Jiří Pehe zase znovu
Jiří Pehe, ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky, znovu začíná: tentokrát na stránkách deníku Slovo ze 17. března 1998. Znovu zaútočil povrchně na společnost kolem sebe, aniž by věděl příliš mnoho o lidech, kteří v ní žijí. Znovu kritizoval tuto společnost, aniž by se nejprve zabýval vlastními předsudky.
Ve svém článku Pehe opakuje známou postkomunistickou mantru "občanské společnosti". Podle Peheho v České republice občanská společnost příliš rychle nevzniká, a to se bude muset změnit, až ČR vstoupí do Evropské unie. Ale navzdory tomu, že dává Pehe tomuto pojmu ve svém článku velký význam, nedefinuje pro čtenáře, co je podle něho "občanská společnost".
V akademické literatuře hovoří tolik autorů nekonečně o "občanské společnosti", že jediná definice asi nestačí. Uvedu však definici, která je relativně široce přijímána v kruzích analytiků postkomunistických zemí, aby alespoň čtenáři věděli, o čem hovořím. "Občanská společnost" je v podstatě ta společenská interakce, k níž nedochází ani na rovině jednotlivce či rodiny, ani na rovině státu či vlády. "Občanská společnost" obývá onen společenský střední prostor mezi oběma těmito světy. Prakticky řečeno, občanskou společnost představuje jakákoliv organizace, od klubu filatelistů po politickou stranu.
Je zjevné, že za komunismu byla toto společenská oblast téměř úplně zlikvidována. Vládní a stranické sítě buď ovládaly veřejné organizace, anebo je zlikvidovaly a zakázaly. Mnoho analytiků je přesvědčeno, že právě tento střední prostor mezi oběma světy musí být řádně vybudován, aby dokázaly postkomunistické země přijmout demokratické zřízení.
Máme-li tedy jasnou definici, můžeme pohlédnout na českou společnost a zkoumat, jaký je v ní nynější stav občanské společnosti. Když se to tak vezme, ČR na tom z hlediska výše uvedené definice vůbec není špatně. Jen se podívejte kolem sebe. Existují skauti, sportovní kluby, lidé hovoří otevřeně v parcích a v hostincích, chodí spolu na houby, chovají včely, a co je snad ze všeho nejdůležitější: lidé v ČR obyčejně znají své sousedy.
Lidé v ČR také relativně často navštěvují přátele, kteří nejsou jejich příbuznými. Tyto návštěvy jsou dlouhé a diskuse, k nimž během těchto návštěv dochází, se dotýkají nejrůznějších možných témat. Musím zdůraznit, že to je daleko zdravější než v Británii nebo v Americe, kde lidé sousedy většinou neznají a nechodí tak často na návštěvy jako v ČR.
Posuzujeme-li tedy Českou republiku podle obecně přijaté definice občanské společnosti, kterou jsem uvedl výše, rozumný pozorovatel by musel dospět k názoru, že stav "občanské společnosti" v ČR je relativně dobrý, vzhledem k sociálním, politickým a ekonomickým kataklysmatům, jimiž prošla za posledních deset let. Samozřejmě, dalo by se říci, že by občanská společnost mohla být silnější a že by se lidé více měli podílet na politice, ale to vyžaduje čas, a nikoliv nadekretování shora.
Občanskou společnost nelze "vybudovat shora", ať si to vlivný intelektuál v Praze přeje jakkoliv intenzívně. Občané musejí sami zakládat kluby a asociace, aby získala "občanská společnost" autentickou náplň. Pokud vím, tak právě to občané dělají relativně úspěšně, tak o čem vlastně Pehe mluví?
Za posledních několik let se Pehe snaží neustále zdůrazňovat, že občané České republiky trpí provincionalismem. Dodává k tomu, že musejí být v nové Evropě kosmopolitní (předpokládejme, že míní tak, jak je kosmopolitní sám Pehe). Viz například Peheho dřívější články ve Slově z 3.2. 1997 a 7.5. 1997 i jeho článek v měsíčníku Nová přítomnost z října 1996. Poslední článek ve Slově z 17. 3. 1998 je dalším útokem v této vysoce pompézní argumentační linii, a tento útok je - jako i obdobné předchozí útoky - zaměřen nesprávným směrem.
Pokud chce Pehe kritizovat český provincialismus a zdůrazňovat potřebu kosmopolitního pohledu na svět, měl by začít s jazykem svých vlastních článků. Tento poslední Peheho článek je plný výrazů "my", "náš" a jako vždy, je to zcela jasně ono nacionální "my", znamenající "kmen Čechů" tak, jak to jasně vyplývá z následující věty:
Pokud budeme i nadále akcentovat spíše prvky národního šovinismu na úkor principů občanského soužití, nebudeme nejen schopni soužití s větším počtem cizinců a romskou menšinou, ale obecně se nebudeme schopni vypořádat ani s multikulturním prostředím EU, které k nám vtrhne. (celá věta, můj důraz).
Na první pohled se zdá, že tato slova pozitivně podporují snášenlivost, a to by bylo dobré. Ale pohleďme na jazyk, jímž je to vyjadřováno. Z jazyka tohoto citátu i z celého článku je jasné, že Pehe píše "pro nás", to znamená "pro nás Čechy", protože romská menšina je zjevně z podmětu věty vyloučena. Romská menšina stojí mimo a není zamýšleným publikem pro Peheho apel. "My" pro Peheho znamená "kmen Čechů", nikoliv občané obecně.
Jestliže skutečně hovoří o "občanech" a o "občanské společnosti", jak se to na první pohled povrchně jeví, proč tento samozvaný kosmopolita vylučuje Romy z výrazu "my"? Domnívá se snad Jiří Pehe, že jeho článek nebudou číst žádní Romové? Zdá se, že Pehe používá tohoto jazyka, protože nedokáže uniknout svému vlastnímu provincionalismu. Problémem není provincionalismus v širší české společnosti: problémem je provincionalismus Jiřího Peheho.
Pokud Pehe chce přispět svým podílem ke vstupu České republiky do "kosmopolitizujícího prostředí Evropy", měl by přestat obecně kritizovat společnost a začít se zabývat svými vlastními předsudky. Česká republika dělá skutečný pokrok v oblasti "občanské společnosti", avšak Pehe to ignoruje, stejně tak, jak ignoruje potřebu definovat "občanskou společnost". Čtenáři-občanovi Jiří Pehe praví, že musí projít "revolučními mentálními změnami", aby rozkvetla občanská společnost a demokracie a aby byl zlikvidován provincionalismus. Na tento pojem "revolučních mentálních změn" lze odpovědět jediné: až po vás, pane Pehe.
