Většina čtenářů bude vědět, o co jde. Obyvatelé jednoho státu se začali usazovat, většinou z ekonomických důvodů, u sousedů a během řady generací svým počtem převážili v některých oblastech původní obyvatele. Kvůli útlaku začali v určitém období ze sousední země přicházet i uprchlíci političtí. Pak se situace dál změnila a táž národnostní menšina se trochu vyzbrojila, začala podnikat akce proti domácí vládě, domáhat se mezinárodní ochrany a nakonec připojení území na němž, dá-li se to tak říct, "hostovali", ke své vlasti. Pak byla válka a po jejím ukončení se začaly posouvat hranice i menšiny - vše v zájmu nového světového pořádku.
Řeč byla o událostech na území českých zemí, ale výše uvedené platí skoro doslova i pro Kosovo, autonomní oblast na jihu nynější i bývalé Jugoslavie. Ekonomická nerovnováha mezi bohatým severem bývalé Jugoslavie (Chorvatsko, Slovinsko) a chudým Kosovem byla sice předmětem stížností, ale jinak tato oblast žila v relativním klidu až do roku 1990.
Po rozpadu bývalé Jugoslávie a rozkladu moci ve vytunelované Albánii (ten se mimo jiné projevil rozkradením arsenálu bývalé albánské armády a přesunutím části zbraní do Kosova) došlo v Kosovu k vývoji, který je nesmírně zajímavý z hlediska mezinárodního práva.
jak zamezit tomu, aby se ten či onen stát nestal obětí strategických zájmů jiných zemí nebo jejich skupin.
V Kosovu se ekonomická nespokojenost etnických Albánců propojila se snahou militantních skupin (říká se jim rovněž rebelové, separatisti nebo teroristi) připojit toto srbské území k Albánii. Situace se během let vyhrotila do té míry, že bělehradská vláda neviděla jiné řešení než policejní a později vojenský zásah. Dá se předpokládat, že tato vláda by celkem nic nenamítala proti tomu, kdyby si Albánci, kterým se v Jugoslavii nelíbí, sbalili svých pět švestek a opustili Kosovo. Nemá však nijaký zájem na tom, aby tomu bylo naopak. Tím se zřejmě neliší třeba od vlády slovenské, která nemá zájem vzdát se území, kde žije menšina maďarská, vlády turecké, která nedá píď země Kurdům, ani od vlády USA, která by asi pěkně vykmitla s Mexičany, kdyby chtěli připojit k Mexiku některou z enkláv na jihu USA, v níž mají početní převahu nad ostatními.
Bělehradskou vládu odlišuje od těch výše zmíněných president Slobodan Miloševič. "Bad guy" s komunistickou minulostí a znamením podpory Moskvy na čele.
Muž s pověstí diktátora odpovědného za násilí v bosenském konfliktu mezi tamními Srby a muslimy, proti němuž je každý jiný "good guy", ať dělá co dělá.
"Bad guys" ovšem hrají významnou roli v mezinárodním politicko-vojenském manévrování. Dá se říct, že Miloševič je v tomto směru pro NATO ternem. Umožňuje totiž převést kosovský konflikt do roviny velmocenské politiky, a to pouhým odvoláním na porušování lidských práv.
V Kosovu jde primárně o pokus Albánců odtrhnout násilím toto území od Jugoslávie. Má bělehradská vláda právo bránit svoje území? Pokud ano, tak jak? Má Jugoslávie (ať už s Miloševičem nebo bez něj) nárok na mezinárodní podporu? To jsou otázky, na něž se málokdo ptá - pravděpodobně proto, že by stejně nikdo neodpověděl.
Problém Kosova se veřejnosti presentuje jako western. Bad guy terorizuje obyvatelstvo a good guys (tedy politikové NATO) mu tedy ukáží tvrdou pěst a když tomu nebude rozumět, tak mu dají lekci, a pak se to nějak domotá k happyendu. Jenže nejde o film, ale o skoro dva milióny lidí, kteří začnou udílet lekce sobě navzájem, podle nátury a stupně vymytí mozků.
V Kosovu ovšem nejde, odhlédneme-li od retoriky, o lidská práva, ale o hru mezi NATO a Moskvou. NATO potřebuje čas od času ospravedlnit svoji existenci a v Kosovu může, když se to povede, zabít několik much jednou ranou. Z vojenského hlediska jsou letecké údery ideální, protože nehrozí přílišné ztráty na vlastních životech a navíc se z nich dá snadno vycouvat prohlášením, že akce splnily svůj účel. Situace v Kosovu může rovněž sloužit jako test toho, jak daleko jsou Rusové ochotni snášet lekce od jiných (uštědřené přes Miloševiče). Rusové mají na Balkánu svoje politické zájmy a tak jakékoli oslabení Srbů je oslabením jejich vlastních posic v této oblasti.
Kanadské sdělovací prostředky se Kosovem poměrně často zabývají - zejména proto, že kanadská vláda rozhodla přispět několika letadly a podpůrnými jednotkami k demonstraci síly. Většinou se pomíjí fakt, že na jugoslávském území nemají co dělat ani zbraně a rebelové pašovaní z Albanie ani letadla NATO v jejím vzdušném prostoru. Jednou z mála výjimek byl nedávný komentář CBC, jehož autor připustil, že Miloševič je politiky NATO stavěn před neřešitelný problém. Má jednostranně stáhnout svoje jednotky z Kosova a začít vyjednávat s představiteli Albánců o normalizaci situace. Jenže ti odmítají jednat o čemkoli jiném než o připojení Kosova k Albánii.
Není zcela jasné, do jaké míry se obyvatelstvo Kosova s vlastním osvobozením ztotožňuje. Tuším, že to byla BBC, jejíž reportéři se snažili dostat něco z uprchlíků, kteří přišli z Kosova do Albánie. Ptali se jich na NATO, ale nikdo z nich nevypadal, že by věděl, o čem je řeč. Spíš se zdálo, že se na ně sesypala pohroma "osvobození" o nějž možná ani nestáli.
NATO má ovšem svoje vlastní problémy. Aby mělo jakýs takýs mandát kárat cizí stát, muselo by si zamést před tureckým prahem. Máslo na hlavě mají i Britové se severním Irskem. Navíc NATO je pouze "zájmové" sdružení několika států, takže těžko může ospravedlnit jednostrannou akci proti suverénnímu státu bez požehnání OSN. Je velmi pravděpodobné, že právě nedostatek "legální" záminky pro zákrok v Jugoslavii je důvodem, proč postoj NATO v poslední době poněkud změkl.
Lekce, kterou NATO hodlá uštědřit v Kosovu, je zároveň dobrou lekcí z mezinárodní politiky a jako taková by neměla uniknout pozornosti české veřejnosti, zejména v souvislosti s chystaným vstupem České republiky do této organizace. Ačkoli volby a jejich výsledky budou nepochybně ještě nějaký čas v popředí zájmu, Kosovo by nemělo upadout v zapomenutí. Nebude na škodu vrátit se k tomuto tématu a to jak z hlediska mezinárodního práva, tak ohledně toho, jakou roli hodlá nová česká vláda v podobné situaci hrát. Neměla by nechat ležet ladem zkušenosti, které český národ s uplatněním omezené suverenity malých států má.
PS Považuji za nutné dodat, že v žádném případě nepřehlížím utrpení lidí, kteří v Kosovu žijí. Právě proto se domnívám, že nikoli stíhačky, ale hospodářská pomoc a rozvoj je to, co tato oblast potřebuje. A soudnost politiků především.
