Česká televize skrznaskrz
Rád bych chtěl krátce shrnout svou dvouměsíční zkušenost v České televizi (ČT). Pro ty, kdo čtou Britské listy a kdo četli The Prague Business Journal z 25. - 31. května 1998, nebude v tom, co chci říct, příliš mnoho nového. Situace je, jak se zdá, zcela jasná. Možná je má interpretace trochu pesimistická, avšak nemohu popsat tyto události jinak, než jak jsem jich byl svědkem.
Tlak na Kytku
Kytka pociťoval tlak na své postavení [šéfa zpravodajství ČT] od samého začátku. Kytka i Puchalský věděli, že tlak pochází od sjednocených sil pracovníků, působících pod Kytkou ve zpravodajství a určitých poslanců v parlamentu. To se dalo čekat, neboť mnozí členové zpravodajského týmu v ČT se setkávají s těmito poslanci během své obyčejné každodenní práce. Bylo pravděpodobné, že se poslancům reportéři zmíní o tom, že jsou nespokojeni s Kytkovými reformami. Puchalský a Kytka na to měli být připraveni.
Vyjádření, které učinil v týdnu před Kytkovou rezignací tiskové kanceláři ČTK Pavel Dostál, bylo důsledkem rozhovorů, které vedlo několik členů zpravodajské redakce v onom týdnu s tímto poslancem. Dostál, namísto aby vyslechl obě opačné strany, prostě uvěřil Klepetkovi a zopakoval stížnosti reportérů ČT tiskové kanceláři. V tomtéž týdnu svolal Dostál parlamentní komisi pro sdělovací prostředky, aby se před ní Puchalský zodpovídal za klesající sledovanost večerních zpráv a aby se zodpovídal ohledně dalšího znepokojení, které Dostál choval o Kytkovi. Základem tohoto všeho byly stížnosti, které slyšel Dostál od některých Kytkových nespokojených podřízených.
Dostálovy veřejné výroky, kritizující Kytku, byly nevhodné, nejen proto, že Kytka byl ve své funkci pouze několik týdnů a nejen proto, že člen parlamentní komise pro sdělovací prostředky nemá zashovat přímo do řízení české veřejnoprávní televize (komise má zasílat své připomínky Radě České televize, a teprve Rada se s nimi pak má obracet na ČT). Dostálovy výroky byly také neinformované, protože vyslechl jen jednu stranu (Klepetkovu) a promluvil veřejně, aniž by celý problém řádně zvážil. Od tohoto poslance to byl velmi neodpovědný čin. Doufám, že ve své nové funkci jako ministr kultury bude pan Dostál zvažovat své veřejné výroky opatrněji (možná to, že Dostál nyní mlčí, přestože sledovanost České televize dál klesá, je důkazem, že si uvědomil, že udělal chybu. Nebo je to spíše něco temnějšího, jako že má Dostál pocit, že je Klepetkův ochránce? Kdo ví.)
Ať je tomu jakkoliv, když se parlamentní komise pro sdělovací prostředky sešla odpoledne 21. května, mezi Dostálem a Puchalským už nebylo žádných sporných otázek. Kytkova rezignace byla zveřejněna. Zasedání komise bylo tedy beznadějným zmatkem, protože už nebylo o čem mluvit. Kytka byl už nahrazen někým jiným.
Politický nátlak?
Charakterizovat Dostálův čin jako "politický nátlak" na Českou televizi by však bylo přehnané. Dostálovy veřejné výroky byly politicky nevhodné a hrubě neodpovědné, nešlo však o politický tlak v pravém smyslu, protože neexistovala žádná hrozba. Ve své funkci v parlamentu a v komisi pro sdělovací prostředky neměl Dostál nad Puchalským a Kytkou žádnou skutečnou moc. Jistě, měl platformu, z níž mohl slovně kritizovat, a to by jistě zveřejnil tisk, ale žádná skutečná hrozba neexistovala. Dostálovou motivací pravděpodobně bylo přimět Kytku, aby se vůči Klepetkovi choval vstřícněji, aby Klepetko v České televizi zůstal.
Klepetko asi nevěřil vlastním očím, když Kytka rezignoval na tak malý tlak. Po dlouhé týdny číhal Klepetko po chodbách v České televizi a kul spiknutí proti Kytkovi. Nemělo to žádné konkrétnější výsledky, než že se ve zpravodajské redakci šířily chaos a nespokojenost, neboť většina zaměstnanců trávila více času nadáváním na nového šéfa než prací. Ale Klepetko se se svým bědováním svěřil Dostálovi a jeho osobní problém s novým šéfem tak byl vyřešen do týdne.
Nešlo o politický tlak, ale jen o amatérský pokus najít si protekci, a Klepetko byl velmi překvapen - tak jako všichni - když Kytka rezignoval. A jako vrchol, Klepetko byl dokonce povýšen - bezpochyby proto, protože na nového šéfa zpravodajství Zdeňka Šámala (a na Puchalského) udělala Klepetkova protekce dojem (těžko na ně mohla udělat dojem Klepetkova práce před kamerou). Myslím, že Klepetko intrikoval dosti amatérsky, ale měl úspěch z jednoduchého důvodu, že jeho oponenti byli slabší.
Puchalský a Kytka se měli Dostálovým slovům postavit. Měli říct něco jako "Děkujeme vám, pane poslanče Dostále, za vaše připomínky, ale raději bychom byli, kdyby šly tyto připomínky řádnými strukturami (prostřednictvím Rady ČT). Také se nedomníváme, že plně oceňujete rozsah restrukturalizace a reorganizace zde ve zpravodajství. Pokaždé, kdy tak velká organizace jako je Česká televize, prochází zásadními změnami, vždycky se vyskytnou někteří zaměstnanci, kterým se nový systém líbí a jiní, jimž se líbí méně. Vedení České televize vás žádá, abyste se seznámil s názory obou stran v této debatě, než dojdete ke konkrétním závěrům." Kdyby bývalo zveřejněno takovéto prohlášení, na celou věc by se brzo zapomnělo.
Musím na sebe částečně vzít vinu, že vedení ČT nezaujalo tento postoj. Snažil jsem se v té době přesvědčit Kytku i Puchalského, aby takto reagovali, ale asi jsem nekomunikoval svůj argument dostatečně energicky.
Namísto aby Dostála přímo, ale zdvořile s tímto postojem konfrontovali, Puchalský, a v menší míře sám Kytka, propadli panice a začali reagovat příliš emocionálně. Jako osoba, která má zoufale málo důležitých konexí na vysokých místech a jako osoba beznadějně příliš mladá a nezkušená na to, aby mohla řídit politicky významný podnik se 3000 zaměstnanci, Puchalský vzal Dostálova slova příliš vážně. Namísto aby přijal Dostálovu kritiku prostě jako součást normálního každodenního pracovního úsilí člověka v náročné funkci, Puchalský propadl panice. Dospěl k názoru, že musí reagovat nějakým symbolickým činem. Normálních zkušebních 100 dní pro Ivana Kytku přestalo platit.
Puchalský se dočasně postavil na stranu Kytkových podřízených a donutil Kytku, aby odstoupil. Kytka při tom není úplně bez viny. Do určité míry se Kytka sám nechal přesvědčit, že je tlak na něho silnější, než tomu ve skutečnosti bylo. Měl možnost spojit se s Dostálem a čelit jeho kritice přímo, anebo alespoň ho seznámit s tím, jak Kytka viděl situaci v ČT. Nejdůležitější je, že měl Kytka stát pevně za svým reformním programem a požadovat, aby udělal Puchalský totéž. Oba měli svůj reformní projekt hlasitě a otevřeně obhajovat. To neučinili.
Po Kytkově odchodu.
Vzhledem k tomu, že jsem byl jediný zaměstnanec, kdo byl přijat do České televize na žádost Ivana Kytky, věděl jsem, že je moje postavení po 21. květnu značně nepevné. Ze začátku jsem ale byl docela překvapen, když přišlo spěšně několik lidí do mé kanceláře a snažilo se mě přesvědčit, abych taky nerezignoval. Sliby, které jsem slyšel, byly četné, zejména od Šámala. Nemusím podrobně probírat různé soukromé rozhovory, které jsem vedl se Šámalem v onen čtvrtek a pátek, protože jejich smysl byl jasně zveřejněn v jeho krátkém rozhovoru v Lidových novinách 22. května: "Nehodlám však dělat ani personální bouře, ani personální bouřičky."
Byl jsem možná naivní, ale chtěl jsem věřit, že bych mohl zůstat v České televizi, přestože Kytka odešel. Když mi byl dán úkol připravit harmonogram pro předvolební Jednadvacítky, zdálo se mi, že možná budu moci v ČT zůstat.
Navzdory všem těm slibům, učiněným veřejně i soukromě, a navzdory tomu, že mě všichni chválili, že jsem vytvořil složitý, ale spravedlivý harmonogram, brzo poté jsem měl ztratit v Jednadvacítce veškeré rozhodovací pravomoci. Byl jsem donucen odejít z koproducentské funkce "vedoucí relace" a mé jméno zmizelo z pravidelného týdenního rozpisového plánu. Šámal mi řekl přímo, že odpovědnost za pořad Jednadvacítka by měl mít Čech.
Do týdne jsem ztratil pravomoc vybírat pro Jednadvacítku témata a hosty. Už jsem nesměl rozhodovat, co se bude používat jako výchozí videomateriál (příspěvky) v pořadu Jednadvacítka. Každodenní plánovací schůze, které jsem pro Jednadvacítku založil, byly zrušeny. Můj návrh, oficiálně zveřejňovat potíže, které má Jednadvacítka se zvaním hostů v tabulce na internetu, byl odložen k ledu. I mé návrhy na témata a backgroundový materiál byly ignorovány. Všechny pravomoci, které jsem měl za Ivana Kytky, mi byly odebrány. Moderátoři, kteří před časem veřejně vychvalovali mou práci, mi nyní křičeli do obličeje, že se mnou žádným způsobem nechtěji spolupracovat.
Tak vznikla velmi podivná situace. Česká televize měla zaměstnance, který byl povolán až z Londýna, aby v ČT provedl konkrétní reformy a změny, ale nesměl nyní svou práci dělat. Dostával jsem dosti vysoký plat za to, že jsem v televizi jen tak seděl a neměl nic na práci (když byl Kytka šéfem zpravodajství, pracoval jsem 14 hodin denně). Rád bych zdůraznil, že mi nikdo nikdy neřekl, že svou práci dělám špatně, a nikdy mi nikdo nesdělil žádný důvod, proč mi byly odebrány rozhodovací pravomoci (kromě toho, že nejsem Čech).
Začal jsem mít velmi silný pocit viny, že dostávám peníze a nic nedělám, a tak jsem začal o problému hovořit s Puchalským a s ostatními v České televizi. Ptal jsem se jich otevřeně, jestli chtějí, abych odešel, ale byl jsem ujištěn, že to není pravda, a že po volbách dostanu nové pracovní zařazení. Tlak, abych z televize odešel, však vznikl ve zpravodajství, nikoliv od Puchalského.
Britské listy
Musím přejít na okamžik se svým příběhem na vedlejší kolej a pohovořit o vztahu mezi Britskými listy a Českou televizí. Britské listy jsou ve zpravodajství ČT jako droga. Lidé je čtou s obrovským zaujetím a během dne o nich hovoří. Dokonce si je i tisknou, což je trochu podivné, vzhledem k tomu, že všechny počítače mají přístup na internet.
Když byl Kytka ještě šéfem zpravodajství v České televizi, moderátoři a reportéři se cítili kritikou České televize v Britských listech velmi uraženi a otevřeně obviňovali Kytku na různých schůzích, že tyto kritické články píše, i když byl jejich autorem obyčejně Jan Čulík. Nedokázali prostě pochopit, že někdo mimo Českou televizi může zastávat tak energická stanoviska ohledně zpravodajských pořadů.
Když Kytka odešel, tak jsem byl na řadě já. Za každý článek, který Čulík napsal, jsem nesl já vinu. Vzpomínám na jednu zvlášť intenzívní schůzi, kdy se jeden jinak tichý a skromný moderátor rozzuřil do ruda, mával mi před nosem na papíře vytištěnými Britskými listy a řval: "Tos napsal ty, ty hajzle, ty svině, tos napsal ty!" Ukázat na jméno autora na konci článku "Jan Čulík" vůbec nepomohlo.
Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se smát, protože jsem byl o několik týdnů předtím svědkem úplně stejné scény, kdy byl terčem hněvu Ivan Kytka. Musel jsem se taky smát malichernosti těchto morálních trpaslíků. Nemusím čtenářům vysvětlovat, že když jsem se jim smál do tváře, zvýšilo to jen jejich hněv a mstivost, ale opravdu jsem si nemohl pomoci.
Chtěl by zde říci jasně, že to, co píše Čulík, je Čulíkovo. Když chci napsat něco sám, píšu to otevřeně pod vlastním jménem, přiznávám se plně, že jsem autorem a přijímám za to, co jsem napsal, plnou odpovědnost. Za celý svůj život jsem učinil jen jednu výjimku, když jsem napsal pro Britské listy jednu předvolební analýzu (vyšla pod pseudonymem, JČ) a ta neměla s Českou televizí vůbec nic společného.
Někdo by měl skutečně analyzovat, proč jsou Britské listy v České televizi tak mocnou silou. Proč se ti lidé Britských listů tak strašně bojí, a zároveň jim pořád poskytují informace o tom, co se děje ve zpravodajské redakci?
No, vzhledem k tomu, že Kytka i já jsme už oba mimo, zajímalo by mě, koho nyní obviňují zaměstnanci České televize za pokračující množství článků v Britských listech, kritizující zpravodajství ČT. Jediným zbývajícím původním reformátorem je sám Puchalský, tak třeba obviňují jeho.
Můj úplný konec
Malichernost mých nadřízených ve zpravodajství se v červnu dál zhoršovala. Bylo by pošetilé to všechno podrobně zdokumentovávat, ale jeden dobrý příklad mi utkvěl v myslí. Než jsem přijel do Prahy, bylo mi slíbeno, že budu mít k dispozici od České televize podnikové auto, dokud si nenajdu byt v Praze (nezapomínejte, že jsem přijel z Londýna). Poté, co mě nespravedlivě Šámal obvinil, že píšu pro Britské listy, odebral mi automobil a pak mě obvinil, že chodím do práce pozdě - bydlel jsem 30 kilometrů za Prahou. Dostal jsem oficiální varování a pohrozili mi, že mi sníží plat o šedesát procent.
Hněvivé verbální útoky na mě na chodbách ČT pokračovaly, takže jsem si uvědomil, že v té televizi nebudu moci zůstat příliš dlouho. Nakonec se mnou v celé televizi mluvilo zdvořile jen pět lidí. To, že jedním z nich byl Puchalský, mi ve zpravodajství nepomohlo, poté, co mi Puchalský řekl, že mi tam pomoci nemůže.
Je mi trapné přiznat, že nakonec jsem na ně začal také křičet. Už jsem nebyl schopen se jim smát a začínal jsem být tak špatný jako oni. V tuto chvíli jsem si uvědomil, že musím odejít, navzdory slibu, že se v televizi pokusím vydržet. Měl jsem obavu, že se proměňuju v jednoho z těch nekulturních ubožáků, kteří řvou na chodbách. Nechtěl jsem tak skončit.
Když jsem dostal nabídku, abych se stal výkonným redaktorem měsíčníku The New Presence, věděl jsem, že bych měl využít této příležitosti a z televize odejít. Je pěkné, že mohu zase pracovat mezi slušnými lidmi.
Kdo má vinu
Nechci poslouchat žádné nesmysly o tom, že reforma v České televizi selhala, protože to má něco společného s "národním charakterem" anebo že to bylo v důsledku toho, že "demokratičtí lidé ze Západu se střetli s mentalitou, vzniklou za komunismu". To je všechno hloupost. Reforma zpravodajství České televize selhala, protože konkrétní lidé učinili konkrétní chyby. Nejde o filozofický, národnostní či historický problém - je to daleko jednodušší.
Všichni, kdo podporovali reformu, musejí přijmout určitou odpovědnost za její selhání, a to se týká i mně. Puchalský a Kytka reagovali pošetile, když se nepřiměřeně zalekli mírné kritiky. Mně se nepodařilo je přesvědčit, aby jednali jinak. Část viny za selhání reformy v České televizi nese také Jan Čulík. V únoru a v březnu jednal s Kytkou a s Puchalským o různých způsobech, jak by bylo možno pomoci reformnímu projektu, ale když mu bylo nabídnuto, aby se účastnil konkursu na moderátora nového nedělního diskusního pořadu, Čulík se odmítl konkursu účastnit a neposlal ani životopis. Tvrdohlavě zastával názor, že nechat se posuzovat mladým, méně zkušeným Puchalským je pod jeho úroveň.
Ale hlavní vinu za selhání pokusu zlepšit zpravodajství České televize přirozeně nesou ti, kteří jsou nyní příliš malí a příliš malicherní na to, aby se alespoň pokusili o reformy, které Kytka zahájil. Šámal a Klepetko se zajímají daleko více o bezvýznamné spory mezi členy zpravodajské redakce než o samotnou kvalitu zpravodajství. Šámal a Klepetko nejsou schopni zpravodajství nijak zlepšit. Je zajímavé, že odstranění Kytky a Stroehleina nikterak nenapomohlo odstranění chaosu ve zpravodajské redakci a trpké a otevřené nepřátelství mezi Šámalem a Klepetkem, podle několika interních zdrojů, které dále poskytují Britským listům informace, tam nyní otravuje atmosféru ještě více. Mezi zaměstnanci zpravodajské redakce stoupá absentérství. Sledovanost pořadů dál klesá.
Ztracená příležitost
Zpravodajská redakce ČT se vrátila do svého absurdně servilního předkytkovského stavu. Chybí jen Ota Černý - jinak je předkytkovský obraz kompletní. Neříkám, že zpravodajství v oněch několika krátkých týdnech za Kytky bylo dokonalé, jen že bylo lepší, a začínalo se dále zlepšovat. To se nedá říci dnes, kdy zpravodajství České televize není ničím jiným, než ilustrací stranických prohlášení a zpráv ČTK a nemá absolutně žádný investigativní prvek.
Předchozí reformy v České televizi po listopadu 1989 proměnily zpravodajství ČT z propagandistického nástroje jedné politické strany v propagandistický nástroj několika politických stran. Každá politická strana má nyní svého reportéra, který v podstatě vystupuje jako mluvčí této strany. Většina "novinářů" v České televizi se více zajímá o to, bratříčkovat se s čelnými politiky, než o to, aby poskytovali službu občanům a demokracii obecně.
Neexistuje přesvědčivější charakteristika nedostatku profesionalismu a otevřené korupce než to, že si mnozí reportéři tykají s šéfy politických stran. Možná, že se chtějí dostat z televize na lepší místo a získat zaměstnání jako straničtí mluvčí či mluvčí ministerstev, což konec konců už několik televizních novinářů učinilo. Dnes poskytují politickým stranám novináři ČT službu, a tak očekávají, že se jim politické strany za to v budoucnosti odvděčí. Hrstka reportérů tímto systémem pohrdá a chce ho změnit, v současnosti se však drží velmi zticha. Vidí, co se stalo Kytkovi a Stroehleinovi. V každém případě je jich jen velmi málo.
Je více než symbolické, že editoři, reportéři a moderátoři, než začnou pracovat v ČT, podpisují slib, že budou "všestranní", t.j. vlastně "pro všechny politické strany". A takové přesně zpravodajství ČT je. Zpravodajství ČT i jednotlivci, pracující v ČT však musejí být "nestranní" - nesmějí podléhat vlivu žádné politické strany.
Účelem reforem Kytky a Puchalského mělo být vzít propagandistický systém pro politické strany a proměnit ho v nezávislý informační systém, který by nemohla využívat žádná strana. Kytkovým největším úspěchem za jeho 51 dní ve funkci šéfa zpravodajství bylo, že se mu tento korupční "všestranický" systém podařilo na krátké období rozbít. Důkazem, že se mu to do určité míry podařilo, byla frustrace politických stran, které si nám stěžovaly, že nevysíláme informace o každé jejich absurdní tiskové konferenci (tj. pokusu získat zdarmou televizní reklamu) kterou se náhodou najednou rozhodly svolat.
Reformní program zpravodajství České televize je mrtvý a byl už pohřben. Jsem si stoprocentně jist, že Puchalský ví, že učinil chybu, ale samozřejmě, nyní je už pozdě. Vyhodil své jediné spojence ve zpravodajství a nyní už jeho zpravodajskou reformu nelze realizovat. Nečekejte, že vám to Puchalský otevřeně přizná. Bude však trvat dlouhé roky, než se bude moci vůbec odvážit pokusit se prosadit ve zpravodajství svůj vliv.
