Upozornění: k předchozím číslům BL se dostanete, když kliknete v záhlaví na ikonu Archív.
Česká televize, Klub Netopýr: Co není v novinách
Zveřejňuju zde druhou část přepisu diskusního pořadu, který se vysílal minulé úterý 9.9. 1997 v České televizi . První část je ve včerejším vydání Britských listů. JČ.
Antonín Přidal: To byla ta první věc, kterou jste vyčítal: nejasné počátky majetkové.
Jan Čulík: Nejde o tlak, šlo o to, co bylo na začátku. Druhá věc: velmi silný vliv České tiskové kanceláře. Která, někteří komentátoři zdůrazňují, se jen částečně zbavila způsobu takového toho reportování, které tady bylo běžné ještě za toho komunismu a je fakt--
Petr Uhl: Co to znamená, reportování?
Jan Čulík: No tak, dobře. Vytváření zpráv. Nebo rozšiřování zpráv.A je fakt, že
Petr Uhl: Ale to říkejte blíž. Protože já jsem působil čtyři roky, čtyři a půl v Československé a v české tiskové kanceláři, dokonce dva a půl roku jako její šéf, tak by mě zajímalo, čeho se nezbavila Česká tisková kancelář proti minulosti. To mě zajímá velmi. Po pěti letech jste první, od koho to slyším.
Jan Čulík: Dobře, já vám to -
Antonín Přidal: Prosím stručně. Máme dvacet minut.
Jan Čulík: Já vám potom přinesu příklady, jakým způsobem jsou ty zprávy psané a kde se odlišují od způsobu, jak se píší západní zprávy. Je fakt, že stává se, že neověřené a někdy chybné informace čeští novináři prostě z té četky přebírají. Já tady mám potom komentář, jak jsem říkal, rediguji ty Britské listy na Internetu, než jsem šel do studia, tak jsem v jednom z minulých vydání požádal své čtenáře, je jich několik tisíc, aby právě odpověděli na tu otázku, co není v novinách, a dostal jsem asi dvacet dopisů od lidí z Čech i ze zahraničí. Jeden komentátor žijící v New Yorku velmi poukazuje kriticky - možná je to částečně zaujaté - na práci tamější zpravodajky ČTK, že se zprávy zahraniční prostě přebírají často z jiných zdrojů. Nejsou peníze na to, aby opravdu reportér v té cizí zemi šel a udělal si tu zprávu sám. On poukazuje na to, že jsou v těch zprávách často chyby.
A to mě vede k tomu třetímu bodu, a ten je myslím velmi závažný, týká se to ovšem nejen novin, ale i televize. Všechny ty poznámky, všechny ty komentáře, v těch novinách, obávám se, často je to velmi povrchní. Kde, v kterých novinách existuje šéfredaktor, který řekne, podívej se, podívejte se, pane Leschtino, nebo Sabina Slomková. V Mladé frontě Dnes, tady vám dávám čas, je tady závažný problém, vemte si na to dva měsíce a skutečně to nastudujte.
Já tady mám jeden dopis čtenáře, který kritizuje právě Mladou frontu Dnes, že přinesli rozsáhlý materiál o Temelínu. V tom článku je napsáno, že prostě nastrčili mikrofon tomu, tomu, tomu, byly to prostě, jak to tady v Čechách bývá zvykem, názory, názory, názory. V článku se nedočetla finanční přehled, jak ten Temelín bude vlastně fungovat, podrobnosti, fakta v tom nebyla. Znovu opakuji: tady se nic nezmění, pokud šéfredaktoři televizních stanic i novin nebudou mít možnost, právo, dát peníze na to, aby se základní problémy, které se tady neřeší, nebo povrchově se sledují v novinách, byly pořádně researchovány.
Já jenom ještě maličkost: před dvěma lety jsem udělal jednu krátkou reportáž pro televizi Nova. Nevím, možná se to od té doby dost změnilo. Bylo to pro pořad Na vlastní oči. Tehdá jsem viděl, jak se to tam dělá. Tehdy byl jeden reportér, který si všechno to připravil, zjistil si, nastudoval to téma, v podstatě napsal scénář a natočil to, tu patnácti nebo kolikaminutovou reportáž. Když jsem říkal tehdy paní Šmuclerové, která byla vedoucí publicistiky, podívejte se, víte, že zahraniční televizní stanice, ony mají takzvané researchers, pracovníky, dvacet, štáb, kteří prostě tomu reportérovi slouží jako zázemí, ona říkala, ano, já to vím. Já nevím, proč to tady nejde.
Antonín Přidal: Dobře. Odpověď na naše téma je, že jako další věc v českých novinách chybějí fundované analýzy. Které jsou nákladné, vyžadují.
Petr Uhl: Já jsem si napsal též: málo analýz tady mám jako jeden z bodů. Ale -
Antonín Přidal: Proč v Právu. Cítíte, že ani Právo nemá analýzy?
Petr Uhl: Pan Čulík nemá pravdu, protože zrovna kritizovat málo analýz v případě Mladé fronty dnes není správné, protože sebekriticky musím přiznat, mně se to tak zdá, že MFD je v tomto ohledu lepší než Právo. Má větší prostor, je bohatší, má větší náklad. Těm analýzám se věnuje. Je pravda, že někdy se taková analýza nevyvede. Asi jste si vybral případ, kdy se nevyvedla. Ale jistě bychom našli spoustu případů, kdy se vyvede.
Jan Čulík: Toto se v těch dopisech neustále opakuje.
Petr Uhl: Já nečtu dopisy o Mladé frontě Dnes -
Jan Čulík: Čtu také Mladou frontu Dnes.
Petr Uhl: Já čtu Mladou frontu Dnes a mohu vám říci, že po stránce analýz bych ji vystavil relativně jedničku. Je to ještě daleko třeba od Le Mondu, já jsem teď byl ve Francii na dovolený, četl jsem denně Le Monde. Například, seriál ke střední Asii, bylo léto, okurková sezóna, nebylo o čem psát. To znamená, že tři novináři, zřejmě to měli jako úkol už dva, tři týdny předtím, napsali seriál o jednotlivých republikách Střední Asie, který se může vystřihnout a sloužit jako aktuální politický zeměpis.
Antonín Přidal: Je to opravdu tam otázka peněz?
Petr Uhl: Já si myslím, že ano. A zvyklostí. Ale ty zvyklosti se mění pomalu. Zase teda, musím se zastat četky, to zpravodajství je úplně jiné, než bylo před osmi lety, a je na úrovni světových anebo mezinárodních agentur. Zprávy kolegyně Stejskalové ze Spojených států jsou dobré. Mohu to posoudit.
Antonín Přidal. Dobře. Tolik k analýzám. Někomu scházejí, někdo na ně má štěstí. Pane Jařabe.
Jan Jařab: Já jsem chtěl říct něco o tom, co já jako čtenář a příležitostný přispěvatel v těch novinách postrádám, co si myslím, že tam opravdu chybí. Souhlasím tady s panem Čulíkem, že často chybí ta exaktnost a že například v mém oboru medicínském mě zavolá člověk, chce interview, chce aby to - je to z renomovaného deníku a chce informace o medicínském problému, pokud možno ve třech větách, a sám říká, "já o tom nic nevím". Proč teda vůbec takovýto člověk je pověřen, aby psal něco z medicíny? Ale to odbočuji, to je -
Jan Čulík: Ano, na Západě mají noviny třeba vědeckého reportéra. To znamená, že to sledují.
Jan Jařab: Samozřejmě. Tam by nebylo možné, aby zavolal někdo, kdo říká "o medicínských problémech já nic nevím, řekněte mi něco o tomto problému".
Jan Čulík: Vědečtí pracovníci si stěžují, že tady se neví o pokroku věd. Ty noviny se tím nezabývají. Anebo tisknou povrchní, zábavné věci.
Jan Jařab: Já by toto viděl, ty exaktní vědy, jako jednu z věcí, abychom nemluvili o politice. Tady vidím náš veliký deficit. Opravdu značný.
Jan Čulík: Zase je to otázka peněz.
Jan Jařab: Je to otázka toho, že prostě by neměli lidé - že člověk, který o tom píše, by měl být přinejmenším vzdělaný laik, ale neměl by to být člověk, tkerý bezelstně přiznal, že právě o fyzice píše dnes poprvé a řekněte mi, co to je to.
Antonín Přidal: Já bych k tomu připojil poznámku o nedostatečnosti soudního zpravodajství . Které taky není vždycky politické, ale zprávy o procesech, často velmi složitých a významných soudních líčeních jsou u nás na úrovni Černé kroniky. Zaznamenávají prostě obžalobu a výsledek a případně to, jak se odsouzený rozplakal. Ale aby měly nějaký vliv na kultivaci právního vědomí čtenářů, vědomí o tom, co můžete čekat od právního řádu a od soudů, toho jsme se ještě pořád nedočkali
Petr Uhl: Chyba je v tom, že ty redakce nemají právníky. S výjimkou dvou tří listů vlastně v žádné redakci není redaktor právník. Je to otázka finanční. Právníci dnes jsou placeni, pokud jsou v advokacii nebo v soukromém právu, podstatně lépe než redaktoři. Čili i to vyrovná, srovná čas. Já doufám, že za deset let ta situace bude jiná a že právník, který vyjde z fakulty, bude považovat za dobré projít několikaletou praxí, dvou - tříletou jako novinář, který se bude zabývat soudním a podobným zpravodajstvím.
Antonín Přidal: Doufejme. Chtěl jste říct ještě něco?
Jan Jařab: Já jsem chtěl říct ještě tři věci. Já jsem v podstatě jako zástupce tady taky jedné občanské iniciativy a tři problémy, které tu jsou, vidím jako, že se o nich píše málo. První z nich jsou v podstatě informace o financování politických stran. Já si myslím, že žurnalistika, která prostě jde do hloubky a hledá, slídí, doslova, že by teda neměla slídit ve sféře soukromé, jak se teda o tom začalo teď diskutovat v souvislosti s tím neštěstím britské princezny, ale že by měla velice přesně a důrazně slídit ve sféře veřejné. Jak veřejní činitelé vykonávají svůj mandát a také o tom, jak politické strany odkud jsou financovány. Mě by třeba strašlivě zajímalo, kdo financuje SPR-RSČ. Prostě už jenom třeba proto, kdyby to byly nějaké podniky, jejichž výrobky kupuju, tak abych je mohl přestat kupovat. Už jenom třeba proto. Druhá věc, která mi tady chybí, je, že se málo podle mého soudu píšeo problémech lidských práv v zahraničí, jako by se nás to přestalo dotýkat, poté, co tedy jsme se sami totalitního režimu zbavili, anebo se o tom píše vysloveně cynicky, jako že nás to poškozuje, že se tím zabýváme, protože nám to poškozuje export -
Jan Čulík: Vůbec se nepíše o problémech mezinárodních z mezinárodního hlediska. Česká republika má v některých oblastech možná docela kontroverzní pověst ve světě. To se tady do novin nedostane. Jestliže kritizuje Českou republiku kvůli zákonu o občanství předseda kongresového výboru helsinského D'Amato, tak se informace o tom dostanou - já konkrétně vím o článku Ladislava Jakla v Lidových novinách, že ten pán šel za mluvčím českého ministerstva zahraničních věcí a prostě otiskl to, co o té věci mu řekl náměstek - nebo kdo to byl - ministra zahraničních věcí. Nezavolali si do toho Washingtonu. Nezeptali se. Nezveřejnili třeba, jak bylo to slyšení v polovině května mezi českým velvyslancem Vondrou a tím kongresem - -
Antonín Přidal: No tak to jsou manka tematická. Ještě nějaké, kromě -
Jan Jařab: A konečně, třetí takové tematické manko, ale myslím si, že velmi důležité, a v tom se mnou asi bude tady Petr Uhl souhlasit, že se málo informuje o konkrétních legislativních změnách, prostě o té konkrétní legislativě. Že zprávy z parlamentu docházejí v útržkovité a někdy až zkarikované podobě. A když teďka nedávno naši představitelé tvrdili, že zahraniční kritici našeho zákona o občanství ho dobře neznají, mně to připadalo strašně paradoxní, protože kdo ten zákon dobře nezná, je právě česká veřejnost.
Jan Čulík: Bylo by dobré otisknout tu zahraniční kritiku a pak se k tomu vyjadřovat. Protože jinak to vypadá jako když byla Charta 77 a kritizovala se Charta, že. A netisklo -
Antonín Přidal: Pane Leschtino, k těm mankům, tematickým, chcete něco říct?
Já bych přešel k jiné kategorii výhrad, o kterých mi diváci napsali, totiž k mankům v dobrých způsobech. Některým se zdá, že polemiky v českých novinách, i kritiky politiků, se píší slovníkem, který by byl vhodný spíše do satirického časopisu nebo do nějakého sarkastického kabaretu. Že se někdy překračuje jaksi dobrá míra. Ujme se nějaký obrazný výraz, který se pak donekonečně opakuje, celá ta polemika poklesá pak nejenom ve svém slovníku, ale i ve svém tónu. Dbají na to noviny samy, aby nebyly vnímány v tom slovníku, jaký používají pro politickou polemiku, jako hrubé, agresívní? Nebo je jim to, upřímně řečeno, jedno? Nechávají to na každém tom autorovi?
Jiří Leschtina: Samozřejmě, tak je třeba podle mě najít určitou míru, hranici. Ty noviny jak jsem už říkal tisknou i články vyhraněných autorů. S vyhraněným dejme tomu názorem, tak i slovníkem. Že jo. I ty novináři nebo komentátoři jsou určité individuality. Který prostě nesou na trh i ten svůj styl psaní, a tak dále. Samozřejmě, nemělo by to být hrubé, nějaké opruzné, urážlivé, a tak dále. Ale na druhou stranu si myslím, že dobře vymyšlený šleh, vyhrocenější názor, znovu opakuju, si myslím, že není na škodu, že to ty politiky nadzvedne nebo ty čtenáře taky. Ale přece ty noviny - a to je trochu obecnější poznámka k té diskusi, nemyslím si, že mají tak úplně jaksi úkol jakoby vychovávat nebo prostě působit, vysvětlovat legislativu. A tyhlety záležitosti. Ty noviny mají především informovat. A samozřejmě, když se přijme v parlamentu zákon, tak by měly, a to je profesionální záležitost, informovat o tom zákonu a nejenom o tom, jak kdo hlasoval nebo co k tomu řekl, ale co je podstatou toho zákona. Ale aby se - samozřejmě to je problém a to se často nedaří.
Jan Čulík: Velký problém -
Jiří Leschtina: Ale aby jako nějakým způsobem působily dejme tomu spíš výchovně, aby jaksi říkaly lidem, co si mají myslet, to by neměly. Ony by měly nabídnout. Nabídnout názor, který může být vyhrazený, který může být i svým způsobem ideologický. Já - nevím. Ale myslím si,ž e vaše vize novin, tak jak jste ji přednesl, je vizí, kterou mají ve svým zárodku měly mnohé noviny, ale stejně se prostě nikdy k tomu nedopracují. Proto znova opakuju, je tady -
Jan Jařab: Takové noviny prosím vás existují. Nerad vám skáču do řeči, teda, ale
-
Jiří Leschtina: Já také znám noviny ve světě. Ale protože tady existuje množství těch novin, aby v tom tedy vznikl nějakej, nějakej celkový obraz.
Antonín Přidal: Jedna z diváckých námitek je, že u nás všechny noviny píší to, co se nosí. A že nepřipouštějí, aby se čtenáři dověděli taky o tom, jak jinak lze myslet o jedné a téže věci. Že se jim nabízí zkrátka jenom názor jen z jedné strany.
Petr Uhl: Já myslím, že ta nízká úroveň, o které teď mluvíme, souvisí s celkovou izolovaností České republiky a toho ducha. My máme všichni, kteří tady žijeme, podobný pohled, podobné stereotypy, podobné dědictví, podobné vymanění se z toho dědictví a vůbec se už neohlížíme na to, jak vypadá ta situace v Evropě nebo ve světě. Vůbec jsme nezažili ani ten rychlý vývoj, který v západní Evropě a v dalších státech světa probíhal v oblasti lidských práv, v jejich uznání. To nejsou jenom práva nějakých etnických menšin -
Antonín Přidal: Ano, ale držme se těch novin -
Petr Uhl: - ale také dětí, žen, handicapovaných, homosexuálů, náboženských menšin a to všechno je nám cizí a díváme se trochu jako s nevraživostí, na případné kritiky, já to vím, že třeba takhle kritizuji já nebo takhle posuzuji kritiku pana Čulíka jako příliš zaujatou, příliš západní, příliš britskou -
Jan Čulík: Já myslel, že Česká republika směřuje do Evropy, na Západ ...
Petr Uhl: A přitom teda moje stanovisko je, právě to směřování k těm obecným civilizačním hodnotám, která sám uznávám, které jsem vždy uznával. To je tedy to jsou především demokratický pořádek lidských práv. Je to teda otázka kulturní, otázka generační, a noviny se pane Přidale musejí také prodávat, to vám řekne každý vydavatel, a každý redaktor vám řekne, no jo, ale já to zároveň musím dělat tak, abych ty lidi vychovával k něčemu lepšímu. A tento spor se řeší tu lépe, tu hůře, tu s větší bulvárností, tu s menší.
Antonín Přidal: Já nevím ale, jestli bych si kupoval noviny proto, že vím, že ony mě chějí vychovávat k lepšímu. Spíš bych si je kupoval proto, že tam vidím dva různé názory, dva různé návrhy s různými řešeními. Ty výtky, o kterých jsem mluvil, směřují k naší hospodářské politice. Ke způsobu naší transformace. A říkají, většina deníků měla to stanovisko, že existuje jenom jedna cesta a ta druhá cesta je nepřátelská nebo vlastizrádná.
Petr Uhl: Mluvíte taky o Právu, pane Přidale? Měli jsme toto stanovisko?
Antonín Přidal: Já cituju -
Jiří Leschtina: To je opravdu trošku -
Antonín Přidal: Já mluvím o tom, co mi napsali čtenáři těch novin. Že alternativy se u nás v novinách tlumily tak dlouho, až najednou vznikl mýtus bezproblémovosti, prosperity, který se dneska velice těžce koriguje. A vnímá se třeba jako náhlý obrat. To, když vy zaujmete kritický kurs.
Jiří Leschtina: Pokud se pamatujeme přesně, tak v dobách, kdy ten tisk vlastně začínal, i se všema těma chybama, noviny jako kupříkladu tehdy Lidové noviny, a tak dále, prostě publikovaly statě Oty Šika, statě Komárka, a tak dále, to znova opakuji -
Jan Čulík: Tak já mám celou řadu materiálů z roku 1991, 1992, které se nedaly prosadit ve vašem listě, nedaly se prosadit v Lidových novinách, potom nakonec to vyšlo u vás v Listech. Jde o tamtu ekonomickou analýzu, která vyvolala velkou diskusi.
Jiří Leschtina: Neargumentujte pořád svojí osobou a svojím příkladem. Já bych to trošku zobecnil.
Jan Čulík: Nejsem sám.
Jan Jařab: Já bych rád řekl, že snad neexistuje jenom černá a bílá na tom světě. Že snad, jako, i kdybychom připustili, a já uznávám, že všechna na kritika na stranu těch provládních novin je z větší části oprávněná. Já si myslím, že opravdu lakovaly situaci na růžovo. Je to můj osobní názor. Ale to ještě probůj neznamená, že pak už je jenom jedna jediná prostě paušálně kritická alternativa, která musí prostě dostat to přesně opačné znamínko polarity vůči tomuto. Já si myslím, že přece těch jednotlivých možností vyjádření je daleko víc a to je právě to, co já tady postrádám. Dokonce si myslím, že se mohou sejít příspěvky odlišné na stránkách týchž novin, že to prostě nemusí být jako dvě fotbalové jedenáctky, které prostě kopou za určitou politickou stranu. A to mě tady, musím říct, ani pan Leschtina, ani Petr Uhl nevyvrátili.
Petr Uhl: Ale to se běžně děje. Když si vezmeš, Honzo, celou diskusi o německo-české deklaraci, jímž já jsem byl stoupencem a hodně hlasů publikovaných v Právu bylo kritických, tak to je široká škála pro a proti -
Jan Jařab: Ale já neříkám, že se to neděje vůbec, pozor. Pardon. Netvrdím, že ty noviny jsou úplně černobílé. Ani o Právu ani o Mladé frontě dnes to netvrdím.
Jan Čulík: Vy tvrdíte, pane Uhle, že tady probíhá česká reflexe evropských integračních procesů, co se děje v západní Evropě?
Petr Uhl: Probíhá špatně, probíhá špatně, ale tvrdím, že nějak probíhá.
Jan Jařab: Ono to má Petře ještě druhou stránku věci. To, o co se pak nezajímá programově ani koalice, ani opozice, co prostě není předmětem sporů těch dvou hlavních stran, tak se pak stává nezajímavou zprávou. A to je strašlivé.
Jan Čulík: Ano. S tím souhlasím.
Jan Jařab: Tam se pak ocitá ta odvrácená strana Měsíce. Proto se například zákon o občanství ocitl jako nezpráva, o které se téměř nepsalo. Ne proto, že by všichni byli tak servilní vůči vládě. Ale proto, že o něj neměla zájem ani sociální demokracie, která pro něj taky hlasovala. A jestliže obě tyto strany se shodly na tom, že to je ne - téma, o kterém nestojí zato se vyjadřovat, respektive se nehádaly o toto téma, tak to pro nikoho nebylo zajímavé. Tady politické, bohužel a to je kritika celé naší politické sféry - politické se tu vymezuje stranicky.
Jan Čulík: Noviny na Západě určují politikům agendu. Všimnou si problému a ten hluboce analyzují.
Jan Jařab: Tady třeba, jak jsme mluvili - myslím, že to bylo naznačeno - o romském problému. Dokud to nebyl nebo dokud to ještě stále není problém, na který by měly vyhraněný názor obě strany, tak až do této krize, tak zvané kanadské, se o tom psalo málo. Protože to v podstatě nebylo vnímané jako politikum. Tady se jako politikum vnímá to, na čem se neshodnou dvě hlavní strany. A já si prostě představuju, že toto je strašlivě úzké vymezení politiky, a nejen proto, že existují ještě mnohé jiné nuance a pohledy kriticky smýšlejícího jedince, ale taky proto, že řada věcí vůbec do sféry jejich zájmů nespadá, přesto je to politikum.
Antonín Přidal: Co vy si myslíte, že není v našich novinách, k jejich a naší škodě. No už asi máme dost málo času, ale asi jako čtenář novin?
Jiří Leschtina: Mně osobně tam vadí, ať dejme tomu na té zpravodajské části novin nebo na té komentátorské, něco, o čem jste trošičku hovořil vy. Já si nemyslím, že je problém, když tam nejsou nějaké - je tam o něco méně analýz nebo o něco víc. Ale existují jisté události, které mají v sobě třeba jistý etos, jistý symbol. Která třeba skutečně nejsou zrovna projednávány v parlamentu.
Antonín Přidal: A co, například:
Jiří Leschtina: Já bych uvedl třeba příklad. V neděli jsem se nedozvěděl ani z televize, ani z rozhlasu, ani z žádných deníků, že myslím v Terezíně proběhl koncert bylo to takové provedení Verdiho Rekviem, jakožto rekonstrukce koncertu, který tam židovští - kteří tam byli zavřeni, udělali v roce 43 za účasti vysokejch jaksi intelektuálů, kulturních činitelů, politiků, což má v sobě jistej prostě patos, jistej etos, sdělení do tý společnosti. A souhlasím s vámi, taková zpráva třeba není zajímavá, ale skutečně je to něco, co mi v těch novinách chybí. Ty noviny, já si stále myslím, že vždycky budou nějakým způsobem ideově, neříkám přímo ideologicky, ale ideově rozrůzněny. Ale měly by mít něco společného. Kupříkladu tyto věci. Jako boj proti jakékoliv formě xenofobie. Proti defakto xenofobním stranám. Mě osobně vadí třeba jako komentátorovi, ať předseda parlamentu nebo premiér přijme buď poslance Krejzu nebo někoho ze sládkovských Republikánů. Myslím si, že ty noviny by se jaksi v tomto měly ozvat. A mělo by jim to být společný, ať je to teda prostě předseda parlamentu, anebo člen této strany nebo této. Toto myslím je trošku problém, kdy vlastně můžou mít ty noviny i ta společnost prostě společný témata a mohly by se objevovat.
Antonín Přidal: Obávám se, že nám nezbývá už mnoho času. Snad kdyby někdo z vás chtěl říct něco velice, velice stručného.
Petr Uhl: No, já bych ještě chtěl říct, že nám chybí to, co sami cenzurujeme. Protože nemáme dost odvahy, anebo dost zájmu, dost chuti na to upozornit nebo to nevidíme. Protože jsme nějakým způsobem omezeni. Intelektuálně nebo zemí, státem. A že nám také - že také se nezveřejňuje to, co nám státní orgány a orgány územní samosprávy čile stále ještě utajují. V rozporu s demokratickými principy, které ve světě platí a v rozporu s Listinou, i když jsou teda povinovány nám to sdělovat. Je velmi obtížné, práce novináře je velmi obtížná v této zemi a máme neustálé potíže se získáváním údajů, na které máme právo, a toto právo je nám upíráno.
Antonín Přidal: Chybí taky nová forma tiskového zákona?
Petr Uhl: Ano, ano.
Jiří Leschtina: Ale nejen pro novináře, pro občany, vůbec, nejenom lidem z novinářské obce.
Petr Uhl: Právo na informace a který by nově upravil to, co má být utajováno. Nikoliv tedy o státním tajemství, ale o utajovaných skutečnostech. To, co máme, je diluviální a ještě navíc se to porušuje.
Antonín Přidal: Kéž by chybělo v novinách jen to, co nechtějí úřady vydat. Děkuju vám všem a s diváky se loučím. Další Klub Netopýr uvidíte 7. října. Na ten večer chci pozvat několik přírodovědců a jednoho sociologa, a položit jim otázku, "Jsme lepší než zvířata?"
