Jaké má pravomoci Ústavní soud?
(Vyšlo též v dnešním deníku Slovo.)
Minulou středu odmítl český Ústavní soud stížnost mnoha českých poslanců, že nedávné volby prezidenta byly procedurálně neuspokojivé. Stížnost poslanců se soustřeďovala na skutečnost, že prezidenta zvolil parlament většinou jediného hlasu, zatímco byl jeden poslanec ve vazbě v důsledku podezření z trestných činů, z nichž byl okamžitě shledán nevinným, jakmile byl prezident zvolen. Vzhledem k tomu, že je známo, že vězněný poslanec byl v těchto prezidentských volbách proti člověku, který v nich zvítězil, protikandidátem, bylo zjevné, že stížnost, předložená Ústavnímu soudu není bezpředmětná.
Je pozoruhodné, že český Ústavní soud rozhodl, že není v jeho pravomoci posuzovat záležitosti, které se týkají volby prezidenta. Soudce Vojtěch Cepl oznámil, že si není zcela jist, který orgán má odpovědnost rozhodovat o takovýchto záležitostech, ale zdál se být jistý, že Ústavní soud to tedy není.
Pohlédneme-li do české ústavy, zjistíme, že volby českého prezidenta jsou jasně určovány několika paragrafy v hlavě třetí. V ústavě se také dočteme, že Ústavní soud je soudním orgánem, odpovědným za obranu ústavy (hlava čtvrtá, článek 83). Vzhledem k tomu, že prezidentské volby se konají podle ustanovení ústavy, průměrnému pozorovateli se zdá být jasné, že Ústavní soud má pravomoci rozhodovat o průběhu prezidentských voleb.
To, že soudce Cepl nebyl schopen určit, kdo má pravomoc vyjadřovat se k prezidentským volbám, je vysoce neregulérní a podezřelé. Ve většině zemí různé orgány a instituce státu spolu často soupeří o to, aby rozšiřovaly své kompetence a svůj vliv, takže dojde-li k tomu, že činitel státního úřadu najednou odmítá vliv, moc a odpovědnost, je to velmi nezvyklé a měli bychom si toho dobře povšimnout.
Faktem je, že v tomto případě nejednal ústavní soud eticky. To, že se jím soudce Cepl odmítl zabývat, je prakticky přiznáním, že stížnost byla opodstatněná. Soud věděl velmi dobře, že volba českého prezidenta byla ochromena vážnými procedurálními nedostatky, ale protože je prezident populární a protože je poslanec, který byl dočasně vězněn, strašný, Ústavní soud se odmítl stížností zabývat.
Největší hanba na celém tomto skandálním případě je paradox, že znovuzvolený český prezident míval mezinárodní pověst bojovníka za demokracii a za lidská práva tím, že používal zákony bývalého režimu, zaručující teoreticky lidská práva, proti tomuto režimu. Jeho hlavní zbraní bylo poukazovat na rozdíly mezi zákonem a praxí. Teď se zdá, že jak je jednou u moci, může takovéto rozdíly ignorovat, pokud jsou pro něho nepohodlné.
Lidé očekávají víc od osobností, kteří v těžkých dobách zaujímali hrdinné a morální stanovisko. Když se však tyto osobnosti dostanou k moci, zdá se, že lidé jsou pokaždé zklamáni.
Prosím, nenamítejte mi, že dočasně vězněný poslanec a poslanci, kteří podpořili stížnost zaslanou Ústavnímu soudu jsou všechno politováníhodní fašisté. To vím taky. Mým argumentem však je, že zákony platí pro všechny občany bez rozdílu. Platí i pro lidi, jejiž myšlenek a jejichž přesvědčení se hrozíme. Pokud nejsou demokratické normy uplatňovány pro všechny lidi bez rozdílu, nejsou uplatňovány vůbec.
Strana, která byla se svou stížností odmítnuta, předloží ji na mezinárodním fóru, pravděpodobně celoevropskému soudnímu dvoru.Nikoliv v zájmu republikánů, ale v zájmu demokracie přeji tomuto případu, aby stížnost byla v zahraničí shledána důvodnou.
