Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív. Celé dnešní vydání BL se vám natáhne, když kliknete na poslední řádce Obsahu (zde napravo) na Kompletní Britské listy
Adresa Britských listů je zde.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University)
Český postoj vůči Romům se trochu mění
Než jsem minulý týden odcestoval z Anglie na týden do malého města v České republice, dostal jsem vlnu dopisů k situaci Romů, kteří utekli z České republiky a zamíříli k bílým útesům v Doveru.
Většinu stížností na Romy jsem už slyšel, a podobaly se oněm e-mailovým reakcím, které byly zveřejněny v Britských listech 28. října 1997.
Zajímavé však je, že kromě známých názorů se vyskytlo několik nových myšlenek, které jsem dosud v tomto malém městě ještě nikdy nezaznamenal.
Samozřejmě, mnoho lidí si trpce stěžovalo, že Romové za posledních pár měsíců poškodili vztahy České republiky se zahraničím a že jsou odpovědni za to, že se pověst České republiky v zahraničí zhoršila. Udělali to "oni" a "oni" to udělali "nám" - bylo zjevné etnické napětí.
Ale vedle těchto klasických stížností se začaly objevovat i jiné přístupy.
Prvním novým pocitem bylo docela jasně, že už mají lidé dost toho, že je Česká republika označována za rasistickou zemi, a že si začínají uvědomovat, že možná je rasismus skutečně problém. Navzdory tomu, že stále převažovalo prosté popírání, že by Češi byli rasisty, mnoho lidí, s nimiž jsem hovořil, začalo přiznávat, že na tom obviňování něco je. Zdá se mi, že tento postoj byl trochu silnější mezi mladými lidmi (samozřejmě, nebylo by to v posledních letech vůbec poprvé, co vyvedli mladí lidé starší občany z tradičního, stagnujícího myšlení).
Nejzajímavější pro mě minulý týden bylo, když debatoval jeden asi dvacetiletý syn se svými rodiči o jejich předsudcích a hlavně o jejich strachu z Romů. Syn se snažil přimět rodiče, aby se přímo zabývali svými předsudky za pomoci staré známé otázky: přešli byste na druhou stranu ulice, kdybyste za temné noci viděli proti vám na chodníku pár Romů? Na tomto způsobu tázání není přirozeně nic nového, ale pro mě bylo velmi povzbuzující, že rodiče skutečně naslouchali synovým argumentům.Všichni dospěli k závěru, že se pravděpodobně těch Romů bojí trochu více, než je skutečně nutné, a že by v rozhodnutí přejít na druhou stranu ulice měly hrát nějakou roli i jiné faktory (například, jestli ti lidé jsou opilí a chovají se násilně, atd.)
Daleko důležitější však je, že hodně lidí, s nimiž jsem se minulý týden setkal, bylo ochotno přiznat, že posuzovat lidi jako celou společenskou skupinu je nesprávné. To je pro mě důkazem, že se v otázce rasismu v České republice začínají lámat ledy. Lidi byli ochotni uznat, že nejde jen o etnickou dichotomii "my versus oni". Lidi si navzájem povídali příběhy o tom či onom jednotlivci, s nímž zažili vlastní osobní zkušenost.
Slyšel jsem výroky jako" G. pracoval v našem podniku a pracoval dobře." Samozřejmě, takoví Romové byli vždy prezentováni jako výjimky, přesto jsem měl pocit, že je to důležité, protože lidé začínali uvádět konkrétní jména. Byli schopni uvažovat o lidech jako o konkrétních jednotlivcích a byli schopni uznat, že se musejí lidi posuzovat individuálně a ne jako skupiny.
Nejzajímavější na celé věci je, že tento nový přístup byl alespoň částečně způsoben rozčarováním ze současné české politiky a z nejnovějšího politického vývoje. Několikrát jsem slyšel, jak přátelé konstatují, že je malicherné stěžovat si na Romy, že kradou, když je politická a finanční korupce mezi Čechy tak silně rozšířena i na nejvyšších místech. Alespoň pro některé lidi v Čechách byl důležitý důraz na roli jednotlivce a na to, jak se chová, je-li mu svěřena odpovědnost - že nejde o jeho etnickou příslušnost. Závěrem bylo, že se společnost skládá ze slušných lidí a ze zločinců - nikoliv z etnických skupin "my" a "oni". To se mi zdálo velmi povzbuzující.
Měl bych se zmínit, že jsem hovořil s lidmi z malého města, a i když mají mnozí z nich relativně dobré vzdělání, nejsou to ani intelektuálové, ani nepatří k politické elitě národa. Měl bych také poznamenat, že jsem je nijak nenutil, aby se k věci nějakým způsobem vyjadřovali a jejich reakce nebyly odpovědi na otázky ve formálních pohovorech. Nešlo o vědecký průzkum - byla to jen normální konverzace. Moji přátelé hovořili o rasismu proto, že to bylo minulý týden v ČR aktuální téma. Sám bych o rasismu hovořit nezačal, protože si myslím, že moji přátelé vědí, jaké názory v těchto věcech zastávám, a před lety jsme se dohodli, že v zájmu vzájemného přátelství nebudeme o Romech hovořit.
Z toho, co jsem slyšel minulý týden, usuzuji, že určitá kritika ze zahraničí a určité znepokojující zkušenosti přechodu České republiky od komunismu vedou lidi k tomu, aby se pokusili zamyslet se nad tím, co jsou zač a jaký mají přístup ke společnosti. Musím zdůraznit, že ti, kteří v tomto malém městě projevili alespoň trochu nového myšlení, jsou pravděpodobně v menšině. Obecně stále převažuje klasická směs nenávisti a strachu. Přesto musím říct, že jsem minulý týden byl svědkem uvažování, které jsem předtím nikdy neslyšel u lidí, které znám celá léta.
Jistě nejde o žádný velký společenský pohyb, zdá se to však být přesto důležité.
Hyperlink na Projekt Tolerance (fotografie zraněných Romů, vyvěšované v českých ulicích ve snaze zmírnit rasismus v ČR - o projektu jsem psal ve včerejších BL v článku "A vy zase lynčujete černochy" - JČ) je zde: www.radio.cz/romove/billboard/english.html
