Tři hodiny odpoledne

Ježíš se naposled zvedl k hlavě kříže. "Otče," zvolal. "Do tvých rukou poroučím svého ducha."

Jeden z vojáků obešel kříž a chvíli pozoroval umírajícího. Pak se vrátil a lehl si na skálu. Z Ježíšových úst zazněl poslední výkřik: "Dokonáno jest." Jeho tělo se svezlo dolů, Ježíš se vzdal smrti.

Ozval se zvuk, jako by pod zemí dusalo stádo prchajících zvířat. Čerstvý vítr ovál krátkým dechem rostlinstvo. Země se třásla a úzká trhlina rozdělila zemi od západu na východ. Běžela od velké popravčí skály přes silnici a Jeruzalemskou branou přes město do chrámu, kde roztrhla velkou oponu vnitřní svatyně od vrchu až dolů a pokračovala dál k východu. Otřásla velkou zdí, otevřela hroby na hřbitově za městskými hradbami a zamířila k Mrtvému moři, zanechávajíc svou stopu na zemi, na skalách i v horách.

Setník a několik vojáků zděšeně vyskočilo. Postavili se před kříž. Pohlédli na Krista, na ztemnělou oblohu a na puklinu ve skále. Setník sklonil hlavu. "Jistě to byl Syn Boží," řekl ostatním.

Byl rozčílen a obrátil se za Ježíšovými přáteli, snad aby se jich zeptal. Zjistil však, že odvádějí Kristovu matku k rozcestí u brány. Všichni zřejmě plakali.

Setník si všiml muže spěchajícího k městské bráně. Podle oblečení to byl zámožný člověk. Abenadar ho neznal, ale poslední hodinu ho viděl, jak stojí stranou ostatních a se zjevným soucitem pozoruje Ježíšovu tvář.

Byl to Josef z Arimathie. Setník také zahlédl, že dva Pilátovi strážci hovoří s velekněžími. Podivil se tomu a vrátil se na své místo. Strážci přešli skálu. Neoznámili setníkovi, že velekněží byli za Pilátem. Řekli mu, že zůstanou-li odsouzenci viset na křížích ještě po západu slunce, celá Golgotha bude znesvěcena a žádný Žid tam napříště nevkročí.

Pilát chtěl mít celou věc co nejrychleji z krku. Zavolal dva strážce a přikázal jim, aby doprovodili kněze zpět na Golgothu a aby ukřižovaným bez prodlení zpřeráželi nohy. Abenadar ukázal na kříže a řekl, aby konali svou povinnost. Jeden z biřiců byl ozbrojen kopím, druhý nesl prkno asi dva centimetry tlusté, osm centimetrů široké a přes metr dlouhé.

Oba muži se poradili a rozhodli se, že začnou vlevo.

Mlčenlivý lotr věděl, že zpřerážení nohou urychluje smrt.

Když klesl dolů na svém závěsu a nejevil snahu se opět vytáhnout, oba muži popošli k Ježíšovi. Ten, který držel kopí, poznamenal, že ukřižovaný už nežije. Pokynul druhému, aby šel stranou. Sám ustoupil o krok, rozpřáhl se a zamířil oštěpem na pravou stranu Kristovy hrudi.

Chtěl se přesvědčit, nepředstírá-li smrt. Hrot kopí pronikl mezi páté a šesté žebro, projel pohrudnicí a plícemi a zastavil se v srdci. Mrtví obvykle nekrvácejí, avšak v pravé předsíni bývá i po smrti trochu tekuté krve a v osrdečníku se tvoří tekutina zvaná hydroperikard.

Když voják kopí vytáhl, vytekla krev a voda.

Oba pak postoupili k druhému zločinci, který se vyčerpal svými protesty a mohl pouze v němé hrůze přihlížet, jak se muž s prknem chystá k úderu.

Pilátovi biřici pak zůstali stát před kříži a pozorovali popravené, zda projeví ještě známky života.

Všichni tři viseli bezvládně na svých kůlech.

Strážci požádali setníka o dovolení vrátit se do tvrze. Abenadar řekl, že také odejde se svou četou, jakmile seberou své věci.

To, co onoho odpoledne učinil Josef z Arimathie, vyžadovalo značné odvahy, ne-li hrdinství. Pospíšil do Antoniovy tvrze a požádal o slyšení u Piláta. Byl přijat a vyslovil přání, aby mohl ihned pohřbít Ježíše z Nazareta.

Pilát byl překvapen. Nevěřil, že je Ježíš už mrtev. Josef však tvrdil, že ho viděl umírat na vlastní oči.

Aby celou věc uzavřel, Pilát poslal na Golgothu jezdce, který měl přinést hlášení od Abenadara. Josef mezitím čekal.

Byl to pro něj kompromitující rozhovor, neboť tím, že požádal o vydání těla k pohřbu, dal vlastně Pilátovi najevo, že on, člen Velké rady a hlava známé saducejské rodiny, je tajným Ježíšovým učedníkem. Proč by o to jinak žádal. Proč by se ponižoval návštěvou Antoniovy tvrze, když tou dobou mohl být naproti v chrámu a jako tisíce jiných lidí držet jehňátko a čekat, až zazní trojité znamení k oběti. Jistě si uvědomil, že prokurátor s potěšením vezme na vědomí, že i ve veleradě jsou tajní učedníci galilejského proroka.

Čekal.

Za nějakou dobu došla zpráva, že Ježíš zemřel ještě dřív, než se dal do práce biřic s prknem.

Pilát pokrčil rameny. Pak se zdvořile uklonil a dal Josefovi svolení sejmout tělo z kříže a pohřbít je podle židovských předpisů, než začne sobota.

Židovský senátor poděkoval a vyšel spěšně dvojitou branou do jeruzalémských ulic. Náhodou potkal Nikodéma, farizeje, který kdysi přišel v noci za Ježíšem. Řekl mu, že dal zřídit hrob v zahradě u Golgothy a že tam hodlá pohřbít Krista.

Nikodém neváhal. Řekl, že i na něho působily slova a činy tohoto podivuhodného muže a že je ochoten vykonat vše potřebné, aby byl Ježíš pohřben se vší úctou.

Je téměř trapnou ironií, že Ježíšův pohřeb nezařizoval Petr, ani Jan, ani ostatní, kteří se ještě minlého večera bili v prsa a hádali, kdo miluje Krista nejvíc, nýbrž saducej, farizej a pohan.

Podle římského zvyku zůstávala těla na kříži, dokud ptáci, psi nebo jiná zvířata a hmyz neohlodali mrtvolu na kost. Teprve císař Augustus porušil tento zvyk a dal Židům právo sejmout prokazatelně mrtvá těla a pohřbít je, než nastane sobota.

Josef i Nikodém věděli, že až přijdou na Golgothu, někteří kněží tam ještě budou a s pohoršením zkonstatují, že dva z nejváženějších mužů země se bez ostychu ujali úkolu uložit rouhače k poslednímu odpočinku. Tím, ačkoliv skrývali svou oddanost, dokud byl Kristus naživu, teď po jeho smrti na sebe uvalili odsouzení sobě rovných do konce života.

Jeruzalémská elita jim nikdy neodpustí, že pomohli ničemovi, který byl ukřižován.

Nikodém poslal služebníka do svého domu pro sto liber vonné látky, směsi myrrhy a aloe, jichž bylo zapotřebí k nabalzamování mrtvoly.

Josef koupil pruhy jemného plátna a obstaral ještě další nutné věci.

Když přišli na Golgothu, Josef a Nikodém přistoupili k Ježíšovým přátelům a řekli Janovi, že Římané povolili Arimatijskému ukřižovaného pohřbít.

Jan se na ně nedůvěřivě podíval, ale shledal v jejich tváři jen lásku a soucit. Domluvili se, že je třeba si pospíšit, aby nebyla znesvěcena sobota. Josef řekl, že nablízku je hrob, který dal nedávno vytesat do skály.

Jan se chystal sejmout tělo z kříže avšak oba muži mu doporučili, aby raději zůstal s Ježíšovou matkou, že to provedou sami, když Římané už odešli.

Několik velekněží, kteří ještě stáli opodál, téměř oněmělo překvapením, když zjistili, že dva velcí představitelé chrámu se domlouvají s rouhačovými přáteli. A když se dověděli, že Ježíš bude uložen v Josefově hrobě, pohoršeni pospíšili do Jeruzaléma, aby to oznámili Annášovi.

Jan prohlásil, že musí vykonat poslední službu svému Mistru. Marie může zůstat s ostatními ženami. Bylo mu trapné, že jsou apoštolové pryč. Splnila se Kristova slova, až budou bít pastýře, že se rozprchnou jako ovce. Mrzelo ho, že v těchto posledních chvílích by měl být Ježíš v cizích rukou.

Řekl, že jim pomůže. Trval na tom. Kdy jiný měl vzít do milujících rukou Kristovo tělo než ten, komu svěřil svou matku.

Hlouček žen zůstal u brány. Kromě Ježíšových přátel už nebyl na Golgothě nikdo.

Americký novinář Jim Bishop napsal na základě podrobného studia historického materiálu rekonstrukci posledních čtyřiadvaceti hodin Kristova života, Den, kdy zemřel Kristus. Česky vyšla poprvé v překladu Jana Čulíka seniora (1925-1995) v nakladatelství Vyšehrad v roce 1971, jako opožděné dědictví Pražského jara. (Výrobní lhůty katolického nakladatelství byly dlouhé.) Z ní jsem citoval v dnešních Britských listech část jedné kapitoly.

Český překlad knihy Den, kdy zemřel Kristus, se stal v sedmdesátých letech v Československu téměř tajným bestsellerem. Byl to překlad, k němž dostal můj otec daleko největší množství čtenářských reakcí. Občas zašel do kostela a zjistil, že kněží z knihy četli z kazatelen.

Nebyl tím příliš nadšen. Po podrobné práci na překladu - člověk se přitom dostane k textu knihu neobyčejně blízko - si uvědomil, že Bishopova reportáž je vlastně vůči křesťanství a katolické víře podvratným dílem. Argumentoval, že když se začneme dívat na základní články historie Kristova života a jeho smrti pod zvětšovacím sklem, začnou se vynořovat nepříjemné a nezodpověditelné otázky. Například otázka Božího sadismu. Nadšení kněží, kteří knihu, působící v normalizačních sedmdesátých letech téměř jako zjevení, si to při citaci díla z kazatelen neuvědomovali.

Po pádu komunismu vyšel tento český překlad knihy Jima Bishopa Den, kdy zemřel Kristus, znovu, v katolickém nakladatelství Zvon, Praha 1996. (JČ.)