České soudnictví: Běžný občan nemá šanci. Kde se lze dovolat spravedlnosti?
Výzva pro pracovníky ministerstva spravedlnosti. Přečtěte si níže uvedený, otřesný případ. Nestydíte se za stav českého soudnictví?
Případ je zjevným důkazem, jak nedokonalé jsou české zákony, zabývající se finančními a podnikatelskými transakcemi. Je to zjevně skutečný stav legislativní nouze. Neměly by se tyto zákony opsat ze zákonů členských zemí EU, třeba Velké Británie, kde jsou tyto záležitosti velmi efektivně regulovány? Je naprosto nemyslitelné, aby se na britské aukci prodalo kradené zboží, za něž zákazník zaplatí, ale pak je nedostane. Opsáním britských zákonů v této věci by se přece rázem učinila takto drastické legislativní nouzi přítrž. Nebo ne?
Apel na novináře. Je POVINNOSTÍ novinářů objevovat, sledovat a systematicky zveřejňovat případy takové zvůle, jejichž obětí se stal pan Radek Tesař. Jde o záležitost, která by si zasloužila palcové titulky v novinách každý den, až do doby, kdy dojde k nápravě.
Pokud totiž nebudou sprostota a podvádění spravedlivě a účinně trestány neustálým energickým zveřejňováním případů příkoří a nátlakem na příslušné činitele -hospodářství České republiky se nezačne zdárně rozvíjet. Málokdo bude ochoten riskovat podnikatelské transakce v atmosféře, kdy není zaručeno, že nebudou vložené peníze při první příležitosti beztrestně rozkradeny.
Poznámka kritikům, jimž se nelíbí že "žiju jinde, vidím všechno pohledem člověka odjinud a pořád jen popichuji". - Inteligentní člověk je vděčen za pohled zvnějšku. Kritické podněty vítá jako cenné podnikatelské informace, za něž by za normálních okolností musel draze platit. Úspěch je založen na neustálém bourání konvenčního vidění a na ustvičné snaze najít jiné, netypické pohledy na každodenní skutečnost. To se dočtete v každé manažerské příručce pro začátečníky. JČ
České soudnictví: Běžný občan nemá šanci. Kde se lze dovolat spravedlnosti?
Vážený pane Čulíku,
možná jsem ještě pod vlivem emocí, ale cítím, že chci sdělit svoje závažné stanovisko. Často se setkávám s názorem, že kritizujete události, které se dějí v naší republice a přitom žijete jinde. Že neustále jenom popichujete a nic Vám nejde pod nos. Všechno vidíte pohledem člověka odjinud. Tak já Vám, jestli dovolíte, napíšu svůj pohled na ty věci tady. Tak, jak je vidím TADY a jak je prožívám tady.
V roce 1995 jsem vydražil osobní automobil na aukci u jedné pražské aukční společnosti. Koupil jsem v dražbě Škodu Favorit za 91.000 Kč a a musel jsem také zaplatit provizi aukční společnosti ve výši 4.550 Kč. Tedy dohromady 95.550 Kč. Peníze jsem musel předat zástupci aukční společnosti, která by mi jinak, podle jeho slov, nemusela vrátit jistinu ve výši 10.000 Kč.
Toto tvrzení samozřejmě zástupce aukční společnosti popřel a na nic takového si pochopitelně nepamatuje.
Samozřejmě, že kromě vydražovacího protokolu mi žádný jiný doklad nechtěli vydat.
Ani o zaplacení.
Prý stačí vydražovací protokol.
Potom mi oznámili, že skutečný majitel vozu, který jsem v dražbě koupil, mi předá doklady a klíče od vozidla. Ano, přijel pán, který se mne zeptal, zda jsem zaplatil peníze aukční společnosti. Když jsem mu sdělil, že ano (pochopitelně v přítomnosti svědka ), tak mi předal klíče od vozu a řekl, abych jej následoval. Sdělil mi, že vůz patří AUTOBAZARU.
Skutečný majitel autobazaru nebyl přítomen ( byl mimo území státu ), tak mi řekl, že převedení vozu se uskuteční až po jeho návratu.
Začal jsem mít pochybnosti. Ty se potvrdily, když se majitel autobazaru vrátil z Německa domů. Nejprve tvrdil, že aukční společnost mi měla předat doklady, jako je protokol o technickém stavu vozidla případně dojednat převedení vydraženého vozu na mou osobu.
Když jsem se znovu informoval na tyto záležitosti u aukční společnosti, bylo mi řečeno, že oni nic nemají a nehodlají se dále v tomto případu angažovat. Peníze jsem jim zaplatil, tak je všechno v pořádku.
Mám si to vyřídit s majitelem autobazaru. To už se mi zdálo příliš, tak jsem zašel na policii, abych se informoval, zda vůz není hledaný. Policie mi sdělila, že nikoliv. Šel jsem znovu na policii za 3 dny, abych jim oznámil, že vůz nechce majitel autobazaru převést na mou osobu, přestože jsem jej zaplatil.
Za 20 dní jsem dostal oznámení,abych vůz předal policii, neboť po něm pátrá jeho majitel.
Tím jsem spustil svou osobní tragédií ponižování, která s úspěchem pokračuje dále. Zaplatil jsem právního zástupce( částka 5.000Kč) , který docílil toho, že po 7-mi měsících a zaplacení poplatku za podaný návrh (3.842Kč) bylo uskutečněno I.stání u soudu.
Žalovaní se pochopitelně k soudu nedostavili.
Druhé stání proběhlo 17.prosince 1996 s tím, že se opět nedostavily žalované strany.
Další státní se mělo konat 14.února 1997, ale opět se neuskutečnilo. Jedna ze žalovaných stran si vyhradila čas na prostudování spisu.
Další stání proběhlo 25.března 1997.
Pokračovalo se dále 15.dubna 1997.
Další stání proběhlo 29.července 1997. Zde byl konečně vynesen rozsudek v můj prospěch.... ( Mezi těmito soudními jednáními jsem se také podrobil výslechům na policii, která případ vyšetřuje).
Dne 10.října 1997 obdržel můj právní zástupce rozsudek. Nyní začalo čekání na odvolání. Jedna ze žalovaných stran se opravdu odvolala k Městskému soudu.
Dnes, tj. 9.dubna 1998 skutečně proběhl odvolací soud. Ten skončil tím, že na jednu ze žalovaných stran byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba a případ bude vrácen na Obvodní soud k dalšímu projednání.
Odvážil jsem se zeptat svého právní zástupce, jak dlouho to zase bude trvat. Řekl mi, že teď se spis musí vrátit na původní soud, potom budou dovolené atd..... Následně se může stát, že se opět někdo odvolá a tak to půjde znovu na vyšší (odvolací) soud a ...........
Nevím, co napsat závěrem. Svému právnímu zástupci jsem musel zaplatit dalších 10.000 Kč, tj. 15.000 s první zálohou, soudní poplatek za podání ve výši 3.842 Kč. Ano, soudím se o podělaných 100.000 Kč. I takto jsem to slyšel z úst právnických.
Dovolat se spravedlnosti? TADY??? Média sledovala případ kolem sporů pana prezidenta a jeho švagrové, vzápětí jeho manželky a jeho švagrové. Jestli se nepletu, tak případ byl velmi rychle uzavřen. Případ pana Devátého byl také vyřešen rychle. Alespoň tak to vnímám já.
Slyšel jsem v televizi pana Motejla, který říkal, že soudy se tak dlouho neprotahují. A když ano, tak za to mohou občané sami.
Také vysvětlil, že některé případy jsou těžší, jiné snadnější. Snažím se pochopit, že každý případ je jiný.
Ale můj závěr je zcela jednoznačný. Běžný občan nemá šanci!!! Já osobně to cítím jako velmi ponižující. Kde jsou hranice takového jednání? Kde se lze dovolat spravedlnosti? A co ústava? Nikde jsem nečetl reálné zhodnocení soudnictví. Nikde se nepíše o soudnictví pravdivě.
Ano, všude jenom čtu, že soudců je málo, jsou přetížení. Mají malé platy.
Pane Čulíku,napadá mě hrůzná myšlenka! Kdyby lékař léčil stejným způsobem pacienta. Stejným způsobem, jakým léčí soud mne. Ano, nelíbíte se mi, paciente.Vaše pocity jsou oprávněné. Něco jsem tam našel. Necháme to zatím tak, uvidíme.!!! Kdy se na Vás dále podívám? No, já nevím. Až prostě budu mít čas. Že se bojíte, že zemřete??....že něco neuhlídám..
A co sliby jednotlivých politických stran? O fungujícím soudnictví, o nápravě zbytečného protahování soudních sporů! Chápu, že to nevadí lidem, kteří jsou na pozicích, kde to funguje jinak. Tam to funguje lépe, rychleji, spravedlivěji. Jinak by přece už dávno něco udělali. Ale kdy už to začne vadit běžným občanům? Těm, kteří to zažívají jako já, na vlastní kůži!
Nesouhlasím se vším, co Britské listy píší. Ale jedno jim upřít nelze. Čtu v nich daleko více pravdy. Nacházím v nich snahu pojmenovat věci pravými jmény.
Srdečně Vás zdraví
Radomír Tesař
PS.
Vážený pane Čulíku,
rád bych zveřejnil jména soudců, ale opravdu mám strach. Na jedné straně si říkám, že vlastně nic nemohu ztratit, ale nepopsatelný strach mám. Dnes jsem svým rozumem pochopil na Městském soudu toto:
- pokud u aukční společnosti Bussmark-Oliver s.r.o. vydražíte vůz za 91.000,-Kč, tak zaplatíte provizi ( pokud to ještě platí jako u mého případu) 5%.
To znamená, že částka je vyšší o 4.550,-Kč,tedy 95.550Kč.
Peníze předáte zástupci aukční společnosti (jako jsem to udělal já) a ten Vám srdečně poděkuje a bude Vám také blahopřát ( jako mně ) k fantastické dražbě.
Potom zjistíte, že jste vydražil automobil, který Vám nepatří, protože majitel je někdo úplně jiný. Řečeno jinak, automobil nemáte a peníze také ne.
Ale vrátit třeba jenom provizi? PROČ? Aukční společnost Vám umožnila utratit peníze.
Ty peníze jste předal (jako já) zástupci aukční společnosti, který pochopitelně řekne, že je následně předal vlastníkovi vydraženého předmětu. Nějaký doklad? Proč? Všechno bylo domluveno ústně. Přece si musíme věřit! Že to nebyl vlastník? Máte smůlu. Naletěl jste jako malý kluk. Příště nám sem nelezte! Když se Vám to nelíbí!
Nevím, třeba je to procento nižší ( nebo vyšší ). Ale takto to zafungovalo u mého případu vydražení. Jaké to jsou položky, když vydražený automobil stojí např. 500.000 Kč? Nevím, asi tyto peníze nepodléhají danění, protože jinak by musel být zřejmě vystaven nějaký doklad na příjem těchto peněz. Ale já tomu moc nerozumím a právník, kterého platím ( viz nahoře) mi neřekne, jak to má fungovat. Ale kdo mi to vlastně řekne? Je toto rozhodnutí správné? Když je, tak se všichni potencionální dražitelé vystavují velmi nepříjemnému zklamání, pokud narazí na stejný případ, jako já. Nebo se mýlím a je to všechno úplně jinak?
A moje zkušenost s právním zastupováním? V mém případu mám třetího zástupce téže advokátní kanceláře. Pokud chci něco vědět (proč ještě nepřišel rozsudek, ptám se po dlouhém čekání), musím si informace sehnat sám. Proto přece platím advokáta. Že jsem hlupák? Ano, jsem. Chápu, že advokát chodí po soudech, nesedí v kanceláři kvůli mně. Ale pokud nechám laskavý vzkaz, aby mi zavolal, aby mě informoval, tak považuji za slušnost to udělat. Ale to už je moje hloupost, to si musím srovnat sám. Platím něco, co nedostávám.
Ještě dodatek. 21.března roku 1996 jsem telefonicky hovořil o své zkušenosti s aukční společnosti Bussmark-Oliver s novinářem MF Dnes panem Davidem Lorencem. Ten byl totiž autorem článku o této aukční společnosti v deníku MF Dnes. Vyslechnul si můj příběh a požádal mne, zda jsem ochoten sepsat krátký dopis, kde všechno popíšu. ( Jeho článek se jmenoval Na aukci automobilů lze pořídit ojetý vůz někdy i o třetinu levněji než v bazarech , vyšel 14.března roku 1996). To jsem udělal, obálku s textem jsem mu nechal na vrátnici redakce ( tak bylo domluveno). Ale nic nevyšlo a také už se neozval.
Chcete ekonomicky uspět? Učte se co nejrychleji anglicky
Přináším shrnutí článku, který vyšel v deníku Financial Times 4. dubna 1998. JČ
Švédové mluví anglicky, Číňané mluví anglicky, někdy mluví anglicky dokonce i Francouzi. Jak se blíží rok 2000, je velmi pravděpodobné, že angličina ("nejlehčí jazyk, kterým je možno hovořit špatně") se brzo stane světovým jazykem lingua franca, prvním světovým dorozumívacím jazykem.
Správní rada firmy SKF, švédského výrobce ložisek, se skládá z 11 Švédů, jednoho Němce a jednoho Itala. Když se v dubnu konala její schůze, poprvé na domovské švédské půdě, jednání správní rady firmy SKF se odehrávalo celé anglicky.
SKF je malou ilustrací velkého faktu: nezadržitelného procesu darwinovské selekce, v jejímž důsledku se angličtina stává společným jazykem celého světa, který nemá konkurenci.
Jazyk je neobyčejně citlivou součástí každé národní kultury. Jsou na světě lidé, kteří budou do krve bojovat proti tomu, co považují za angloamerickou kulturní hegemonii. Jenže ono nejde ani o politickou ani o hospodářskou nadvládu.
Jazyky nejsou sociální systémy: mohou koexistovat v téže zemi, nebo dokonce v téže ulici. Jazyky mohou společně žít v hlavě téhož jediného člověka.
Je načase vidět, co se děje, a uznat, že téměř všichni by měli prospěch, kdyby národní vlády a školské systémy, stejně jako mezinárodní korporace přijaly angličtinu jako druhý oficiální jazyk.
Jediný národ, který by na tom prodělal, by byli sami Angličané.
Oficiální uzníní angličtiny jako primárního světového dorozumívacího jazyka by bylo jen pozdním uznáním celosvětové poptávky. Jazykovědci odhadují, že angličtina je rodným jazykem asi pro 350 miliónů lidí a že téměř celá jedna miliarda lidí se umí dorozumívat anglicky - to je šestina všech obyvatel naší planety. Je to sice méně lidí, než kolik hovoří dnes na světě čínsky, ale podle zpráv se dnes prý v Číně učí anglicky víc osob, než kolik lidí mluví anglicky ve Spojených státech. I ve Švýcarsku, které má tři nebo čtyři vlastní jazyky, se nyní šíří angličtina.
V minulých dnech oznámila německá mediální skupina Bertelsmann, soukromý podnik, založený více než před 150 lety za účelem vydávání protestantských náboženských zpěvníků, že kupuje americké nakladatelství Random House. Bertelsmann koupil Random House, protože se chce stát největším vydavatelem knih tištěných v angličtině na celém světě.
Čelné německé podniky jako Hoechst a Siemens už přijaly angličtinu jako interní podnikový dorozumívací jazyk. V těchto a v mnoha jiných firmách se automaticky na jednání správních rad přechází do angličtiny, když je přítomen jediný člověk, který není Němec.
V čele švédské revoluce stojí podnikatelské impérium Wallenberg, které má majoritní podíl mj. ve firmách SKF, Ericsson, Electrolux a Scania. Percy Barnevik, který revoluci prosazuje, konstatuje: "Ve středovýchodní Evropě umějí lidé německy a v Rumunsko hovoří francouzsky. Jenže my trváme na užívání angličtiny. Dokonce i v bývalých francouzských koloniích v Asii je angličtina jazykem podnikatelské sféry."
Evropská unie má 11 oficiálních jazyků a k nim se přičlení další, až se EU rozšíří směrem na východ. Avšak většina každodenního jednání v Bruselu se děje ve dvou nebo třech jazycích: ve francouzštině, v angličtině, nebo v němčině. I tady vytlačuje postupně angličtina ostatní jazyky. Bruselští činitelé konstatují, že kdyby nedocházelo k opakovaným stížnostem seshora, angličtina by pravděpodobně úplně převládla.
Taková nadvláda angličtiny se nedá vysvětlit jako historická náhoda. Nejprve vzniklo obrovské britské impérium, po jeho rozpadu zavládla po světě velká hospodářská moc Spojených států. Ale angličtina má v evoluční džungli vlastní výrazné výhody. Je mnohostranně využitelná a je agresívní.
Angličtina má sice obrovskou slovní zásobu (slovník Oxford English Dictionary zaznamenává 500 000 slov, a to bez vědeckých termínů), avšak dokáže se vyjadřovat stručně a jasně. Většinou angličtina vůbec nepotřebuje rod ani pády, pravopis je (až na výjimky) jasný a výslovnost (zase: až na výjimky) zvládnutelná. Je lehké se anglicky naučit a používat tohoto jazyka pro praktickou komunikaci, zároveň je to jazyk, který je dostatečně bohatý na to, aby dokázal vyjádřit hluboce abstraktní záležitosti a básnické nuance.
Proč tedy nepřijmou angličtinu automaticky všechny nadnárodní společnosti? Důvodem je kulturní citlivost. Právě z těchto důvodů a z důvodů zákonů Evropské unie jsou všechny jazyky členských zemí EU považovány za rovnocenné a Evropská unie financuje nejrozsáhlejší překladatelské středisko světa.
Sentimentální vztah k jazyku má zejména Francie. Maurice Druon, permamentní tajemník Académie Francaise, konstatuje, že "jazyk národa je jeho duší. Je to základní intelektuální dědictví."
Avšak tento přístup není úplně racionální, argumentuje deník Financial Times. Ve většině historických období se používal nějaký druhý jazyk v různých oblastech k společnému dorozumívání jako lingua franca. Francouzština (smíšená s italštinou) bývala kdysi společným jazykem středověkých křižáků a středozemských obchodníkůl. V osmnáctém a v devatenáctém století se stala diplomatickým a vědeckým jazykem Evropy. Latina bývala jazykem křesťanského světa, předtím vládla ve Středozemí řečtina. Dnes používá většina lidí žijících ve východní Africe swahilštiny, obyvatelé Indie mluví hindsky a anglicky.
Většina lidí ve většině zemí světa žila vždycky s dvěma jazyky. Jedním se mluvilo doma, u stolu v kuchyni, druhým při cestách z města za obchodem. Moderní italština je místním jazykem Toskánska, který začali využívat Italové, aby překonali nesrozumitelnost místních italských dialektů. Pařížané mluví v ulicích argotem, na oficiálních večeřích pak francouzštinou. Než vznikly jednotlivé národní státy, hranice jazykového užívání byly nejen horizontální, ale i vertikální: vesničané hovořili jedním jazykem, obchodníci druhým, správní úředníci a dvořané často třetím.
To je pravda dodneška.
Vezměte si Spojené státy, které předstihly Velkou Británii jako nejvýznamnější vývozce angličtiny do světa. Spojené státy jsou samy uprostřed rozsáhlých jazykových změn. Až tak daleko na severu, jako je stát Massachussetts, jsou nyní v Americe na autobusech dvojjazyčné nápisy: anglicky a španělsky. Celá čtvrtina Američanů hovoří doma nějakým jiným jazykem než anglicky. Multikulturní lobbysté zamýšlejí zajistit, že to tak zůstane. I jednoduchý jazyk amerických černochů, zvaný "ebonics" dosáhl politického uznání. Pokud v Americe převládne pluralistická jazyková argumentace, Spojené státy budou muset paradoxně - jak už to učinila téměř polovina amerických států - vyhlásit angličtinu za svůj oficiální jazyk.
Jazykoví šovinisté však nevidí, že přijetí jednoho jazyka - třeba angličtiny - za všeobecný dorozumívací jazyk má mnoho výhod. Dokonce by to mohlo posílit i domácí kulturní hodnoty, jejichž ohrožení se jazykoví šovinisté tolik obávají.
První výhodou by byly finanční úspory. Když nedávno jeden návštěvník navrhl správci jedné čínské provincie, že by jeho prioritou mělo být šířit angličtinu, guvernér se porozhlédl po hodovní síni, ukázal, kolik je v místnosti tlumočníků, a řekl: "Ti všichni by přišli o zaměstnání." Kdyby se Evropská unie zbavila doktrinářského přístupu, mohla by existovat bez svých 1812 překladatelů - je to více než deset procent zaměstnanců Komise pro Evropu - a 700 tlumočníků na volné noze. Ušetřila by tak 120 miliónů liber (6,6 mld Kč) ročně. Vyhlídky na to, že bude nutno přidat další jazyky, maďarštinu, češtinu a polštinu, vedly jednoho holandského činitele k prohlášení: "Bude to katastrofa." Všichni noví zaměstnanci Komise pro Evropu by měli umět anglicky.
Kdyby vlády překonaly svůj kulturní strach, školním dětem by bylo ušetřeno rozhodování, jaký cizí jazyk se mají učit jako první. Univerzity, které by vyučovaly ve dvou jazycích, by si mohly vybírat z nejlepších studentů z celého světa. Malé země s obtížnými jazyky by dokázaly si vybudovat kulturní styky se zahraničím a byly by schopny šířit svou vlastní kulturu do světa daleko efektivněji než dosud. Jak poznamenal jeden profesor z jedné finské univerzity na nedávné konferenci o Evropské unii v Japonsku: do Finska jezdí studovat jen málo Asijců, protože jim vadí jazyková bariéra. Raději jezdí do Británie, do Německa a do Francie.
Přijmeme-li jazyk nyní dominující ekonomiky, neznamená to, že se musíme podřídit cizí módě a cizím hodnotám. Pokud k tomu začne docházet, bude to z jiných důvodů. Na druhé straně, přijetí angličtiny jako druhého jazyka ochrání první jazyk před cizími vlivy, proti nimž se například tolik nyní brání francouzská vláda.
Nakonec bude přijetí angličtiny jako světového jazyka vadit hlavně rodilým anglickým mluvčím. Angličtina byla vždycky strakou mezi jazyky a vypůjčovala si výrazy z francouzštiny, z arabštiny, z hindštiny - všude tam, kam se angličtí mluvčí dostali. Není pochyb o tom, že angličtina jako světový dorozumívací jazyk bude i nadále přejímat cizí výrazy pro myšlenky, které dosud nedokáže vyjádřit.
Dá se očekávat, že si univerzální angličtina vytvoří svou vlastní existenci a rodilí angličtí mluvčí na tom budou stejně jako všichni ostatní: doma budou hovořit vlastní odrůdou angličtiny a se světem budou mluvit mezinárodním anglickým jazykem. Děje se to už dnes.
