Tunisko: Návrat do socialismu?
Jan Čulík
Poučení z návštěvy v severní Africe: i ve střední Evropě by zřejmě mohl vládnout jakýkoliv režim, pokud by měl přátelské styky se Západem a neměl by spojení s žádnou protizápadní velmocí. Západu nejde o lidská práva - také: jak je zemím efektivně vnucovat? - ale o stabilitu a zahraničně politický vliv.
Čtvrtek 16. dubna 1998
Sedím v ostrém dopoledním slunci na kraji plaveckého bazénu ve čtyřhvězdičkovém hotelu Houria Palace v tuniském přímořském letovisku Port El Kantaoui. Ostré slunce pálí, není však ještě letní vedro - žhavou sílu slunce zdánlivě neutralizuje místy pořád dosti studený vítr. Dovolená nebyla příliš drahá: týdenní polopenze v luxusním hotelu v moderním turistickém středisku Port El Kantaoui stála - i s tříhodinovým letem přímo z Glasgowa - jen 385 liber - asi 21 000 Kč.
Kontrast mezi dokonale vystupujícími zaměstnanci tuniského hotelu a docela obyčejnými, všedními hosty ze západní Evropy vypovídá snad zajímavě o vztahu Evropské unie k jiným částem světa. Západ dnes světem vládne. Mohu to snad trochu přehnat a hovořit o pozoruhodné moci západní demokracie? V každém případě alespoň o silném ekonomickém vlivu zemí Evropské unie, kde lidé dosud vydělávají průměrně tolik, že například v afrických zemích při Středozemním moři si za to mohou pořídit velmi příjemnou dovolenou zdá se i zcela řadoví občané? (I takoví, kteří nejsou zrovna vzorem nejpronikavějšího rozhledu či inteligence: jedné z mých dcer se ptali angličtí rodiče nějakých dětí, s nimiž si tady dcery hrály, na jejich otce. Když řekli, že tatínek je z České republiky, Angličané reagovali: "Kde to je?")
V těchto tuniských hotelech nejsou tedy dnes určeny profesionálně perfektní služby ministrům či nejbohatším podnikatelům - jak by tomu bylo určitě třeba i v západních zemích , ale zcela obyčejnému úředníku z Glasgowa či - co já vím - automechanikovi z Karlsruhe. Rozdíl, mezi dokonalou profesionalitou hotelových služeb a obyčejností západoevropských hostů je skutečně markantní. (Jsou tady ovšem také Rusové, ti asi nepatří mezi řadové ruské občany. Nebo je tato poznámka neférově rasisticky předsudečná? Před drahou restaurací v místním přístavu byl sice vystaven jídelní lístek ve francouzštině, angličtině a němčině, pod ním bylo velkým písmem azbukou napsáno: IMEETSJA MENJU NA RUSSKOM JAZYKE. )
Fascinuje mě, v jak velké míře existují v Tunisku "zbytečná" pracovní místa, jaká by v Evropě už byl dnes ochoten financovat jen málokdo. Jdete-li v Británii do kina či do divadla, skoro nikde nebude šatnář či šatnářka. Málokdo je ochoten je financovat - raději shrábnou majitelé takovýchto podniků své zisky, aniž by investovali do takovýchto služeb. V Tunisku žijí stále ještě za starých časů. Množství lidí je placeno za to, že celý den nedělá vlastně nic. U vrat do areálu každého hotelu sedí čtyřiadvacet hodin denně stráž, služba, portýr. Hotel také zaměstnává liftboye, který stojí u hlavních dveří a hostům je otevírá, když chtějí jít ven. Na skoro každé křižovatce dvou okresek stojí v době dopravní špičky alespoň jedno policejní auto a u něho čtyři - pět policistů. Je to snad proto, že je Tunisko policejní stát, anebo proto, že je tu nezaměstnanost, a tak státvytváří nepotřebná, formální pracovní místa?
Dívám se na cestování s nedůvěrou. Navzdory šířící se globálnímu povědomí, každá společnost, zejména taková, jaká je uzavřena do vlastní jazykové kultury, si zachovává vlastní civilizaci. Může člověk, který do takové země přiletí na týdenní oddych, aspoň trochu porozumět, o co v té zemi jde, zejména když se dokáže s místními lidmi dorozumívat jen směsicí západních jazyků a jeho komunikace s nimi je omezena na pár základních obchodních transakcí?
Vzniká pocit, jaký mivali na přelomu devatenáctého a dvacátého století obyvatelé Prahy. Koexistovala tam trojí kultura: česká, německá a židovská. Pražané chodili týmiž ulicemi, znali důvěrně od dětství tytéž barokní paláce, obsahy vědomí německého občana se však naprosto odlišovaly od civilizace a postojů občana české národnosti - většinou nebyla naděje do těchto "druhých" postojů proniknout.
Současné Tunisko má celou řadu rysů, jimiž pro Čecha poněkud připomíná život v Československu za husákovského socialismu. Hned po příjezdu si člověk povšimne ze socialismu známých praktik, které ho iritovaly za života v husákovské sovětské kolonii - a má tak tendenci označit za totalitární komunismus pak všechno, co se děje v té zemi.Tunisko je však zjevně zemí podstatně liberálnější, než jaké bylo husákovské Československo. Občané mohou cestovat a pracovat v zahraničí. V podstatě volný přístup existuje k západní kultuře i k západním sdělovacím prostředkům, i když místní lidi asi Evropě moc nerozumějí - znají ji hlavně ze satelitních televizních stanic. Poněkud diktátorská tuniská vláda dává volný prostor soukromému podnikání, i když zjevně potlačuje ideologickou propagandou veřejnou diskusi.
I když není pro občany Evropské unie k cestě do Tuniska zapotřebí víza, v letadle (do Glasgowa si pro nás přiletělo tuniské letadlo) se před přistáním v tuniském Monastíru rozdávají imigrační formuláře, asi takové, jaké musejí při příjezdu do Británie vyplňovat lidé, kteří nejsou občany Evropské unie. Tuniský dinár je nekonvertibilní měna. Jeho kurs vůči západním měnám je pevný, státem kontrolovaný. Při výměně peněz si turista má schovávat stvrzenky, neboť tuniskou měnu nesmí ze země opět vyvézt a před odjezdem ze země má právo proměnit si zpět v západní měnu jen 30 procent částky, kterou si původně proměnil na tuniské dináry. Státní byrokracie kvete: koupíte-li si v Tunisku za místní měnu jízdenku či letenku k cestě do zahraničí, musíte předložit zvláštní potvrzení, že místní měnu, kterou jste za to zaplatil, jste získal oficiální výměnou v bance. Před výměnou západních deviz za tuniské dináry, za něž si chcete koupit tuto jízdenku či letenku, musíte předem požádat o vystavení příslušného devizového certifikátu. A tak dále. To je byrokracie, jíž jsou vystaveni cizinci. Jak strašná musí být byrokracie pro místní lidi, si raději ani neodvažuju představovat.
Všudypřítomný - na ulicích, v obchodech, v hotelích je portrét současného tuniského prezidenta Ben Aliho, který získal moc nekrvavým palácovým pučem 7. listopadu 1987 (to je datum, oslavované všeobecně v názvech ulic a dokonce i na bankovkách). V roce 1994 byl Ben Ali znovu zvolen národem ve volbách 99,9 procenty hlasů! Komunistická diktatura byla za Husáka pěkně tuhá, nikdy však tajná policie netrvala na tom, aby byly Husákovy portréty vyvěšovány i v těch nejlidovějších putykách. V Tunisku, právě na všech nejobyčejnějších místech, pro ty nejobyčejnější místní lidi, visí půlmetrové portréty Ben Aliho, prozápadního vládce Tuniska.
Jasmine, zástupkyně britské cestovní kanceláře, s níž jsme do Tuniska přijeli, tvrdila, že portréty Velkého bratra Ben Aliho jsou rozmístěny všude, i třeba na stovkách miniaturních vlaječek ( na nádraží nebo ve středověkých městských čtvrtích křivolakých uliček, zvaných medina, kde se rozkládají arabská tržiště) protože je prý prezident populární. Při jiné příležitosti přiznala, že prý není pro žádného majitele obchodu zrovna bezpečné pro podnikání portrét milovaného potentáta nevystavit.
Jenže: lidi se v Tunisku, jak se zdá, nechovají tak, jako Češi za komunismu. Zdají se být přátelští, veselí a otevření, a to jak k západním turistům, tak vůči sobě. Tunisko působí - alespoň na severu země - jako silně poevropštěná, otevřená země, která - na rozdíl od svých sousedů - podporuje západní turistiku a žije z ní. Tunisko je zemí frankofonní a volně se tu prodávají francouzské noviny, sleduje se francouzský rozhlas a televize. Místní tisk a sdělovací prostředky jsou ovšem jak se zdá ovládány propagandou vládní strany prezidenta Ben Aliho. Místní tuniský deník La Presse přináší na titulní straně články o tom, jak pan prezident Ben Ali daroval krev a šel tím velkým příkladem národu. Kritickým novinářům z Tuniska i ze zahraničí, znemožňuje tuniská vláda práci. Zajímavější než státní ideologií ovládané denní listy jsou prý tuniské týdeníky. Nejpodnětnější z nich, Mladá Afrika, rediguje jeden tuniský novinář v Paříži. Týdeník má mezi Tunisany autoritu i proto, že ho občas tuniská vláda v zemi konfiskuje.
O komunisticko-marxistickou revoluci prezident Ben Ali neusiluje. Nicméně odmítá kritiku organizace Amnesty International, poukazující na porušování lidských práv (několik fundamentalistických muslimských teroristů bylo v Tunisku v roce 1991 popraveno) a v roce 1994 vykázala tuniská vláda ze země zpravodaje BBC, kritizující j režim Ben Aliho. Spojené státy vydaly zprávu, odsuzující stav lidských práv v Tunisku.
Připadlo mi, že jsem v Československu roku 1985, když jsem v taxíku v hlavním městě Tuniska Tunisu slyšel v rozhlasových zprávách jedné francouzsky vysílající místní stanice: "Prezident a první tajemník socialistické (atd.) strany Tuniska, Ben Ali, si vyměnil přátelské pozdravy s prezidentem republiky Zimbabwe Robertem Mugabem v rámci dalšího prohlubování přátelských styků mezi oběma našimi africkými zeměmi."
Zdá se ale, že Tunisanům vadí hlavně jejich relativní chudoba. Hovoří o ní alespoň spontánněji než o nedostatku svobody. Problémem je islám, i když je Tunisko pravděpodobně nejliberálnější islámskou zemí. Ženy tu mají volební právo a alespoň teoreticky - zásluhou "prezidenta Osvoboditele" Habiba Bourgiby, který v padesátých letech získal pro Tunisko nezávislost na Francii - celou řadu západních práv. Například studovat a věnovat se profesionální kariéře. Tradiční společenský a rodinný tlak na dívky je však obrovský: jejich povinností je co nejdříve se vdát, vést domácnost, vařit a starat se o děti.
"Liberální", prozápadní Tunisko je enklávou mezi vražedným Alžírskem, s nímž sousedí na Západě, a s nepříčetnou Libyjí, doktrinářsky diktátorským "teroristickým státem" Muamara Kaddáfího, s níž sousedí na Východě. Tuniská vláda má nicméně dohodu s ostatními státy Maghrebu, podle níž smějí obyvatelé Libyje, Tuniska, Alžírska , Maroka a Mauretánie od února 1989 navzájem pracovat ve všech těchto zemích. Co tomu asi říkají Američané, kteří se snaží prostřednictvím rezoluce OSN zakázat světu, aby měl s Libyjí jakékoliv obchodní či jiné kontakty.
Zajímavá věc: Tuniská vláda se zjevně neděsí, jako vláda česká, když objeví americké úřady libyjskou účast v nějakém tuniském hotelu či podniku. Prezident Ben Ali získal své vzdělání ve Spojených státech. Podle mnohých pozorovatelů se dostal v listopadu 1987 k moci prý právě s pomocí Spojených států. Tunisko má velmi dobré styky se západními zeměmi, zejména se Spojenými státy a s Francií. Ben Ali vévodí stabilnímu, v severoafrickém kontextu dosti liberálnímu a prozápadnímu režimu. Co si přát víc.
Francie se v minulosti na Tunisku podepsala neblaze. Od roku 1881 do roku 1956 bylo Tunisko francouzskou kolonií, a ačkoliv si tu Francouzi nepočínali tak krutě, jako v Alžírsku, důsledky jejich vlády byly velmi podobné. Tvrdě ovládli tuniské hospodářství a místní lidi připravili o hospodářský i politický vliv. Evropané začali zemi rychle osídlovat - kolem roku 1900 tvořili pět procent obyvatelstva Tuniska Evropané, hlavně Francouzi a Italové. Francouzi měl vlastními lidmi zcela pod kontrolou tuniskou státní správu. Tunisanům byl odepřen přístup ke vzdělání: jejich úlohou bylo pracovat jako manuální, negramotné síly.
Roku 1956 dosáhlo Tunisko po dlouholetém úsilí samostatnosti a šéfem státu se stal "benevolentní diktátor" Habib Bourgiba. Bourgiba zavedl celou řadu evropských sociálních reforem, zejména podstatná práva pro ženy. Jeho vláda ovšem nebyla demokracií a zejména v posledních letech před tím, než byl stárnoucí a prý senilní Bourgiba v roce 1987 zbaven politické moci, páchal tuniský režim násilí na příslušnících opoziční islámské, dosti extrémistické politické strany.
Jakmile se dostal k moci nynější prezident Ben Ali, politickou situaci liberalizoval a propustil celou řadu politických vězňů. Islámský fundamentalismus je však v Tunisku i nadále zakázán. Údajně jsou nyní v Tunisku povoleny i opoziční politické strany, nesmějí však jednat protiústavně, nesmějí to být náboženské, etnické či regionální strany. To, jaká strana se údajně prohřešuje proti těmto principům, určuje vláda. Právě proto asi byl zvolen ještě v roce 1994 prezident Ben Ali onou trapně totalitní většinou 99,9 procent hlasů.
Mnozí, zejména chudí lidé, považují v arabském světě islám kupodivu za nástroj osvobození. I v Tunisku požadují islámští fundamentalisté, aby byly náboženské principy začleněny do státní politiky a do zákonů. Zatím se těmto požadavkům tuniská vláda nepřizpůsobila, ale je možné, že se v budoucnu před nimi bude muset alespoň trochu sklonit.
Islám potlačuje kritické myšlení: to, co není v Koránu, není povoleno. Podle některých pozorovatelů si přijetím islámu zadělaly arabské země na hospodářský neúspěch a stagnaci. Původně byl arabský svět a jeho civilizace daleko pokročilejší než svět evropský. Přijetím islámu se arabský civilizační rozvoj zpomalil. Arabové se naučili od Číňanů, jak vyrábět papír, už kolem roku 700, poté, co dobyli Samarkandu. Dlouhá staletí však z papíru odmítali vyrábět knihy, neboť něco takového nebylo v Koránu a prorok Mohammed to neschválil. Jak obrovské množství takovýchto neislámských činností musí existovat dnes? Jeli jsme docela slušným úzkokolejným vlakem asi sto kilometrů do hlavního města Tunisu. Mají dnešní arabští vyznavači islámu výčitky svědomí, pokaždé, když jedou vlakem nebo letí letadlem, že je to neislámská činnost, kterou prorok Mohammed neschválil? A přesto: lákadlo moderní technologické civilizace je obrovské, i když si nejsem jist, že si jsou Tunisané vědomi toho, že motorem jejího rozvoje je právě kriticky analytický duch. V hotelu Houria Palace se ke mně přiblížili tunisští číšníci, jestli se smějí podívat na tento laptop. Je to prý ten internet? Ujišťoval jsem je, že technologie jde rychle kupředu a počítače budou brzo k dispozici všem, tak jako je dnes k dispozici video nebo satelitní televize. Nevěřili. Ne, tady v Tunisku to tak nebude.
Tunisko je tedy, jak se zdá, zajímavou politickou směsicí. Ze západního, i středoevropského hlediska je asi nepřijatelnou diktaturou - ve srovnání s Alžírskem a Lybijí však velmi liberální. Smí však civilizovaná země zakázat i ta politická či náboženská hnutí, která by chtěla její civilizaci zničit? Je to nakonec otázka, o níž se uvažuje v souvislosti se sládkovci a komunisty i v českém kontextu.
Na tuniském příkladě je zjevné, že člověk, poučený zkušeností z komunismu, hned pozná, že země není stoprocentně svobodná. I když se středoevropský návštěvník může dopustit chyb. Na ulici stál pojízdný jeřáb, jehož se používá k opravování pouličního osvětlení a jakého se používalo v komunistickém Československu k vyvěšování transparentů. Muži z něho před naším hotelem ve čtvrtek pracně rozvěšovali přes ulici velký transparent, psaný arabským písmem a ověnčený množstvím vlaječek. Vrátilo mě to nepříjemně do pražské atmosféry roku 1984. Chybně. Na transparentu jsem nerozuměl ani jedinému slovu. Posléze jsme ve vedlejší ulici objevili jeho francouzskou verzi. Bylo to pozvání na tenisový turnaj.
Tunisko je neobyčejně mladou zemí - podobně jako v Irské republice - padesát procent obyvatelstva je mladší 21 let. Mladí muži postávají a chodí po ulicích ve dvojicích, trojicích či čtveřicích - na evropské poměry je v tuniských vesnicích na volném prostoru mnoho lelkujících zahalečů. Podobně je to s mladými ženami. Oblékají se západním způsobem do texasek obličeje mají odhaleny, nosí krátké rukávy a módní halenky, většinou však chodí po dvou nebo po třech.
Přístav El Kantaoui je hypermoderním komplexem západních hotelů, postavených kolem maríny v "andalusko-tuniském" stylu. Je to netypické, pro místní poměry až neústrojné letovisko, vybudované před několika lety za pomoci kuvajtského kapitálu. Skutečně, rozdíl mezi jeho úpravností a moderností a vysokou úrovní služeb a poměry v tuniských vesnicích jen o pár kilometrů dál je velký . Tunisané jsou ale na letovisko El Kantaoui i hrdi a sami rádi navštěvují jeho hotely a diskotéky.
Pronajal jsem si jízdní kolo a objel jsem pár vesnic v okruhu asi dvaceti kilometrů. Obchody a obchůdky jsou v nich uboze zásobené, hlavně najdete na regálech konzervy a džusy, asi tak, jako ve vesnických obchodech v Československu za komunismu. Taky jsou tam těstoviny a pišingry. Lidi většinou v této zemi jedí to, co si doma na zahrádce sami vypěstují.
Mnohdy mě ty středozemské vesnice, skládající se z bílých staveb s plochými střechami, trochu připomínaly český venkov. Babičky se k večeru tahaly s nůšemi posekané trávy pro domácí zvířectvo. Všude bylo množství slepic, kuřat, kohouti kokrhali, jezdilo se na oslících - i když těch v Čechách moc není. Navzdory tuniské exotičnosti ke mně promluvil až českou důvěrností - českým provizoriem? - obraz oslíka, který měl u jedné vesnice kolem krku přivázaný tlustší provaz. Na něj byl navázán tenčí provaz, a pak ještě několik tenčích provázků, které oslíkovi poskytovaly volnost asi pěti metrů, aby se mohl pást. Koncem byl poslední provázek pevně obmotán kolem velkého kaktusu.
Kaktusy se v severním Tunisku vysazují kolem polí a zahrad namísto živých plotů: jejich pichláky dobře zajistí, že se přes ně do zahrady nikdo nedostane.
Všude je množství základních škol a taky samá holičství a autoopravny. Snad všichni Tunisané jezdí na mopedech, většinou značky Peugeot. Kdyby někdo v ČR začal do Tuniskam vyvážet levné a spolehlivé mopedy, musel by na tom vydělat jmění. Velmi rozšířená je automobilová dodávka firmy Peugeot, která zepředu docela nepříjemně tvarem připomíná trabanta. Mnoho Tunisanů si bezpochyby nemůže dovolit pořádný automobil. Lidé jezdí za levný peníz sdílenými taxíky, a to i na velké vzdálenosti. Zejména ve městech však najdete dost bavoráků a jiných drahých aut.
Pohled na Evropana, který si půjčí kolo a projíždí zapadlými venkovskými vesničkami, asi není zrovna běžný, i když jsou místní lidi na turisty zvyklí. Vždycky vyvolal vjezd do vesnice velkou pozornostd, zejména u davů školních dětí, s taškami za zádech, ubírajících se v poledne ze školy anebo naopak zpět do školy. Na cyklistu volali ze všech stran, "Bon jour", "Hello", "Ca va?" Všichni, kdo chodí do školy, mluví prý francouzsky. Ve městě Soussa jsem viděl taxíkáře, jak sedí za volantem a při čekání na zákazníky luští se slovníkem články v anglickém deníku Daily Mail. Tunisany jsem viděl s anglickým slovníkem podpaží častěji.
Vzpomínám ale, frustrován, na Franze Kafku, žijícího na přelomu století v Praze a zoufajícího si z toho, že nikdy nemá ani tu minimální možnost, aby pronikl do duševního obzoru a hodnotového systému české služky, žijící v témže městě, ale v úplně jiné civilizaci.
Podobně jsem na tom já v Tunisku u hotelového bazénu, pod pálícím africkým sluncem. Mohu zaznamenat pár nereprezentativních útržků, ale co ve skutečnosti místní lidé cítí, v co věří, v co doufají, se při takto krátké návštěvě nedovím. Není to u většiny turistů bohužel ani cílem. Zajímá snad Němce či Brity, kteří sem přijeli na pláž, že je v každé místní putyce či v každém holičství vylepen obrovský portrét místního diktátora? Proč by se měli zamýšlet nad tím, co to znamená?
Globalizace a anglosaská kultura se světem šíří: nejvýznamnější podnikatelská, finanční a hospodářská rozhodnutí jsou v současnosti činěny z nadnárodních finančních a podnikatelských center.
Zajímavé jsou však enklávy, které sice do určité míry přijaly nadnárodní modernost, přesto si však zachovaly vlastní kulturu. Můžeme do ní proniknout?
Před návratem z Tuniska do chladné, ale až anarchicky tolerantní Británie jsem si uvědomil: demokracie, svoboda projevu a kritické uvažování není světově všeobecně uznávaným standartem, o něž mezinárodní společenství usiluje. Mezinárodní společenství, Západ, Spojené státy - říkejme tomu jakkoliv - mám pocit - neusiluje o nic moc. Zdá se, že i v ČR, kdyby na to přišlo, by docela klidně mohl vládnout jakýkoliv diktátorský režim: pokud by byl stabilní a udržoval přátelské styky se Západem, všechno by bylo z hlediska Západu v pořádku.
Závisí tedy jen na nás, jaké si vytvoříme ve vlastní zemi společenské prostředí, stimulující mezinárodní hospodářskou úspěšnost České republiky, jak příjemně a nezávisle, ostražitě připraveni na budoucnost a na konkurenci, budeme v této zemi žít.
Jan Čulík
