Senzační bonboniéra. Jenže uvnitř nejsou žádné bonbóny
Praha je jedno z nejpěknějších měst na světě - ale jen zvenčí. Uvnitř dramaticky atraktivního balení není ale skoro nic
Guardian 27. června 1998
Mozartovy čokoládové bonbóny, Mozartovy čokoládové bonbóny, kupujte Mozartovy čokoládové bonbóny! Kamkoliv pohlédnu, všude jsou Mozartovy čokoládové bonbóny, speciálně dovezené ze Salcburku. Ne, nemluvím pravdu. Taky jsou tady dřevěné loutky a pár obchodů a stánků, kde se Mozartovy čokoládové bonbóny neprodávají. A občas naleznete renesančního majitele obchodu, který prodává Mozartovy čokoládové bonbóny a zároveň i dřevěné loutky!
Praha trpí krizí vlastní totožnosti. Tak dobře, konala se tady a ne ve Vídni v roce 1787 premiéra Mozartova Dona Giovanni, ale Mozart z Prahy nebyl, nikdy sem nepatřil a přesto ho tady oslavují jako ztraceného syna. Přijeďte do Prahy, pijte její historii, nasyťte se její kulturou, šňupejte život a dobu Wolfganga Amadea Mozarta! Co ale takhle oni kontrarevoluční filmoví režiséři ze šedesátých let, Miloš Forman a Jiří Menzel? Néé. Anebo velký secesní malíř Gustav Klimt? Na toho zapomeňte. Anebo velké postavy literatury, jako Milan Kundera a Bohumil Hrabal? Nebo dokonce slavný dramatik Václav Havel. Víte, ten, z kterého udělali prezidenta.
"Prezident, víte, ten má špatný vkus, strašně špatný vkus," pravila naše průvodkyně, jejíž růžové ponožky jsou jednou z pražských pamětihodností. Je jí k osmdesáti letům a připomíná mi (britskou televizní osobnost) Quentina Crispa - je elegantní, trochu sarkastickýá, trochu děsivá, trochu cynická a na tváři má asi deset centimetrů šminky. Je mi sympatická.
Vede nás Pražským hradem a nad hlavou krouží duhovou vlaječkou, abychom se neztratili. "Ano, prezident má velmi špatný vkus." Jeho vkus je tak špatný, že se mu nelíbil Pražský hrad a personalizoval si ho tím, že ho vybavil reflektory z diskoték, jenže pak mu, nebo státu, došly peníze, tak si jeho přátelé Rolling Stones museli šáhnout hluboko do svých jen lehce zdaňovaných kapes a vypomoci mu finančně.
V tisku a v ulicích Prahy kolují zprávy, že Havel může každým dnem umřít - rakovina plic, zápal plic, proděravělé střevo - a přesto se ještě nevzdal - ale před jeho bytem se nedrží žádná vigílie. "Havel, on není moc dobrý prezident," tvrdí paní Quentinová. "Moc se jim Havel nelíbí, ale je holt, jak se říká, tím nejlepším, co je v této chvíli k dispozici."
Mají pravdu ti, kdo Prahu nazývají kouzelným městem. Mohl si ji vymyslet Hans Christian Andersen. Vezměte třeba arcibiskupův dvoreček, je tak ledově pěkný, jako byste tancovali na svatebním dortu. Neskutečno proniká architekturou a historkami za architekturou. Hradčanské náměstí je zosobněním historie majetkového soutěžení s Habsburky. Po velkém požáru v roce 1541 přišli katolíci a posléze bohatství, které zkonfiskovali, utráceli ve stavebně architektonických orgiích, které trvaly 200 let.
Pražský hrad je pěkná sranda. Od 11. do 16. století spolu navzájem nákladným způsobem soutěžili knížata a králové, snažili se jeden druhého překonat, a stavěli další a další vrstvy královských apartmá, konkrétní symbol království. Pak je to přestalo bavit, a sebrali se a odešli a po dobu posledních 300 let byl Pražský hrad v podstatě neobydlen.
Katedrála svatého Víta je neobyčejně extravagantní. Tato středověká pošetilost byla inspirována Karlem IV. kterého pražští lidé milují, neboť věděl, jaká stavba bude vypadat pěkně a měl spoustu peněz na to aby své představy realizoval. Pražáci taky mají rádi svatého Václava, i když si nejsem úplně jistý, proč. Možná je to kvůli té písni, možná, protože ho zavraždil v roce 929 jeho hnusný pohanský bratra Boleslav Ukrutný. O deset let později Boleslav prohlédl, omluvil se a nechal přenést Václavovy pozůstatky na místo, kde je teď postavena katedrála.
Paní Quentinová zamává vlaječkou, utře si trochu potu a makeupu z čela a pochoduje s námi do jednoho strážního domu. Domky pro panenku ve městě pro panenku, jsou neuvěřitelně malé a krásné, pokud v nich nemusíte bydlet. "V jednom z těchto domů bydlel Franz Kafka... no, ono se to říká, ale ve skutečnosti tady bydlela jeho sestra a on tady jednou přenocoval, když byl trochu zdeprimovaný, ale je to dobrá historka, ne?" Čím víc mýtů paní Quentinová rozbíjí, tím více září její růžové ponožky.
Nasedneme do autobusu, který nás veze na Staroměstské náměstí, i když bychom klidně mohli jít pěšky. Cestou zaznamenáváme další množství dřevěných loutek a Mozartových čokoládových bonbónů a vnímáme fantastickou architekturu. Staroměstské náměstí je neskutečnou scénou pro velkofilm, daleko dražší, než o jakém by se mohlo zdát firmě Disney. Davy se shromáždí na produkci mechanických figurín kolem astronomického orloje - Smrtka s přesýpacími hodinami a zvonem, Žid s pytli peněz a hlava v turbanu, prosící o více času.
Je to nevkusné, ale zároveň se to člověku neustále znovu a znovu vrací do mysli. Otočte hlavu o pár stupňů a uvidíte kostel a pak další a pak zase další. Všechny jsou tak nádherné, až je to absurdní. Svatý Mikuláš je vymalován obrazy seshora dolů: je to miniaturní Sixtinská kaple. Gotický Týnský chrám, s dvěma obřími věžemi, zvedajícími se do nebes jako úzkostná tykadla, nám poskytuje historku, která shrnuje šílenství Prahy. "Je to krásné, ale jak se tam dostaneme?" zeptal se jeden turista. "On tam není žádný vchod," praví paní Quentinová. "Víte, oni předpokládali, že ty domečky před kostelem za pár let spadnou a že pak postaví vchod, ale ty domy nespadly. Budovy jsou v Praze postaveny velmi solidně." Existuje nepříliš známý provizorní vchod, ale ten se těžko hledá. V kostelích se pravidelně konají koncerty klasické hudby. Mozart, samozřejmě, a podobná známá hudba.
Paní Quentinová hovoří podrobně o dávné historii, avšak komunistické éře se vyhýbá. Občas pohrdavě hodnotí neukázněnou moderní architekturu. "Podívejte se na tohle," říká, "že je to hnusné? Ta budová má prý tvar Freda Astaira a Ginger Rogersové, jak tančí, a chcete-li vejít, musíte projít mezi nohama Rogersové. Odporné. Za tu hrůzu nese odpovědnostAmeričan Gehry." Ve skutečnosti je ta stavba naprosto senzační.
Pozoruhodné je, kolik energie a talentu bylo věnováno architektuře úplně obyčejných obytných budov. Jděte na procházku ze středu města k jedinečným kubistickým vilám na Vyšehradě a obdivujte, jak každý dům je požehnán vlastní sochou pro výklenek namísto třetího okna.
Na druhé straně však je pravda, že po určité době vypadají všechny fantasticky vystrojené budovy stejně. Praha nosí svou kulturu navenek. Její historie a to, co je na ní zajímavého, leží venku. Uvnitř toho mnoho k vidění není.
Osmačtyřicet hodin pro Prahu perfektně stačí. Je malinká a všechny pamětihodnosti jsou příhodně těsně vedle sebe. Židovská čtvrť, Josefov, je známá svými synagogami a tajuplným hřbitovem s náhrobními deskami pokřivenými, jako hnijící zuby. Od patnáctého století do roku 1787 zde bylo podle odhadů pohřebo asi 100 000 lidí, jeden na druhém, až do hloubky dvanácti mrtvol. Jak na to poukazuje průvodce Rough Guide, židi museli žít v nelidských podmínkách za živa a v nelidských podmínkách byli i po smrti. Ale Josefov není ničím ve srovnání s židovskou čtvrtí v Paříži. A kde jsou ostatní tři čtvrti?
Praha je známá svými mosty, ale s graciézností mostů v Budapešti se to srovnávat nedá. Ubytování je nesmírně drahé, všechno ostatní je levné, zejména jídlo, které je celosvětově proslulé svou hnusností (i když jeden vegetariánský restaurant, Country Life, stojí za návštěvu, protože vám tam staromódně dají možnost se úplně přecpat). Václavské náměstí - což není vlastně vůbec náměstí - vytvořilo v roce 1989 dramatická obraz, když bylo přeplněno 250 000 sametovými revolucionáři, ale dnes se zdá být tak mrtvé, jako je nudné.
Zajděte si na Karlův most a narazíte na obrovské množství kýčovitých suvenýrů. Ve srovnání s tím je londýnské náměstí Leicester Square vrcholem distinguovanosti. Ale líbil se mi chlap, co seděl na židli, dělal ksichty do zrcadla a produkoval jako na běžícím pásu množství blbých portrétů sama sebe. Bylo v tom něco existenciálního. A pokusil se mi zabránit, abych si ho vyfotografoval - senzační drzost.
Praha působí velmi neskutečně také proto, že je v ní tak málo místních lidí - podle paní Quintonové je v Praze desetkrát víc turistů než místních obyvatel. Nejpodivnější je ale výraz tupého zmatku na tvářích Pražanů. Mají hlavu v oblacích, když se dívají po budovách, ale když se vrátí na zem, nevědí, kam jít, co dělat. Možná je to proto, že se v Praze nedá dělat nic.
Když navštívíte bývalý Sovětský svaz nebo východní Německo, máte pocit, že druzí turisté mají zájem o místní politiku. V Praze se to ale neděje. Praha si dost nahlas nestěžuje - je fantasticky úspěšná jako Costa del Sol východního bloku. Škoda, že nemá žádnou pláž.
