Případ Jitka - z druhé strany
Občas se člověku stane, že původní příznivý dojem z přečteného nebo viděného začne ochabovat do otázky – no a co? Naposled se mi to přihodilo při četbě první části deníku (v Británii ilegální) Jitky. Dýchla na mě romantika Londýna, nezávislost, přechytračení úřadů i volnost (patrně do úmoru podobných) večírků se stejně mladými lidmi, co mají dobrý pocit z toho, že se o sebe dovedou postarat.
Když jsem ten text přehlédl jsem ten text ještě jednou, zdálo se mi, že z něj přečnívá postřeh "Londýn je rychlý a agresivní". Nejen Londýn, ale celý svět, řekl bych. A to v různých podobách. Bohatá část světa je například velmi agresivní vůči chudým. Což se projevuje se to nejen ve vztahu bohatých a chudých států, ale i uvnitř jednotlivých zemí.
Tak jak roste rozdíl mezi bohatými a chudými, roste zjevně i potřeba ideologické berličky, která by umožnila posunout systémovou vadu do sféry odpovědnosti jednotlivce. V Kanadě se o to snaží Fraser Institute, což je pravicová instituce, která prodává analýzy ekonomických a sociálních problémů politickým stranám stejného ražení.
Jedním z ideologických výplodů této instituce je téze, že chudoba je věc volby.
Je to v podstatě prázdné heslo, protože týž myšlenkový směr není ochoten definovat chudobu a opomíjí, že v praxi stejně není dost všeho pro všechny. To samozřejmě neznamená, že by heslo nezabírá. "Spořádaný" občan má jistě tak nějak lepší pocit, když ví, že žebrák je na ulici ze stejně svobodné vůle, jako on u svého investičního portfolia.
Zmíněné heslo by sice bylo možné vysvětlit i tak, že kapitalistická společnost je připravena dát každému podle jeho potřeb a není její vinou, že ten obejda, co mrzne na rohu pod nějakým hadrem, neví, že jeho potřebou nejsou desetníky do klobouku, ale tučné konto v bance, dům s bazénem a blonďatým příslušenstvím, které přilákalo cosi od Mercedesů nebo BMW v garáži.
Normální život, jak víme, má s komunistickými ideály jen málo společného. Současná společnost potřebuje zaplnit špatně placená místa, která jsou nenáročná na kvalifikaci. Protože životní úroveň takto placených lidí se nikterak neliší od té, kterou poskytují sociální podpory, najde se uplatnění i pro Jitky z dovozu, které obětují mnohé – a nepochybně až příliš mnoho – ze svého života tím, že přijedou posluhovat za pakatel.
Omlouvám se za následující vulgarismy – ale spisovný jazyk někdy není tak výstižný. Deník mezi řádky říká: přechcali jsme úřady, jsme tady a umíme si poradit. Na to lze říct – hovno, přátelé, nikoho jste nepřechcali. Imigrační úředníci nejsou blbci, kteří nevědí, že jedete do Británie pracovat. Připouštějí vás kontrolovaně ke žlabu, protože to je pro jejich stát výhodné. Jste přesně to, co potřebují – levné, bojácné pracovní síly, k nimž nemají žádnou povinnost. Nevztahují se na vás pracovní zákony, lékařské pojištění, pense, a konec konců ani ta sociální podpora. Bojí se jedině toho, že tam zůstanete (Kalifornie je dobrým příkladem toho, že přítomnost ilegálních pracovních sil je vítaná do té doby než začne požadovat alespoň trochu vzdělání a zdravotní péče.) Mají ovšem dosti prostředků, jak tomu zabránit. Mají vás v hrsti, protože jste jim před vstupem do země lhali (že tam nebudete pracovat) a následně porušili podmínky povolení vstupu do země. Máte pocit svobody z večírků, změn zaměstnání a přemisťování spacích pytlů, ale v podstatě jste se vmanipulovali do uťápnuté pozice z níž se jen těžko dopracujete k sebevědomí, které je tak důležité v současném agresivním světě.
Půl roku, rok, a co dál? Svět je rychlý a jeho pomyslné vlaky mnoha lidem lehce ujíždějí.
(Lze se samozřejmě ptát, kam ty vlaky vlastně jedou a jestli konečná stanice stojí za námahu dobíhání a riziko naskakování. Peníze, společenské postavení a kariéra jsou vidinou, kvůli níž většina lidí dělá takměř cokoli, aby ji nepropásla. Jedou ovšem přesně tam, kde je konsumní společnost chce a potřebuje mít.)
Fraserovští ideologové by nejspíš řekli, že si Jitka zvolila chudobu (a dobře jí tak). Doufám, že Jitka uveřejní další části deníku, a že se posléze dočtu, co od svého kroku slibuje ona a jak daleko došla po cestě směřující od sebeponíženého ilegála k budoucnosti, která světlá hned za horizontem. Docela mě to zajímá.
Poznámka TP: Jiří Jírovec planě moralizuje. Pocit českého ilegála bych přirovnal ke stavu horolezce, který se v poslední chvíli cepínem zachytil pevného sněhu nad lavinou. Jitka a její přátelé našli v Londýně pocit životní autenticity a navíc něco, o čem netušili, že může existovat: společnost, která funguje a - ať proti ní máme jakékoli výhrady - je založena na principu slušnosti a tolerance. Jestliže v Londýně vydrží několik let, nebudou už schopni návratu.
Není to otázka peněz, jak mylně spekuluje J. Jírovec, nýbrž hierarchie hodnot, a skutečnost, že schopní mladí lidé odcházejí, je tragedií této společnosti, protože bez nich se její rozklad v to, co jsem popsal např. ve své katastrofické prognóze z roku 2006, nepodaří odvrátit.
Dobrovolnou chudobu však volí ti, kteří zůstávají.
Poznámka JČ: Nejsem si jist, zda si TP - bez prime zkusenosti - zivot v Britanii trochu neidealizuje. Jiste, je to spolecnost asi autentictejsi a slusnejsi - protoze snad zralejsi - nez spolecnost ceska, ktera se tezce potyka s dedictvim ctyriceti let komunismu. Ale presto je to spolecnost, ktera dokaze byt tezce brutalni. (A to nejen vuci lidem, kteri ziji v Londyne na ulici, ale treba i v podnikatelske sfere.) I jestlize si Jitka a jeji pratele v Londyne navykli na "autenticky zivot" (praci za par korun v bufetu) a nebudou se uz chtit do CR vratit, jak to maji udelat? To budou zit cely zivot v Britanii za par korun ilegalne? Jiri Jirovec ma pravdu, ze je system ma v podstate v hrsti.
Poznámka TP: Je zcela na nich, jak se rozhodnou, tj. jestli zvolí (zatím) posluhování v bufetu ve víceméně normální zemi nebo návrat do České republiky, kde nic nefunguje, stále méně se smí a vrcholem politické svobody je - promiňte populismus - vybrat si mezi dvěma klony Mažňáka.
