Je Neviditelný pes kýč?
Vážený pane Pecino,
Váš příspěvek v BL (reakce p.Fraňkův komentář k TV Nova) ve mně vyvolává jisté
rozpaky. Je správné považovat Neviditelného psa za mediální kýč?
Domnívám se, že Pes není
typicky zpravodajský deník a nesnaží se jím být. Přesto, že v něm najdete zajímavé příspěvky a
často jedinečné dokumenty a názory dopisovatelů. Nepřestanete přece číst noviny, protože teď
čtete na Internetu Psa. Filosofii Psa vystihuje jeho motto. NP neatakuje emoce. Je půvabný svým
nadhledem, tolerancí a skvělým humorem (jak správně pan Čulík podotkl). Ty psí příběhy
sepsané do knížky jsou přece báječné počtení. Napsat knihu při které se čtenáři hlasitě smějí a
nejsou při tom blbci je set sakra těžké. Ano, vzniká snad jistý pocit pospolitosti.
Pospolitosti lidí, kteří mají rádi právě nadhled, toleranci a legraci. Je to také tím, že jimi není moc
přecpáno. Ale to jsou devizy na opačném konci hodnot, než nabízí TV Nova.
Přiznám se, že ve věci kýčů se už tři roky chystám zakoupit toho nejpravějšího trpajzlíka s
nejčervenější čepicí a postavit si ho do trávníku u domu. Tímto slavnostně prohlašuji před
svědky, že ho zjara koupím.
Pane Pecino, nejste Vy tak trochu, jak říkávala moje nebožka stařenka, "studený čumák"?
Srdečně zdraví
František Nosterský, čtenář Psa a začínající sběratel kýčů
Kýč a humor aneb Je Neviditelný pes umění?
Pan Čulík tvrdí, že přítomnost humoru automaticky neutralizuje kýčovitost určitého uměleckého
útvaru. To je, jak by řekl matematik, silné tvrzení a musím se přiznat, že si jeho platností nejsem
vůbec jist.
Předně bychom si měli uvědomit, že jeden a týž gag -- ať ve filmu, na televizní obrazovce nebo v
psaném textu -- působí na jednoho diváka nebo čtenáře jako osvěžení, v jiném navozuje pocit
trapnosti.
Pevně věřím v osvěžující až očistné působení Televizních novin, v jejichž závěru moderátorka
Novy ustřihla svému kolegovi kravatu, na některé diváky, stejně jako nepochybuji, že pro
skalního příznivce Bartova není větší rozkoše, než spatřit znovu ve svém browseru ona kouzelně
rafinovaná slůvka jako "fšichni" nebo "v prdely." Na mě ovšem -- prominete-li -- působí obojí
jako banální, křečovitá trapnost (mimochodem, označovat Neffův jazyk za experimentátorský
považuji za urážku všech skutečných experimentátorů jazyka, od Vladislava Vančury po
Christiana Morgensterna).
Dále je třeba položit si otázku, jestli prvek humoru, a to i humoru kvalitního, tříděného,
nepokleslého a zaručeně intelektuálně fundovaného, dokáže zbavit umělecké dílo stigmatu
emocionálního vydírání (=kýče).
Ani tady si nejsem jist. Jistá televizní režisérka natočila v 70. a 80. letech sérii tzv. rodinných
komedií (Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak poslat tatínka do polepšovny, S tebou mě baví svět
atd.). Přes velkou dávku filmařské profesionality, kvalitní herecké výkony a dovedně napsaný
scénář na nás dnes tyto filmy působí přibližně stejně jako předválečné komedie s Antonií
Nedošínskou -- povrchnost, podbízivost a faleš zastíní v konečném efektu všechny jejich kladné
stránky. Zvláštní kapitolou v dějinách českého kýče -- a zcela jistě a point in case -- jsou pak
televizní seriály Jaroslava Dietla.
Přikláním se proto k názoru, že profesionální dovednost, s níž je určité dílo vytvořeno (a
Neffova dílka jsou po stránce kvality skutečně lepší než křečovité vtipkování Jurinové a
Poulíčka), s kýčovitostí toho díla prakticky nekoreluje.
Vím, že riskuji nelibý zájem ze strany početných Neffových příznivců, ale znovu volám: A přece
je to kýč!
P.S.: Pan Čulík mi křivdí, jestliže si myslí, že chci svými příspěvky testovat meze jeho
liberalismu. Jistě si sám velmi dobře uvědomuje, že internetové noviny, poskytující svým
přispěvatelům a příznivcům absolutní ochranu před kritikou (jak to nedávno demonstroval Ondřej
Neff, když odmítl zveřejnit text kritický vůči jeho příteli Ivanu Gabalovi), postupem času ztrácejí
kvalitu a intelektuálně stagnují. Jen hloupí králové popravují posly špatných zpráv.
