Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív.
Česko-německá deklarace podle Andrew Stroehleina
Viz včerejší vydání Britských listů. JČ)
Je zaznamenáníhodné, že Stroehlein odložil ve své diplomové práci aroganci a povýšenost, s nimiž obvykle své české publikum častuje.
(V Britských listech vyšly Stroehleinovy články o roli Václava Havla v české společnosti "Svatý Václav", pak referát o knize Ladislava Holého Čecháčci a Velký český národ, dále Stroehleinova reakce na vřavu e-mailů, kterou tato recenze vyvolala, a v závěru těchto Britských listů Stroehleinův článek "Internet - nový samizdat", o Noamu Chomském psal Andrew Stroehlein v těchto BL a o roli českých sdělovacích prostředků pro brněnský časopis Tamto napsal Stroehlein tento článek. Dále v BL zveřejnil např poznámky o extrémistech. JČ).
Patrně to bylo v jeho vlastním zájmu: těžko si totiž umím představit, kde by pro text napsaný ve svém typickém útočném stylu hledal příznivě nakloněné české recenzenty.
Předesílám, že zadání práce nepovažuji za optimální, protože ho vidím jako neúplné: je to stejné, jako kdybychom se pokusili vymezit národní charakteristiky Irů rozborem jejich vztahu k Angličanům, a o těch přitom nic nevěděli. O česko-německé deklaraci spolu jednaly dvě strany, a pokud se nebudeme stejně intenzivně zabývat děním na české i na německé straně (byť tam neexistovala příznačná česká obsese deklarací), mnoho podstatných skutečností nám zůstane skryto.
Stroehlein není odborníkem na německé otázky (mám pocit, že dokonce ani nerozumí německy) a sám by takovou práci nemohl zvládnout. Přijměme proto jeho výsledek jako kompromis a maximum možného.
Pro věc samu bylo bezpochyby užitečné, že autor neakcentoval pouze jednu stránku deklarace, jako např. chyby české diplomacie při projednávání dokumentu nebo ideologickou koncepci "nového bilancování," ale ve světle událostí kolem česko-německé deklarace se pokusil přinést komplexní pohled na stav české společnosti a její politické reprezentace na přelomu tisíciletí.
Česko-německé vztahy v dějinném kontextu
Historický exkurs, jímž práce začíná, je nepůvodní a dost povrchní. Snad se mohu dopustit určitého zjednodušení a prohlásit, že historie české historiografie je historií přepisování historie, historií mýtizace a demýtizace mýtizovaného, historií idealistických definic a účelových redefinic. Chceme-li se dobrat podstaty, nezbývá než se pustit do velmi náročného studia této dvojrozměrné látky. Lineární chronologické zpracování, jaké nabídl Stroehlein, se nemůže stát ničím víc než řetězcem historických kamejí.
Snad jen dvě poznámky:
Úvodní úvaha o apriorní zaujatosti každé snahy o posouzení česko-německých vztahů z historické perspektivy není pro daný případ vůbec specifická. Co by měl autor vytknout, je spíš inherentní asymetrie ve vztahu mezi Čechy, kteří cítili potřebu vymezovat se vůči Němcům, a Němci, kteří namísto toho minimálně od konce 18. století vztahovali své aspirace k početnému a mocnému německému kmeni, jenž osídloval a ovládal významnou část středoevropského prostoru.
A druhá poznámka: Pro pochopení resentimentu, který mezi oběma etniky panoval po druhé světové válce, je podstatné vědět, co si Češi a Němci navzájem zazlívali. Pokud mi stát nabízí nerovnoprávné postavení národnostní menšiny a zdůvodšuje to argumenty jako "300 let jsme pod vámi trpěli," stěží dosáhne mé loyality. Na druhou stranu bych si měl dát pozor, kdo bude zahraničním adresátem mých nářků; výtka "rozbili jste Československo" totiž není tak absurdní a iracionální, jak to představitelé radikálních krajanských sdružení prezentují. Nelze zapomínat ani na to, že existuje početná skupina sudetských Němců, kteří se v Henleinově hnutí neangažovali, a ti shrnují svou pozici stručně: "vy jste nemuseli na frontu..." Nic z toho, bohužel, Stroehleinova práce nezachycuje.
Nové bilancování
Autor se dále velmi podrobně a zasvěceně věnuje nové koncepci česko-německých vztahů, pro niž zavádí označení "nové bilancování." Myslím, že není dobře, když Stroehlein Havlův termín překládá dvojznačným "New Balance" -- nejde o hledání nové rovnováhy, ale o další (dočasný a účelový) pohled na dějiny, protentokrát odrážející tristní realitu ekonomického a společenského zaostávání českých zemí na konci 20. století.
Určující význam pro polistopadový vývoj česko-německých vztahů, a mám pocit, že to Stroehlein ve své práci poněkud pomíjí, má první Havlův projev označovaný později jako "omluva sudetským Němcům" (myslím dokonce, že autor tuto myšlenku nesprávně spojuje s Havlovým druhým projevem z roku 1995; tam šlo naopak o diplomaticky formulovanou omluvu Čechům za předchozí omluvu sudetským Němcům a o demonstraci, že i Havel dokáže být vůči Němcům dostatečně "tough"). Celonárodní reakce byla masivní a bouřlivá. Media se s odstupem shodla na tom, že Havel se dopustil chyby, když "vypustil z láhve džina sudetskoněmecké otázky," a s úspěchem vsugerovala svým čtenářům myšlenku, že v zahraniční politice se zásadně nikdo nikomu neomlouvá, aby tím nepřipustil svou slabost.
U vědomí naprosto nebývalého vzedmutí nacionálních vášní nakonec Václav Havel na tuto hru přistoupil a v žádném dalším projevu už o "omluvě" nehovořil.
V této atmosféře přichází kdosi z Havlova okruhu s myšlenkou deklarace, zřejmě s vidinou jednoduchého, nekonfliktního dokumentu, s jehož sepsáním a ratifikací nebudou problémy a jenž přinese Hradu politické body.
Andrew Stroehlein velmi přesně vysvětluje, proč je deklarace zbytečná, absurdní až kontraproduktivní a proč se nakonec stala zřejmě největším fiaskem české polistopadové diplomacie. Události kolem jejího dojednávání a ratifikace máme ještě v živé paměti a i zde je Stroehlein přesným dokumentaristou.
Deklarace versus česká společnost
Nejzajímavější z celé diplomové práce je její pátá, analytická část. Po přijetí deklarace (a částečně už v období její přípavy) se stala pracovní náplní mnoha českých intelektuálů, politiků i novinářů novodobá česko-německá exegeze. Udělat z fiaska úspěch, vysvětlit nevysvětlitelné a stát se odborníkem na česko-německé otázky bylo tehdy ctižádostí nejednoho politického komentátora.
Stroehlein přesně postihuje, jak došlo k rozvětvování otázky deklarace a k naprosto iracionální rekriminaci opozice, proti níž byl do boje povolán v šuplíku politických historiků odpočívající, avšak veřejností stále ještě nezapomenutý a vágně interpretovaný termín "státotvornosti."
Závěr neboli soupis škod
I zde lze se Stroehleinem souhlasit prakticky ve všech bodech. Snad by se dalo jeho smutné konstatování shrnout tak, že česko-německá deklarace ukázala, jak dopadnou politici, kteří své činy opírají místo o principy o výsledky průzkumů veřejného mínění.
Na závěr mi dovolte osobní poznámku, která mě při četbě Stroehleinovy diplomní práce napadla: Ve vztahu Čechů k Němcům existuje momentálně taková nevyváženost, že je-li po něčem skutečná všelidová poptávka, je to nikoli deklaratorní ukotvení rozostřených událostí nedávné historie, ale nový mýtus; totiž mýtus Čecha, který se Němci dokázal vyrovnat. Naposledy to byly v roce 1968 zlaté české ruce; počkejme si, co přijde nyní.
17.9.1997
