Ministr školství znovu odpovídá Britským listům
(Předchozí části této debaty najdete zde a zde.)
Vážený pane Čulíku,
dostal jsem záplavu mailů, z nichž některé nemohu přečíst (p. Housa). Pánové z Respektu mi správně a předvolebně "namydlili schody", ale to patří k věci. Pondělní R. otiskl moji stručnou odpověď. Půvabné je navíc i to, že "proroctví" o stotisíci nezaměstnaných není ode mne, nýbrž ministerstva práce a ministra Voláka, který je veřejně vyslovil i v TV. Přikládám článek o VŠ, který byl někdy v březnu v LN a další dávám do LN tento týden.
Srdečně Váš
Vysoké školy do příštího tisíciletí
Že evropské vysoké školy potřebují důkladnou reformu, o tom se v řadě zemí diskutuje už pár let. Důvody jsou zřejmé. Předně se s rozšířením počtu studentů změnila role vysokoškoláků ve společnosti: studuje-li dnes na VŠ v průměru 35% populačního ročníku (u nás asi 23%), je to něco jiného, než když vysoké školy vychovávaly úzkou vrstvu vědců a vzdělanců. Vysoké školy jsou masové instituce - a přitom by si měly udržet vrcholnou úroveň. Za druhé se vzdělávací potřeby prudce mění: před třiceti lety nebyly počítače, před deseti lety Internet. Proto roste význam všeobecného vzdělání, pružnosti, schopnosti učit se dál, zvládat nové věci a situace, komunikovat. Naproti tomu budoucí zaměstnavatelé očekávají, že absolventi budou ovládat plno praktických dovedností - odborných i komunikačních - které okamžitě použijí. Vzdělání tedy bude muset být jak univerzálnější, tak praktičtější, ale hlavně pružnější. Za třetí se všude ukazuje, že představa bezplatného a libovolně dlouhého vzdělávání pro všechny je patrně utopická: ani ty nejbohatší společnosti ji nedokáží finančně unést. A konečně postup evropské integrace vyžaduje, aby i vysokoškolské vzdělání, které sice EU zákonně nesjednocuje, přece jen bylo srovnatelnější a prostupnější a lépe podporovalo mobilitu mezi jednotlivými státy.
Nedávno učinili ministři školství čtyř velkých evropských zemí (Francie, SRN, Itálie a Velké Británie) další významný krok: podepsali společnou deklaraci o tom, jakým směrem by se evropské vysoké školství mělo vyvíjet, aby se navzájem sbližovalo a dokázalo také lépe obstát v soutěži s elitními školami americkými. Stručný dokument je velice poučný i pro nás.
Cílem je zvýšit mobilitu a odstraňovat bariéry, mimo jiné tvořené i nesrovnatelností studijních programů. Deklarace říká, že základní schéma vysokoškolského studia by mělo rozlišovat mezinárodně srovnatelné programy pregraduální (bakalářské), na něž naváží jednak kratší programy magisterské, anebo delší doktorské, mezi nimiž by však byl možný i přestup. Podstatnou částí těchto programů musí být vlastní bádání a výzkum. Smyslem je rozdělit dobu studia a umožnit, aby se student po jisté době na univerzitu zase vracel a pokračoval, třeba i v jiném oboru. Systém studia má být založen na volné volbě přednášek a kreditním hodnocení (ECTS), s možností nejrůznějších studijních kombinací a mezioborových programů. Deklarace zdůrazňuje význam obecných dovedností, zejména cizích jazyků a informatiky, a doporučuje, aby každý student měl možnost strávit aspoň semestr v některé jiné zemi. Konečným cílem je vzájemné uznávání diplomů, a to i k profesním účelům.
Cíle, jež si deklarace klade, jsou žádoucí i pro nás - pro malou středoevropskou zemi možná dokonce ještě víc. Zároveň je z nich patrné, kolik práce máme ještě před sebou. Nový vysokoškolský zákon znamená jistý krok kupředu v diversifikaci studijních programů, v odstátnění vysokých škol a spojení výuky a bádání. Nicméně zátěž tuhých studijních plánů, převaha přednášek a nedostatek seminářů, malý důraz na vlastní práci studenta, neochota k zavádění nových oborů a směrů, a konečně i malý ohled na potřeby trhu práce - to všechno nás ještě čeká.
Mezi první kroky by měl patřit zvýšený důraz na znalost cizích jazyků (včetně nabídky ucelených programů v cizích jazycích), podpora mobility studentů i učitelů modulární stavbou studia, budování knihoven a studoven - a ovšem soustavná snaha o zvyšování kvality a náročnosti na všech úrovních. Tím zákon pověřuje Akreditační komisi, na níž spočívá trvalá odpovědnost za kvalitu - ale zároveň i za odvahu k inovacím. Akademická svoboda se nesmí stát záminkou pro konzervování neudržitelného. Druhým sloupem musí být veřejná kontrola, zajištěná např. zveřejňováním závěrečných prací (včetně oponentských posudků) a vlastním i cizím hodnocením (včetně hodnocení studenty). A třetím je přirozeně neustálé srovnávání se zahraniční i domácí "konkurencí": výměny učitelů a studentů, společné programy, stáže a podobně.
Ze zahraničních zkušeností plyne, že vysoké školy jsou instituce poměrně konzervativní a reformám se často brání akademické obce samy. To je jistě přirozené, bude však záležet i na tom, do jaké míry se právě je podaří přesvědčit, že změny v naznačených směrech jsou i v jejich nejvlastnějším zájmu: představa izolované české vědy a vysokého školství, jež si vystačí na svém omezeném prostoru, je dnes už opravdu neúnosná. Na druhé straně nám aspoň ta lepší stránka domácích tradic dává šanci, že i v budoucí Evropě náš vzdělávací systém obstojí. Ovšem jen pod dvěma podmínkami: že se neuzavře změnám a nebude se jich bát - a že přestane být jedním z nejchudších široko daleko. Neboť bez peněz se žádné reformy rozumně dělat nedají.
