Freedom Tram:

Jak jedna pražská tramvaj unikla před sovětskou invazí na anglický venkov

Tento pořad se vysílal v sobotu 26. srpna 2001 ve 20 hodin na rozhlasové stanici BBC Radio 4.

Hlasatel: A nyní se vrátíme do léta roku 1968, kdy jedna obyčejná pražská tramvaj unikla před sovětskou invazí do Československa a dostala se až na anglický venkov do hrabství Derbyshire. Chris Bolby nyní vypráví příběh nepravděpodobné "hrdinky z doby studené války" v pořadu nazvaném The Freedom Tram.

("Hold tight, please!" [Prosím, držte se!") - zvonek a rozjezd staré pražské tramvaje.)

Pracovník muzea: Zaprvé to není dvoupatrová tramvaj, nemáme tady ve sbírce příliš mnoho tramvají, které by nebyly dvoupatrové, ale tato tramvaj stojí velmi vysoko nad ulicí, podlaha je vysoko, tramvaj je natřena na červenobílo, její design je složitý, skoro to připomíná secesi. (Tramvaj brzdí.)

Reportér: A není to v žádném případě tramvaj, kterou by člověk očekával tady na venkově v hrabství Derbyshire.

Reportér: Trochu vrže stářím, namáhavě jede do kopce zde na kolejích Národního muzea tramvají v  Derbyshiru. Ale to není překvapující pro tramvaj, která měla tak dramatickou minulost jako tato tramvaj. Zrodila se v habsburské Praze, jezdila léty československé nezávislosti v letech mezi dvěma světovými válkami, nacistické okupace a komunistického převzetí moci. A pak si náhle udělala jméno, uprchla přes celou Evropu právě v době, kdy sovětské jednotky dorazily do Prahy, aby tam udusily politické reformy Pražského jara. Bylo to v době, kdy se zdálo, že jsou tramvaje proti armádám tanků bezmocné.

(Česky mluvící tramvaják): Zastavila tramvaj, do níž začali Rusové střílet, tam ji poškodili... (anglický překlad)

Reportér: Tahle tramvaj nečekala, až se stane terčem střelby a bude uvězněna. A její útěk z ní učinil nepravděpodobný symbol pro lidi po celém světě, kteří si přáli, aby i Češi mohli uniknout sovětskému područí.

Byl to malý kousek Československa, který uprchl před Rusy.

Reportér: Ale proč proboha mířila česká tramvaj vůbec do Británie? Tento příběh, v němž se mísí bizarnost a černý humor s tragédií invaze, měl kořeny v nadšení britských milovníků tramvají. V šedesátých letech byli ještě ve stavu šoku, poté, co britská města zrušila tramvajový provoz.

Dobový zvukový záběr: A za čtyřiadvacet hodin budou tramvaje v Británii mrtvé.

Dobový reportér: A když nastalo denní světlo onoho posledního dne, staré tramvaje stály, mhouřily oči do slunce, byly jak pozůstalí na vlastním pohřbu. Nevěděly, že se s nimi Londýňané onoho večera rozloučí tak dramaticky, že by jim to mohl závidět americký prezident.

Reportér: Konaly se tehdy vigilie a britské tramvaje projížděly sentimentálně naposled ulicemi britských měst do smrtelně tichých remíz. Avšak pár nadšenců se rozhodlo zachránit vzorky svého oblíbeného dopravního prostředku a tito lidé vytvořili Národní tramvajové muzeum v bývalém otevřeném lomu ve vesnici Critch v hrabství Derbyshire. Netrvalo to dlouho a začali hledat po světě i zahraniční tramvaje. Jak vzpomínají veteráni muzea Winston Bond a Jeffrey Claydon, jezdili úplně všude, bez ohledu na to, jak obtížné to bylo.

Pracovník muzea: Nadšenci je otevřený celý svět, takže jsme jezdili všude tam, kde bylo něco zajímavého a existence železné opony to pro nás činila ještě lákavějším.

Mnoho našich členů cestovalo do nejvzdálenějších koutů světa. Byli zatýkáni, podstupovali pozoruhodná dobrodružství.

Reportér: A to všechno kvůli tramvajím?

Pracovník muzea: No samozřejmě. Kvůli čemu jinému? Reportér: Nejodvážnějším průzkumníkem byl nyní už zemřelý John Price, který cestoval volně po východní Evropě i v nejhorších letech stalinismu. Price byl známý tím, že si přesně pamatoval, jaké dopravní systémy jsou všude na světě, od Lipska až po Leningrad. Jeho bývalý kolega, Ian Yearsley, mi ukázal jeho pozoruhodné a naprosto falešné dokumenty, které si vyrobil, aby mu to ulehčilo pátrání v sovětském impériu.

Pracovník muzea: Je to starý britský občanský průkaz z doby druhé světové války. (V Británii neexistují jinak občanské průkazy, pozn. JČ.) Tedy na jedné straně, ale on ten dokument rozšířil tím, že si tam přilepil fotografii - britské válečné občanské průkazy neměly fotografie - a otiskl tam velké množství nejrůznějších razítek, které si prostě vzal v práci, nebo je našel v cestovní kanceláři Thomas Cook, a  tak dále. Dokument je také podepsán jménem Phileas Fogg.

Reportér: A s tímhle jezdil po východní Evropě a na ně to tam dělalo dojem?

Československo v polovině šedesátých let bylo pro tento průzkum ideálním územím. Opatrně se otvíralo vůči Západu, vedoucí představitelé země se snažili uvolnit zemi z moskevského oběti během reforem, které vyvrcholily za takzvaného Pražského jara. A kromě toho, Češi měli významnou tradici výroby tramvají. Takže Britové navázali styky s inženýry z obřího podniku Tatra ČKD a domluvila se návštěva. Účastnil se jí i Ian Musgrove, který s láskou vzpomíná na českou pohostinnost:

Musgrove: Technici nám jeli naproti až na východoněmecko-československou hranici. Vzali nás do restaurace na oběd. Dostali jsme sklenici toho, o čem jsme se domnívali, že je to suché sherry, ale nebylo to sherry, byla to silná slivovice. A to se téměř stalo hlavním motivem této návštěvy v Československu.

Reportér: A co chtěli? Chtěli se s vámi jen spřátelit, anebo chtěli vyvážet tramvaje na Západ, nebo co?

Musgrove: Jistě si mysleli, že je to pro ně příležitost navázat kontakty s lidmi na Západě. To byla totiž jediná možnost, jak se dostat na návštěvu Západu. Mohli jet jen, pokud dostali pozvání. Tak si asi mysleli, že jestliže se o nás budou dobře starat, je velmi pravděpodobné, že jim to oplatíme.

Reportér: Když se světy slivovice a suchého sherry úspěšně spojily, Češi byli pozváni na návštěvu muzea v Derbyshire, kde na ně udělala velký dojem místní láska k tramvajím a dobrovolná činnost na jejich záchranu. Na večeři v restauraci v Londýně při návratu Češi učinili Britům neočekávanou nabídku.

Jeffrey Claydon: Sešli jsme se na poslední večeři v Londýně v Earl´s Court v indické restauraci - mysleli jsme, že by to Čechy mohlo zajímat, protože v Československu nebylo mnoho indických restaurací. Takže jsme je tam vzali a v přátelské atmosféře, která vznikla - Češi velmi dobře umějí pít, jako Britové, přítomný hlavní inženýr navrhl kolegům, ale mluvil pro nás anglicky, že by nám mohli najít a věnovat tradiční starou českou tramvaj, aby v muzeu byla i tramvaj z Prahy.

Dohodli jsme se, že to prozkoumají - a my jsme si nemysleli, že to k něčemu povede.

Reportér: Ale vedlo. Češi nalezli nákladně zrestaurovanou tramvaj z roku 1905, s plnou výstrojí a se znaky českého království, které odstranili nacisté, když okupovali Prahu v roce 1939. Cílové tabulky u tramvaje zmiňovaly známé pražské pamětihodnosti jako Národní divadlo. Tramvaj vypadala, řekl jeden oslněný obdivovatel, jako nějaký nádherný habsburský aristokrat.

V srpnu 1968 byla tato nádherná tramvaj naložena na tahač a měla se vydat na cestu Evropou do Derbyshire. Jenže přišla zpráva, že Československo se stalo obětí invaze Varšavského paktu. Reformy měly být zastaveny a hranice uzavřeny.

Ian Musgrave: Každé další vydání ranních novin, každé zprávy v rádiu a večerní televizní zprávy jsme sledovali s tím, jak to vypadá - podaří se nám dostat tramvaj ze země?

(Jízda dnešní pražskou tramvají)

Reportér: Ale co Češi, kteří tramvaj do Británie vezli. Jaké měli pocity? Jedu to zjistit dnešní pražskou tramvají, jedu v podstatě po téže trase, po jaké jezdívala Tramvaj svobody, podél Vltavy, kolem Národního divadla, které monumentálně oslavuje českou totožnost. Jedu na návštěvu k jednomu z těch inženýrů, kteří podnikli onu epickou cestu v létě roku 1968 s Tramvají svobody.

(hlášení v pražské tramvaji: Národní divadlo. Příští zastávka: Národní divadlo.)

Reportér: V malém bytě na obřím panelovém sídlišti za Prahou jsem našel Karla Štumpera, obklopeného suvenýry ze svých cest jako prodejce tramvají. Živě si pamatuje, jak cesta s tramvají do Anglie v srpnu 1968 začala jako příjemná letní dovolená. Jeho kolegové a tramvaj přejeli přes hranici a dojeli do Norimberka v západním Německu. Vůbec nevěděli, co se děje v jejich zemi.

Karel Štumper: V Norimberku, to možná máte vobrázek, bylo ... (překlad) na  jednom hlavním náměstí v Norimberku se objevily dívky v plavkách, vylezly na tramvaj, obklopily tramvaj, okrášlily tramvaj svými těly a tak nás přivítaly. To bylo velmi hezké.

Reportér. Mnohem míň hezké však bylo, když jim místní lidi začali přinášet tranzistorová rádia, která vysílala zprávy o invazi. Jiný Čech, který jel s tramvají, Rostislav Šuran, vzpomíná, jak viděl v  televizi první strašné záběry. Rostislav Šuran: Pan hoteliér nás pozval na prohlídku televize, v německé televizi se o invazi vysílal dokumentární film. Viděli jsme hrůzy v Praze, hořící budovy, tanky v ulicích. Byli jsme velmi rozhněváni. Hoteliér nás upozornil, že se v místnosti také dívá na televizi ruský vojenský atašé. Čtyři z nás jsme vstali a chtěli jsme po skončení toho filmu dát tomu Rusovi pár facek. Ale vedle něho seděla jeho manželka a po celou dobu vysílání plakala, a to ho zachránilo.

Reportér: Průvodcům tramvaje se nepodařilo spojit se ani se svými rodinami ani s českou vládou, a tak se rozhodli jet s tramvají dál. Ale teď začali vyvolávat obrovský zájem sdělovacích prostředků, jak dál cestovali přes Německo, Holandsko a pak lodí do Anglie. Jejich náklad dostal jméno "uprchlická tramvaj", "poslední tramvaj z Prahy" a - to bylo nejatraktivnější "Tramvaj svobody". Lidi psali na tahač křídou nápisy na podporu Alexandra Dubčeka, šéfa československých reformních komunistů, kterého Rusové odvezli do Moskvy.

Ian Yearsley z britského tramvajového muzea, jehož úkolem bylo získávat pro cestu české tramvaje publicitu, byl najednou v absolutním obležení novinářů.

Yearsley: Cesta tramvaje Evropou, což původně mělo být docela nezajímavé, se náhle stala velkou mezinárodní událostí. Náhle tady byla "Tramvaj svobody". Vyvolávalo to velký zájem tisku, rozhlasu, všech sdělovacích prostředků. Nečekali jsme to.

Reportér: Myslíte si, že se začali o tu tramvaj zajímat, protože jim přišlo, že se může stát symbolem pro vyjádření velkého množství sympatií pro Čechy a Slováky?

Yearsley: Ano, tak to bylo. Byl to kousek Československa, který unikl před Rusy.

Reportér: Pro tramvajové muzeum v Derbyshiru byla ta obrovská publicita fantastickým přínosem. Rozhodli se o nadcházejícím srpnovém pondělí, což byl svátek, uspořádat na přivítání české tramvaje obrovskou akci. Byla to akce, jakou vesnice Critch nikdy předtím ani potom nezažila - zněly fanfáry, létalo se balóny a místní poslanec a bývalý ministr zahraničních věcí George Brown měl projev. Ken Heywood, obyvatel vesnice Critch, vzpomíná, jak nemohli vesničané věřit svým očím, že se jejich vesnice najednou stala mezinárodně slavná.

Margaret Yearsley byla jednou z tisíců lidí, kteří se dostavili přímo v onen slavný den. (Dokumentární zvukový záznam) A dechovka místního uhelného dolu se připravovala na jeden ze svých nejprestižnějších koncertů.

Ten uhelný důl byl dávno zlikvidován, ale dechovka horníků funguje nadále. Hudba zní vesnicí během zkoušek. Bývalí horníci tu ještě pořád mají společenský klub, kde jsem se setkal z veterány v dechovce, Rogerem Taylorem a Douglasem Carlinem. S nadšením se účastnili v srpnu 1968 tramvajové akce. Nazkoušeli československou národní hymnu, jíž příjezd české tramvaje měli přivítat. Ale v onen slavný den, když už seděli na horním patře jiné tramvaje v  Critchi, vznikl problém. Zjistili totiž, že si zapomněli noty v autobuse, jímž přijeli.

Jackův tajemník o tom informoval policii a ta pak honila autobus po celém hrabství, než noty nakonec sehnala. Byli jsme velmi nervózní, měli jsme hrát československou národní hymnu a noty byly v autobuse.

Policie nakonec noty našla a přinesla je. V rychlosti jsme je rozdali, nejsem si jist, jestli všichni dostali správné noty, každý hrál, co dostal.

Reportér: Byla to scéna jak z nějakého filmu z české filmové nové vlny z šedesátých let. Anebo možná stránka z klasického českého románu Dobrý voják Švejk, kde grandiózní události vždycky končí jako fraška.

Ale jakmile orchestr získal zpět noty a začal hrát československou národní hymnu, atmosféra, kterou zachytila nahrávka v Britském filmovém institutu, byla daleko střízlivější.

(Historická nahrávka písně Kde domov můj z vesnice Critch. )

Reportér: Pro Čechy, kteří to v tu chvíli poslouchali, daleko od své znásilněné země, zvuk hymny odsunul stranou veselí svátečního dne.

Český svědek mluví česky: No, tak to byla zase nálada až smutná. Vzpomínám, jak jsem přijel do Critche a byly tam nejrůznější automobily-veterány a tramvaje a asi 40 000 lidí nás nesmírně vřele vítalo. A na horním patře jiné tramvaje byl orchestr a hrál naši československou hymnu. Bylo to velmi dojemné. Všichni jsme brečeli.

Reportér: Rostislavu Šuranovi vhrkly slzy do očí i nyní, když na tu scénu vzpomíná. Češi byli vždycky zvyklí na to, že jsou zapomenutý malý národ, o nichž se - jak je nechvalně známo - vyjádřil v třicátých letech britský premiér Neville Chamberlain jako o "vzdálené zemi se svářejícími se národy, o nichž nevíme nic".

Karel Štumper byl překvapen, jak silné byly ve vesnici Critch v roce 1968 sympatie pro jeho zemi.

Karel Štumper: No, mě překvapilo, že tolik lidí o tom ví nebo že tolik lidí se o to zajímá. Protože předtím jsme vždycky měli pocit, že o nás nikdo neví. Nikdo nemá ani tušení, že existujeme.

Reportér: Poslanec George Brown, který hrdě projel s pražskou tramvají po celé trase v tramvajovém muzeu, zahrnul ve svém projevu oslavné výroky i hněv nad tím, co se právě stalo v Československu.

(dobové záznamy z jeho projevu)

Reportér: Češi se trochu obávali intenzivního zájmu sdělovacích prostředků, protože se báli, že by to doma mohli odnést jejich příbuzní. Jeden přítomný Čech byl z politických důvodů vězněn už v padesátých letech. Svěřili se Winstonu Bondovi se svými obavami, vzhledem k tomu, že tisk od nich požadoval stále radikálnější a otevřenější odsouzení sovětské invaze.

Winston Bond: Strašně se báli. Všichni jsme se radovali, jak výborná věc je ta Tramvaj svobody, ale pak jsme si uvědomili, že oni neměli dojem, že je to moc dobré, že to ohrozí jejích příbuzné, že budou zatčeni, až se vrátí domů, měli opravdu strach.

Reportér: Jak reagovali, když jste s nimi mluvili o zájmu sdělovacích prostředků?

Winston Bond: Mlčeli. Nebyli si moc jisti, co říct. Nechtěli, aby je nikdo v novinách citoval. Ze zřejmých důvodů, protože by za to mohli být potrestáni.

Reportér: Jak Češi se slzami v očích poslouchali v Critchi svou hymnu, věděli, že i v Praze se neustále hraje hymna, ale za jiných okolností. Živé vysílání rozhlasu a televize zprostředkovalo hrůzu invaze posluchačům a divákům po celém světě.

(Záznam československé hymny vysílané pražským rozhlasem ráno 21. srpna 1968, se zvuky střelby. Komentář.)

Reportér: Ta reportáž zaznamenala napětí i emoce v ústředí Československého rozhlasu, kolem něhož docházelo k největším střetům v okupované Praze. A myšlenka Tramvaje svobody nebyla zrovna nerealistická ani v Praze, protože právě tramvaje stály uprostřed rozhněvaných davů Čechů, obklopených vojáky Varšavského paktu. Zdeněk Jiřík, řidič pražské tramvaje v roce 1968, mi vyprávěl, jak v den invaze došlo k vzniku vážného násilí.

Zdeněk Jiřík: Zastavila tramvaj, do níž začali Rusové střílet, na Vinohradské ji poškodili. Tam došlo k prvnímu střetu mezi ruskou armádou a českými lidmi. Pak přijel autobus MHD, zastavil vedle tramvaje a byly postaveny na základě té tramvaje a toho autobusu, které zablokovaly ulici, první barikády.

Reportér: Pan Jiřík silně věří v symboliku tramvají. Vzal mě do zamčené remízy v dnešní Praze, kde jsou uskladněny jako duchové staré, vyřazené tramvaje. Šli jsme kolem tramvaje ze stalinských padesátých let, měla ještě rudou hvězdu, srp a kladivo, sovětské vlajky a cílové tabulky s hrdinskými komunistickými jmény. Ale v druhé polovině šedesátých let, řekl mi pan Jiřík, byly tramvaje osvobozeny, jako celá země. Po vstupu vojsk z nich vlály československé vlajky, Tramvaje vozily materiál pro odpor proti okupantům a jejich elektrického vedení bylo dokonce využito jako antény pro vysílání svobodného rozhlasu. Tanky v prvních dnech invaze v roku 1968 provozu tramvají na několik dní zabránili, ale pak pan Jiřík a jeho kolegové začali zase jezdit.

Zdeněk Jiřík: No ta nálada těch lidí byla pořád stejná, byla ponurá. Ale zároveň lidi vůči sobě daleko přátelštější než jindy. Vyměňovali si v tramvajích informace.

Reportér: Doufali tehdy lidi, že jim pomůže Západ proti Rusům?

Zdeněk Jiřík: Já se domnívám, že lidé si nemysleli, lidi nečekali pomoc ze Západu, z historie jsme věděli, že nikdo nám nikdy nepomohl.

Reportér. Zdeprimovaní cestující v Praze by možná byli trochu povzbuzeni, kdyby viděli podporu, které se české věci dostalo v Critchi. Věděli by však také, že to v praxi neznamená nic. Západní vlády nenabídly praktickou pomoc na obranu Čechů a Slováků. Nechtěly narušit širší rovnováhu studené války.

Takže se Češi v Critchi rozhodli, že jejich mise skončila. Tramvaj svobody byla doručena do nového anglického domova. Museli se vrátit k svým rodinám a budoucnosti v okupovaném Československu. Rostislav Šuran vzpomíná, jak stále více propadal depresi, když se blížil k československé hranici.

Rostislav Šuran: Tam byla naše vlajka, státní, na půl žerdi, a naši celníci se bavili a byli tam taky mračící se ruští vojáci. Pohraničníci se nás ptali, proč se vracíme, protože tehdy se všichni snažili odjet. Byl jsem velmi zdeprimován a ten pocit zesílil, když o dva dny později bylo v mém podniku rozhodnuto, že mám jet do Sovětského svazu a opravovat tam tramvaje, které jsme tam vyvezli. Bylo to, jako vrátit se dvacet let časem do sovětského středověku.

Reportér: Sověti se snažili udělat na Prahu dojem, jak jsou moderní. Vybudovali v Praze v sedmdesátých letech nákladné metro, které napodobovalo zřejmě moskevské metro. Ale tramvaje si zachovaly v pražských očích větší sympatie a když byl v roce 1989 svržen komunismus, mnoho dalších Tramvají svobody bylo vyzdobeno československými vlajkami a portréty Václava Havla, jak projížděly davy při sametové revoluci.

A o více než deset let později jsou tramvaje stále tak viditelné jako kdykoliv předtím v nové, nezávislé, demokratické, zkomercializované a zmodernizované České republice.

Reportér: A jestli chcete důkaz o tom, jak mají Pražané rádi své tramvaje, zajděte si do jedné z nejnovějších kaváren, která byla letos v létě v Praze otevřena. Je přímo uprostřed Václavského náměstí, kde se odehrálo tolik tragédií i triumfů v české historii, včetně agonie invaze z roku 1968. Tato kavárna se skládá ze dvou historických pražských tramvají, velmi podobných té, jaká v létě 1968 utekla do Británie.

Majitel je Rudolf Přínek. Proč jste se rozhodl udělat z tramvají restauraci?

Rudolf Přínek: Spoustu historických událostí, třeba pražské povstání v roce 1945, nebo invaze z roku 1968 zažily vždycky pražské tramvaje.

Reportér: Jedna z prvních zákaznic tramvajové kavárny, Eva Pokorná, vzpomínala na Václavské náměstí po invazi, kdy se připojila k rozhněvanému davu, skandujícímu, aby Rusové odešli domů-

Eva Pokorná: Lidi byli velmi rozhněváni. Byla to podivná situace. Všichni v této republice se museli učit rusky, nikdo neměl příležitost ruštinou mluvit, protože tady žádní Rusové nebyli, a náhle se tu objevili ruští vojáci a tak poprvé čeští lidé používali ruštinu k tomu, aby sdělili ruským vojákům, že tady v naší zemi nemají co pohledávat.

Reportér: (jízda tramvají v britském muzeu) V kavárnách v tramvajovém muzeu v Critchi v Derbyshiru vládne jemnější nostalgie. Návštěvníci pohlížejí, jak kolem jezdí tramvaje, a k tomu hraje starý kolovrátek. Pražská Tramvaj svobody letos vozí v muzeu cestující. Byla znovu zaktivována. U veteránů muzea, jako je Winston Bond, vyvolává množství vzpomínek.

Winston Bond: Je to jako všechny tyhle historky. Československo už neexistuje, jsou to dvě různé země, všichni stárneme - zdá se mi, jako by to bylo včera, přirozeně to nebylo včera - a vyrostla celá nová generace lidí, která ani neví o tom, že někdy bylo nějaké Pražské jaro. Takže, obávám se, tramvaj z Prahy by dál spala v důchodu, kdyby nepřišel někdo jako vy a neprobudil ji.

Reportér: Ta tramvaj nezměnila historii ve světě, jemuž vládly tanky a diktatury. Umožnila však mnoha lidem, aby projevili své sympatie malému národu v srdci Evropy. Její nenapodobitelná cesta se stala symbolem rozhodnosti udržovat lidské kontakty navzdory obnovené železné oponě. Ken Heywood z Critche tohle považuje za podstatu tohoto pozoruhodného dobrodružství.

Ken Heywood: Myslím si, vzhledem k tomu, že jsme dostali tramvaj z té oblasti, tak se nám všechno, co se tam dělo, mnoha způsoby daleko víc zpřítomnilo a přiblížilo.

Reportér: Konec konců, po tom dni v srpnu 1968, pro tisíce lidí v Critchi i pro přítomné Čechy už nebylo Československo "vzdálenou zemí, plnou podivných, svářejících se národů", ale příjemnou zemí, která není dál, než jen jednu cestu tramvají.