Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Poznámky z Prahy:
Destabilizace? Rasismus? Odpovědnost státu? Pluralita?
Romská demonstrace v Ostravě - aktualizace z pátku večera 20,00 hod.
Podle informací České televize se v pátek 7. listopadu konala v Ostravě demonstrace asi 300 Romů, požadujících práci a zastavení rasismu proti nim. Byla to první organizovaná akce Romů na českém území v poslední době. Velmi zajímavé bylo, že jeden z hlavních mluvčích Romů požadoval, aby byli Romové považováni za součást českého národa. Poukázal na to, že až osmdesát procent ostravských Romů je bez zaměstnání. Uvedl, že někteří Romové chtějí chtějí pracovat. Mluvčí ostravského pracovního úřadu přiznal, že Ostravané nechtějí Romy zaměstnávat, nepotvrdil ani nevyvrátil však, že by mezi Romy v Ostravě vládla osmdesátiprocentní nezaměstnanost. Konstatoval, pozoruhodně, že se míra nezaměstnanosti v romské menšině nezaznamenává a "není prý důvodu, proč by se měla zaznamenávat".
Romští demonstranté se chtějí začlenit do českého národa, mají pocit odcizení, že nemají vlastní inteligenci, považují za nesmírně důležité, aby vznikla romská inteligence a chtějí, aby jim v tom pomohl stát.
Domnívám se, že šlo o nejdůležitější zprávu "Událostí" České televize. Nechápu, proč byla zařazena do pátečních událostí až těsně před koncem zpravodajství, před šotem z jakési módní přehlídky. Šlo o daleko důležitější věc než jednání hlavních českých politických stran, o nichž ČT referovala v první řadě, podle tiku, bezpochyby ještě z komunistické strany, že musí na prvním místě ve zprávách dávat to, co dělá "strana a vláda".
Zpravodajství mělo začít romskou demonstrací a požadavky Romů, vyjádřené v Ostravě, měly být konfrontovány s postoji čelných českých politiků.
(JČ)
Pátek 7.listopadu, 2.30 ráno
Jsem na skok - na několik dní v Praze. Právě jsem se vrátil z příjemného restauračního posezení s pány Václavem Žákem a Tomášem Pecinou. Připojuji k tomuto pátečnímu vydání Britských listů ještě pár nočních řádek z pražského Starého Města.
Stroehleinova přednáška
V sérii přednášek, kterou pořádá společně Institut ruských a východoevropských studií a katedra slavistiky Glasgow University přednesl ve středu odpoledne 5.11. Andrew Stroehlein, nyní postgraduální student na Londýnské univerzitě, jednu kapitolu ze své diplomové práce o českých reakcích na německo českou deklaraci. Konkrétně šlo o text, v němž Stroehlein podrobněji analyzuje přístup českých sdělovacích prostředků k německo-české deklaraci.
Plný text Andrewovy diplomové práce pro titul MPhil, kterou vypracoval v loňském školním roce pro Glasgow University, je k dispozici v anglickém originálu zde v těchto Britských listech(pozor, 200 kb!), shrnutí v češtině je zde.
Po Stroehleinově přednášce následovala asi hodinová, velmi živá diskuse. Na přednášku přišlo asi třicet lidí, vesměs odborníků na středo a východoevropskou problematiku.
Stroehlein především poukazoval na nedostatek plurality v českých sdělovacích prostředcích při informování o problematice, týkající se česko-německé deklarace. Tak například Mladá fronta Dnes otiskla větší množství redakčních komentářů, které podporovaly deklaraci, a jen jeden komentář, který se stavěl proti deklaraci, a to jen proto, že chtěl dokument ještě výraznější než deklarace.
Nejobjektivnější ze čtyřech zkoumaných českých novin bylo Právo, které sice také otisklo většinu komentářů pro deklaraci, ale zveřejnilo také několik příspěvků proti deklaraci. Právo také nejobsáhleji zveřejňovalo důležité dokumenty v deklaračním procesu, zatímco ostatní české deníky se spokojily jen se stručnějšími výtahy dokumentů, snad aby čtenáře příliš nezatěžovaly.
Zajímavé bylo podle Stroehleina neustále zdůrazňování na české straně, že česko-německá deklarace má přímou souvislost s případným přijetím České republiky do Evropské unie - i když je to zjevně nepodložené tvrzení. Kdokoli by se odvážil zpochybňovat česko-německou deklaraci, ohrozil by tím zdárný demokratický vývoj České republiky, zpochybnil by demokratický vývoj od roku 1989 a destabilizoval by politickou situaci, tvrdily české noviny.
V této atmosféře byla podle Stroehleina racionální debata o česko-německé deklaraci nemožná, zejména také proto, že deklarace byla vyjednávána tajně a když byla předložena parlamentu, parlamentu byla dána jen možnost ji buď schválit nebo neschválit - pozměňovat text nebylo lze.
Kdo se pokusil přijít s jakoukoliv - i seberacionálnější - námitkou proti česko-německé deklaraci, byl označen komentátory za extrémistu, či za provinčního zabedněnce. Jeden komentátor dokonce - bezprecedendně napsal, cituji po paměti, že komu se česko-německá deklarace nelíbí, chybu má hledat jedině v sobě!!
Pozor, nevyjadřuju žádný názor, ani pro deklaraci, ani proti, jen poukazuju na to, že racionální diskuse o této záležitosti nebyla v českých sdělovacích prostředcích možná.
A teď se totéž objevuje znovu? Jak napsaly například Hospodářské noviny, "Václav Klaus varoval před politickou nestabilitou při vstupu do NATO": Politické napětí v zemi by podle premiéra Václava Klause mohlo ohrozit "naše" členství v Severoatlantické alianci. Prezident Václav Havel požaduje shodu politiků před vstupem ČR do NATO. "Stavět na odiv politickou nestabilitu ve chvíli, kdy se v americkém Senátu jedná o připravenosti jednotlivých kandidátů na členství v NATO znamená zahrávat si s ohněm," prohlásil premiér Václav Klaus podle HN.
Cožpak jsme nepoučitelní? Americký Senát by bezpochyby daleko více ocenil, kdyby se otázka vstupu ČR do NATO v České republice kompetentně a seriózně prodebatovávala, než pokusí-li si politikové vytvářet pro zahraničí umělý dojem "nerozborné jednoty" v této věci. Cožpak nevíme, že Potěmkinovy vesnice jsou i ze zahraničí prohlédnutelné?
Uvedl jsem v diskusi po Stroehleinově přednášce, že mi někdy připadá, že se my Češi příliš definujeme svým vlastním jazykem a tím, co se odehrává uvnitř relativně malého jazykového společenství deseti miliónů lidí. Jako by pro Čechy žijící v ČR byla zkušenost lidí žijících mimo toto společenství neuatentická. Nakonec podporuje tento dojem i skutečnost, že zpravodajství ze zahraničí je v českých sdělovacích prostředcích neosobní - chybí zájem a účast o osobní osudy lidí, když nejde zrovna o Čechy.
Takže máme takový přístup: "co se doma uvaří, to se má doma také sníst" - směrem k zahraničí budeme vytvářet umělou "nerozbornou jednotu". Ať už je realita jakákoliv? Já vím, že pan premiér Klaus chtěl apelovat na politiky, aby se nezabývali prkotinami a aby se soustředili na to, co Klaus a zároveň i dost velká část české veřejnosti vidí jako důležitou věc - vstoupit do NATO stůj co stůj. Pokud se ČR do Severoatlantického společenství vstoupit nepodaří, bude to asi vnitropoliticky v ČR daleko větší krach, než z hlediska vojenského.
"My" a "oni"
Dosti rozsáhlou diskusi vyvolal v Glasgowě Stroehleinův poukaz na to, jak často se v českých sdělovacích prostředcích zaměňuje výraz "my" a "náš" za výraz "český". Má to silný nacionalistický podtext. V českých sdělovacích prostředcích se dokonce píše "naši Romové". Dovedete si představit, argumentoval Stroehlein, že by britské sdělovací prostředky hovořily třeba o "našich Pákistáncích"? - Existuje stejná nacionalistická soudržnost a odtažitost od jiných komunit i v jiných postkomunistických zemích? (Vztah k odlišným sociálním skupinám či komunitám se v ČR často vyjadřuje přesvědčením, že je úkolem právě těchto minorit splynout s českou většinou, dodávám já. Kolikrát bylo na zdejších Fórech vyjádřeno mínění, že "Češi nemohou s romským problémem nic dělat, musejí začít Romové sami u sebe a sami se snažit, aby se integrovali do české společnosti". Ale pluralistická demokratická společnost nežádá, aby její menšiny splynuly s většinou....
Citoval jsem názor, vyjádřený jedním debatérem na zdejším Fóru, že totiž "toleranci v mezilidských vztazích nelze vynucovat a že v demokracii nelze nutit většinu, aby přejala názory nebo životní styl menšiny. Nelze nás ovšem žádat, abychom svou toleranci rozšířili natolik, abychom akceptovali jeho životní styl jako jednu z běžných norem chování... Co má proboha být v demokracii společensky uznáno jako norma, když ne názory a životní styl většiny?" ( viz tyto BL)
U přítomných na Stroehleinově přednášce vyvolala tato citace veselí.
Jeden přítomný turecký student konstatoval, že i v Turecku vládne ve sdělovacích prostředcích důraz na nacionalistické "my". Podobně uvedli ruští odborníci, že něco podobného existuje i v Rusku. Naopak odborníci na Polsko konstatovali, že prý užívání výrazu "my" a "náš" není v polském kontextu využíváno nacionalisticky tak často jako v ostatních zmíněných zemích.
Šéf Ústavu pro ruská a východoevropská studia John Lowenhardt však namítl, že bychom si neměli idealizovat britské sdělovací prostředky, že v britském zejména bulvárním tisku nalezneme často příklady stejného šovinismu. Uvedl jsem k tomu, že potíž je, že české noviny předstírají, že jsou seriózní a kvalitní - mnozí čtenáři Mladé fronty Dnes tomu dokonce zřejmě i věří - ale přitom používají bulvárních metod a praktik.
Na to v přednášce poukázal i Stroehlein: zmínil se o tom, že české denní listy často tiskly redakční komentáře a analýzy, vyjadřující intelektuálské stanovisko k česko-německé deklaraci. Na prvních stranách však přinášely bulvární titulky, vyjadřující antiněmecké nálady řadových českých občanů. Tato dualita je nesmírně zajímavá- je zřejmě důsledkuem komerčního prodat obyčejným lidem co největší množství výtisků. Tak se navzdory intelektuálským redakčním komentářům na titulních stránkách objevuje "hlas lidu", i když možná ve zkreslené formě.
Zajímavá je také trvalá obsese českých sdělovacích prostředků tím, co údajně píší zahraniční média o České republice. Podle svědectví přítomných soudě, snad žádné jiné východoevropské sdělovací prostředky nejsou pořád tak posedlé především pozitivními komentáři západního tisku o České republice. Jiná věc je, že i jiné postkomunistické země hledí především na Západ - nikdo se moc nezajímá, co se děje v samotné středovýchodní Evropě.
Tak například deník Slovo přinesl ve čtvrtek 6.11. přehled situace Romů ve Francii, ve Velké Británii, v Kanadě a v Německu.
Proč ne v Rumunsku, v Polsku či v Maďarsku? Pohlédnete-li na romské stránky tohoto budapešťského střediska či Mezinárodní asociace Romů nebo na jiné stránky o romské situaci a o romské kultuře, dovíte se mnoho zajímavého a otřesného o situaci Romů v mnoha evropských zemích, o čemž české noviny nepíší.
Ještě další drobná poznámka k romskému problému
Pan Václav Žák zveřejnil na Fóru k méně či více nevědomě rasistickým poznámkám k romské problematice text, který publikuji v dnešních Britských listech - viz Obsah zde napravo.
Před přednáškou na Glasgowské univerzitě byl Andrew Stroehlein v mé pracovně a díval se tam na počítači na některé pozoruhodné komentáře o romské problematice na zdejších Fórech. Zejména ho zaujalo obviňování z údajného farizejství Britů, že prý Britové kritizují údajný český rasismus a přitom české a slovenské uprchlíky odmítají.
Je tady malý rozdíl, poznamenal Stroehlein. Romové v Doveru a v Calais jsou čeští a slovenští občané. Český a slovenský stát má za ně odpovědnost. Má povinnost jim vytvořit lidské existenční podmínky. Jak to, že se Václav Klaus dosud veřejně nevyjádřil, že jsou romští uprchlíci právoplatní čeští občané a že si český stát svou odpovědnost vůči těmto lidem uvědomuje?
Britský či francouzský stát tuto prvořadou odpovědnost vůči českým a slovenským Romům nemá.
A ještě něco: díval jsem se ve čtvrtek večer na Události České televize. Nad jedním zpravodajským šotem jsem hodně přemýšlel - přiznám se, že váhám, jaký v té věci zaujmout názor. Šlo o toto:
Kdesi na Moravě se konalo soudní líčení s lidmi, kteří se dopustili během moravských záplav vykrádání zboží z obchodů. Na rozdíl od způsobu, jímž referuje běžně většina českých sdělovacích prostředků, se reportérka České televize zachovala naprosto západně a vzorně. Nezmínila se totiž v textu svého komentáře ani jednou, že obžalovaní občané byli Romové.
Bylo to nicméně vidět posléze z několika záběrů osob, vycházejících ze soudní síně. Takže moje maminka, u televize, zosobnila hlas lidu: "Vidíš, Romové, zase kradou".
Tak jsem uvažoval, jestli bylo skutečně vhodné v nynější zjitřené politické situaci vysílat takový zpravodajský šot, potvrzující stereotypní přestavu romského chování u české veřejnosti. Kolik jiných soudních sporů podobného rázu reportuje často Česká televize? Dopustili se vykrádání zásob či obchodů za povodní skutečně jen Romové? Anebo by bylo komunisticky nepřípustné tuto zprávu z vysílání vyřadit?
Česká televize si samozřejmě sama musí profesionálně zdůvodnit, zda byl výše zmíněný reportážní šot opravdu newsworthy, zpravodajsky důležitý a obecně reprezentativní. Nevím, nechtěl bych být obviněn, že chci ČT vnucovat cenzurní zásady politické korektnosti. Určité pochybnosti však zůstávají.
Zpravodajská relace "Události" České televize
Rozšířená verze hlavní večerní zpravodajské relace "Události" České televize, nyní od 19.15 do 19.50 je teď zavedená už několik týdnů, takže je snad možno ji už komentovat. Nejde ovšem zase o nijak dramatické rozšíření vysílacího času: zpravodajská relace má nyní pouhých 35 minut.
Je zjevné, že nové "Události" jsou velmi silně ovlivněny stylem televize Nova. Jsou rychlé, obsahují celou řadu dosti stručně zpracovaných témat (ve čtvrtek 6. listopadu působila většina těchto témat na diváka dost jako podružnosti).
Nejdůležitější je, že jsou "Události" zakotveny postavou hlavního anchormana, tedy hlasatele či hlasatelky, který či která vysílání pořadu uvádí. To je myslím hlavní inspirace TV Nova v České televizi a hlavní pouto, jímž se ČT snaží přilákat diváka - hřejivost í"osobního" přátelského svazku mezi televizním hlasatelem a divákem. Podobný psychologický přístup používají i mnohé západní komerční stanice.
Osobně dávám přednost objektivnější odtažitosti hlasatelů televize BBC (viz například satelitní okruh BBC World) a hlubším zprávám.
Zajímavé také je, že se "Události" České televize skládají nyní do značné míry ze zpravodajství reportérů, mluvících na kameru (tak mi není jasné, proč televizní parlamentní zpravodajka jednání v parlamentě sama slovně rekapituluje, když by měla nechat mluvit záběry jednání politiků v parlamentě a jejich výroky přímo ve sněmovně) a dále z ustavičných rozhovorů s politiky. Jiné televizní zpravodajské práce se zdá být v "Událostech" málo.
Že by režie "Událostí" toto dělala zcela programově? Rozhodla se snad, že diváka nejvíce zajímá lidský, osobní vztah k těm novinářům, kteří vystupují na obrazovce, a hodlá vybudovat přitažlivost večerního zpravodajství ČR právě na tomto rysu?
Jan Čulík
