, scriptor at Prague
University, belonged among the most bigotted censors in the 1820s.
The historian Pavel Josef Šafařík (1795-1861) criticised "futile conflicts, and the censors, native
Czechs, who were the greatest obstacle to the development of literature". When in 1822 Šafařík
translated Schiller's tragedy Mary Stuart into Czech, the censorship did not alow the work to be printed.
A new version was not published until 1831. Šafařík destroyed most of his correspondence with scholars
and friends in Bohemia and abroad, after the suppression of the revolution in 1848, for fear of police
reprisals. Josef Jungmann (1773-1847)'s textbook of literature Slovesnost (1820) was truncated by
censorship. A number of love sonnets by Ján Kollár (1793-1852) were suppressed by the censors.
Kollár's political and patriotic collection Slávy dcera (The Daughter of Sláva, 1824) had to be published
in Budapest. Nobody dared to review the work in Bohemia at the time. It was not until 1831 that
Čelakovský published a critical assessment of the work. Kollár's well-known rebellious political poem
Vlastenec (The Patriot) was circulated in manuscript and was not published in print until 1868.
From 1827, Czech activists published a cultural and literary quarterly - Časopis českého muzea (The
Journal of the Czech Museum). The periodical started publication in two language versions, Czech and
German, but while the Czech journal flourished, the German version had to be closed down for lack of
interest. It was difficult for the German-language journal to find subscribers in Germany because German
readers found the Austrian censorship absurdly narrow-minded and constricting.
In 1823, Václav Hanka (1791-1861) attempted to publish the Czech-language Dalimil's Chronicle,
which dates from the beginning of the 14th century. The censor turned down Hanka's application, pointing
out that the Chronicle was "filled with fierce anti-German sentiment". In 1848 Hanka organised the
printing of Dalimil's Chronicle in Leipzig. Meanwhile censorship temporarily fell in Austria and the
production of the work was completed in Prague.
The Austrian authorities were particularly afraid of the neocatholic, reformist views of Bernard
Bolzano (1781-1848), who had a major influence on Prague university students, of whom many later
became important figures in the Czech National Revival. From 1805, Bolzano was Professor at Prague
University, where he taught theology, later mathematics and philosophy. In 1819, he was sacked from his
university post. Two philosophical works by Bolzano's pupil Vincenc Zahradník, Jednání o svrchovaném
zákonu ctnosti (A Dissertation on the Supreme Law of Virtue, written in 1829) and Dušesloví
(Philosophy) were suppressed by censorship, which strove hard in this period not to allow any original
ideas into print. Karel Hynek Mácha's (1810-1836) Máj (1836), a Romantic Byronic poem, a major
work of 19th century Czech literature, could only be published after long discussions between the author
and the censor. Mácha's novel Cikáni (The Gypsies), written in 1835, was suppressed by censorship. An
extract was published in the journal Lumír in 1851, the whole novel did not appear in print until 1857.
Left wing philosopher and poet František Matouš Klácel (1808-1882) had serious problems with
the publication of his Lyrické básně (Lyrical Poems, 1836) and Básně (Poems, 1837). Paradoxically,
Klácel's poem Hlas z Blaníka (A Voice from the Blaník Hill), an open description of an armed struggle
against the suppressors of the Czech nation was published. The directness of lines such as "Bohemia!
Bohemia! Let's kill the enemy!" was rare in Czech poetry of the time - the censor did not understand
them and passed them. As a supporter of Hegel's philosophy, as a pantheist, free-thinker and an
enthusiast for Slavonic culture, Klácel was sacked from the post of professor of philosophy at Prague
University in 1844.
The value system of the Austrian Empire under Metternich can be eloquently summed up in this quote
from a speech by Emperor Francis I., made to professors of a lyceum in Ljubljana in 1821:
"Keep to the old values: they are good and our ancestors lived well by them, why not we? New
ideas now prevail. I cannot approve of them and I will never approve of them. Keep away from them
because I do not need scholars, I need good citizens. It is your job to bring up young people for this
purpose. Those who serve me must teach what I order. Those who cannot do this or who come with new
ideas, they can go, or I will remove them."
In spite of the strenuous attempts of the Austrian authorities to suppress all independent thought, the
Czech cultural and literary efforts began to acquire a political dimension towards 1848, especially in the
work of Karel Havlíček (1821-1856), the first great modern Czech journalist. From 1846, Havlíček was
the editor of the Prague government paper Pražské noviny and after censorship fell in the spring of
1848, Havlíček founded his own opposition newspaper Národní noviny. This excellent publication, in
whose pages Havlíček explained and defended the basic principles of liberal democratic politics, was
published from April 1848 until 19th January 1850, when the Austrian government closed it down.
Havlíček moved from Prague to the small town of Kutná Hora and published, from 8th May 1850 until
14th August 1851, Slovan, a political newspaper which came out twice a week. In 1851, he managed to
bring out two volumes of the most important articles selected from Národní listy and Slovan, Duch
Národních novin (The Spirit of Národní noviny) and Epištoly kutnohorské (The Kutná Hora Letters).
The Austrian government put Havlíček on trial twice, in April 1849 and in November 1851, accusing him
of seditious writing, but Havlíček defended himself brilliantly at court and the jury unanimously found him
not guilty on both occasions. At two o'clock in the morning of 16th December, 1851, Havlíček was
arrested and deported without trial to the Tyrolean town of Brixen. He was not allowed back until 1855,
by which time his wife had died, most of his Prague friends were afraid to meet him and he had
contracted tuberculosis. In the Brixen exile, Havlíček wrote three long satirical poems, directed against
absolutism, Král Lávra (King Lávra, 1870), Tyrolské elegie (The Tyrolean Elegies, 1870) and Křest
svatého Vladimíra (The Baptism of St. Vladimir, 1876, anonymously). These poems and/or their
fragments circulated in manuscript and could not be published until the 1870s.
The temporary abolishment of censorship in 1848-1849 led to the sudden emergence of more than
30 newspapers. Two distinctive political movements appeared in Bohemia, the middle-of-the-road
liberal democrats and the left-wing radicals. During the period of renewed absolutism in 1850-1860, it
was especially the radicals who bore the brunt of fierce police repression. They were interned,
imprisoned and exiled abroad.
The radical democratic newspaper Pražský večerní list (The Prague Evening Newsletter),
published from April 1849 by Prokop Chocholoušek (1819 - 1864) was closed down by the
authorities on 1st February 1851. All the other independent newspapers were also forced to cease
publication. In 1852 - 1860, no independent newspaper was published in Bohemia. The radical writer
Karel Sabina (1813-1877) published Básně (Poems, 1841), but his most significant poetry was not even
submitted to censorship and thus was never printed. Sabina's 6-volume novel Husité (The Hussites) was
turned down by censorship five times. The author re-wrote it and started publishing it in instalments under
a different title in 1844, but censorship stopped the publication in mid-stream. In 1848, Sabina worked
as a journalist and took part in radical political activity. From May 1849 he was fiercely interrogated by
the police and was subsequently sentenced to death. The sentence was commuted to 18 years of
imprisonment, he was released from prison in 1857.
Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856) was another figure of the Czech National Revival, who was destroyed
by the Austrian authorities after 1848. A journalist and playwright, Tyl attempted to increase the political
awareness of the Czech people by writing and staging accessible, entertaining plays with an implicit
political message. His historical dramas with political undertones were prohibited after 1848. Tyl was
placed under police surveillance in the post-revolutionary clampdown, lost his job as repertory adviser to
the Prague Estate theatre (the government stopped subsidising the production of Czech plays), was
denied a licence to run a travelling theatre, so he attempted to run it using somebody else's licence, and
died in extreme poverty.
After Austria was defeated by joint Sardinian-French forces at Magenta and Solferino in June 1859,
Bach's absolutism fell and was discredited when it came out that some of its major figures had committed
wholesale corruption. In October 1860, the Austrian Emperor published the "October Diploma",
promising a constitution. The constitution ws issued in February 1861, setting up several regional and one
national assembly. The first election, which took place in March 1861, gave high voting preferences to
the landed aristocracy and the moneyed classes. The majority Czech nation in Bohemia was at a
disadvantage. General franchise was not introduced in Austria until 1907.
The December 1867 constitution guaranteed basic civic rights in Austria. Within limits, given mostly
by the unequal electoral law, the Czechs could enjoy fundamental democratic freedoms between 1867 -
1914.The Austrian absolutist press law from May 1852 was replaced in December 1862 by a liberal
law, which was modified in 1868 and 1894 was actually taken over after 1918 by the democratic
Czechoslovak Republic (with further modifications in 1934 and 1935).
The 1867 constitution placed censorship within the responsibility of the provincial governors of the
Austro-Hungarian Empire. Articles were often confiscated, the publication of newspapers temporarily
suspended and journalists imprisoned, mostly for short periods of time, for "subversion" and offences
against public order.
Czech writer and journalist Jakub Arbes (1840-1914) listed in his work Pláč koruny české (The
Tears of the Czech Crown, 1894) more than a thousand acts of petty political persecution perpetrated by
the Austrian government against Czechs in 1868 - 1873, during the five year period of strong Czech
nationalist political activity for autonomy within Austria. The Austrian authorities were trying to
minimalise nationalist friction in the Empire by suppressing critical voices. The government also
attempted to silence left wing writers and journalists and anyone whom they regarded as extremist. Jakub
Arbes bore the brunt of the wrath of the autorities in the 1870s and the 1880s. Arbes worked as a
journalist on staff of the main Czech opposition daily newspaper Národní listy, but his radical views
came to be regarded as unacceptable and he was sacked. For a short time, he edited in 1880 and then
again in 1883, a satirical magazine Šotek, on both occasions it was suppressed. The Collected Edition of
Arbes's works published in 1902 - 1916, although comprising 40 volumes, was not completed: the
publisher refused to print some of Arbes's works for their political content. In 1883, the poem
Lešetínský kovář (The Blacksmith of Lešetín) by Svatopluk Čech (1846-1908) was confiscated by
censorship because it highlighted some of the more ruthless aspects of aggressive capitalism and
combined its criticism with Czech national protest.
Nevertheless, the press law of 1862 was relatively liberal, giving the right to anyone to edit and
publish books and periodicals, in line with current business legislation, although the premises where
books and newspapers were to be sold had to be registered with the police. In 1894, it was decreed that
holders of a business licence must not be denied the right to sell periodicals published on the territory of
the Austro-Hungarian Empire. The business licence could be taken away if some of the contents of the
periodicals offered for sale constituted a criminal offence. Those who had committed a criminal offence
or were being held in pre-trial detention could not be editors-in-chief of a periodical publication.
Although the Austro-Hungarian Empire was becoming progressively more liberal in the last decades
of its existence, it reverted to strict absolutist rule and harsh censorship during the First World War in
1914-1918.
(To be continued)
Mladi je prednost i nedostatek. Reci zavrhujici smahem poslednich 40 let
jsou kontraproduktivni.
Byli tady lide, kteri snad pomerne dobre vychovali deti. Pres idiotsky
tlak na skoly se casto darilo vychovat vzdelane lidi. Daly se obejit
kadrovacke blbosti napriklad tim, ze se vedly zajmove krouzky pro deti.
Dalo se zlepsovat okoli domu, byt to suplovalo neexistujici sluzby. V boji s komouskymi blbostmi se sice ztracela energie, ale kompromitovat
se clovek i kdyz delal rozumne veci, pri trose sikovnosti a premysleni, mnohdy prilis nemusel. Musel jen komouse prehrat a vetsinou nepotreboval pouzivat necestne metody. Metody, ktere pouzivaji dnes
mnozi mladi podnikatele byvaji mnohem necestnejsi. Vrele souhlasim s tim, ze mladi nebudou lepsi nez my, pokud nezacnenme my starsi sami u sebe.
Mam dojem, ze z komunizmu si mnozi prinesli pasivitu a pohodli. Driv se rikalo: Neda se nic delat, to komousi.
Dalo se delat a nemusel to byt primo disent. Dnes se take dalo tlacit na
to, aby veci nesly sejdrem. Misto toho se rika: My nemuzem, jsme
zkompromitovani. Sakra, co branilo kricet, ze kuponovka smeruje do
bahna. Zkompromitovanost, nebo proste lenost, pohodli a predsudky?
Nechci obhajovat minulost, ale bylo tady dosti lidi, kteri se prokousali
zivotem bez pomoci komousu a pripeli k tomu, ze v r. 1990 jsme na tom
nebyli jako v Rusku ci na Balkane. Komousi to tam mohli dovest, diky
odporu bezejmenych se jim to nepovedlo, ale k Rakousku mame samozrejmne
daleko. Kydat hnuj ne vse co bylo bez rozdilu je pekne pitomy program a v podstate vymluva.
Jeste jedno dik za clanek.
Vas
Nejnovější skandál CNN
Nemohu dost dobře posoudit kvalitu českých médii, přesto při četbě
kritiky na adresu českých sdělovacích prostředků mě mnohokrát napadlo "Jako kdyby to tady v Americe bylo jiné!"
Surfování třemi networks CBS, NBC a ABC člověka velice
rychle unaví, jelikož vysílají uniformně totéž a zhusta ve stejném pořadí. Na nedělních ranních
politických show se objevuje škála žurnalistických talentů, jako třeba Sam
Donaldson. Sam se jedno nedělní ráno zeptal smrtelně vážné Margaret
Thatcherové, která přijela do USA
přesvědčovat politiky a veřejnost o nutnosti zásahu v bývalé Jugoslávii,
zda se lady Thatcherová domnívá, že by Tonya Hardingová měla být připuštěna na
zimni olympiádu (Hardingová nechala svou soupeřku v krasobruslení zneškodnit úderem baseballovou pálkou do kolena). Výraz Thatcherové po Samove otázce
se nedá nazvat jinak než "bewilderment". Protipólem je pak George Will,
který ač vedle Donaldsona tiše trpí, zasahuje do hry přesně mířenými
dotazy. Vesměs je však možné předpovědět, kam se jaké téma na
politických show bude ubírat a jaké závěry budou "talkingheads" dělat.
Naposledy jsme sledovali pravidelně politická televizní zpravodajství a show při prezidentských volbách v roce 1996 a vydrželi jsme u obrazovky jen
diky zakoupeným zbraním, kterými jsme se můj muž, já a naše děti
ozbrojili a odstřelovali šipkami zakončenými přísavkami politiky na
obrazovce (zásah multimilionáře Rosse Perota byl oceněn největším
počtem bodů, vzhledem k jeho řídkému výskytu oproti
minulým prezidentským volbám).
Dnes většinu politického děni čerpáme z periodik,
rádia a Internetu a jsme informovaní lépe, než kdykoli předtim.
Chtěla jsem ale psát o CNN. Ta 7. června odstartovala novou show
"NewsStand" reportáží o existenci důkazů, které obviňovaly americkou
armádu, že v roce 1970 použila proti americkým dezertérům
a civilním obyvatelstvu ve Vietnamu a Laosu smrtelný nervový plyn sarin, za údajného
požehnání Nixona a CIA.
CNN pracovala na této reportáži osm měsíců a uskutečnila 200 interview.
Týden po
odvysílání této story resignoval vojenský poradce CNN generálmajor letectva Perry Smith a obvinil autory, že vykonstruovali reportáž téměř
"Hitlerian in concept." Reportáž byla
odvysílána pod názvem "Valley of Death" (Údolí smrti) a postupně se ukázalo, že byla
postavena na záměrně upravených citacích a selektivní editaci
záznamů rozhovorů s válečnými veterány. Prominentním pramenem, na němž byla reportáž založena, byl bývalý poručík Robert Van Buskirk. Ten prohlásil, že Air Force použila sarin a že on sám zabil dva americké dezertéry. Co zapomnělo CNN
ve své reportáži podotknout bylo, že Van Buskirk se o sarinu nezmínil ve
své knize "Operation Tailwind", která vyšla roku 1983, a že jeho story o sarinu vycházela z "potlačených vzpomínek", které vyplavaly na povrch za
pomoci reportérky CNN Oliverové. Nakonec Van Buskirk z celé záležitosti
vycouval a nebyl si ani jist národností dvou lidí, které, jak tvrdil,
údajně zabil při dezerci.
Po bouři, která se okolo této reportáže rozpoutala, se CNN 2. července
omluvila. Několik lidi resignovalo, několik jich bylo propuštěno. Peter
Arnett, spoluautor reportáže a novinář oceněný Pulitzerovou cenou, byl však jenom
pokárán, přestože Van Buskirka sám interviewoval a na celé
reportáži měl podstatný podíl.
21. července ministr obrany Cohen oznámil, že vyšetřování této
záležitosti nepřineslo absolutně žádné důkazy o použití sarinu ve
Vientamu a Laosu.
V červenci, kdy byla reportáž odvysílána, ztratilo CNN 13 % diváků v "prime time" (Nielsen), zatímco například sledovanost kanálu Fox News, který se zaměřil na reportováni "hard news," stoupla ve stejném období o 250 % (Nabídka news programů Fox network vysílá promo, parafrázuji, "my jenom
reportujeme, závěry jsou na vás").
Až se zase objeví Peter Arnett ve zpravodajství CNN s reportáží z Bagdádu, pozor! Možná, že ve skutečnosti vysílá z klimatizovaného
hangáru někde u Atlanty.