O úskalích Internetu podle V. Smejkala aneb Zrození mediální hvězdy
Začněme známou parafrází výroku G. B. Shawa: "Kdo něco umí, ten to dělá, kdo to neumí, ten tomu vyučuje, a kdo neumí učit, ten o tom napíše knihu." Pan Vladimír Smejkal patří evidentně do třetí kategorie. Jeho článek v MFD, na který upozornil v Neviditelném psu Jan Wagner (v tomto příspěvku) dokazuje, že soudní znalec Vladimír Smejkal byl českými novináři s konečnou platností pasován na internetového specialistu non plus ultra. Není divu: jeho články mají říz, popisované téma je zobrazeno s potřebnou plastičností, použitý jazyk osciluje mezi atraktivním kolokviálem (mydlit do klávesnice) a na hranici novinářské srozumitelnosti balancujícími odbornými termíny (kriminogenní prostředí); pro média bulvárněji laděná nechybí ani barvité vylíčení internetovských ukrutností.
Právě to, že Smejkalovy texty tak dobře uspokojují novinářskou poptávku, otupuje ostří jakékoli protiargumentace. Tak jako v kolektivních sportech trenéři nikdy nemění vítěznou sestavu a komici setrvávají do úmoru u odzkoušených čísel, pan Smejkal je už za hranicí, kde by mohly jeho výstupy ovlivnit racionální argumenty. Číslo se povedlo, diváci se smějí, takže teď stačí znovu a znovu opakovat stejný gag; potlesk se nemůže nedostavit.
Neříkám to rád, ale pan Wagner je v onom tour de force bez šancí. Bitva proti Smejkalovi totiž už není střetem argumentů, ale jde o pokračování odvěkého boje s lidskou hloupostí, o němž kdosi moudrý řekl, že v něm nelze zvítězit, ale přesto ho nikdy nesmíme zanechat.
Praha 22.9.1997